Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Věnec ctností

Věnec ctností

bl. Jan Ruysbroeck, 8.11. 2017

Výtečný vlámský mystik bl. Jan Ruysbroeck (+1381) nás v odstavcích ze svého díla "Ozdoba k duchovní svatbě" poučuje, jakými ctnostmi je zušlechtěn a zkrášlen skutečně duchovní člověk.

 

O pokoře

040-upr-men.jpgJak je pokora základnou ctnosti? Pokora je nízké smýšlení o sobě, je vnitřním skloněním, vnitřním snížením srdce a mysli před Boží vznešeností. Tak to vyžaduje spravedlnost a milující srdce ani nemůže jednat jinak. Když si pokorný, milující člověk vzpomene, jak mu Bůh pokorně sloužil, jak věrně a láskyplně, a jak přece je Bůh velebný a vznešený a člověk naproti tomu chudý, tak malý a nízký, pak tryská v pokorném srdci největší úcta k Bohu. Nejvyšším totiž a nejsladším dílem pokory je právě vzdávání úcty Bohu všemi vnitřními a vnějšími činy. To je nejblaženější čin lásky a to nejlepší, co má dát spravedlnost.

Neboť milující, pokorné srdce nemůže vzdát Bohu dostatečnou úctu ani se dostatečně, jak by si přálo, pokořit. Proto se pokornému zdá, že nikdy nečiní dost, kde se jedná o Boží čest nebo službu pokory. Takový člověk je pokorný a proto ctí církev a její svátosti. Je střídmý v jídle a pití, skromný ve svých slovech a ve svých odpovědích, právě tak jako ve svém styku s druhými. Spokojí se i s chudým šatem a nejnižšími pracemi, je pokorný ve svém jednání bez přetvářky a pokrytectví. Je pokorný ve svých vnitřních i vnějších zbožných úkonech a to před Bohem i před lidmi, takže nikdy nikoho nepohoršuje.

Tak přemáhá a zahání pýchu, jež je počátek a příčina všech hříchů. Pokora trhá léčky nepřítele, hříchu a světa. Člověk je pak sám v řádu a je postaven do vlasti všech ctností. Otevřelo se mu nebe. Bůh je ochoten jej teď slyšet. Bude naplněn milostmi. Kristus pak, pevná skála, bude jeho základem. Kdo na něm své ctnosti v pokoře postaví, ten nemůže zbloudit.

 

O poslušnosti

Z této pokory vychází poslušnost, neboť nikdo jiný než opravdu pokorný nedovede být vnitřně poslušný. Poslušnost pak je pokorné, oddané smýšlení a ochotná pohotovost ke všem dobrým věcem. Podrobuje člověka Božím přikázáním, Božím zákazům a jeho přáním, podrobuje smysly a smyslové schopnosti nejvyššímu rozumu, takže člověk žije opravdu patřičně a rozumně. Podrobuje též člověka, činí jej poslušným svaté církvi, jejím svátostem a představeným, jejímu učení, jejím příkazům a radám a všem dobrým návykům, jež jsou vžity ve svatém křesťanství. Poslušnost činí také člověka ochotným přispívat svým bližním radou, činem, hmotným či duchovním posloužením, jak je každému zvlášť zapotřebí a jak mu moudrost právě velí.

Zapuzuje neposlušnost, jež je dítětem pýchy a jíž se má varovat více jak jedu. Poslušnost ve skutcích i ve vůli krášlí, zdokonaluje a projevuje pokoru lidí. Poslušnost zasévá mír ve společnostech. Když přebývá v představeném, pak přitahuje i jeho poddané a zachovává jednotu a mír mezi rovnými. Mimo to je poslušný milován těmi, kteří rozkazují a stojí nad ním. Bůh pak jej vyvyšuje a obohacuje svými dary.

 

O zapření vlastní vůle

Z této poslušnosti vychází zapření vlastní vůle a vlastního dobrozdání, neboť nikdo jiný nedovede ve všech věcech podřídit svou vůli vůli jiného než ten, kdo je poslušný, neboť je možné konat i zevní úkony a přitom si přesto podržet vlastní vůli. Zapření vlastní vůle způsobí, že člověk se nedopustí výstředností nebo toho, co by bylo cizí naukám a životu svatých. Působí, že člověk stále koná vše ke cti Boží, že jedná podle jeho přikázání a podle vůle svých představených. Šetří pokoj všech ostatních, s nimiž žije, jak to spravedlnost a moudrost vyžadují. Takový člověk již svlékl starého člověka a oblékl nového, jenž je obnoven dle nejlepší vůle Boží. O něm praví Kristus: „Blahoslavení chudí duchem"[1], to znamená ti, kteří zapřeli vlastní vůli - neboť jejich je království nebeské.

 

O trpělivosti

Ze zřeknutí vůle vychází trpělivost, neboť nikdo není ve všem trpělivý než ten, kdo svou vůli dokonale podrobil vůli Boží jakož i vůli lidí, kde je to vhodné a spasitelné. Trpělivost znamená klidné snášení všeho, co může na člověka přijít z ruky Boží nebo od lidí. Trpělivého nic nerozčilí. Žádná ztráta pozemských statků, přátel, příbuzných, žádná nemoc ani hanba, ani život ani smrt, ani očistec, ani ďábel ani peklo, neboť se opravdu v pravé lásce oddal vůli Boží. Protože jej netíží těžké hříchy, připadá mu lehkým vše, co mu Bůh určí na zemi či na věčnosti. Tato trpělivost krášlí člověka, ozbrojuje jej proti hněvu a vybuchující povaze, proti netrpělivosti v strastech, jimiž bývá často člověk zneklidňován vně i uvnitř a jimiž se připravuje půda pro mnohá pokušení.

 

O tichosti

Z trpělivosti vycházejí tichost a mírnost. Neboť nikdo nemůže být opravdu tichý v protivenstvích než skutečně trpělivý. Tichý dovede snášet strašná slova, hrozby a všechno bezpráví, jehož se dostane jemu či jeho přátelům a ještě při tom zůstane spokojen. Neboť tichost je: trpět v pokoji.

Tichostí zůstává v klidu naše síla, jež dovede odporovat, dychtivá síla je převychována ctnostmi. Rozumová síla nad tím jásá radostí. Vědomí takového člověka, který toto procítí, pak zůstává v klidu, neboť hněv, tento jeden z hlavních hříchů, byl z něho vymýcen i se zlostí a vztekem. Neboť v tichém, pokorném člověku přebývá Duch Boží a Kristus pravil: „Blahoslaveni tiší, neboť budou vládnout zemi"[2]. To znamená, že ovládnou svou vlastní přirozenost a pozemské věci ve své tichosti a proto mají pak zemi živých ve věčnosti.

 

O mírnosti

Z téhož pramene jako tichost vyvěrá také mírnost, neboť nikdo nemůže být mírný než tichý. Mírnost působí, že člověk se tváří přívětivě i na lidi, kteří proti nám soptí, že jim dá láskyplnou odpověď a prokazuje jim různé drobné projevy lásky tak dlouho, pokud může doufat, že přijdou k poznání a že se polepší.

Shovívavostí a mírností v nás zůstává láska živou a plodnou. Srdce plné dobroty se totiž podobá lampě naplněné olejem. Olej dobrotivosti září zbloudilým hříšníkům, předchází je svým dobrým příkladem, obvazuje, pomazává a léčí útěchyplným slovem a činem ty, kteří jdou se srdcem zraněným nebo zarmouceným či rozhořčeným. Tento olej dobrotivosti vzplane jasným ohněm lásky. To znamená u těch, kteří žijí ctnostně a na něž v tom ohledu již ani osobní nechuť ani odpor nemají více vliv.

 

[Úryvek z díla bl. Jana Ruysbroecka Ozdoba k duchovní svatbě. Český překlad převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1928, a mírně jazykově upraven redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Píseň druhá 
Kniha dvanácti bekyň
Nadpřirozená vyrovnanost
Se Synem v náruč Otcovu
Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc!

  

Související články:

Johann Peter Silbert: O pokoře I.
Vincenc Ferrerský: Pokora a sebezapření
Tomáš Akvinský: Blahoslavení chudí duchem...
Terezie od Ježíše: Pokora znamená chodit v pravdě
Ludmila Křivancová: Kardinální ctnost - umírněnost
Ignác z Loyoly, Jan de Polanco: List o ctnosti chudoby
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Matkou Boží pro svoji pokoru

 

Poznámky:


[1] Mt 5,3. Pozn. RTh.

[2] Mt 5,5. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 547x

další články