Nacházíte se na: Theofil > Liturgie > Neděle zmrtvýchvstání Páně

Neděle zmrtvýchvstání Páně

Ladislav Pokorný, 19.3. 2008

Velikonoční neděle je ohniskem, v němž se spojuje postní doba a liturgie Velkého pátku se svatým padesátidenním velikonoční doby, v níž se nepřetržitě slaví vzkříšení Páně. Proto je velikonoční neděle jako v prvních staletích opět posledním dnem třídení a současně prvním dnem velikonoční doby. Liturgicky se slaví Neděle zmrtvýchvstání Páně vigilií a mší ve dne.

  

Velikonoční vigilie - slavnost Velké noci

Podle Augustinových slov je tato vigilie (tj. noční bdění) „mat­kou všech posvátných vigilií". Jelikož jde o noční bdění, má začínat po západu slunce na Bílou sobotu a končit nej­později před svítáním neděle. vigilie-ohen.jpgProto se její začátek stanoví tak, aby mohla být slavena skutečně v noci. Vigilie je slavností smrti a zmrtvýchvstání Páně, které liturgie zpřítom­ňuje, aby Kristus zvláštní měrou přivlastnil věřícím spáso­nosnou sílu své smrti a vzkříšení ve dvou svátostech, jež se slaví právě o Velké noci: ve křtu a eucharistii. Křtem se člověk vnořuje do mystéria Kristovy smrti a vzkříšení, eucharistie je jejich prvořadou památkou a zároveň velkou svátostí Kristovy paschy.

Proto tuto noc křesťané s vírou bdí podle napomenutí Páně, aby se obnovou křtu a eucharistií připravili na po­slední „přechod" z noci tohoto života do dne slávy.

Velká noc je velká tím, že v ní Kristus vstal z mrtvých, dovršil naše vykoupení a uskutečnil naše omilostnění. Tato tajemství se slaví v obřadech, které rozvíjejí a naznačují obsah křtu a eucharistie ve čtyřech symbolech: světla, slova, vody a chleba.

Ve znamení světla nám církev zpřítomňuje zmrtvýchvstání Páně. To je první část velikonoční vigilie, slavnost světla: požehnání ohně, zažehnutí velikonoční svíce a prů­vod, velikonoční chvalozpěv (Exsultet). Velikonoční svíce, opatřená křížem, kadidlovými zrny, letopočtem s písmeny Alfa a Omega je symbolem vzkříšeného Krista. Exsultet sahá až do starověku, je to vlastně „lucernarium", slavnostní zažehnutí světla, jeho pozdrav a chvála, jež se v římské liturgii zachovalo jen na tomto místě. V revidovaných obřadech má toto lucernarium povahu vstupních obřadů mše a je současně úvodem k bohoslužbě slova vigilie, proto se kněz i přisluhující oblékají jako ke mši. Ve znamení slova se zpřítomňují podivuhodné  Boží  činy, vykonané pro  lid staré i nové úmluvy. Co bylo ve Starém zákoně předobrazeno, to se v Novém uskutečňuje. To je druhá část obřadů, svaty-ohen-jeruzalem.jpgbohoslužba slova, jež má charakter starokřesťanského bdění s křestní tématikou. Sedm starozákonních čtení, předobrazujících vykoupení a křest, se může zkrátit až na dvě, ale čtení o východu z Egypta a přechodu Rudým mořem pro svůj vztah ke křtu a tajemství Velké noci nesmí nikdy chybět. Po Gloria, jež právem o Velké noci zazní jako chvalo­zpěv vykoupených, a po kolektě[1] se čte z listu Římanům epištola o účincích křtu: jím byl člověk ponořen do Kristovy smrti, s ním ukřižován a pohřben. Po epištole zazní veliko­noční aleluja a typicky velikonoční responsoriální žalm[2]: „Děkujte Pánu, neboť je dobrý." Evangelium ze synoptiků (podle ročního cyklu) líčí událost vzkříšení Páně. Po homilii je třetí část vigilie, křestní bohoslužba: po litaniích se světí křestní voda, do níž kněz ponořuje velikonoční svíci a nato ji vyzvedá, aby se naznačilo, že křest je pohřbení a zmrt­výchvstání s Kristem (viz epištolu). Podle možnosti se má nyní udělit křest dítěti nebo dospělému, který je po křtu knězem biřmován. Tak se ve znamení vody zpřítomňuje naše vykoupení, které se přivlastňuje na křtu. Proto si věřící, kteří už byli pokřtěni, obnovou křestního vyznání obnovují milost vykoupení a duchovně vstávají s Kristem z mrt­vých. To připomíná pokropení křestní vodou. Čtvrtou a poslední částí vigilie je eucharistická bohoslužba, začínající přípravou darů a mající obvyklý průběh. Důvodem, proč byla zbavena dřívějšího archaického rázu, je okolnost, že mše v noci se už počítá k Neděli zmrtvýchvstání, jak tomu bylo původně. Tato eucharistie je nejstarší a nejvýznamnější z celého roku, v ní se přijetím viditelného chleba při eucharistické hostině spojujeme s tělem a krví Páně a z toho čerpáme záruku vzkříšení při jeho druhém příchodu.

vzkriseni-men.jpg

  

Druhá mše během dne

Za plného světla se slaví od 5./6. století druhá mše, aby bylo zřejmé, že zde má každá nedělní eucharistie svůj původ a je velikonoční slavností, v níž se věřící stávají sku­tečnými svědky Kristova vzkříšení a slaví s ním své vlastní vzkříšení. Každá neděle během liturgického roku má jas této velikonoční neděle: kdykoliv se obec věřících shromáždí k nedělní eucharistii, slaví velikonoce v malém.

 

(Z knihy Ladislava Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 209-211. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články:


Richard Špaček: O zmrtvýchvstání Krista 
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis) 
Ladislav Pokorný: Velikonoční třídení (triduum)
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis) 
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Egerie: Putování Egerie (Itinerarium Egeriae)
Augustin: Totožnost Kristova těla
Justin: To čiňte na mou památku
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Hippolyt Římský: O Křtu Páně 
Richard Špaček: Křest 
Justin: První apologie 

 

 

 

Poznámky:

[1] Kolekta je modlitba kněze před bohoslužbou slova. Pozn. RTh.

[2] Responsoriální žalm je žalm čtený či zpívaný při mši, kdy přednášejícímu odpovídá lid. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 274x

další články