Skrze Marii k Ježíši a skrze Ježíše k Bohu Otci

I. Cíl života

Protože mám málo času k psaní a ty ke čtení, řeknu vše zkráceně.

Duše, živý obraze Boží, vykoupená drahocennou krví Ježíše Krista, Bůh chce, aby ses stala svatou jako on v tomto životě[1] a oslavenou jako on v životě po smrti. Získání svatosti Boží je tvé jisté povolání. K tomu musí směřovat všechny tvé myšlenky, slova i skutky, všechna tvá utrpení a všechna hnutí tvého života. Jinak odporuješ Bohu, nekonajíc to, k čemu tě stvořil a k čemu tě nyní zachovává. Ó, jak podivuhodné dílo! Prach proměněn ve světlo, ohavnost v čistotu, hřích ve svatost, tvor ve svého Stvořitele a člověk v Boha![2] Podivuhodné dílo, opakuji, ale dílo nesnadné samo v sobě a nemožné pro pouhou přirozenost. Jen Bůh svou milostí, milostí bohatou a mimořádnou, to může dokázat. A stvoření celého vesmíru není takovým veledílem, jako je toto.

Duše, jak se zachováš? Jaké prostředky si vyvolíš, abys kráčela, kam tě Bůh zve? Prostředky spásy a svatosti jsou všem známy; jsou zaznamenány v evangeliu, vyloženy učiteli duchovního života, prováděny světci a jsou potřebné všem, kdo chtějí dojít spásy a dokonalosti. Jsou to: pokora srdce, ustavičná modlitba, všestranné umrtvování, odevzdanost do vůle Boží a podrobení se vůli Boží.

II. Potřeba dokonalé pobožnosti k Panně Marii

K použití všech těchto prostředků spásy a svatosti je naprosto třeba milosti Boží, a ta, menší nebo větší, je dána všem, neboť třebaže je Bůh nekonečně dobrý, nedává stejně silné milosti všem, ačkoliv dostatečnou dává každému. Věrná duše s velkou milostí vykoná velký skutek, s malou milostí malý skutek: cena a vznešenost milosti dané Bohem a uchopené duší dává cenu a vznešenost našim skutkům. To jsou nezvratné zásady. Všechno se soustřeďuje na to, aby se našel snadný prostředek, jak dostat od Boha potřebnou milost, abychom se stali svatými. A tomu tě chci naučit. Avšak pravím, že je třeba nalézt Marii, abychom nalezli tuto milost, protože:

1. Jen Maria nalezla milost u Boha[3] i pro sebe i pro každého člověka zvlášť. Patriarchové a proroci, všichni svatí Starého Zákona, nemohli nalézt tuto milost.

2. Ona dala bytí a život Původci veškeré milosti, a proto se nazývá Matkou milosti - Mater gratiae.

3. Bůh Otec, od něhož vychází každý dokonalý dar a každá milost[4] jako ze svého podstatného pramene, dávaje jí svého Syna dal jí všechny své milosti, takže, jak praví svatý Bernard, vůle Boží jí byla dána v něm a s ním.

4. Bůh ji vyvolil za pokladnici, správkyni a rozdělovatelku všech svých milostí, takže všechny jeho milosti a všechny jeho dary procházejí jejíma rukama a podle moci, kterou nad nimi dostala, jak praví sv. Bernardin, dává, komu chce, jak chce a kolik chce milostí věčného Otce, ctností Ježíše Krista a darů Ducha Svatého.

5. Jako v řádu přirozeném dítě musí mít otce a matku, tak v řádu milosti musí mít pravé dítě Církve Boha za Otce a Marii za Matku. A honosí-li se někdo, že má Boha za Otce, avšak nechová k Marii něžnost pravého dítěte, je to podvodník, který má za otce leda ďábla.

6. Poněvadž Maria utvořila Hlavu předurčených, jíž je Ježíš Kristus, je rovněž na ní utvářet údy této Hlavy, jimiž jsou praví křesťané, neboť matka neutváří hlavu bez údů ani údy bez hlavy. Kdokoli tedy chce být údem Ježíše Krista, plného milosti a pravdy,[5] musí být utvářen v Marii milostí Ježíše Krista, jenž v ní přebývá v plnosti, aby byl v plnosti sdělován pravým údům Ježíše Krista a jejím pravým dětem.

7. Duch Svatý, vzav si Marii za nevěstu a zplodiv v ní, skrze ni a z ní Ježíše Krista, toto veledílo, vtělené Slovo,[6] protože jí nikdy nezapudil, neustále plodí po všechny dny v ní a skrze ni způsobem tajemným, ale skutečným, vyvolené.

8. Maria přijala od Boha zvláštní vládu nad dušemi, aby je živila a dávala jim vzrůst v Bohu. Sv. Augustin rovněž praví, že všichni předurčení jsou v lůně Mariině a že vycházejí, jen když je dobrá Matka rodí k životu věčnému. Podobně jako dítě přijímá všechnu svou výživu od své matky, která mu ji dává úměrně s jeho slabostí, tak předurčený přijímá svou duchovní výživu a všechnu svou sílu od Marie.

9. Marii řekl Bůh Otec: In Jacob inhabita - „Má dcero, přebývej v Jakubovi"[7], to znamená v mých vyvolených, předobrazených Jakubem. Marii řekl Bůh Syn: In Israel haereditare - „Má drahá Matko, měj své dědictví v Izraeli"[8], to znamená v předurčených. A nakonec Marii řekl Duch Svatý: In electis meis mitte radices - „Zapusť, má věrná snoubenko, kořeny v mých vyvolených"[9]. Kdo je tedy vyvolený a předurčený, má svatou Pannu u sebe, totiž ve své duši, dovoluje jí zapustit tam kořeny hluboké pokory, žhavé lásky a všech ctností.

10. Maria je svatým Augustinem nazvána - a je tak i ve skutečnosti - živým kadlubem Boha, forma Dei, což znamená, že jen v ní se přirozeně utvořil Bohočlověk, a což rovněž znamená, že jen v ní se může přirozeně přetvořit člověk v Boha, nakolik je toho schopna lidská přirozenost díky milosti Ježíše Krista.

Sochař může přirozeně vytvořit sochu nebo poprsí dvěma způsoby:

1. buďto použije své dovednosti, síly, vědomosti a dobrých nástrojů, aby vytvořil obraz v beztvárné a tvrdé hmotě;

2. nebo jej vyleje do formy.

První způsob je zdlouhavý a obtížný a přivádí mnoho nehod. Stačí často jediný špatný úder dlátem nebo kladivem, aby se zkazilo celé dílo. Druhý způsob je rychlý, snadný a příjemný, téměř bez námahy a ztráty, jen když je nástroj dokonalý a představuje věc přirozeně a když je látka, již používá, dosti tvárná a nijak se nevzpírá jeho ruce.

Maria je velký nástroj Boží, utvořený Duchem Svatým k přirozenému vytvoření Boha‑člověka hypostatickým spojením a k vytváření člověka‑Boha milostí. Této formě nechybí žádný rys Božství. Kdokoliv se do něho vrhne a nechá se volně zpracovat, přijímá zde všechny rysy Ježíše Krista, pravého Boha, způsobem jemným a přizpůsobeným lidské slabosti bez mnoha utrpení a námah, způsobem bezpečným, a nemusí se bát šálení, neboť ďábel nikdy neměl a nebude mít přístupu k Marii, a konečně způsobem svatým a neposkvrněným, bez stínu nejmenší poskvrny hříchu. Jaký jen rozdíl je mezi duší přetvořenou v Ježíše Krista cestami obyčejnými, která spoléhá jako sochař na svou zručnost a dovednost, a mezi duší zcela tvárnou, jemnou, měkkou, která nespoléhajíc na sebe vrhá se v Marii a nechává se v ní utvářet činností Ducha Svatého! Kolik je skvrn, kolik chyb, kolik temnot, kolik klamů, kolik přirozeného a lidského je v první, a jak je druhá čistá, božská a podobná Ježíši Kristu!

Není a nebude nikdy tvora, v němž by byl Bůh větší - mimo sebe samého - než v přesvaté Marii, aniž vynímáme blahoslavené cherubíny a nejvyšší serafy v samém ráji. Maria je Božím rájem a nevýslovným světem, do něhož vstoupil Syn Boží, aby v něm tvořil divy, aby ho střežil a měl v něm zalíbení. Bůh stvořil pro člověka poutníka svět, na němž přebýváme, a pro člověka blaženého stvořil svět, jímž je nebe. Ale stvořil ještě jiný svět pro sebe, jemuž dal jméno Maria; svět neznámý téměř všem smrtelníkům zde na zemi a nepochopitelný všem andělům a všem blaženým, kteří jsou v nebeských výšinách v takovém úžasu z vidění Boha tak nesmírně vznešeného nad ně všechny, tak odděleného a skrytého ve svém světě, v přesvaté Marii, že neustále volají: „Svatý, Svatý, Svatý!"[10]

Blažená a tisíckrát blažená je duše zde na zemi, jíž Duch Svatý zjevuje tajemství Mariino a dává jí je poznat, jíž otvírá tuto uzavřenou zahradu a dovoluje do ní vstoupit, jíž dává přístup k této zapečetěné studnici a dovoluje jí z ní čerpat a z ní pít dlouhými doušky živé vody milosti. Tato duše nalezne jen Boha bez tvora v tomto milostném tvoru, ale Boha nekonečně vznešeného a svatého a zároveň nekonečně shovívavého a přizpůsobeného její slabosti. Protože Bůh je všude, můžeme jej nalézt všude, i v pekle, ale není místa, na kterém by ho mohl tvor nalézt sobě bližšího, přizpůsobenějšího své slabosti než v Marii, protože z toho důvodu do ní sestoupil. Všude jinde je chlebem silným a chlebem andělským, ale v Marii je chlebem pro děti.

Nepředstavujme si tedy s několika falešnými osvícenci, že Maria, ač je tvor, je překážkou spojení se Stvořitelem; to nežije už Maria, to sám Ježíš Kristus, to sám Bůh žije v ní. Její přetvoření v Boha daleko přesahuje přetvoření sv. Pavla[11] a ostatních svatých, že ani nebe není tak vyvýšeno nad zemí. Maria je stvořena jen pro Boha! A jsouc daleka toho, aby u sebe zastavovala duši, která se jí vrhá do klína, naopak, ona ji ihned vrhá do Boha a spojuje ji s ním tím dokonaleji, čím dokonaleji se duše spojuje s ní. Maria je podivuhodná ozvěna Boha, která odpovídá jen „Bůh", když my voláme „Maria", která oslavuje jen Boha, když ji se svatou Alžbětou nazýváme blahoslavenou. Kdyby falešní osvícenci, kteří byli bídně oklamáni ďáblem i v modlitbě, uměli nalézt Marii a prostřednictvím Marie Ježíše, neutrpěli by tak hrozné pády. Jestliže jsme jednou nalezli Marii a skrze Marii Ježíše a skrze Ježíše Boha Otce, nalezli jsme všechno dobro, praví svaté duše: Inventa ... atd.[12] - Praví „všechno", nic nevyjímaje: všechnu milost a všechno přátelství Boží, všechnu bezpečnost proti nepřátelům Božím, všechnu pravdu proti lži, všechnu snadnost a všechno vítězství proti úkladům spásy, všechnu rozkoš a všechnu radost v hořkostech života.

To neznamená, že ten, kdo nalezl Marii pravou pobožností, je osvobozen od křížů a utrpení. Naopak, daleko více na něho útočí než na jiného, protože Maria, jsouc matkou živých, dává všem svým dítkám částku stromu života, jímž je kříž Ježíšův, ale dávajíc jim mnoho křížů vyprošuje jim i milost, aby je snášeli trpělivě a radostně, takže kříže, které ona dává svým služebníkům, jsou spíše rozkošemi nebo sladkými kříži než kříži hořkými. A cítí-li oni zároveň hořkost kalichu, jejž musí nezbytně pít, aby se stali přáteli Božími, útěcha a radost této Matky, jež vystřídá smutek, je nekonečně povzbuzuje k snášení křížů ještě těžších a hořčích.

Obtíž tedy záleží v umění nalézt opravdu božskou Marii, abychom nalezli veškeru bohatou milost. Bůh, jsa svrchovaným Pánem, nám může dát sám bezprostředně, co zpravidla dává prostřednictvím Marie. Nemůžeme ani bez nerozvážnosti tvrdit, že leckdy tak neučiní. Avšak podle řádu, stanoveného božskou Moudrostí, se obyčejně dává lidem pouze prostřednictvím Marie v řádu milosti, jak praví svatý Tomáš. Chceme-li se blížit k němu a spojit se s ním, musíme použít téhož prostředku, jehož použil on, aby sestoupil k nám, aby se stal člověkem a sdělil nám své milosti. Prostředkem k nalezení milosti, a to bohaté milosti, je tedy pravá pobožnost k Marii.

Je však třeba poznamenat, že je mnoho pravých pobožností k nejsvětější Panně (zde totiž nemluvím o falešných):

První záleží v tom, že člověk plní křesťanské povinnosti, vystříhá se smrtelného hříchu. Pracujeme více z lásky než ze strachu a modlíme se čas od času k Panně Marii, ctíce ji jako Matku Boží, bez nějaké zvláštní úcty k ní.

Druhá záleží v tom, že máme k svaté Panně city dokonalejší úcty, lásky, důvěry a vážnosti. Vede nás, že se dáváme do jejích bratrstev, modlíme se třetinu růžence nebo celý, máme úctu k obrazům nebo oltářům Mariiným, vzdáváme jí veřejně chválu, vstupujeme do jejích družin. Jestliže se přitom zdržujeme hříchu, je tato pobožnost dobrá, svatá a chvályhodná, ale není tak dokonalá, jako následující, ani tak schopná vytrhnout duše z tvorů a z nich samých, aby se spojily s Ježíšem Kristem.

III. Pravá pobožnost k Panně Marii

Třetí pobožnost k svaté Panně, známá a konaná od velmi málo osob, je ta, kterou vám chci nyní odhalit, vyvolené duše. Spočívá v tom, že se zcela odevzdáme nejsvětější Panně jako otroci, abychom zcela náleželi Ježíši Kristu skrze Marii, a pak že konáme všechny věci s Marií, v Marii, skrze Marii, pro Marii, abychom je konali dokonaleji s Ježíšem, v Ježíši, skrze Ježíše a pro Ježíše, svůj poslední cíl. Vysvětlím tato slova.

K vykonávání této vznešené pobožnosti pravím na prvém místě, že je třeba si zvolit význačný den, abychom dali, zasvětili a obětovali Ježíši skrze Marii dobrovolně a z lásky, beze strachu, zcela, bez jakékoli výhrady své tělo a svou duši, své tělo se všemi údy a smysly, svou duši se všemi schopnostmi, své statky vnější a majetek, jako dům, rodinu, příjmy, své statky vnitřní, totiž své zásluhy, milosti, ctnosti, své dobré skutky minulé, přítomné i budoucí, jedním slovem: vše, co máme v řádu přirozeném a v řádu milosti, a vše, co můžeme mít v budoucnu v řádu přirozeném, řádu milosti nebo slávy, a to bez jakéhokoliv vyhrazování, byť jen haléře, vlasu nebo nejmenšího úkonu, a bez očekávání jakékoliv jiné odměny za svou oběť než jen cti, že náležíme Ježíši Kristu skrze ni a v ní, i kdyby tato nebeská Královna nebyla - jako že vždy je - nejštědřejší a nejvděčnější k tvorům.

Je třeba zde poznamenat, že touto pobožností duše obětuje Ježíši rukama Mariinýma to, co má nejdražšího a co nevyžaduje žádný řeholní řád, totiž právo rozhodovat o hodnotě svých modliteb, almužen, umrtvování, takže ponechává veškeré nakládání svaté Panně, aby je podle své vůle použila k větší slávě Boží, jak sama dokonale poznává.

Necháváme jí k použití veškerou zadostčinící a usmiřující hodnotu svých dobrých skutků. Proto po obětování, jež jsme učinili, ačkoli bez jakéhokoliv slibu, nejsme již téměř pány žádného dobra, které konáme. Přesvatá Panna je může přivlastňovat buď některé duši v očistci, aby jí ulehčila nebo ji vysvobodila, nebo ubohému hříšníku, aby ho obrátila, atd.

Touto pobožností klademe i své zásluhy do rukou přesvaté Panně, ale to proto, aby je chránila, rozmnožovala, zkrášlovala, poněvadž se nemůžeme sdílet s druhými o zásluhy milosti posvěcující, tím méně o zásluhy slávy. Avšak dáváme jí všechny své modlitby a dobré skutky, pokud jsou usmiřující a zadostčinící, aby je rozdělovala a přivlastňovala, komu chce. A jestliže po takovémto zasvěcení svaté Panně bychom rádi pomohli některé duši v očistci, zachránili některého hříšníka, přispěli na pomoc svými modlitbami, almužnami, umrtvováním a oběťmi některému ze svých přátel, musíme ji pokorně prosit a spokojit se s tím, jak tu rozhodne, a aniž poznáme její rozhodnutí, budeme přesvědčeni, že hodnota našich skutků, jsouc rozdílena toutéž rukou, kterou Bůh používá k udílení svých milostí a darů, musí přispět k jeho větší slávě.

Řekl jsem, že tato pobožnost záleží v tom, že se darujeme Marii jako otroci. Je však třeba poznamenat, že jsou tři druhy otroctví. První je otroctví od přirozenosti - lidé dobří i zlí jsou tímto způsobem otroky Božími. Druhé je otroctví nucené - démoni a zavržení jsou tímto způsobem otroky Božími. Třetí je otroctví dobrovolné a z lásky - a tím se musíme obětovat Bohu prostřednictvím Marie způsobem nejdokonalejším, jehož může použít tvor, aby se daroval Stvořiteli.

Všimněte si ještě, že je velký rozdíl mezi služebníkem a otrokem. Služebník chce za svou službu plat, otrok ho však nemá. Služebník může svobodně kdykoliv opustit svého Pána, slouží jen na určitý čas, kdežto otrok jej nemůže podle práva opustit, náleží Pánu navždy. Pán nemá právo nad životem a smrtí svého služebníka, ale má ho nad svým otrokem, takže by jej mohl usmrtit, aniž by byl znepokojován spravedlností. Křesťané nečiní takové otroky, tak si počínali jen Turci a modláři. Šťastná, tisíckrát šťastná je duše svobodná, která se zcela zasvěcuje Ježíši skrze Marii jako otrokyně lásky, když setřásla na křtu tyranské otroctví ďáblovo.

[Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: Tajemství Mariino (fr. Le Secret de Marie), I-III. Český překlad Reginalda M. Dacíka převzat ze: Sv. Ludvík M. Grignion z Montfortu: Tajemství Mariino, Olomouc 1947, a s přihlédnutím k francouzskému originálu upraven a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

Více o sv. Ludvíku Maria Grignionovi z Montfortu

Od téhož autora:

Okružní list přátelům Kříže 1
Okružní list přátelům Kříže 2
Okružní list přátelům Kříže 3
Okružní list přátelům Kříže 4
Pojednání o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně   

Související články:

Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie
Lukáš Drexler: Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik  
Arnold Bostius: Panna Maria je matkou a ochránkyní všech, obzvláště pak synů Karmelu  
Frederick W. Faber: Těm, kdo se bojí, že láska k Panně Marii uškodí zájmům Pána Ježíše  
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie  
Marcin Jan Janecki: Sjednocení s Bohem skrze sjednocení s Marií podle Marie Petyt  
Lukáš Drexler: "Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie  
Vidět Marii znamená vidět Ježíše 

Poznámky:

[1] Srov. 1P 1,15-16 v odkazu na knihu Leviticus 11,44-45; 19,2; 20,7.

[2] Nikoli přirozeností, ale posvěcující milostí, která je skutečnou účastí na životě Božím. Pozn. překl.

Grignionův výrok je zcela v souladu s jednou z ústředních myšlenek církevních otců, kteří správně pochopili vtělení Božího Syna: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem." Pozn. RTh.

[3] Srov. Lk 1,30.

[4] Srov. Jk 1,17.

[5] Srov. J 1,14.

[6] Tamtéž.

[7] Sir 24,13 dle Vulgaty.

[8] Srov. tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Iz 6,3.

[11] Srov. Gal 2,20.

[12] Celý citát zní: Inventa Maria invenitur omne bonum - „Kdo nalezl Marii, nalezl veškeré dobro" a je uveden v díle augustiniánského kanovníka a opata v Celles (Bourges) Raymunda Jordana (+1361) Contemplationes de B. Virgine, Proemium; Raymundův výrok je citován např. v díle Alfonse Marii de Liguori (+1787) Vznešenosti Panny Marie, II,I,V. Pozn. RTh.