Nacházíte se na: Theofil > Bible > ... ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok

... ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok

Silvano Fausti, 8.6. 2018

Bůh dokáže dokonce i náš hřích využít a obrátit pro naše požehnání, obrátíme-li se ovšem od hříchu k Bohu, abychom byli schopni toto požehnání Boha přijmout: ostří našeho hříchu, zhmotnělé ve vojákově kopí, se stává klíčem, který odemyká stavidla Božího požehnání, lásky, odpuštění a života, ukrytých ve Svatyni svatých, totiž v boholidském Srdci Ježíšově, a vylitých na nás v oné Hodině - v Hodině Ježíšova vrcholného sebevydání Otci i nám a vůbec celému stvoření na Kříži.

 
jezis-kristus-ukrizovani-probodeni-men.jpg
 

 

„ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok" (Jan 19,34)

V tomto vyprávění není rána kopím ověřením smrti, která už byla zjištěna (srov. v. 33), ale bezdůvodnou zavilostí a nenávistí. Pro evangelistu má teologickou hodnotu, protože shrnuje v jedné ikoně smysl Ježíšova života a smrti; jako na jeho žízeň odpověděli podáním octa, a on se napil, aby dal Ducha, tak nyní na probodnutí kopím, „palčivější než ocet", Ježíš odpoví darováním krve a vody. Na smrtelnou nenávist odpovídá láskou, která vydáním života dává život.

 

„hned vyšla krev a voda"

Syn „vyšel" od Otce, aby z něho pro nás vyšla „krev a voda". Příslovce „hned" ukazuje, že ona krev a voda už naléhaly, aby vyšly: Syn už před založením světa (srov. 17,24) nám chce předat lásku, kterou nás Otec miluje tak jako jeho (17,23). Jeho dar prýští jako z hlubokého pramene. Na tomto těle je to způsobeno ránou kopím. Zatímco evangelista nezlámání kostí a probodnutí boku komentuje, krev a vodu nechává bez komentáře. Činí z nich ale předmět slavnostního svědectví, které hned následuje. V této krvi a vodě je uzavřeno tajemství Janova evangelia.

Pokud krev zůstává v těle, působí život; když se vylije, stává se znamením smrti. Tato vylitá krev ukazuje, že Synův život je celý nabídnut bratřím, až k darování sebe na kříži. Tak se Ježíš plně realizuje jako Syn, rovný Otci, počátek každého daru. V této krvi přišla „hodina", v které je všechno dokonáno: Syn miloval bratry mimo jakoukoli hranici, až za smrt.

Z jeho krve, z jeho života nám darovaného, se rodí naše odpověď lásky: přijímáme Ducha, symbolizovaného vodou, která zavlažuje zemi, tu vyprahlou zemi, jíž je člověk. Ježíš žíznil po tom, aby nám dal tuto vodu (v. 28), kterou nám odevzdává se svou smrtí (v. 30). Z jeho boku prýští tryskající pramen slíbený samařské ženě (4,14), naplnění toho, po čem volal v chrámě v poslední den svátků (7,37n). Ježíš je nový chrám, z jehož boční strany vytéká mohutná řeka Ducha (Ez 47,1; srov. Zach 14,8; Iz 44,3), rybník Siloe, jehož voda umývá slepotu a uvádí nás do života ve světle (srov. 9,7).

Krev a voda kromě toho, že odkazují na Paschu a Letnice, spásu a odpuštění, novou smlouvu a dar Ducha, jsou také symbolem narození. Rodíme se shora (srov. 3,lnn), z vody a Ducha (3,5), zplozeni láskou ukřižovaného Boha. „Syn člověka musí být vyvýšen": kdo na něho obrátí svůj zrak, je uzdraven z hadího jedu a má život věčný (3,14). Jako z boku spícího Adama pochází Eva, tak z boku spícího Pána vychází nevěsta. Nové lidstvo, které odpovídá na lásku láskou, se rodí z rány lásky probodeného Boha. Člověk existuje jako člověk a umí milovat jen tehdy, když ví, že je takto milován: tehdy se stává druhou částí Boha, svého partnera v rozhovoru.

Tato krev a voda vpravdě obsahují všechno tajemství Boha a člověka. Ze skály, do které udeřil Mojžíš, dal Pán napít svému lidu jako z hluboké propasti (Žl 78,15n; srov. Ex 17,1-7); ta pravá Skála, do které udeřil pohan, dává nám všem vodu, která tiší žízeň jeho i naši, jeho žízeň lásky milující do krajnosti a naši žízeň po tom, abychom byli milováni bezpodmínečnou láskou. Vždyť je to voda, která pochází z krve, život, který prýští z života darovanému tomu, kdo mu ho bere.

 

[Úryvek z knihy Silvano Fausti: Nad evangeliem podle Jana, Praha 2014, přel. Jaroslav Brož; převzato s laskavým souhlasem nakladatelství Paulínky.]

 

Související články:

Richard Špaček: O bohopoctě vtěleného Krista
Mechtilda Magdeburská: Kterak duše chválí Svatou Trojici
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
R. Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce
Markéta Marie Alacoque: Z dopisů sv. Markéty M. Alacoque
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy
Bernard z Clairvaux: O Božském Srdci Páně
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce
Lukáš Drexler: Našel jsem svůj domov
Bonaventura: Zdroj života je v Tobě
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Lukáš Drexler: Rány Kristovy
Dobrotivý Pelikáne
Kdo jsi, Bože? 
Litanie

 

nejsvetejsi-srdce-jezisovo-001-4.jpg  

 

[RSS]

Přečteno 305x

další články