"Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým"

„Nyní ti odpovídám na to, nač ses mne ptala o služebnících Církve svaté. Abys mohla lépe poznat pravdu, otevři oko svého rozumu a hleď na jejich vznešenost a k jaké důstojnosti jsem je ustanovil. A protože jeden opak se lépe pozná druhým, chci ti ukázat důstojnost těch, kteří dobře hospodaří s pokladem jim svěřeným, a tím lépe pochopíš nehodnost těch, kteří se dnes přiživují u prsou Snoubenky Církve svaté."

Aby tedy ona duše poslechla, zahleděla se na Pravdu, v níž viděla zářit ctnosti pravých služebníků. A věčný Bůh jí řekl:

„Drahá dcero, nejdříve ti chci říci o jejich důstojnosti, ke které jsem je ustanovil svou dobrotou; dal jsem jim nejen lásku všeobecnou, kterou jsem projevil svým tvorům, když jsem je stvořil ke svému obrazu a podobenství[1] a všechny je znovustvořil milostí svého jednorozeného Syna[2]; k takové vznešenosti jste dospěli spojením mého Božství s lidskou přirozeností[3]. V této věci máte větší vznešenost a důstojnost než andělé. Já, Bůh, jsem se stal člověkem a člověk Bohem spojením mé Božské přirozenosti s vaší lidskou přirozeností.

Tato velikost je dána všeobecně každému rozumnému tvoru; z nich pak jsem vyvolil své služebníky k vaší spáse, aby vám bylo skrze ně přisluhováno krví pokorného a neposkvrněného Beránka, mého jednorozeného Syna. Jim jsem svěřil rozdávání Slunce. Dal jsem jim světlo vědění, vřelost lásky Boží a krev a tělo svého Syna. Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým, protože je jedno se mnou tak, že jedno se nemůže odloučit od druhého ani se nemůže rozdělit, stejně jako slunce, u něhož se pro dokonalost spojení nemůže oddělit teplo od světla ani světlo od barvy. Toto slunce se nerozděluje, dává světlo celému světu a každého zahřívá. Žádnou nečistotou se neposkvrní a jeho světlo je s ním spojeno. Tak toto Slovo, můj Syn, s jeho nejsladší krví, je Slunce, celý Bůh a celý člověk, protože je jedno se mnou a já s ním. Má moc není oddělena od jeho moudrosti ani oheň Ducha Svatého není oddělen ode mne, Otce, ani od Syna, protože je jedno s námi, neboť Duch Svatý vychází ode mne, Otce, a od Syna, a jsme totéž Slunce.

Já jsem ono Slunce, věčný Bůh, z kterého vyšel Syn a Svatý Duch. Duchu Svatému je vlastní oheň, Synu pak moudrost, v níž moji služebníci přijmou světlo milosti, aby dávali toto světlo jiným s vděčností za dobrodiní přijatá ode mne, věčného Otce, a následovali učení této Moudrosti, mého jednorozeného Syna.

To je ono světlo, které má v sobě barvu vašeho člověčenství. Světlo mého Božství bylo oním světlem spojeným s barvou vašeho člověčenství. A tímto prostřednictvím, skrze toto Slovo vtělené a spojené se světlem mého Božství i s ohněm Ducha Svatého, jste přijali světlo. Komu bylo dáno je rozdávat? Mým služebníkům v mystickém těle Církve svaté. Abyste měli život, dal jsem vám jeho tělo za pokrm a jeho krev za nápoj...

Řekl jsem ti, že toto tělo je Sluncem. Proto vám nemohlo být dáno tělo bez krve ani krev bez tohoto Slova, ani duše ani tělo bez mého Božství, bez Božství věčného Boha, protože jedno se nemůže odloučit od druhého, jak jsem ti řekl na jiném místě, že se božská přirozenost nikdy nevzdálí od jeho lidské přirozenosti; ani smrtí ani ničím jiným se nemohla a nemůže odloučit. Celou Boží bytnost tedy přijímáte v této sladké svátosti pod bělostí chleba.

A stejně jako se nemůže rozdělit slunce, tak se nerozděluje celý Bůh a člověk v této bělostné hostii. Kdyby se hostie rozdělila, kdyby z ní bylo možno udělat tisíc tisíců drobečků, v každém je celý Bůh a celý člověk. Podobně jako se rozdělí zrcadlo a nerozdělí se obraz, který je v něm viděn, tak když se rozdělí tato hostie, nerozdělí se celý Bůh a celý člověk, ale v každé části je úplně. Nezmenší se ani sám v sobě, stejně jako oheň v tomto příkladu: Kdybys měla lampu a celý svět by (si) přišel k tomuto světlu (zapálit světlo), světlo by se nezmenšilo, a přece by je každý měl celé.

Je pravda, že někdo má větší účast na tomto světle a někdo menší. Abys tomu lépe rozuměla, dám ti tento příklad: Kdyby mnoho lidí neslo svíce a jedna by vážila unci, druhá dvě nebo šest a jiná libru nebo i více a všichni by šli ke světlu a rozsvítili by své svíce, u každého by bylo vidět celé světlo, totiž teplo, barvu a ono světlo, a přece bys soudila, že méně ho má ten, kdo nese malou svíci, než ten, kdo nese velikou. Tak je tomu u těch, kteří přijímají tuto svátost. Jejich svíce je zhašena, ale rozsvítí se přijetím této svátosti.

Pravím: zhašena, protože vy sami nejste ničím. Dal jsem vám lásku, kterou můžete toto světlo přijmout a živit je v sobě. Vaší látkou je láska, protože jsem vás z lásky stvořil, a proto nemůžete žít bez lásky. Vaše bytí, jež vám bylo dáno z lásky, obdrželo milost svatého křtu, který přijímáte v moci krve tohoto Slova. Jinak byste nemohli mít účast na tomto světle a byli byste jako svíce bez knotu, jež nemůže hořet ani přijmout světlo, kdyby vaše duše neobdržela knot, který se zažíhá světlem, totiž svatou víru a milost, jichž se vám dostává při křtu s láskou k duši, stvořené mnou a schopné milovat. Řekl jsem ti již, že duše je tak schopna lásky, že bez lásky nemůže žít: její stravou je láska.

Kde se zaněcuje duše? U ohně mé božské lásky, když mě miluje, má přede mnou bázeň a následuje učení mé Pravdy. Je pravda, že se zanítí více nebo méně, jak jsem ti řekl, podle toho, kolik látky udělí tomuto ohni. Ačkoli všichni máte tutéž látku, neboť jste všichni stvořeni k mému obrazu a podobě a vy, křesťané, máte světlo svatého křtu, přece každý roste v lásce a v ctnosti podle toho, jak o to sám usiluje a jak mu moje milost pomáhá. Nedostáváte jinou podobu, než kterou jsem vám dal, ale rostete v lásce k ctnosti. Dokud žijete v tomto čase, můžete užívat v ctnosti i v lásce svobodné rozhodování. Až přejde čas, nebude vám to už možné. Teď tedy můžete růst v lásce, jak jsem ti řekl.

Láska přijímá toto slavné a sladké světlo, které jsem vám dal skrze své služebníky pod způsobou pokrmu, a tohoto světla přijmete tolik, kolik máte lásky a vroucí touhy. Kdybyste přijali všechno světlo, jak jsem ti řekl, když jsem ti ukázal příklad těch, kteří nesou svíce a přijímají každý podle své schopnosti, v každém by bylo celé a nerozdělené, protože se nemůže rozdělit žádnou vaší nedokonalostí - ani vás, kteří přijímáte, ani toho, kdo podává. Podíl na tomto světle, totiž na milosti, která se vám v této svátosti uděluje, máte však takový, s jak velkou touhou se připravíte k jejímu přijetí. A kdo by šel k této sladké svátosti s vinou smrtelného hříchu, nepřijal by z ní milost, ačkoli by přijal celého Boha a celého člověka, jak jsem ti řekl.

Víš však, v jakém stavu je duše, která ho přijme nehodně? Je jako svíčka, která spadla do vody. Jen syčí, když je přiblížena k ohni. Jakmile je rozsvícena, zhasne a zůstane jen kouř. Tak i tato duše má svíci, kterou přijala při svatém křtu, ale pak do své duše vlévá vodu viny, která zháší světlo milosti křtu. Nezahřeje-li se ohněm pravé lítosti a nevyzná-li se ze svých vin, může pak u stolu oltáře přijmout toto světlo tělesně, ale ne duchovně. Není-li duše připravena tak, jak se má připravit na takové tajemství, nezůstane v ní pravé světlo milosti, ale vzdálí se a zůstane v ní větší zmatek a temnoty a ona zvětšuje svou vinu. Z této svátosti pociťuje jen výčitky svědomí: ne pro nedostatek světla, které nemůže být poškozeno, ale pro závadu vody, nalézající se v duši. Voda hříchu zabraňuje duši v přijetí Božího světla.

Vidíš tedy, že toto světlo nemůže být rozděleno žádným způsobem, ani malou touhou, ani jiným nedostatkem v duši, jež přijímá tuto svátost, nebo v duši toho, kdo ji uděluje, jak jsem ti řekl o slunci, které se neposkvrní od věci nečisté. Tak se toto sladké světlo ve svátosti ničím neposkvrní ani nerozdělí ani nezmenší své světlo, i kdyby se celý svět dělil o světlo a teplo tohoto slunce. A stejně tak se neodděluje toto Slovo - Slunce, můj jednorozený Syn, od Slunce, jímž jsem já, věčný Otec, i když je v Mystickém těle Církve svaté podáváno každému, kdo je chce přijmout, avšak zůstává celé a máte je celé - Boha a člověka, jak jsem ti dal příklad o světle, že kdyby celý svět chtěl mít toto světlo, všichni by je měli celé a celé by zůstalo."

[Sv. Kateřina Sienská: Dialog s Boží prozřetelností, 110. Český překlad Zdislavy Černé OP je převzat ze samizdatového vydání, připraveného Českou kongregací sester dominikánek (nedatováno, kolem r. 1970), a s přihlédnutím k italskému originálu (Santa Caterina da Siena: Libro della divina dottrina volgarmente detto Dialogo della divina provvidenza, Bari 1912) a českému překladu (Svatá Kateřina Sienská: Dialog s Boží prozřetelností, Praha 1998) upraven a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

Více o sv. Kateřině Sienské

Od téže autorky:

[1] Srov. Gen 1,26. Pozn. RTh.

[2] Srov. např. Tit 3,5; J 3,3-6. Pozn. RTh.

[3] Je zde myšlena skutečnost, že „Slovo se stalo tělem" (J 1,14), tj. Bůh člověkem, aby touto milostí shůry mohl mít člověk účast na Boží přirozenosti (srov. 2Pt 1,4) a díky tomu i věčný život. Viz též dále text sv. Kateřiny. Pozn. RTh.