Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Svatost jako cesta k moudrosti

Svatost jako cesta k moudrosti

Sv. Bonaventura, 15.7. 2018

Vědění samo není totéž co moudrost. Od vědění k moudrosti však lze dojít, ovšem přes lávku svatosti, jak tvrdí sv. Bonaventura (+1274) v úryvku ze zápisu svých promluv na Hexameron.

 

Úvodní poznámka překladatele

Collationes in Hexaemeron („Komentáře k šesti dnům") je soubor přednášek, které sv. Bonaventura pronesl v Paříži r. 1273 mezi Velikonocemi a Letnicemi pro přítomné mistry a bakaláře teologie a ostatní bratry. Zachoval se jejich záznam z ruky některého posluchače, později po paměti doplněný. Zapisovatel se však dušuje, že zde předkládá výhradně to, co svatý doktor řekl, byť často nedostatečně[1] (srov. In Hexaemeron Collationes, addimentum). Překlad vychází z textu, jak jej uveřejnil T. Soiron OFM, S. Bonaventurae Prolegomena ad sacram Theologiam ex operibus eius collecta (Florilegium Patristicum XXX, Bonn 1932, str. 31n), vydavatel jej nazval Dispositio ad studium theologiae.

   

bonaventura-011-upr-2-men.jpg
   

 

Svatost jako cesta k moudrosti

... Vědění nezajišťuje přechod k moudrosti. Mezi obojí musí vstoupit něco prostředního, totiž svatost. Přechod pak je cvičením: cvičením od úsilí o vědění (přecházíme) k úsilí o svatost a od úsilí o svatost (přecházíme) k úsilí o moudrost. ...

Kdo však chce v tomto úsilí dospět k cíli, musí napřed dosáhnout svatosti, tj. usilovat o život plný bázně, neposkvrněný, zbožný a budující.

Život svatých plný bázně znamená, že člověk vše, co koná, koná s bázní, ať už jde na mši nebo ke stolu, ať už stojí nebo kráčí, neboť ve všem se může dopustit hříchu. Jak se praví v knize Job: „Všechna svá díla konám s uctivou bázní, neboť vím, že nešetříš provinilého" (Job 9,28). Bázeň je nejlepším znamením, nejhorším pak je opovážlivost, protože takového člověka nelze napravit.

Za druhé je třeba usilovat o život neposkvrněný, to znamená, aby člověk vše konal pro lásku Boží, nikoli pro lásku k jakékoli věci, neboť veškerá láska je podezřelá, neobrací-li se k Bohu. Proto říká Augustin[2] a také svatý Bernard v jednom svém dopise nějakému mnichovi[3], že láska apoštolů ke Kristovu tělu bránila příchodu Ducha Svatého. A což teprve láska k jiným tvorům? Jak praví žalm: „Má duše se nedá utěšit" (Ž 76,3[4]). „Střez mne, Pane, jako zřítelnici svého oka" (Ž 16,8[5]). Zřítelnice oka se však dobře neuchrání čistá, je-li v ní kouř, prach nebo vlhkost.

Za třetí se člověk musí snažit o život zbožný, uzavřený jako ohrazení vinice. Neboť je třeba, abychom krotili svou chuť, svůj jazyk a ostatní své smysly. Vždyť „pokládá-li se někdo za zbožného, ale nedrží-li na uzdě svůj jazyk, ten klame své srdce a jeho zbožnost je marná" (Jk 1,26). Zamkni své uši na zámek. Náš život nemá byt pln řečí, ale slz.

Za čtvrté musí člověk usilovat o život budující, tj. musí byt hotov napomáhat k dobru každému člověku, blízkému i vzdálenému, a cítit bolest, je-li někomu záminkou k pohoršení. Nesmí dopustit, aby druhý utrpěl škodu. Neboť jestliže bych se já jediný dobře najedl, zatímco druzí by se postili, bylo by to špatně zařízeno.

Z toho, co jsme řekli, totiž z vědění a svatosti, pak vyrůstá plod moudrosti čili úsilí, které spočívá ve čtyřech nezbytných věcech: První z nich je poznání vlastních vnitřních nedostatků. Proto bylo na průčelí Apollonova chrámu napsáno: „Poznej sám sebe." Bez toho totiž nelze dojít k moudrosti. A tak čím je moudrý dále na své cestě, tím více sám sebou pohrdá. Jen špatný kupec klame sám sebe. A právě to dělá ten, kdo se cení více, než zaslouží... Má si naopak cenit druhých a sebou pohrdat. To je nejzákladnější v úsilí o moudrost: aby se člověk přesvědčoval o svých chybách a byl sám před sebou pokorný.

Za druhé úsilí o moudrost spočívá v krocení vlastních vášní, totiž sedmi duševních hnutí, čtyř hlavních a tří připojených: strachu, bolesti, naděje, radosti; touhy, studu, nenávisti. V nich všech totiž dochází k překračování pravé míry. Když dítě příliš křičí, ukládá se mu kázeň. Právě tak má člověk střízlivě posuzovat a krotit či ukázňovat tyto vášně. Když na něj kupř. dolehne bolest, musí si říci: „Zachovej klid", a podobně v ostatních případech. Těmto dětinskostem a dětským hnutím je třeba zastřihovat křídla. Vždyť právě děti se nechávají vést svými vášněmi. Avšak „zlořečeno stoleté dítě" (Iz 65,20).

Za třetí, úsilí o moudrost znamená uspořádat své myšlenky. Proto je psáno: „Hlupák z okna zírá do domu svého bližního" (Sir 21,26[6]). Je totiž veliká svízel uspořádat naše představy tak, abychom, když jsme v kostele, nemysleli na své pracovní povinnosti apod. Tyto myšlenky je nezbytně třeba uspořádat, neboť Duch Svatý vstupuje skrze moudrost. Vždyť „Duch Svatý kázně prchá před smyšlenkou a vzdaluje se myšlenkám, jež jsou bez rozumu"[7] (Mdr 1,5). A proto je třeba mít určité látky, pomocí nichž se cvičíme.[8]

Za čtvrté spočívá úsilí o moudrost v pozvedání touhy. To teprve dává smysl všemu ostatnímu snažení, abychom totiž „opouštěli to, co je za námi, a obraceli se k tomu, co je před námi" (Flp 3,13). Proto je psáno, že „moudrý má oči v hlavě" (Kaz 2,14) a že „srdce moudrého je v jeho pravici"[9] (Kaz 10,2). Neboť moudrý se snaží, aby se jeho úsilí neobracelo jinam než k Bohu, který je zcela hoden naší touhy.

Toto čtveré úsilí je nesmírně obtížné, pokud nám schází snažení, jež mu předchází. S ním je však snadné.

 

[Sv. Bonaventura: In Hexaemeron, collatio XIX,3b.20a-27b („redakce B"). Český překlad neznámého překladatele je převzat ze samizdatového strojopisu, datovaného z Vánoc 1989, a s ohledem na latinsko-polské vydání Bonawentura z Bagnoregio: Konferencje o sześciu dniach stvworzenia albo oświecenia Kościoła (přel. Aleksander Horowski), Kraków 2008, upraven redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Zdroj života je v Tobě 
Buď člověkem modlitby!
Sestrám o dokonalé lásce Boží 
Modlitba před Nejsvětější svátostí
Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)

    

Poznámky:


[1] Existují dvě tzv. „redakce" zápisů Bonaventurových Komentářů k šesti dnům - „redakce A" a „redakce B". Překladatel zvolil za svoji předlohu tzv. „redakci B". Pozn. RTh.

[2] Augustin: In Ioanem Ev., tract. 94,4; in PL 35,1869.

[3] Bernard z Clairvaux: Epistola 420; in PL 182,626 (latinsko-polské vydání uvádí namísto toho list č. 462; in PL 182,665 - pozn. RTh).

[4] Značení dle Vulgaty; podle současného značení se jedná o Ž 77,3. Pozn. RTh.

[5] Značení dle Vulgaty; podle současného značení se jedná o Ž 17,8. Pozn. RTh.

[6] Značení dle Vulgaty; podle současného značení se jedná o Sir 21,23. Pozn. RTh.

[7] Znění dle Vulgaty. Pozn. RTh.

[8] Toto poněkud nesrozumitelné místo zní v „redakci A" zápisu Bonaventurových komentářů takto: „Stran usměrňování myšlenek existuje největší těžkost. Zde mnoho napomáhá mít určitou látku (lat. materiam), kterou by se měla mysl zabývat (doslova: „kolem které by se měla mysl točit" - pozn. RTh), aby se nerozptylovala a nezačínala těkat." Pozn. RTh.

[9] Znění dle Vulgaty. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 263x

další články