Poznání všech věcí a Boha v nich podle Tomáše Špidlíka (2/4) - Nalezení smyslu (logos) všech věcí

Předchozí část (1/4): Pravé poznání je duchovní

To, co T. Špidlík o duchovním jádru věcí zevrubně studoval nejprve v díle sv. Bazila Velikého a pak ve spisech mnoha východních duchovních autorů, se zdá být i svou terminologií, nesnadno přeložitelnou do západních jazyků, typicky řeckým. Jako v mnoha dalších otázkách však i zde Špidlík získal „předpochopení" v zažité ignaciánské spiritualitě, zvláště v Zakladatelově větě: „Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka a aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen."[1] Zkoumá zároveň, jak hledání nejvnitřnější pravdy všech věcí znali už i dávní řečtí filosofové. Nechtěli se spokojovat s prvním, smyslovým viděním, protože to dojde jen k mínění (δόξα).[2] Teprve druhé hledění okem rozumu přivede k poznání podstatnější pravdy, objeví se idea, λόγος věcí, jejich skrytá hlubší pravda, jejich smysl, definice, pojem.[3]

Křesťané tolik touží po poznání Boha, z Písma však vědí, že ho nikdo ze smrtelníků nikdy nespatřil. Spory s ariány vytříbily mezi Otci přesvědčení, že Bůh nemůže být po způsobu filosofů kladen na druhou rovinu, kam dosáhne lidský rozum. Teprve třetí stupeň vidění čistým srdcem zahlédá λόγος θεοτελὴς, duchovní smysl událostí a věcí, který je do nich od Boha vložen, aby nás vedl k němu. A pak je v tomto smyslu dokonce možné spatření Boha ve všem jakožto plod „chození s Hospodinem". Nemíní se tím přímé patření na Boha, jehož člověk může dojít až v nebi, ale Božích znamení, stop, poselství, jež ukazují k němu.

Toto vědomí nachází Špidlík propracované zvláště u Bazila. Ten hodně zdůrazňuje nepochopitelnost Boha a jeho podstaty. A stává-li se Bůh pro člověka dostupným, pak skrze tvorstvo. Správně posuzovat viditelné věci vesmíru i události ve světě má proto pro moudrého zásadní důležitost.[4]

Není však k tomu užitečná znalost složení země či oblohy, rostlin nebo živočichů, ani proniknutí podstaty prvků. Toto vědění je „moudrost Řeků" (srv. 1Kor 2,22); ta ví o přírodě všechno krom jediného potřebného. Bazila nezajímá podstata oblohy, ale její význam. Nezajímá ho, co jsou tvorové sami o sobě, ale co mu říkají o Stvořiteli a jak je lze použít k jedinému potřebnému cíli. Tvorstvo je Boží slovo, jeho „hlas" a pro naslouchajícího je nejužitečnější nikoli věnovat se akustické nauce, měřit vlny, výšku hlasu atd., ale porozumět myšlence mluvícího, objevit Boží moudrost, která je tu skryta. Zastavit se příliš u materiálních slov může způsobit, že se s očí ztratí jejich duchovní smysl.[5] „Pochopit význam a používání tvorů je jediné prospěšné poznání všehomíra, pravá moudrost,"[6] shrnuje Špidlík. Připouští podobnost mezi stoickým mudrcem sbírajícím „λόγοι rozptýlené" v kosmu, racionální podklad pod zevnějškem viditelné skutečnosti, a křesťanem hledajícím v témže vesmíru Boží moudrost, zjevující se ve světě, ve viditelných věcech. Upozorňuje však zároveň, že v křesťanské kontemplaci jde o logoi ve smyslu duchovního významu věcí; jejich vnímání je Boží dar a nelze je pochopit v žádném filosofickém smyslu. „Rozumět věcem stvořeným, lidským, znamená tedy pochopit jejich duchovní význam, pravý důvod, pro nějž existují, mít ,smysl a chápavost‘ k dosažení této jediné ,příčiny‘ všeho, co existuje, Boha, počátku a konce vší skutečnosti."[7]

Bazil však raději obrací pozornost k privilegované bytosti - k člověku. Ten více než ostatní tvorové „potřebuje Boha, aby byl chápán ve svém pravém významu. Bůh ve mně samém, Bůh ve svědomí člověka či spíše mé já, mé svědomí a můj celý život chápaný v jejich pravém duchovním významu, v jejich vztahu k Bohu - to je jedna z nejcharakterističtějších známek Bazilovy askeze. Znát sebe sama v této perspektivě je nejdokonalejší poznání věcí božských i lidských, které můžeme mít; je to tedy nejdokonalejší moudrost."[8]

Bazil tedy, jak se zdá, byl prvním, kdo Špidlíkovi tak zevrubně rozestřel tyto otázky a podtrhl naléhavost nalézání toho evangelního „jediného potřebného" ve všem, s čím se setkáme. Po letech studií řady dalších duchovních autorů Východu popisuje tento kýžený poklad alespoň v obrysech, neboť je stěží možné jej vystihnout stručnou definicí. Píše, že kontemplace usiluje o zachycení nejzazší pravdy věcí. To však není totéž co idea, jak ji chápal Platon, nebo definice, o kterou usiloval Aristoteles. Pravá skutečnost totiž ve svém nitru tíhne k Bohu, nedá se pochopit mimo vztah k Prozřetelnosti. Křesťané usilují o to, aby viděli věci v jejich vztahu k Bohu, v roli, kterou mají v plánu Boží prozřetelnosti. Na dně, v jádru všeho, co Bůh stvořil, je skrytý smysl, který ukazuje k Bohu. Je to Boží úmysl s onou věcí (θεία θέληματα), je to důvod, pro který věci existují. Pravý logos věcí je tedy θεοτελὴς λόγος, který vede k Bohu, to, k čemu směřují příčiny jsoucen. Slovy se to dá těžko vyjádřit, protože tu jde o Boží tajemství, které člověk najde jenom poslepu „ohmatáváním", náhle, s Boží milostí, ale často po mnohém hledání.[9]

Špidlík však poukazuje na další důvod, proč se tento duchovní smysl nedá vypsat v knihách ani naučit v pravidlech: pro každého člověka je totiž zvláštní, jako je zvláštní a osobní život každého jednotlivce. Proto se každý musí učit chápat Boží poselství, která k němu denně doléhají.[10]

Kontemplovat tedy znamená chápat jsoucna v jejich prozřetelnostní funkci, v jejich vztahu k Bohu. Pravý základ skutečnosti žádný filosof nepoznal. Je to poznání bytostně náboženské. Živočichové vidí svět, ale nechápou jeho rationes, většina lidí je rovněž sotva zahlédne. Doopravdy je kontemplují jen spravedliví a svatí, kteří je chápou z pohledu Boží Moudrosti. Špidlík toto přesvědčení Otců vysvětluje tak, že takoví kontemplativní se nedívají jen svými smysly, nýbrž vzlety ducha pronikají věci či dění jako viditelné symboly a pochopí θεοτελὴς λόγος, který je v každém skryt, a v logu najdou Boha. To znamená: Duchovní logos ještě není Bůh a zároveň v něm Boha nacházíme.[11]

Má tak tento stěžejní θεοτελὴς λόγος ve Špidlíkově podání nikoli statický ráz, jaký mívají pouhé rozumové poznatky, ale je jakoby duší vřazenou do dynamiky duchovního života či směrovníkem, co poutníka nejen usměrňuje, ale současně pobízí k cíli (τέλος), k Bohu. A jak je u našeho autora obvyklé, že dovede látku podat srozumitelně a názorně, uveďme jeho výstižný příměr:

„Na ořechu je zelená kůra, v ní je plod s tvrdou skořápkou, a teprve uvnitř té skořápky je jedlé jádro. V přeneseném smyslu má i příroda tuto trojí vrstvu. Jsou ti, kteří ulpí jen na zelené kůře, spokojí se se smyslovou krásou, s vnějškem. Pro ně je vnější svět les dojmů, který budí nálady, city, vášně. Jiní se naučili uvažovat, jsou schopni reflexe. Zamyslí se nad tím, co je jádro. Zkoumají vědecky příčiny, přírodní zákony, uvažují filosoficky o podstatě všeho bytí. A přece ani oni nedošli k tomu pravému. Jsou teprve v tvrdé skořápce ořechu. Proto i vědecké a filosofické zkoumání světa nechává člověka lačným. Je potřeba proniknout i tvrdou skořápkou až k měkkému jádru. To dělají ti, kdo si uvědomí, co ta nebo ona věc, událost, osoba má znamenat na cestě k Bohu, co jim samým chce říci Bůh, když jim ji poslal do cesty."[12]

Špidlík tu poukazuje podobně jako známý Augustinův výrok, že lidské srdce je nepokojné, tedy nespokojené, dál hladové, dokud nespočine v Bohu. Teprve objevení jádra každé skutečnosti, jímž je výživný θεοτελὴς λόγος, mu nasytí a pozvedne duši. To je onen vytoužený „poklad ukrytý v poli" světa (srv. Mt 13,44), plnohodnotné poznání, po němž jsme pátrali.

Náš autor u církevních otců také sleduje dvojí linii, kterou postupují při teologickém zdůvodnění přítomnosti tohoto duchovního smyslu, který zjevuje Boha, ten však se zjevuje skrze Slovo. Podle Origena je první projev Logu ve stvoření. Syn je sběrnou nádobou logoi stvoření. Slovo, které se vtělilo do symbolů viditelného světa, vytváří jednotu těchto logoi, které jsou v něm jediným tělem. Kontemplace je tedy pochopením různých „vtělení" Logu, „kristologického" smyslu každé události.[13] Podle Bazila je vesmír uskutečněním mocného Božího Slova. Věci v přírodě si zaslouží název: Boží hlas. Jsou to opravdová slova adresovaná lidem. Veškeré stvoření hlásá svého Stvořitele. A λόγος θεοτελὴς, který máme v kontemplaci objevit, je „to Boží slovo, které běží celým stvořením," přičemž si je nepředstavujeme „jako zvuk..., ale jako impuls vycházející z Boží vůle." Ta udržuje všechno bytí, dává mu smysl a cíl. Člověk musí naslouchat každému projevu Boží vůle.[14]

Také druhá linie začíná od stvoření, při němž byla Bohu po boku Moudrost (srv. Př 8,30). Její specifickou funkcí je podle Bazila „vést nás k poznání Boha".[15] Lidská moudrost spočívá v umění odhalit σοφία τοῦ κόσμου, stopy moudrosti Stvořitele. V tvorech je „moudrost, která se jeví ve světě viditelných věcí, které však chybí jen hlas, aby otevřeně hlásala, že ji stvořil Bůh."[16] Špidlík připomíná, že podle teologů má všechno „kristologický smysl". Vidí ho znázorněn v δέησις, ikoně Boží moudrosti, v podobě anděla na trůnu uprostřed kruhu stvořeného světa. Svými paprsky všechno proniká, ale přesto je skryta pod duhovým povrchem viditelné smyslové krásy. Před Boží moudrostí stojí a klanějí se Bohorodička a Jan Křtitel. Oba totiž jasně rozpoznali Boží Slovo v jeho ponížené tělesné podobě. Vtělená Boží moudrost je sám Syn Boží.[17] „Pro ty, kdo nazírají Boha prostřednictvím Sofie světa, znamená λόγος θεοτελὴς, že vidí úmysly Prozřetelnosti ve světě, který je zbožštěný,"[18] dodává Špidlík.

Co je však „okem", jakýmsi duchovním čidlem, který ho dokáže objevit? Odpověď nachází Špidlík u Bazila, který počítá s Božím promlouváním k nám. To nás přivádí k dynamickému životnímu poznání, protože zjevená nauka je spojena se životem. Duchovní život musí být analogický s životem materiálním. Proto i naše duše musí být vybavena něčím na způsob tělesných smyslů, aby mohla vnímat. Pak ale lze přenášet i jména smyslů na mohutnosti duše. Bazil rád nevědomým přibližuje sladkost duchovního poznání slovy „Okuste a vizte!" (Ž 33,9) s tím, že tento smysl je průkaznější než rozum, když čelí zkušenosti. Sídlo duchovního smyslu je v člověkově chápavosti samé. Duch okouší slova podobně jako patro v ústech pokrmy.

K pozvednutí ducha k Bohu nám byla dána drahocenná vlastnost: rozlišování dobra a zla. U dokonalého je mysl živena posvátnou četbou, modlitbou, zkušeností moudrých rozhodnutí křesťanského života a tím získá spontánnost, zvláštní chuť Božích slov, snad to, co scholastikové nazývají cognitio per connaturalitatem, rodící se ze syntézy myšlení a života, odhaduje Špidlík. Ta musí vzniknout z harmonie tří prvků: myšlení, života a Mysli Boží, jež řídí všechno. Není to nic jiného než „víra projevující se láskou" (Gal 5,6).[19]

Do lidské mysli (νοῦς) umístili řečtí autoři sídlo duchovního orgánu, schopného objevit λόγος θεοτελὴς. Jestliže však pojem mysli dostával stále víc racionální zabarvení, vrátili se duchovní spisovatelé k biblickému pojmu srdce. Dopoví však jedním dechem, že to musí být srdce očištěné (srv. Mt 5,8).

Podle čistoty srdce „se svět stává dvojznačnou hodnotou. Je jak chléb, u kterého stojíme s nožem. Kdo umí krájet, ukrojí si pokrm. Kdo s nožem zacházet neumí, nejen že zůstane hladový, ale ještě se poraní."[20]

Pohled očima není celým poznáním. Věci viditelné vnímáme očima, ale mysl letí dál a dojde k vnitřnímu vidění. Při pohledu na fotografii zemřelé matky člověk myslí na živou. V tomto směru se také nesly zkoušky malířů ikon. Měli dokázat, že už pokročili, že jsou schopni se dívat na svět jinýma očima než lidé světští, očima víry, ve světle Božím. V tom ovšem všecky vnější formy, ať už zůstávají, nebo se mění, nabývají nový význam a nový smysl.[21]

Víra má dát křesťanu spíše toto nové vidění než celou výzbroj důkazů pro její opodstatněnost. Náš autor si pomáhá přirovnáním o člověku, který má rád básně a tím má oči pro skutečnost, která je druhým zavřena.

„Podobně i křesťané mají oči víry a čtou evangelia duchovním zrakem... Nač potřebuje důkazy o užitečnosti hudby pro život ten, kdo bez ní nemůže být? Proč by se ten, kdo má rád pestré barvy, potřeboval stále ospravedlňovat před barvoslepým? Nemůže každý za to, že nevidí, stává se však směšným, když možnost vidět popírá. Víra pak je začátek vidění."[22]

Vědecky zaměřeným lidem by víra mohla připadat jako vědecká hypotéza vysvětlující fakta. Náš autor to však vidí jinak:

„Daleko lepší je výraz evangelia: světlo. Jak se dokazuje existence světla? Tím, že vidíme předměty, že svět kolem nás má formy, barvy, krásu. Víra je světlo. V ní dostává tvar, krásu a smysl všecko, co nás obklopuje."[23]

[1] Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Přel. Kunert, R., Řím - Praha 1990, č. 23. (Srv. Špidlík, T., Ignác z Loyoly a spiritualita Východu. Průvodce knihou Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly, Refugium, Velehrad 2001, s. 30).

[2] SKV, s. 388.

[3] Aristoteles učí „hledat ve věcech to, co je duchovní, ne jenom viditelný povrch. Duchovní pak je pojem, definice, idea." (Špidlík, T., Prameny světla, s. 90). Cicero takto shrnuje tradici starých filosofů: kontemplovat znamená hledět na věci rozumem a hledat, co je jejich podstata; znamená to filosofovat. Křesťané však jsou pevně přesvědčeni, že takové poznání není ještě opravdovou gnozí, kontemplací (srv. SKV. Modlitba, s. 200).

[4] Srv. La sophiologie de S. Basile, s. 33.

[5] Srv. tamtéž, s. 34-35.

[6] Tamtéž, s. 35.

[7] Tamtéž, s. 35.

[8] Tamtéž, s. 36.

[9] Srv. Špidlík, T., - Gargano, I., La spiritualità dei Padri greci e orientali, ediční řada Storia della spiritualità 3a, Borla, Roma 1983, s. 139; SKV. Modlitba, s. 203; SKV, s. 389.

[10] Srv. Prameny světla, s. 91.

[11] Srv. Maxim Vyznavač, Ad Thal., q. 32, PG 90,372bc; srv. SKV. Modlitba, s. 203-204.

[12] Prameny světla, s. 91.

[13] Srv. SKV. Modlitba, s. 204-206.

[14] Srv. tamtéž, s. 206-208.

[15] Bazil Veliký, Homiliae in principium Proverbiorum, PG 31,392a. - Srv. Špidlík, T., La sophiologie de S. Basile, s. 27.

[16] Bazil Veliký, Homiliae in principium Proverbiorum, PG 31, 392a.

[17] Srv. Prameny světla, s. 91-92.

[18] SKV. Modlitba, s. 209.

[19] La sophiologie de S. Basile, s. 223-224.

[20] Prameny světla, s. 93. - Dvojznačnou hodnotu světa ukazuje Špidlík na několika příkladech: „Lidé smyslní podlehnou časem smyslovým klamům, pyšní pak brzy vydávají své vlastní výmysly za pravdu a smysl světa. Jen ,čistým je všechno čisté‘. Krása lidského těla vzbudí u duchovního člověka pocit obdivu nad moudrostí Stvořitele, u smyslného jen probudí nízké vášně. Při četbě Písma myslí pokorný člověk na to, co ještě neuskutečnil z Božích přikázání, pyšný se rozhorlí nad špatností jiných a nad nechápavostí a omezeností těch, kteří ho mají učit" (Tamtéž, s. 92-93).

[21] Srv. Špidlík, T., Ve službě Slova. Řeči nedělní a sváteční, A, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992, s. 53, 40-41.

[22] Tamtéž, s. 62.

[23] Špidlík, T., „Vědecký" přístup k víře, in Nový život, 35/6 (1983), s. 104.