Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Od evangelia k evangeliím

Od evangelia k evangeliím

Július Pavelčík, 28.3. 2020

KNIHA - Petr Pokorný: Od evangelia k evangeliím. Dějiny, teologie a působení biblického výrazu "evangelium", Academia, Praha 2016.

 

„Řecký výraz εὐαγγέλιον (evangelium) je základním pojmem křesťanského učení a křesťanské zvěsti od jejího počátku dodnes." (s. 13) Těmito slovy začíná profesor Petr Pokorný z Evangelické teologické fakulty svou monotematickou publikaci o pojmu „evangelium". Ačkoli se jedná o termín pro křesťanské církve zásadní, jeden z nejstarších a snad jeden z nepoužívanějších v evangelizaci, katechezi, kázání atd., přece jen můžeme konstatovat, že jeho význam nebyl a není petrifikován a zakonzervován do nějaké stereotypní, neměnné podoby, v níž by byl beze změny pouze přenášen z jedné křesťanské generace na druhou. pokorny-od-evangelia-k-evangeliim.jpgRůzné geografické a historické kontexty byly totiž živnou půdou a výzvou pro taková jeho různá použití, která chtěla a měla do nich přinést a srozumitelným způsobem zprostředkovat základní poselství o Ježíši Kristu, který byl, je a zůstane tím jediným centrálním a referenčním bodem, kolem kterého se soustředí a k němuž se vztahuje křesťanské evangelium. Jakékoli jeho použití v dějinách, pokud má zůstat křesťanským a formovat identitu křesťanství, však musí být spojeno s jeho kořeny, tedy s tím, jak byl jeho obsah chápán a formulován v prvních křesťanských církvích. Právě historicko-teologickým základům pojmu „evangelium", jeho prvotním významům, použitím a souvislostem v prvních dvou staletích křesťanských dějin se věnuje monografie prof. Pokorného.

Protože nejstaršími spisy Nového zákona jsou Pavlovy listy, je zcela namístě začít úvahu o obsahu velikonočního evangelia těmi formulemi v nich, které jsou s ním explicitně spojeny a vykazují znaky starší tradice, kterou Pavel již přejal. Jednu z nejstarších verzí velikonočního evangelia, spojenou s blízkým očekáváním posledního soudu, nacházíme v 1Te 1,9b-10[1] (srov. 1,5), kde se vyznává vzkříšení Ježíše, Božího Syna, který zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem. V 1K 15,3b-5[2] Pavel uvádí další, zřejmě nejznámější formulaci evangelia v podobě slavnostního svědectví, které se soustředí především na povelikonoční dosah přítomného působení zemřelého a vzkříšeného Ježíše Krista. Poslední uváděná předpavlovská formule evangelia je obsažena v Ř 1,3-4[3] a Ježíše Krista, Pána, představuje jako Mesiáše z davidovské dynastie, který byl vyvýšen do hodnosti Božího Syna. Společným jmenovatelem uvedených formulí, jejichž odlišnosti odráží pluralitu různých skupin prvotního křesťanství, je Ježíšovo vzkříšení. Ono je ústředním bodem a těžištěm evangelia, které je tak „zárukou dobrého cíle dějin a osobní naděje vzkříšení ostatních lidí" (s. 23).

Formule evangelia nelze oddělit od apokalyptického mytického obrazu světa, který přesahuje jakoukoli lidskou zkušenost, protože se snaží smysluplně interpretovat lidské dějiny v jejich celku.[4] Společným jmenovatelem židovské a křesťanské apokalyptické literatury v období 3. st. př. Kr.-2. st. po Kr. je zaměření do budoucnosti, očekávání a popis konce tohoto věku a začátku nového. Na tomto pozadí je evangelijní „kristovský mýtus" apokalyptickým rámcem Ježíšova příběhu. V tomto kontextu je specifickým rysem křesťanského evangelia zcela zásadní propojení celkového pohledu na dějiny s jedinečným příběhem člověka Ježíše z Nazareta, který jako Boží Syn - vtělený, ukřižovaný, vzkříšený a nadále působící ve světě prostřednictvím Ducha Svatého - spojuje „dějiny s eschatologickou budoucností a zemi s nebem" (s. 25). Stává se tak „referenčním bodem", který v situaci odcizení se Bohu skrze hřích dává smysl, orientaci, perspektivu a naději jak dějinám, tak každému člověku zvlášť: „dává vnitřní záruku toho, že člověk může z Boží moci a lásky, kterou zvěstoval, obstát na hranici svého života a dějin (Boží soud) a nabýt podíl na novém životě" (s. 24).

Evangelium o smrti a vzkříšení Ježíše Krista bylo od počátku spojeno s křtem, ve kterém církev našla jeho liturgické vyjádření a který se stal vstupním ritem do společenství těch, kteří věří v Ježíše jako Krista.

Křesťanským výrokům o vzkříšení lze sice rozumět pouze na pozadí židovských apokalyptických představ, ale zásadním způsobem transformovaných na základě velikonočních událostí. Definitivní osud člověka, o kterém se rozhoduje u posledního soudu, je od této chvíle svázán se vztahem k Ježíši, jehož vzkříšení „se stalo garancí toho, že přijde vzkříšení mnohých, Boží soud se stal zároveň nadějí" (s. 31)[5].

Představa posledního soudu jako potenciální „vstupní brány" do nového života skrze vzkříšení zpřístupňuje člověku pravdu o životě v pohledu „z druhé strany" jako „místa" absolutní budoucnosti, z něhož je možné posuzovat dějiny spravedlivě a pravdivě i navzdory jejich propadům a krizím, protože „stojí" nad časem i prostorem.[6] Apokalyptický obraz takto ujišťuje o neotřesitelné platnosti spravedlivého Božího soudu, čímž také otvírá prostor, v němž je schopen integrovat jak naději osobní, tak i naději dějinnou, tedy naplnění osobního jedinečného lidského života v širším vztahovém společenství s ostatními životy a s Bohem. Osobní život tak dosahuje naplnění svého smyslu v něčem, co ho přesahuje, co však zároveň neruší jeho jedinečnost, nenechá ji rozplynout v sobě. Takovéto pojetí člověka ve vztahu k širšímu společenství s lidmi a s Bohem potvrzuje velký význam a mimořádnou hodnotu lidského života, bere ho zcela jednoznačně velmi vážně, v důsledku čeho „také vylučuje duchovní únik z dějin jako řešení problému lidského odcizení (hříchu) a existence v čase" (s. 35).

Pojítkem, které přemosťuje konečný osud jednotlivce s koncem dějin, je víra, jejímž prostřednictvím se člověk zaměřuje na protějšek, který ho přesahuje a který je schopen ho transformovat pro věčnost. Bůh tuto svoji moc projevil ve vzkříšení jednoho člověka, Ježíše z Nazareta, Mesiáše, čímž anticipoval a potvrdil eschatologické spasení, věčný život pro všechny, kdo v něho věří. Židovské apokalyptické představy o všeobecném vzkříšení primárně pojímané temporálně, tedy v časovém výhledu do budoucna, byly tímto konkrétním Božím (minulým) činem transformovány do roviny personální, tedy do společenství a vztahu víry se vzkříšeným Kristem, kdy aspekt časový se stává sekundárním.[7]

Vzkříšení Ježíše, které se v kanonických evangeliích pouze zvěstuje, ale nepopisuje jako nějaké mirákulum, ukazuje na jeho nové působení v současnosti. Jeho vzkříšení představuje nový začátek, přicházející z druhé strany, který otevírá stejnou možnost pro všechny lidi, protože Kristus je „prvorozený z mrtvých" (Kol 1,18). Bůh v něm a skrze něj projevil svou zvláštní moc dávat život mrtvým. To se postupně stalo dominantní charakteristikou Boha, který nejenže stojí na počátku světa jako jeho Stvořitel, ale je také Spasitelem, který „světu dává cíl ve vztahu k sobě samému" (s. 42).

Vzkříšení patří k tomu typu událostí, které lze rozpoznat a přijmout pouze na základě svědectví, které, protože není důkazem, vyžaduje přijetí, nebo odmítnutí ze strany svého adresáta, který zde vystupuje v podobné roli jako soudce u soudu - pouze na něm závisí zda (ne)přijme sebeprůkaznější svědectví. Evangelium tak nelze pouze vzít na vědomí.

Toho si byli zcela jasně vědomi už jeho první nositelé, kteří na základě své vnitřní zkušenosti s aktuálně působícím Ježíšem ve svém svědectví potvrzovali jak existenciální rozměr evangelia o vzkříšení, tak i univerzální dosah této události, jedinečného projevu tvořivé moci Boha, která tímto také dává jednoznačné ujištění, že na konci dějin všechny projevy a síly zla budou vůči ní bezmocné a zkolabují. „To je v podstatě obsah víry jako takové, jako vnitřní jistoty, že to, co Ježíš reprezentuje a ‚zjevuje‘, je přirozené v nejhlubším smyslu slova. Člověk je schopen plně se angažovat jen pro něco, o čem ví, že to má budoucnost, která nezávisí jen na něm. To je také ta součást zjevení, která je v současnosti podceňovaná, skoro neznámá a přitom aktuální. Velikonoční evangelium se patrně právě proto stalo motivací pro úsilí o ‚nápravu věcí lidských‘. V této perspektivě lze předpokládat, že všechny jednotlivé lidské životy jsou založeny ve vztahu k této nejhlubší skutečnosti a zprostředkovaně z ní čerpají sílu. Vědomě vyznávaná víra má předpoklady k tomu, aby tuto základní skutečnost poznala a sdělovala dále" (s. 45).

Používání samotného řeckého podstatného jména euangelion, „dobrá zpráva", v prvotním křesťanství navazuje na starozákonní septuagintní použití příslušného slovesa euangelizomai a jeho hebrejských ekvivalentů odvozených od kořene bśr a zároveň se vymezuje jeho užívání v politické císařské propagandě římské říše. V jednotném čísle se prosadilo jako technický termín, zásadním způsobem spojený s velikonoční zkušeností Ježíšových učedníků s jeho aktuálním působením, a stalo se základem veškerého křesťanského zvěstování, vyučování a bohoslužebného života. Autenticita a dosah jejich jedinečné zkušenosti se Zmrtvýchvstalým se zásadně novým způsobem projevuje v koncepci rozdvojené eschatologie: Mesiáš už přišel, ale jeho mesiášská říše se v plné míře uskuteční až při jeho zatím očekáváném „druhém příchodu".

V návaznosti na starozákonní prorocká kázání, především proroka Izaiáše, Ježíš hlásal evangelium o přicházejícím Božím království (Mk 1,14-15), které je přítomno v jeho učení a působení. Obsahem Pavlova evangelia bylo velikonoční poselství o Ježíšově vzkříšení a soteriologicko-zástupný rozměr inkarnace vrcholící v jeho smrti na kříži. Spasitelský mýtus o Ježíšově poslušném a dobrovolném sestupu z nebe je u Pavla demytologizován tím, že je spojen s ukřižovaným (pozemským) Ježíšem, a jako takový, ne samotné působení pozemského Ježíše, je pro Pavla vzorem lidského jednání, etiky. „Byl tak fascinován silou Ježíšovy oběti a jeho přítomným působením, že nerozpoznal, jak jsou pro lidskou naději důležitá nejen Ježíšovo ponížení a povýšení (vzkříšení), ale i jeho učení a jednání" (s. 61). Proto také, ačkoli musel znát některé tradice o Ježíšově životě, zůstává záměrně zdrženlivý ohledně jak používání Ježíšových výroků v teologické argumentaci, tak i uvádění příběhů z jeho života. Na druhé straně nelze přehlédnout některé společné prvky evangelia ohlašovaného Ježíšem a Pavlova evangelia o Ježíšovi, jako například založení jejich naděje v eschatologickém zásahu Boha jako definitivního dovršení jeho záměru s lidmi,[8] otevřenost vůči eschatologické budoucnosti nebo zásadní postavení přikázání lásky. Vlivem velikonočního evangelia se raněkřesťanské komunity vyprofilovaly jako specifický alternativní sociální prostor odpovídající vnitřní intenci jejich víry, charakterizovaný velkou mírou solidarity směrem dovnitř a otevřeností (pro všechny) směrem navenek.

Křesťanské obce byly základním prostředím, kde se od začátku - především v liturgii a v katechezi - tradice o Ježíšovi nejen uchovávaly, ale v kontextu povelikonoční víry také různými způsoby interpretovaly a adaptovaly na novou situaci. Tyto tradice byly předávány v malých jednotkách jako např. výrok, skupina výroků spojených společným tématem nebo slovem, události spojené s jedním místem apod., přičemž zvláštní postavení a roli měl pašijní příběh. Toto všechno tvořilo materiál pro Markovo evangelium, které naopak zřejmě z teologických důvodů[9] neabsorbovalo materiál z pramene Q. Tento hypotetický (protože pro nás fyzicky nedochovaný) dokument složený převážně z Ježíšových výroků a Marek byly hlavními prameny Matoušova a Lukášova evangelia, tedy „delších" synoptiků.[10]

Markovo evangelium, kterému prof. Pokorný věnuje největší pozornost,[11] jako nejstarší evangelium sehrálo klíčovou roli při posunu od ústní tradice k psanému textu, přičemž jeho ambicí bylo „překlenout propast mezi velikonočním evangeliem, jak je interpretováno v Pavlových listech, a tradicemi o Ježíšovi" (s. 110). Představuje literární žánr sui generis, který lze přesněji určit jako židovskými narativními tradicemi ovlivněný sub-žánr helénistické biografie se specifickými rysy (např. adresátem je vymezená náboženská skupina; intertextové propojení s židovskou Biblí; zvláštní zájem o konec života popisované osoby aj.), který je zásadním a neoddělitelným způsobem spojen se zvěstováním víry v Ježíše Krista; „biografický rámec je využíván k tomu, aby sdělil jedinečné poselství" (s. 107).[12] Marek je jak editor, který respektuje tradiční jednotky většinou pocházející z ústní tradice, tak i autor, který vytváří literárně a teologicky kompaktní celek poskytující svým čtenářům orientaci v různých křesťanských tradicích o Ježíšovi a mající funkci „pozemského" počátku evangelia (Mk 1,1). Literární technikou, kterou přitom používá, je tzv. anagnorize, tedy opětovné poznání, což ukazuje na to, že čtenář sice od začátku ví, že Ježíš je Syn Boží, ale až postupně je přiváděn k adekvátnímu poznání jeho pravého charakteru, které v plné míře odhaluje jeho identitu a zároveň povahu samotného Boha, kterého Ježíš jako Syn zastupuje. Titul Syn Boží je stěžejní pro pochopení markovské christologie (s. 126-132) a zásadním způsobem určuje pojetí Ježíšova mesiášství a jeho literárně-teologické zpracování (tzv. „mesiášské tajemství", srov. s. 132-135). Marek se obrací k Ježíšovu pozemskému životu v důsledku povelikonoční koncepce rozdvojené eschatologie, aby ukázal, že víra v Krista, která poskytuje orientaci v dějinách a pozitivní výhled do budoucnosti, má svůj konkrétní předobraz, vzor, záruku a kritérium v Ježíšově příběhu.[13] Ježíš ve svém jednání ztělesňuje konkrétní rysy a hodnoty Božího království. Jeho příběh je vnímán jako normativní minulost, která anticipuje a určuje absolutní budoucnost, Marek píše „vzpomínky na budoucnost" (s. 140). V jeho pašijním příběhu se zároveň podle Marka už definitivně rozhodlo o výsledku očekávané apokalyptické bitvy božských a protibožských sil. Ježíš jako Syn člověka dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10,45), „spasil jiné" (Mk 15,31), jeho smrt na kříži, nahlížená z perspektivy velikonočního evangelia o vzkříšení, přinesla poselství s dalekosáhlými důsledky, totiž že ani ve smrti není nikdo opuštěný Bohem.

Markovo evangelium jako spis představovalo normativní literární model, jehož prostřednictvím byla uchována historická a teologická identita křesťanské víry. Tuto jeho normativnost potvrzují ostatní kanonická evangelia tím, že svou literární kompozici od něho odvozují, zároveň však svými redakčními úpravami a doplněními markovskou koncepci Ježíšova příběhu jako pozemského „počátku evangelia" literárně a teologicky přepracovávají takovým způsobem, že se z něho stává vlastní evangelium obsahující také vyprávění o „zjevování vzkříšeného Krista a první reakce svědků" (s. 155). Ježíšův pozemský příběh tak v kontextu Lukášova dvousvazkového díla nabývá rozhodující postavení středu dějin (s. 157-162); Matouš svým pojetím vstupuje do „dějin spásy", Ježíše vidí jako Emmanuela, který po svém vzkříšení zůstává navždy se svým lidem (s. 162-166); Jan pak předkládá duchovní komentář Ježíšova příběhu se zcela specifickými důrazy (s. 166-169).

Čtyři evangelia, napsaná v poslední třetině 1. st. po Kr., stála na počátku procesu formování křesťanského kánonu a také podoby liturgie. Jako literární texty pak vyžadovala interpretaci, komentář, osobní svědectví apod. V prvních třech desetiletích 2. st. po Kr. začalo docházet k posunu používání termínu euangelion od velikonočního evangelia ke knize, což bylo zásadním způsobem spojeno s uvědoměním si toho, že pro správné pochopení evangelia o Ježíšově vzkříšení je potřebné znát rovněž Ježíše a jeho příběh. Svědky tohoto posunu jsou spisy apoštolských otců a v polovině 2. století zvlášť Justin Martyr, který evangelia nazývá „vzpomínky apoštolů" - v množném čísle označují evangelia jako spisy, které se vztahují k jednomu a témuž evangeliu.[14] „Výraz ‚evangelium‘ jako označení knih o Ježíšovi se však obecně začal prosazovat až v poslední čtvrtině 2. století" (s. 175). V tomto období se také poprvé setkáváme s explicitním dokladem názvu „Evangelium podle ...",[15] ačkoli spojení evangelií s konkrétními jmény jejich jednotlivých pisatelů je doloženo dříve. Na konci 2. stol. se také definitivně prosadila koncepce „čtverého evangelia" jako základ novozákonního kánonu.

Kniha profesora Pokorného je erudovaným, velmi zajímavým, inspirativním a v našem prostředí jednoznačně přínosným počinem,[16] který nám na úrovni odborné monografie předkládá v souhrnné podobě „prvotní dějiny" pojmu „evangelium". Jednotlivé prezentované etapy, kterými tento termín v prvních dvou staletích procházel, jsou také sondou do počátečního formování a vývoje teologické interpretace velikonočních událostí a jejích ekleziologických i praktických důsledků. Velikonoční evangelium o vzkříšeném Kristu zůstalo nakonec v hlavním proudu křesťanství také prostřednictvím napsaných evangelií neoddělitelně spojeno s příběhem člověka Ježíše. Tento stěžejní aspekt křesťanské víry byl v následujících staletích vyjádřen a potvrzen v učení církve formulemi o Ježíši Kristu jako pravém Bohu a pravém člověku.

  

Od téhož autora:

A učil je v podobenstvích  
Apoštol národů svatý Pavel  
Apoštol Pavel a Písmo
Bible
Bible a moderní kritika
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Číst Bibli zase jako Bibli
D. Marguerat: Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Druhý list Tesalonickým
Evangelium podle Jana 
Evangelium podle Matouše
Hebrejská bible a dějiny
Inspirace a pravda Písma svatého (recenze) 
Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)
Izajáš. Svědectví o vítězící důvěře
K bohatým v Jakubovom liste 
Kniha Zjevení
Ladislav Tichý: List Galatským
List Židům
Nové teologie Starého zákona a dějiny
Obtížné oddíly Předních proroků
O marnotratném otci
P. Pokorný: Evangelium podle Marka
Pavel apoštol
Pavel z Tarsu
Pavel z Tarsu a jeho svět

Úvod do Nového zákona
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla
Zjevení Janovo

   

Související články:

Július Pavelčík: P. Pokorný: Evangelium podle Marka
Július Pavelčík: Úvod do Nového zákona

 

Poznámky:


[1] „Jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu."

[2] „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti."

[3] „Evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu."

[4] „Mýtus je v této souvislosti vyprávění, které se týká horizontu lidského osobního a sociálního života (dějin) a zasazuje jej do souhrnného prostorového obrazu" (s. 24).

[5] „Ježíš, který byl s velkým předstihem vzkříšen jako první, je měřítkem, zosobňuje měřítko dobrého a zlého na posledním soudu" (s. 31).

[6] Už v době seleukovské nadvlády židovská apokalyptická vize vzkříšení pracovala s představou Boží „mimosvětské" spravedlnosti v souvislosti s utrpením spravedlivých, kteří byli zabíjení pro svou víru.

[7] „Jakmile je tu záruka daná vzkříšením, není čas (termín) naplnění rozhodujícím problémem" (s. 39). Minulá událost se stala garancí budoucího naplnění.

[8] „U Ježíše je to eschatologická budoucnost (království Boží), která přeznačuje současnost jako čas rozhodování (přijetí spásy), zatímco u Pavla je to minulost (Ježíšova smrt a vzkříšení), která otevírá budoucnost jako čas naděje" (s. 73-74).

[9] Srov. s. 101.

[10] Jedná se o tzv. teorii dvou pramenů, viz s. 98.

[11] Ca. 50 stran 6. kapitoly.

[12] Jedná se tedy o „kerygmaticko-historickou literaturu" (s. 107).

[13] „Přestože víru vzbuzuje Ježíš jako živý Pán, je to Ježíš vzpomínek (‚dějin‘ v našem smyslu), kdo představuje určující měřítko křesťanského života, hermeneutický klíč veškeré christologie a orientační bod v dějinách. (...) Vzkříšený Pán bez jakékoli spojitosti s historickým Ježíšem by byl fantomem, kterého by nikdo nemohl následovat" (s. 138).

[14] „Justin nikdy neužil termín evangelium pro ústní evangelium apoštolů" (s. 175).

[15] „‚Podle‘ nepotvrzuje autorství, ale zdůrazňuje spíše společný obsah, který byl převzat a vypravován jednotlivými evangelijními pisateli" (s. 179).

[16] Bohužel je třeba konstatovat, že po formální stránce kvalitu monografie snižuje zcela jednoznačně nedbalá, odbytá redakční práce, jak ukazuje množství překlepů především v poznámkách pod čarou a množství titulů, na které se v nich sice odkazuje, ale které nejsou uvedeny v jinak rozsáhlé bibliografii.

 

[RSS]

Přečteno 126x

další články