Nacházíte se na: Theofil > Patristika > O Duchu svatém (De Spiritu Sancto)

O Duchu svatém (De Spiritu Sancto)

sv. Basil Veliký, 2.5. 2008

Sv. Basil Veliký (z Cesareje, 330-379) patří k nejvýznamnějším církevním otcům a starověkým teologům. Jedním z jeho úsilí byla obhajoba božství Ducha svatého ve spise "De Spiritu Sancto" (O Duchu svatém), z něhož nyní přinášíme úryvky.

  

Úvod

Novoalexandrijskou exegetickou školu proslavila a nemalou měrou i vývoj v církvi ovlivnila trojice velkých Kappadočanů. Jedním z té trojice je sv. Basil Veliký[1].

basil-veliky-men.jpgPocházel z početné, zbožné, ale též bohaté rodiny v kappadocké Caesareji (nyní město Kaiseri v Anatolii ve středním Turecku). Narodil se kolem r. 330. Vedle matky má na jeho duchovním růstu největší zásluhu jeho babička Makrina. Sv. Basil se o ní později vyjádřil: „Nikdy nezapome­nu, jak slova a příklad této ctihodné ženy zapůsobily na mou ještě křehkou duši." Jeho otec byl právníkem a Basil ho v tom měl následovat. Přípravou na to bylo důkladné vzdělání na vysokých školách v palestinské Caesareji, Cařihradě a Athénách (zde studoval i císař Julian). Na studiích v Athénách se seznámil se sv. Řehořem Naziánským a jejich přátelství bylo trvalé. Po pětiletém pobytu v Athénách se vrátil do Caesareje (kolem r. 356) a vyučoval rétoriku. Pán jej však volal k jinému poslání. Rozhodl se pro samotu. Aby poznal ducha mnišství, navštívil kláštery v Egyptě, Palestině a v Mezopotámii. Brzy nato sám žil se stejně smýšlejícími (mezi nimi i jeho matka a sestra Makrina) v klášterní samotě poblíž tehdejší Neocaesareje v Pontu (dnes turecké město Niskar v Anatolii asi 90 km od Tokátu směrem k Černé­mu moři). Zde ho navštívil jeho přítel sv. Řehoř Naziánský a spolu s ním vypracoval řeholní pravidla dodnes platná pro mnišský život v Orientě (basiliáni). Kolem r. 364 je vysvěcen na kněze a stává se rádcem svého světitele a caesarijského biskupa Eusebia. Šest let na to se stává biskupem-metropolitou v Caesareji a pod jeho pravomoc spadaly i diecéze v Pontu (celá severní část nynějšího Turecka). Jako metropolita úspěšně odstraňo­val nepořádky v kléru (simonie), stavěl ústavy pro trpící a na věroučném poli vedl jako obránce nicejských rozhodnutí boj proti arianismu. O jeho silné povaze svědčí i výrok císaře Valenta: „Tak rozhodně jako Basil se mnou ještě žádný biskup nemluvil." Velký světec je i velkou osobností. Zemřel v necelých 50 letech 1.1. 379. Příčinou smrti byla vyčerpanost. Pro svou učenost, neoblomný postoj při hájení víry, ale též při potírání církevních ne­švarů ho již jeho současníci nazývali Velikým.

Z jeho četných prací uvádíme průřez spisu O Duchu Svatém. Tato práce je zaměřena proti frakci semiariánů, tzv. pneumatomachoi, kteří v průběhu ariánského zápasu popírali nejen božství Kristovo, ale v důsledku toho i božství Ducha Svatého. Jedná v něm o božství Ducha Svatého. Toto téma bylo do té doby osvětleno a probojováno nejméně. Sv. Basil poukazuje na to, že vedle doxologie „Skrze Syna v Duchu Svatém" je i jím při bohoslužbě používaná doxologie „Sláva Bohu Otci spolu se Synem a Duchem Svatým" plně odůvodněna Písmem i tradicí, protože Duch Svatý je téže božské podstaty jako Otec a Syn. Spis věnoval r. 375 biskupovi v Ikoniu.

 

ThDr. Josef Novák

 

O Duchu svatém (De Spiritu Sancto, EP 943-954)

 

8,211

Když nás Kristus poučoval o Otci, věděl, že musí používat vlastních mocných slov. „Chci, buď čist" (Mt 8,3); „Zmlkni, upokoj se" (Mk 4,39); „Já pak vám říkám" (Mt 5,22); „Zlý duchu a němý, já ti přika­zuji" (Mk 9,25) a podobně. Z těch slov máme totiž poznat, že je naším Pánem a Stvořitelem a prostřednictvím jich máme poznat Otce našeho Pána a Stvořitele. Tak pravá nauka všude dokazuje, že Otec, i když tvoří skrze Syna, nemá omezenou tvůrčí moc nebo že Synova tvůrčí moc není nedokonalá, nýbrž že je ve všem jednota vůle. A tak ono „skrze něho" ukazuje na hlavní příčinu, neoslabuje však příčinu účinkující.

9,22

Duch dává každému jedinci celou milost v dostatečné míře, pokud je schopen ji přijmout.

9,23

Ty, kteří byli očištěni od každé špíny, osvěcuje svou přítomností a půso­bí, že oni žijí duchovně. Tělesa jasně ozářená dopadajícím světelným paprskem září sama a vyzařují ze sebe světlo. Stejně i duše, které mají Ducha Svatého. Osvíceny Duchem se stávají duchovními a vyzařují milost i pro druhé. Odtud pramení věrnost k Bohu. Takové duše jsou podobné Bohu, a to je to nejvyšší, čeho možno dosáhnout: stávají se jakoby Bohem.

12,28

Ať nikoho neuvádí v omyl, že Apoštol při křtu často vynechává jméno Otce a Svatého Ducha, ani ať si nikdo nemyslí, že proto na jménech nezáleží. Pavel říká: „Kdo jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli" (Gal 3,27); „Kdo jste byli pokřtěni v Krista, byli jste pokřtěni v jeho smrt" (Ř 6,3). Tím, že jmenuje Krista, vyznává celou Trojici. Tím, že Bůh pomazává, pomazává i Syn a tímto pomazáním je Duch. Jestliže je pro toho, kdo křtí, nebezpečné oddělovat Ducha od Otce a Syna, a jestliže pro toho, který je křtěn, není takový křest nic platný, jak by mohlo být bezpečné pro nás, kdybychom oddělovali Ducha od Otce a Syna? Jako věříme v Otce, Syna i Svatého Ducha, tak jsme také pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha.

15,35

Náš Bůh a Spasitel se stará o člověka tím, že ho povolává zpět, k sobě po pádu a odcizení zaviněného neposlušností. Proto Kristův tělesný příchod, proto příklady uvedené v evangeliu, utrpení, kříž, pohřeb a zmrtvýchvstání. Když tedy zachráněný člověk napodobuje Krista, stává se znovu tím původním adoptivním dítětem.

15.35

To tedy znamená ono nové narození z vody a Ducha, protože smrt končí ve vodě a Duch nám dává pravý život. Trojím ponořením a trojím vzýváním se dokonává veliké tajemství křtu. Tím je zobrazena smrt. Pře­dáváním božské nauky se pak osvěcuje duch těch, kdo jsou křtěni. Jestliže tudíž z vody plyne nějaká milost, není to z povahy vody, ale z přítomnosti Ducha.

15,36

Skrze Ducha Svatého je znovu obnovena cesta do ráje, cesta do nebeského království. Skrze Ducha Svatého jsme znovu přijati za syny, můžeme Boha nazývat svým Otcem, můžeme být účastni na Kristově milos­ti, nazývat se dětmi světla, mít účast na věčné slávě, zkrátka můžeme dosáh­nout plného požehnání v tomto i budoucím životě. Je nám přislíbeno tolik dober a jako by se již teď zrcadlila v milosti.

 

                   otcovstvi-novgorod-upr.jpg

  

16,38

Při stvoření andělů mysli na první příčinu všeho, co existuje: na Otce, na Syna jako spolutvůrce a na Ducha jako dovršitele. Vůlí Otce začínají existovat všichni sloužící duchové, činností Syna se objevují a pří­tomností Ducha je dovršeno jejich bytí. Andělská dokonalost je vlastně svatost a setrvání v ní. Nikdo si nemyslí, že tvrdím, že jsou tři samostatné přirozenosti nebo že činnost Syna je nedokonalá. Všechno, co je, má svůj jeden původ skrze Syna a dokonaný v Duchu. Bez přítomnosti Ducha by nebyla ani dokonalá tvůrčí moc Otce, který všechno ve všech působí, ani by nebyla dokonalá tvůrčí činnost Syna. Otec by nepotřeboval Syna, protože tvoří pouhou svou vůlí. A přece chce tvořit skrze Syna. Ani Syn by nepotřeboval pomoc, protože to činí jako Otec, ale i Syn to chce učinit skrze Ducha.

16,38

Ani nebeské mocnosti nejsou samy od sebe svaté, jinak by se nelišily od Svatého Ducha, ale od Ducha mají míru svatosti, kterou se mezi sebou liší. Bez rozpáleného železa se znamení nevypálí. Železo je něco jiné­ho a oheň je něco jiného. Tak je tomu též u nebeských bytostí. Jejich pod­statou je - chceš-li se tak vyjádřit - duch v podobě mlhy či nehmotný oheň. Je totiž psáno: „Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy" (Ž10,34). Proto mají své místo, stávají se viditelnými a kdo jsou toho hodni, zjevují se v lidské podobě. Svatost, která ovšem nepatří k jejich pod­statě, je účastí Ducha přivádí k dokonalosti. Protože mají svobodnou vůli, chrání svou důstojnost tím, že jsou stále dobří a nikdy se nevzdálí od toho, který je skutečně dobrý.

17,43

Domnívají-li se někteří, že v pořadí patří poslední místo pouze Duchu, nechť vědí, že o Duchu se mluví v souvislosti se Synem stejně, jako se mluví o Synu v souvislosti s Otcem. Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha je totiž vyslovováno současně. Jako se tedy má Syn k Otci, tak Duch k Synu v pořadí uváděném ve křtu. Jestliže je Duch spojován se Synem a Syn s Otcem, plyne z toho, že Duch je spojen i s Otcem. Když jsou jména uváděna v jedné a téže řadě, jaký má tedy smysl považovat Svatého Ducha za rovného (Otci i Synu) a současně mluvit o jeho podřazenosti?

18,45

Když se klaníme Bohu z Boha, jednak vyznáváme, že má tutéž podstatu (s Otcem), jednak setrváváme ve víře v jednoho Boha. Když mlu­víme o Bohu Otci a Jednorozeném Bohu, nevyznáváme tím teologii mnoha bohů, nýbrž že v Otci i v jednorozeném Synu je, abych tak řekl, jedna forma jednoho neměnného božství. Syn je v Otci, Otec v Synu. Poněvadž Syn je jako Otec a Otec jako Syn, jsou tedy jedno. A tak podle vlastností osob je jeden (Otec) a jeden (Syn). Podle společné přirozenosti jsou oba jedno. Proč tedy, když jsou jeden a jeden, nejsou to dva bozi? Protože král a jeho obraz také nejsou dva králové. Ani moc ani sláva nejsou rozděleny. Jako je vláda a moc nad námi jedna, tak z naší strany je jeden chvalozpěv, neboť čest vzdávaná obrazu přechází na toho, koho obraz představuje. Co je zde obrazem, to je tam svou přirozeností Syn.

18,47

Cesta k poznání Boha vede od jednoho Ducha skrze jednoho Syna k jednomu Otci. A zase naopak dobrota nabytá zrozením, svatost vyplývající z přirozenosti a královská důstojnost přechází z Otce skrze Jednorozeného na Ducha. Toto vyznáváme v božských osobách a svatá nauka o jednom Bohu se tím nerozpadá.

27,66

Nauku a příkazy uchovávané v církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo aspoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdyby­chom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co při­pomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při ta­jemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Odkud to známe? A co při křtu? Z kterého Písma je odříkání se satana a jeho andělů? Copak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky, kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolově a Otcové, kteří na začátku předepsali církevní obřady, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma ne­vynáší na veřejnost.

 

(Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.)

 

Od téhož autora:

Basil Veliký: Z díla sv. Basila Velikého 
Je ďábel příčinou našeho hříchu?

Cesta široká a cesta úzká
Působení Ducha Svatého

 

Související články:  

Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu (Epistula de Decrtetis Nicaenae synodi)
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325)
Jan Maria Vianney: Nechejte se vést Duchem svatým
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Cyril Jeruzalémský: Živá voda Ducha svatého
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství
Řehoř z Nyssy: Falešní křesťané
Řehoř z Nyssy: Poznání Boha 
Nejsvětější Trojice

 

Poznámky:

[1] Dalšími z této trojice jsou svatí Řehoř Naziánský a Řehoř z Nyssy. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 343x

další články