Dopisy Henrymu de Castries 1/5

Úvod

Henry de Castries (1850-1927) byl francouzský cestovatel a kartograf, působící v Alžíru, který se roku 1881 účastnil spolu s Charlesem de Foucauld bojů proti šejkovi Bouamamovi, jenž povstal na odpor francouzské nadvládě nad Alžírskem. Následně se věnoval mapování Alžírska, mimo to je autorem několika knih o Maroku a islámu.

Charles de Foucauld (1858-1916) se na něj obrací v touze po založení poustevny v Alžíru a žádá Henryho de Castries, znalce alžírské krajiny, o radu a pomoc při jejím zakládání, přičemž v dopisech jemu vyjevuje i své záměry a důvody k založení této poustevny. Svůj první dopis píše již jako kněz, na nějž byl vysvěcen krátce před tím ve Francii 9. června 1901. Místem sepsání prvního dopisu je francouzský trapistický klášter Notre-Dame-des-Neiges, v němž byl na počátku své duchovní cesty v rozmezí let 1890-1897 trapistickým mnichem. Důvodem jeho odchodu z tohoto řádu byla právě ona vyvstalá touha po založení chudého společenství mezi chudými a po evangelizaci pouhou přítomností mezi nimi, tj. přítomností těch, kteří adorují Přítomného v Nejsvětější Svátosti a žijí tak a vše činí v Jeho přítomnosti, pro spásu svých bližních, se kterými se dělí o vše, na prvním místě o život svůj a život svého Boha, vtěleného a obětujícího se pro každého jednotlivého člověka.

I.

J E S U S

Trapistický klášter Notre-Dame-des-Neiges, 23. června 1901

Drahý příteli,

mlčení kláštera není mlčením zapomenutí... Nejednou, během oněch dvanácti let požehnané samoty, jsem na Vás vzpomínal a modlil jsem se za Vás. Nedávno mi můj synovec Ludvík o Vás sdělil zprávy, které mne potěšily...

Pro Boha tu zachovávám mlčení a kvůli Němu je zase přerušuji... Je nás tu několik mnichů, kteří se nemůžeme modlit Otče náš, abychom nevzpomínali na ono širé Maroko, kde žije tolik duší, aniž vzdávají chválu Bohu a aniž jsou účastny jeho Království a znají božský chléb Svaté Eucharistie. Víme, že je třeba milovat ony ubohé duše, jako sebe, a s pomocí Boží chceme učinit všechno, co závisí na naší malosti, abychom jim mohli nést světlo Kristovo a svolali na ně paprsky Srdce Ježíšova...

Proto chceme oněm ubohým pomoci, jak bychom si přáli, aby bylo pomoženo nám samým, kdybychom byli na jejich místě. Nechceme založit na marockých hranicích trapistický klášter, velký a bohatý, nechceme zemědělsky využít krajinu, ale chceme zřídit jakýsi druh skrovné poustevny, kde by se několik chudých mnichů mohlo živit ovocem a trochou ječmene, jejž by si sami vypěstovali, v přísné klauzuře, v pokání a v adoraci Nejsvětější Svátosti, aniž by vycházeli z kláštera, aniž by kázali, kteří by však hostili všechny příchozí, dobré i zlé, přátele i nepřátele, muslimy i křesťany... Taková evangelizace, ne slovy, ale přítomností Nejsvětější Svátosti Oltářní, božskou obětí, modlitbou, pokáním, uskutečňováním evangelních ctností, charitou, charitou bratrskou a univerzální, jež se dělí o poslední sousto chleba se všemi chudými, s hosty, se všemi neznámými, kteří přijdou a přijmou všechno lidské, jako opravdový bratr...

Kde by bylo nejlépe zřídit tuto malou misii? Kde by byla nejpříznivější pro spásu duší... v místech, kde by bylo možné navázat styky s Maročany... v místech, kde by bylo možné se nejlépe usídlit a učinit průlom a později vnikat stále hlouběji... která strana je nejpřístupnější evangelizaci... Myslím, že je to jih... zdá se mi, že by bylo nejlépe usídlit se někde u osamělého zdroje vody mezi Aïn-Sefra a Tuatem... Poskytovali bychom skromné přístřeší pocestným, karavanám, a také našim vojínům... Nebojíme se ani námahy ani nebezpečí, naopak, milujeme je a přejeme si je... Nikdo nezná lépe než Vy tuto krajinu: mám k Vám tedy žádost a prosím Vás, abyste mi, jako jste mne vždy zahrnoval laskavostí, i tentokrát naznačil, které místo na nejzazším jihu Maroka se Vám zdá nejvhodnějším pro naši malou misii.

Poroučím náš skromný plán do Vašich modliteb, který tolik milujete Alžír a Maroko. Buďte ubezpečen mou nejuctivější oddaností.

Váš pokorný sluha v Ježíši:

br. Karel Ježíšův

[Český překlad převzat z Náboženského věstníku Vinice Páně, roč. IX., 1938, a mírně jazykově upraven a doplněn úvodem redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Hle, Matka tvá
Velikonoce

Související články:

Petr Damiani: Chvála poustevnického života