Slovo Boží

Úvod

Díla Ludvíka Granadského stojí v náboženské literatuře na téže úrovni, jako spisy Bossuetovy[1]. Už staří italští a francouzští překladatelé jeho spisů je nazývají mistrovským dílem řečnic­kého umění, jakož i bohovědy. Když vyšly překlady spisů Lud­víka Granadského, Řehoř XIII. napsal: „Původce těchto spisů přinesl Církvi více užitku, než kdyby otevřel oči slepým a vrátil sluch hluchým." Byl to duch, jehož srdce plálo Boží láskou, jeho díla jsou nehynoucími pomníky této lásky. V nich nalézáme moudrost ne světskou, nýbrž nebeskou, která plynula jen z pramenů lásky. Jeho díla jsou i velmi vhodně logicky uspořádána. Ludvík z Granady znal lidskou duši, znal i její slabší stránky, pronikl do stínů, ve kterých se člověk chce častokrát schovat, a tu se ukázal jako lékař, jenž umí podat vhodný lék. Proto jeho spisy mají i dnes v náboženské a homiletické literatuře nezaplatitelnou cenu. Předkládáme ukázku z jednoho jeho kázání.  

Slovo Boží

Mezi prostředky, jimiž se Pán stará o naši spásu, je zajisté nejnápadnější slovo Boží. Mezi Bohem a jeho slovem existuje překvapující vztah. Bůh je všemohoucí, jeho slovo je též všemohoucí. Tak jako Bůh, i jeho slovo křísí mrtvé, obrozuje živé, uzdra­vuje nemocné, udržuje zdravé a spravedlivé, ob­rací hříšníky, osvěcuje zaslepené, objímá vlažné, těší utlačované, utěšuje zoufalé. Pro tyto nesčetné účin­ky je Písmo sv. označuje nejrůznějšími jmény. Jme­nuje je světlem, chlebem, nápojem, lékem, mečem, kladivem, ohněm. A v evangeliu je nazváno seme­nem. Jmenuje se světlem, protože šíří v duších živé paprsky, učíc je Božím přikázáním. Je opravdovým pokrmem, protože nás posiluje a živí na cestě k ctnosti. Je nápojem, který těší věřící vzpomínkou na Spasitelovy sliby. Je to lék, který hojí rány naší duše, meč, jenž vysekává neřesti a vášně, kladivo, které drtí a obměkčuje i ta nejtvrdší srdce. Slovo Boží je oheň, který nám zprostředkuje oheň Boží lásky. Ko­nečně je seménkem, které v nás pod oživující činností Du­cha sv. plodí ovoce spásy.

Když je síla Božího slova taková, napadá nás otázka, proč přináší tak málo ovoce, když se tak často hlásá lidem? Proč jeho světlo je tak slabé, že nerozptyluje mraky tolika neštěstí? Když je po­krmem, proč nás tísní hlad a nouze? A když je lékem, odkud jsou ty nemoci, kterými jsme zasypáni? Je se­menem, které tak hojně bylo rozseto v nás, proč je tedy neplodné? Nepřejde neděle, abychom se jím nesytili, a přesto nepřinášíme žádný užitek!

Abychom celou věc pochopili v základu, připo­meňme si, že každá činnost, přirozená nebo nadpři­rozená, předkládá dvě podmínky: je nutné jednající bytí a pak bytí, které je předmětem oné činnosti. První musí být schopné jednání, druhé musí mít způsobilost, aby bylo předmětem činnosti. Tak například aby pole přineslo úrodu, musí se do něho napřed zasít símě. Na druhé straně však pole musí být zpracováno, přeoráno, očištěno od neužitečných bylin. Chybí-li jedna z těchto podmínek, nadarmo rolník očekává žně. Podobně, chceme-li zpracovat železo, musíme je tavit v ohni. Kovat železo za stu­dena může být jenom ztráta času. Je to zásada vše­obecně uznaná i filosofy, že čím je věc lépe připrave­ná přijmout nějakou činnost, tím lépe a tím rychleji se tato činnost dovrší.

Teď přistupme k řešení otázky. Víme, že milost a všemohoucnost Boží jsou v nejširším smyslu svobod­né, nejsou řízeny žádnými zákony. Ale působí též často na způsob přirozených příčin. Z toho uzaví­rám, že k tomu, aby nějaké kázání přineslo ovoce, nestačí jen výborný kazatel. Je třeba, aby posluchači byli dobře připraveni; posluchači, kteří poslouchají slovo Boží ne ze zahálky, ze zvědavosti nebo z bezstarostnosti, nýbrž ze zbožnosti a s úctou. Jsou totiž osoby, které si neodnesou z kázání žádný užitek mimo toho, že vědí o jemnosti, s jakou se vyjadřoval řečník, o jeho vybraných slovech, o jeho hledaných řečnických obratech, které vyšly z jeho úst. Kdo jed­ná podobně, hoví jedině své zvědavosti. Je však jisté, že tím nedává své duši pokrm, který ona potřebuje. Taková duchovní řeč, místo aby přinesla ovoce, plodí marnivost a nicotnost, člověk krmí svou duši vyhle­dáváním marných povyražení své neovládané vůle.

Takto nesmíme poslouchat slovo Boží. Poslouchejme pokorně, pozorně, se zbožností, a to proto, abychom napravili své mravy, a ne abychom lichotili svému sluchu. Kdo poslouchá s takovou přípravou, tomu milost Boží nikdy neuškodí. „Na koho shléd­nu?", říká Hospodin. „Jen na chudičkého, zkroušeného duchem, třesoucího se před mými řečmi." (Iz 66,2) Bez takovéto přípravy si za kazatele můžete zvolit svatého Pavla, můžete poslouchat božskou řeč samotné­ho Spasitele, a přesto si neodnesete žádný výtěžek. Podle mého mínění, křesťané, zde je hlavní příčina, pro kterou mnozí z vás poslouchají téměř celý svůj život slovo Boží a častokrát se vůbec nepolepší: nepřišli poslouchat s příslušnou přípravou! Proto nepochy­buji, že tato příprava zaručuje výsledek křesťanského kázání právě tak, jako horlivost a nadání posvátné­ho řečníka. Už tím, že touží poslouchat slovo Boží tak, jak ono zaslouží, je jim dopřána Boží milost. Není-li možné vyslovit ani jméno Ježíš bez pomoci Ducha sv., tím spíše musíme být prodchnuti svatými city, chceme-li poslouchat celé kázání Evangelia. Může být výřečný bez milosti, ale bez milosti posluchač nebu­de nikdy dobře připraven. Proto je zřejmé, bratři, že chceme-li s užitkem poslouchat slovo Boží, musíme poznat překážky a jejich příčiny, které nám brání sklízet ovoce slova Božího.

Při křtu svatém se kněz dotkl našich uší se slovy: „Ephetha" - „otevři se". Tehdy Božský Mistr svou milostí otevřel naše uši, které starý had zavřel a tak nám znemožnil poslouchat jeho hlasu. Ale běda! Hříchy jsme je opět zavřeli. Musíme proto znovu prosit Pá­na, aby se opět svou milostí dotkl našich uší a otevřel je svým vnuknutím.

Símě je zaseto, ovšem to nestačí, je potřebná též úrodná půda, aby klíčilo a rostlo. Podle toho je tak velký rozdíl v úrodě. Jsou mnozí lidé, jejichž srdce se po­dobá širokým cestám, po kterých kráčejí všichni, jimž se jen líbí. Zdá se, že je to jakýsi druh veřejné hospody, do které jsou připuštěni známí i neznámí, dobří i zlí. Žádný výběr, žádné rozlišení nevládne v jejich myšlenkách. Když chcete, je to město bez zdi, otevřené všem nepřátelům, vinice bez plotu, po které se chodí křížem krážem. Hle, protože nestřeží­me bedlivě své srdce, nejen že bývá okradeno o to nejdražší, nýbrž bývá špiněno a hanebně pošlapáno, jako dům, ve kterém již nikdo nebydlí, který je po­nechán vrtochům mimojdoucích. Hanbu takové du­še je možné srovnat jen s hanbou nějaké záletnice! Či si nezahrává na záletnici, otevírá-li se všem vjemům, všem touhám a všem vášním? O té duši platí slova Jeremiášova: „Pod každým košatým stromem ses rozvalovala, nevěstko." (Jer 2,20) Duše, která je v tomto stavu, o kterém právě mluvíme, je skutečně duchovní nevěstkou. Zaslouží si, aby o ní platila slova Písma: „Každá žena, která je smilná, bude pošlapána jako výkal na cestě." (Sir 9,10)

Jaký užitek můžeme očekávat od seménka, které bylo zaseto do takové půdy? Nic neznamená, že bylo zaseto třeba i vícekrát, zůstane vždy neplodné!

Je zřejmé, že takové duši něco chybí: není totiž zakořeněna v lásce. Hle, právě zde musí přijít to mužné rozhodnutí: nechci nikdy dobrovolně přestou­pit svatých zákonů Páně. Raději ztratím bohatství, čest, dobré jméno, ba i život, ale nezaprodám svou věrnost a nevinnost.

Proto, bratři, snažte se žít tak, abyste mohli zpí­vat se žalmistou: „V zákoně Páně mám svou zálibu, o jeho zákoně přemýšlím ve dne v noci." (Ž 1,2) Uvědomte si, že jste předurčeni pro Boha, nemůžete však mít Stvořitele a stvoření zároveň. Vaše srdce, i kdyby bylo nekonečně široké, může mít Boha, vyloučí-li svět, nebo se může těšit ze světa, vyloučí-li Boha. Nemůže však mít oba najednou.

Věrný sluha Kristův musí vynaložit všechno, aby se stal pánem svého srdce, totiž aby dal místo nejvyš­šímu Pánu svého srdce. Nebude to bez bojů, bez po­kořování, bez utrpení, ale trpět pro Krista, ó ano, bratři, je sladké.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1935. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)  

Od téhož autora:

Půst
O modlitbě a rozjímání 1/2
O modlitbě a rozjímání 2/2
Rozjímání o nebeské blaženosti 1/2  
Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
"Věřím ve společenství svatých" 

Související články:

Ludvík Granadský: Slovo Boží  
Jeroným: Neznalost Písma je neznalostí Krista
Origenes: Především se oddej četbě Božích Písem!  
Balduin z Canterbury: Slovo Boží je plné života a síly  
Efrém Syrský: Hojnost Božího slova přesahuje tvé touhy  
Pseudo-Makarius: K čemu nám jsou dána Božská Písma?  
Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace) 
Hilarius z Poitiers: Není Božího slova, jež by nebylo třeba naplnit  
Origenes - Jeroným: Nejen smrtelné tělo, i nesmrtelná duše má svůj pokrm   
Caesarius z Arles: Jako se tělo posiluje pozemským pokrmem, tak se duše sytí slovem Božím 
Cyril Alexandrijský: Skrze lidská slova Ježíše Krista k nám promlouvá Bůh, který se stal člověkem  
Klement Alexandrijský: Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Prokop Švach: Svědectví starokřesťanských autorů o inspirovanosti Písma  
Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)  
  Július Pavelčík: Benedikt XVI.: Verbum Domini  
Matta el-Meskin: Více Slova, více světla  
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě  

Poznámky: 

[1] Jacques-Bénigne Bossuet (1627-1704) byl francouzský teolog, kazatel, biskup a jeden z nejvýznamnějších autorů francouzské klasické prózy 17. stol. Pozn. RTh.