Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Didaché - Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly

Didaché - Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly

14.7. 2008

"Didaché" neboli "Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly" je jedním z nejstarších křesťanských spisů z poapoštolské doby, jehož vznik se klade do přelomu 1.-2. století. Obsahuje významné informace nejen o tehdejším liturgickém slavení či zřízení církevního společenství, ale i cenné podněty pro osobní duchovní život.

   

Úvod

dvanact-apostolu-vz.jpgŘíká-li se, že i knihy mají své osudy, je možné to plným právem říci o tomto spise, který je vedle posvátných novozákonních knih nejstarší známou literární prací v křesťanské literatuře. V prvotní církvi byl spis velmi dobře znám. Dokonce některé křesťanské obce, jak svědčí Eusebius ve svých Církevních dějinách (HE III,25) a sv. Athanasius (Ep. heort. 39) - i když tito jej považují za apokryf - jej řadili mezi knihy novozákonní. Je i v seznamu novozákonních knih, pořízeném v polovině 6. století antiochijským patriarchou Anastasiem. V listě Barnabášově je s menšími obměnami přepsáno prvních 5 kapitol. Hermas ve svém Pastýři (Příkazy II,4-5) má téměř totéž, co je v Učení I,5 a IV,7. Sv. Justin, apologeta 2. století, na tento spis naráží ve své Apologii (I,16). Klement Alexandrijský (Strómata I,20) a Origenes (De principiis III,2,7), oba z rozhraní 2. a 3 století, spis s určitostí četli. Autor Církevních nařízení (Canones ecclesiastici) z poloviny 4. století cituje první 4 kapitoly a o trochu později autor Apoštolských ustanovení (Canones ecclesiastici Apostolorum) přepisuje do VII. knihy, i když s obměnami a dodatky, celý spis. Existoval rovněž latinský překlad prvních šesti kapitol, uchovaný v monackém kodexu z XI. století. Avšak po úplném textu - nepřihlížíme-lí k Barnabášovu listu, kde je opsán druhý a třetí verš poslední 16. kapitoly, a k autoru Apoštol­ských ustanovení - psaném v původním řeckém jazyce, jako by se země slehla. Spis pod tlakem bohatší křesťanské literatury ustoupil do pozadí, jako by byl odsouzen k zapomenutí. Teprve r. 1873 cařihradský profesor (o 4 roky později se stal nikomedským patriarchou) Filotheos Bryennios objevil v knihovně cařihradského patri­archátu kodex kláštera Svatého hrobu v Jeruzalémě. Tento řecky psaný kodex z r. 1056, uchovaný nyní v knihovně patriarchátu v Jeruzalémě, obsahuje vedle úplného textu Barnabášova listu a obou listů sv. Klementa Římského a vedle jiných spisů na pátém místě též náš spis s titulem „Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly". V indexu zmíněného kodexu je uveden pod titulem „Učení dvanácti apoštolů", zkráceně Didaché. Deset let po svém nálezu jej r. 1883 patriarcha Bryennios s četnými poznámkami publikoval.

Šťastný nález nám dává nahlédnout do praktického života křesťanské obce na konci 1. století, kdy také spis vznikl (Bardenhewer jej datuje mezi r. 80-100, Harnack mezi r. 100-150). Vidíme tu, byť jen ve zkrácené formě, křesťanství, které vyrostlo na základě prvokřesťanské misie z helenisticko-proselytských kruhů - křesťanství velebící Ježíše Krista jako učitele nejvyšší mravnosti a s nadějí vzhlížející k Božímu království. Cesta k tomuto cíli je cestou zápolení o dokonalost. Nic nepomůže doba víry, nebude-li křesťan shledán dokonalým v posledním čase (16,2). Blažené spočinutí v Bohu není nějaký dar spadlý z nebe, nýbrž „jako výsledek tvrdého a odříkajícího boje proti vlastní­mu já a chce být vybojován v zápase s radostmi a vábením tohoto věku" (H. Lietzmann, Dějiny staré církve).

Spis je rozdělen do tří částí. Kapitola I-VI je výkladem pro ty, kteří se připravovali na křest; kap. VII-X je částí liturgickou, pojednávající o křtu, postu, modlitbě a eucharistii; kap. XI-XV pojednává o církevní disciplíně a církevním zřízení.

Podle závěru - doxologie („poněvadž tvá je moc i sláva na věky") - přidaného k modlitbě Otčenáš (kap. VIII) by se dalo soudit, že místem vzniku spisu je Sýrie. Ovšem podle téže kapitoly, kde autor nazývá farizeje pokrytci, by nasvědčovalo, že autor velmi dobře zná palestin­ské zvyklosti, tedy možným místem vzniku by mohla být vedle Sýrie i Palestina.

ThDr. Josef Novák

 

 

Didaché

 

I.

1. Jsou dvě cesty. Cesta života a cesta smrti.[1] Mezi těmito cestami je velký rozdíl. 2. Cesta života je tato: Za prvé miluj Boha, svého Stvořitele. Za druhé: Miluj svého bližního jako sebe samého.[2] Všechno, co nechceš, aby se stalo tobě, nečiň druhému ani ty.[3] 3. Smysl těchto slov je tento: Dobrořečte těm, kteří vám zlořečí a modlete se za své nepřátele; konejte posty za ty, kteří vás pronásledují. Jakou laskavost prokazujete, když milujete ty, kteří vás milují? Což nejednají takto pohané? Milujte však ty, kteří vás nenávidí[4], a nebudete mít nepřítele. 4. Zdržuj se tělesných i světských žádostí.[5] Udeří-li tě kdo do pravé tváře, nastav mu i druhou a budeš dokonalý. Nutil-li by tě někdo k ces­tě dlouhé jednu míli, jdi s ním dvě míle. Jestliže by ti někdo vzal tvůj plášť, dej mu i šaty. Dostal-li by někdo od tebe něco, nepožaduj toho nazpět.[6] Ani by to nebylo možné. 5. Dej každému, kdo tě o něco prosí, a nežádej toho nazpět.[7] Otec totiž chce dát ze svých darů všem. Blahoslavený, kdo dává podle přikázání. Ničím se neprotiví. Běda však tomu, kdo přijímá. Přijímá-li potřebný, neproviní se. Kdo však nepotřebuje, bude skládat účty, proč a k čemu to přijímal. Ve vězení bude vyšetřován ze svých činů. Tam nad ním nebude slitování, dokud nezaplatí poslední haléř.[8] 6. Ale i zde platí: Nechť vlhne potem ve tvých rukách almužna, dokud nepoznáš, komu byla dána.[9]

 

II.

1. Druhé přikázání učení:

2. Nezabiješ, nezcizoložíš, nezkazíš mládež, nezesmilníš, nepokradeš, nebudeš čarovat, nebudeš používat jedu, nezabiješ nenarozené ani narozené děcko, nebudeš toužit po majetku bližního.[10] 3. Nepřísahej[11], nesvědči křivě[12], nepomlouvej, nevzpomínej zlého. 4. Nebuď dvoj­smyslný v myšlenkách ani ve slovech. Dvojaké mluvení je osidlem smrti.[13] 5. Nelži, ani nemluv zbytečnosti, ale jednej tak, jak smýšlíš. 6. Nebuď sobcem ani nenasytou ani pokrytcem ani zlomyslným ani nadutcem. Neraď svému bližnímu špatně. 7. Nikoho neměj v nenávisti. Přesto některé kárej, nad jiným měj slitování, za jedny se modli, druhé miluj více než sebe.

 

III.[14]

1. Dítě mé, varuj se každé špatnosti a všeho podobného. 2. Nebuď hněvivý. Hněv vede k vraždě. Nezáviď, nehádej se, nepovyšuj se. To všechno je příčinou vražd.[15] 3. Dítě mé, nebuď žádostivý. Žádostivost vede ke smilstvu. Nemluv ošklivě ani povýšenecky. To všechno je příčinou cizoložství. 4. Dítě mé, neptej se věštců ve věštírnách po budoucnosti. Vede to k modloslužbě. Neužívej zaříkadel ani hvězdopravectví ani kouzel. Nechtěj to ani poznat. Z toho všeho povstává modloslužba. 5. Dítě mé, nebuď lhář, neboť lhaní vede ke zlodějství[16], ani chamtivý, ani bažící po prázdné slávě - z toho všeho se totiž rodí zlodějství. 6. Dítě mé, nereptej. Vede to k pomluvě. Nebuď domýšlivý ani závistivý. Z toho všeho vznikají pomluvy. 7. Buď laskavý, poněvadž laskaví dostanou za úděl zemi.[17] 8. Buď shovívavý, milo­srdný, bezelstný, pokojný, dobrý a vždy uvaž slova, která jsi uslyšel. 9. Nepovyšuj se, nebuď drzý. Tvá duše ať se nepřidružuje k pyšným, ale ať dlí u spravedlivých a pokorných. 10. Co se ti přihodí, přijmi jako dobro s vědomím, že bez Boha se nic neděje.

 

IV.[18]

1. Dítě mé, kdo k tobě mluví Boží slovo, měj jej v úctě jako samého Boha a mysli na ta slova.[19] Kde totiž hovoří Boží moc, tam je Pán.

2. Vyhledávej denně tváře svatých[20], aby ses potěšil  jejich slovy.

3. Nebuď příčinou sporu, smiřuj rozvaděné. Suď spravedlivě. Při vyšetřování neber ohled na osobu.[21] 4. Nepochybuj, zda bude či nebu­de.[22] 5. Nevztahuj ruku ke braní a neodtrhuj ji při dávání.[23] 6. Co sis vydělal vlastníma rukama, dej na odpuštění hříchů. 7. Neváhej dát, a když dáš, nežádej nazpět. Poznáš totiž, jak dobrý je Odplatitel. 8. Neodvracej se od potřebného. Ve všem se rozděl se svým bratrem a neříkej, že to patří jen tobě. Máte-li společný podíl na nesmrtelnosti, tím spíše na hmotných statcích.[24] 9. Nesnímej ochrannou ruku ze svého syna či dcery, uč je od mládí Boží bázni. 10. K služebnému či služebné, kteří doufají v téhož Boha, nebuď tvrdý, aby se nebáli Boha, který je společným Bohem vás obou. On totiž nepovolává podle zevnějšku, přichází však k těm, jejichž ducha připravil.[25] 11. Služebníci, podřiďte se s úctou a bázni svým pánům jako Bohu.[26] 12. Nenáviď jakékoli pokrytectví a vše, co se nelíbí Pánu. 13. Neopomíjej přikázání Pána. Ochraňuj, cos přijal, a k tomu ani nic nepřidávej, ani nic neubírej 14. Ve shromáždění se vyznej ze svých hříchů a nemodli se se špatným úmyslem.[27] Taková je cesta života.

 

V.

1. Cesta smrti je takováto: Především je špatná a veskrze prokletá. Vraždy, cizoložství, žádostivosti, smilstva, krádeže, modloslužby, kouzla, věštění, loupeže, křivá svědectví, pokrytectví, dvojakost srdce, podvod, povýšenectví, závist, domýšlivost, ziskuchtivost, sprosté řeči, žárlivost, drzost, honosení se, vychloubání[28]. 2. Kdo pronásledují dobré; kdo nenávidí pravdu, kdo milují lež; kdo neuznávají spravedli­vou odměnu; kdo se nepřidržují toho, co je dobré; kdo soudí nespra­vedlivě; kdo nespí ne kvůli dobrému, ale kvůli špatnosti; lidé, u nichž je na míle vzdálena laskavost a trpělivost; kdo milují pošetilosti; kdo soudně vymáhají náhradu; kdo neznají soucit se žebrákem; kdo nepo­máhají znavenému; kdo se nehlásí ke svému Tvůrci; kdo zabíjejí děti; kdo ničí Boží zárodek[29]; kdo se odvracejí od potřebného; kdo utiskují souženého; kdo hájí bohaté, kdo nespravedlivě soudí chudé; naprostí hříšníci. Děti, varujte se všech takovýchto lidí.

 

VI.

1. Hleď, aby tě nikdo nesvedl z cesty tohoto učení, když tě poučuje o něčem, co je proti Bohu. 2. Budeš-li moci snést celé jho Pána[30], budeš dokonalý. Kdybys nemohl, udělej tolik, kolik můžeš. 3. Co se týče jídla, jez, co můžeš[31]. Naprosto se varuj masa obětovaného modlám. Je to úcta prokazovaná mrtvým bohům[32].

 

VII.[33]

1. Co se týče křtu, křtěte takto: Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.[34]

2. Nemáš-li pramenitou, pokřtí jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. 3. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. 4. Před křtem však nechť se postí[35] i ten, kdo křtí, i ten, kdo má být pokřtěn; i ostatní se mohou postit. Přikaž, aby ten, kdo má být pokřtěn, se před křtem postil den nebo dva dny.

 

VIII.

1. Vaše posty ať nejsou posty pokrytců.[36] Ti se totiž postí v pondělí a ve čtvrtek. Vy se však postěte ve středu a pátek.[37] 2. Ani se nemodlete jako pokrytci, nýbrž jak přikázal Pán ve svém evangeliu.[38] Modlete se takto:

Otče náš, jenž jsi na nebesích; posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebí, tak i na zemi; chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naši vinu, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého[39]; poněvadž tvá je moc i sláva na věky[40]

3.  Modlete se takto třikrát denně.[41]

 

IX.

1. Co se týče Eucharistie (večeře Páně)[42], děkujte takto:

2. Nad kali­chem:

Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna[43] Ježíše; Tobě budiž věčná sláva.

3. Při lámání:

Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. 4. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista.

5. Nikdo kromě pokřtěných[44] ve jméno Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. „Nedá­vejte svaté psům", řekl Pán[45].

 

X.

1. Po nasycení děkujte takto:

2. Děkujeme ti, svatý Otče, za tvé svaté jméno, které jsi dal do našich srdcí, i za poznání, víru a nesmrtelnost, kterou jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. 3. Ty, Vládce všemohoucí, jenž jsi všechno stvořil kvůli svému jménu, dal jsi k obživě lidem pokrm i nápoj, aby ti děkovali, nám pak daruj duchovní pokrm i nápoj i věčný život skrze Ježíše, svého Syna[46]. 4. Především ti děkujeme za to, že jsi mocný; Tobě budiž věčná sláva. 5. Pamatuj, Pane, na svou církev, zbav ji všeho zlého, učiň jí dokonalou ve své lásce a ji posvěcenou přiveď ze všech čtyř (světových) stran[47] do svého království, které jsi jí připravil; neboť tvá je moc i věčná sláva. 6. Nechť přijde a pomine tento svět[48]. Hosana Synu Davidovu. Kdo je svatý, nechť přistoupí. Kdo není, nechť činí pokání. Maran atha[49], Pán nechť přijde. Amen.

7. Prorokům dovolte, aby děkovali, jak chtějí.[50]

 

XI.[51]

1. Kdo by tedy přišel a učil vás všemu výše uvedenému, toho přijměte. 2. Kdo by však učil jinak a porušoval učení, toho neposlouchejte.[52] Kdo by však učil spravedlnosti a poznání Boha, toho přijměte jako Pána. 3. Co se týče apoštolů[53] a proroků[54], jednejte podle učení evange­lia[55] takto: 4. Každý apoštol k vám přicházející nechť je přijat jako Pán. 5. Nezůstane u vás více než jeden den. Bylo-li by to nutné, zůstal by i druhý den. Zůstal-li by i třetí den, je to falešný prorok. 6. Odchá­zející apoštol ať si vezme pouze chléb a to na tak dlouho, dokud někde nepřenocuje. Žádal-li by stříbro, je to falešný prorok. 7. Neodvažujte se zkoušet žádného proroka, jenž mluví v Duchu[56]. Každý hřích bude totiž odpuštěn, tento však nikoliv. 8. Ne každý, kdo mluví v duchu, je prorokem, ale jen ten, kdo by se choval jako Pán. Podle chování se pozná falešný a pravý prorok.[57] 9. Žádný prorok, který v Duchu přikazuje připravit stůl pro chudé, z něho nebude jíst. Pakliže ano, je falešným prorokem. 10. Každý prorok učící pravdě, nejedná-li podle toho, čemu učí, je falešným prorokem. 11. Žádného proroka, považovaného za pravého, který po způsobu starých proroků koná symbolic­ké úkony a nepřikazuje jednat tak, jak on činí, nesuďte, Bůh jej soudí. Tak jednali i staří proroci. 12. Kdo by řekl v duchu „Dej mi stříbro" nebo něco podobného[58], neposlouchejte jej. Jestliže by však žádal pro druhé potřebnější, toho nikdy nesuď.

 

XII.

1. Budiž přijat každý, kdo přichází ve jménu Pána. Až jej prohlédnete, poznáte jeho dobré i špatné vlastnosti. 2. Jestliže příchozí k vám jen zachází cestou, pokud jen můžete, pomozte mu. Nezůstane u vás, nebude-li to nutné, více než dva či tři dny. 3. Chce-li se u vás usadit jako řemeslník, nechť se živí svou prací.[59] 4. Nemá-li řemeslo, podle možností se postarejte, aby u vás křesťan nezahálel. 5. Nechce-li dělat, prodá Krista. Takových se varujte.

 

XIII.

1. Každý pravý prorok, který se u vás chce usadit, si zaslouží své jídlo. 2. I pravý učitel[60] si rovněž jako dělník zaslouží své jídlo[61]. 3. Vezmi tedy prvotinu[62] z kádě i mlatu, z dobytka i ovcí a dej prorokům. Oni jsou totiž vašimi velekněžími. 4. Kdybyste neměli proroka, dejte žebrákům. 5. Pečeš-li chleba, podle přikázání[63] dej prvotinu. 6. Rovněž načneš-li nádobu s vínem či olejem, dej prvotinu prorokům. 7. Podle přikázání dej podle uvážení i prvotinu stříbra, šatů a ze všeho, co máš.

 

XIV.

1. V den Páně[64] se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed se však vyznejte ze svých hříchů[65], aby vaše oběť byla čistá. 2. Nikdo, kdo má spor se svým bližním, ať nepřichází mezi vás, dokud se oba nesmíří, aby vaše oběť nebyla znesvěcena.[66] 3. „Na každém místě a v každé době mi bude přinášena oběť čistá, poněvadž jsem velký Král a mé jméno je velké mezi národy", řekl Hospodin (Mal 1,11).

 

XV.

1. Ustanovujte sobě vzkládáním rukou[67] biskupy a jáhny[68], kteří by byli hodní Pána, muže laskavé, nemilující peníze, oddané a vyzkoušené[69]. Oni vám totiž slouží toutéž službou jako proroci a učitelé. 2. Nepřezírejte je tedy.[70] Ctěte je stejně jako proroky a učitele. 3. Napomínejte se vespolek ne ve hněvu, ale v mírnosti, jak to máte v evangeliu[71]. Kdo se proviní vůči druhému, dokud neučiní pokání, nikdo s ním nemluv, ani jej neposlouchejte. 4. Modlete se a almužny i všechny skutky konejte tak, jak máte v evangeliu našeho Pána.

 

XVI.

1. Bděte nad svým životem. Vaše lampy ať nezhasnou a vaše bedra ať jsou přepásána. Buďte připraveni. Nevíte totiž dne, v němž váš Pán přichází.[72] 2. Často a ve velkém množství se shromažďujte a proste o to, co prospěje v budoucnu vašim duším. Nic vám totiž nepomůže doba vaší víry, nebudete-li dokonalými v posledním čase. 3. V posledních dnech totiž povstane mnoho falešných proroků a škůdců, ovce se obrátí k vlkům a láska se obrátí v nenávist.[73] 4. Až se rozmnoží nepra­vost, budou se lidé navzájem nenávidět, pronásledovat a zrazovat.[74] A tehdy se ten svůdce světa[75] zjeví jako syn Boží[76] a bude činit divy a zázraky[77], země bude vydána do jeho rukou a bude páchat takové nepra­vosti, jaké se ještě nikdy nestaly. 5. Tehdy lidské pokolení bude při­vedeno do očistného soudu, mnozí budou zahanbeni a zahynou. Kdo však vytrvají ve své víře, budou zachráněni od tohoto prokletí.[78] 6. A tehdy se zjeví znamení pravdy; otevřené nebe, pak hlas polnice[79], za třetí vzkříšení z mrtvých. 7. Ne však všech, nýbrž, jak bylo řečeno: „Přijde Pán a všichni svatí s ním."[80] 8. Tehdy spatří svět přicházet Pána z nadoblaků nebes.[81]

 

(Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Druhá patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1985. Mírně jazykově upraveno a doplněno některými poznámkami redakcí RTh.)

 

Didaché řecky / Didache greek (pdf, 105 kB)

- ke správnému zobrazení textu je zapotřebí řecký font EGREEK (zip) 

 

Související články:

Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti 
Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví 
Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Hermas: O pravém postu a čistotě 
Klement Římský: Čiňme pokání!
Sv. Augustin o eucharistii 

 

Poznámky:

[1] Schéma o dvou cestách sahá hluboko do minulosti. V Písmu sv. je na 600 místech řeč o cestě Boha a lidí, o cestě spravedlivých a hříšníků, o cestě spravedlnosti a špatnosti. O cestě života a smrti se mluví u proroka Jeremjáše (21,8): „Dávám vám na vybranou cestu k životu a cestu k smrti.", Barucha (4,1): „To je kniha přikázání ..., všichni, kteří se jí drží, přijdou k životu, kteří je opustili, k smrti.", v knize Přísloví (12,28): „Na cestě spravedlnosti je život, ale cesta bludná vede k smrti.", v Matoušově evangeliu (7,13-14): „...prostorná je cesta, která vede do záhuby ... a úzká cesta, která vede k životu.". Tohoto schématu bylo užíváno v helenistíckých synagogách pro výuku proselytů, pohanů obracených na židovství (Lietzmann, Dějiny staré církve, str. 188), a křesťanům první doby sloužilo k přípravě na přijetí křtu.

[2] Mt 22,31-38; Mk 12,30-31.

[3] Oproti Mt 7,12 a Lk 6,31 je zde táž myšlenka vyjádřena negativním způsobem, jehož dost často užívali staří křesťanšti spisovatelé (Ireneus, Adv. haer. III,12,14; Cyprián, Ad Quirin., Theophylus, Ad Autolycum II,34; Pseudoklemens, Recognitiones VIII,58. Ale i v židovském Talmudu rabího Hillela čteme stejné znění (Babyl. Sabbat 31a):  „Co se ti nelíbí, nečiň to druhému.").

[4] Mt 5,44-46; Lk 6,27-28.

[5] 1 Pt 2,11; Tit 2.

[6] Mt 5,39-41; Lk 6,29-30.

[7] Lk 6,30.

[8] Mt 5,26.

[9] Smysl této věty: I když jsi povinen pomoci, dobře uvaž, komu pomáháš, aby jsi snad svou pomocí nepomáhal ke špatnému skutku.

[10] Ex 20,13-16; Dt 5,17-20.

[11] Mt 5,33.

[12] Ex 20,16.

[13] Př 21,6.

[14] První verš obsahuje všeobecné přikázání, v dalších verších jsou rozvedeny těžké hří­chy.

[15] Mt 5,21-22.

[16] Klement Alexandrijský (kol r. 200) považuje tato slova za slova Písma sv. (Strómata L,20,100: „Písmo praví o zloději toto:  Synu, nelži, lež vede ke krádeži.")

[17] Mt 5,5.

[18] Verš 1-4 obsahuje povinnosti křesťana vůči křesťanské obci, verš 5-8 vůči potřebným, verš 10-11 povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance. Verš 12-14 povšechná nařízení.

[19] Srovnej Gal 4,14: „Přijali jste mne jako Božího posla, jako Krista Ježíše." Z následu­jících kapitol vysvítá, že se tu jedná o hlasatele Božího slova.

[20] Takto byli ve starokřesťanské době nazýváni věřící.

[21] Dt  1,17; Př 24,23.

[22] Text nejasný. Vzhledem k tomu, že v Constitutiones apostol. i v Hermově Pastýři (Příkazy IX,1-8) je připojeno ještě „pří své modlitbě", možno to vztahovat na vyslyšení modlitby. Harnack vykládá tento verš takto:  Zda přijde Boží soud či nikoli.

[23] Sír 4,36; Sk 20,35.

[24] Sk 4,32.

[25] Ef 6,9.

[26] Ef 6,5-8; Kol 3,22;  1 Pt 2,18.

[27] Jk 5,16.

[28] Viz Mt 15,19; Mk 7,21-22; Ř 1,29-30.

[29] Tj. nenarozené děti.

[30] Tj. všechno, co bylo uvedeno v předešlých kapitolách.

[31] Nejpravděpodobnější smysl: Pokud můžeš, nejez pokrmy, které zakázal Starý Zákon.

[32] Autor tu opakuje rozhodnutí apoštolského sněmu v Jeruzalémě z r. 50, i když oslabené sv. Pavlem, zřejmě z toho důvodu, aby křesťanu, jenž byl dříve pohanem, nepřipomínalo nic z toho, co mu bylo od malička vštěpováno, že totiž obětním úkonem na počest bohům je i hostina z obětovaných zvířat.

[33] Předchozí kapitoly byly jakousi exhortou před udílením křtu, tato udílení svátostí křtu.

[34] Je to nejstarší svědectví, jakým způsobem se udílel křest. Řecký výraz baptizein znamená „ponořit do vody".

[35] O postu před udílením křtu se zmiňuje i sv. Justin (Apol. I, 1,61).

[36] Autor zde má na mysli nejpravděpodobněji farizeje. Ježíš Kristus je tímto jménem v Matoušově evangeliu nazývá sedmkrát.

[37] O postech se rovněž zmiňuje Hermas (Pastor, Podobenství V,l). Středa a pátek byly tzv. stacionární dny, ve kterých se věřící shromažďovali k bohoslužbě, jíž předcházel půst.

[38] Mt 6,9-13.

[39] Tamtéž.

[40] Tato doxologíe podle nejstarších kodexů a křesťanských spisovatelů není v Písmu sv., ukazuje však názorně, jakým způsobem se dostala k textu modlitby Páně. Křesťané jí zakončovali modlitbu a dlouholetým užíváním tak splynula v jedno s modlitbou Páně, že pozdější opisovači ji neváhali zařadit i do Písma sv.

[41] Podle Klementa Alexandrijského (kolem r. 200) to bylo v 9 hodin dopoledne, v poledne a ve 3 hodiny odpoledne.

[42] Eucharistií - díkůčiněním - byla v křesťanském starověku nazývána mešní slavnost (Večeře Páně). V této a následující kapitole máme zachovány dvě formule před a jednu po sv. přijímání. Tak jednoduchá a bez ostatních modliteb, jak je zde podána, se liturgie ztěží někdy a někde konala. Liturgie zapsaná sv. Justinem z poloviny 2. stol. v jeho Apologii (I,65-67) obsahuje již daleko více modliteb. Vysvětlení této stručnosti je možné hledat v tom, že autor Učení chtěl dát věřícím pouze poučení, co mají činit při mešní liturgii.

[43] V originále je paidoς [paidos], které lze přeložit i jako „služebník". Pozn. RTh.

[44] Stejně i u sv. Justina (Apol. I,66): „Nikomu není dovoleno účastnit se Eucharistie, nýbrž jen tomu, kdo opravdu věří tomu, čemu jsme ho naučili, a kdo se omyl koupelí znovuzrození na odpuštění hříchů."

[45] Mt 7,6.

[46] V originále je paidoς [paidos], které lze přeložit i jako „služebník". Pozn. RTh.

[47] Mt 24,31.

[48] Křesťané nejen věřili v zánik světa, ale též se modlili za uspíšení konce a příchodu Pána.

[49] Viz 1 Kor 16,22; Zj 22,20. Aramejské slovo Maran atha bylo často používáno v liturgii. Bývalo tím vyslovováno přání, aby Pán brzy přišel k soudu a vykonal spravedli­vý trest nad světem.

[50] Z této věty vidíme, že liturgie nebyla ještě pevně ustálena. Přesto však pouze proro­kům bylo dovoleno odchylovat se od běžného obřadu. Sv. Justin (Apol. I,67) dává tuto svobodu i biskupovi.

[51] Tato kapitola a další se týká církevní kázně.

[52] 2 J 1,10; 2 Petr 2,1.

[53] Slovem „apoštolově" autor míní v širším významu hlasatele evangelia a zakladatele křesťanských obcí (viz Sk 14,4; Ř 16,7; 1 Kor 17,7; Zj 2,2). V ostatní starší křesťanské literatuře se tohoto slova v širším významu užívá velmi zřídka.

[54] Proroky byli nazýváni křesťané, kteří z osvícení a vnuknutí Ducha Svatého vykládali Boží slovo, poučovali věřící v ohledu nábožensko-mravním, povzbuzovali. Poněvadž byli obdařeni zvláštními charismaty, zaujímali v  křesťanských obcích  přednostní postavení (kap. X,7), nebyli však představenými obcí.

[55] Mt 10,5-12.40-42.

[56] Tj. v jakési extasi, vytržení, z obzvláštního vnuknutí Ducha svatého. Poněvadž sv. Pa­vel (1 Kor 14,29) a stejně i sv. Jan (1 J 4,1) připomíná, aby věřící zkoumali proroky, zda učí tomu, co Kristus a apoštolové, jde tu zřejmě již o muže osvědčené.

[57] Mt 7,16.

[58] Mt 10,8.

[59] 2 Thes 3,10.

[60] Autor Učení uvádí učitele současně s proroky. Měli v křesťanské obci pravděpodobné týž úkol jako proroci a v duchovní hodnosti stáli níže než proroci, ale před biskupy a jáhny. V Písmu sv. jsou jmenováni s apoštoly a proroky (1 Kor 12,28-29; Ef 4,11).

[61] Mt 10,10.

[62] O prvotinách pojednává Starý Zákon (Ex 22,29; 23,19; 34,26; Deut 18,3-4; 26,2).

[63] Num 15,20-21.

[64] Zde vidíme, jak se křesťané velmi záhy distancovali od slavení soboty a mimo ní slavili den, ve který Ježíš Kristus vstal z mrtvých a který nazývali dnem Páně - nedělí. Že se křesťané v tento den shromažďovali ke slavení mešní oběti, dosvědčuje i sv. Justin (Apol. I,67).

[65] O vyznání ze svých hříchů před sv. přijímáním se u jiných starších spisovatelů nedočítáme.

[66] Mt 5,23-24.

[67] Tj. svěcením.

[68] Neměli to být začátečníci ve víře ani novokřtěnci, ale již muži všeobecně vážení (1 Tim 3,6).

[69] Toto zakazuje již sv. Pavel (1 Tim 3,3.8). Podle svědectví sv. Justina (Apol. I,67) věřící dáva­li peníze pro potřebné křesťany biskupovi a úkolem jáhnů bylo osobně se starat o tyto potřebné.

[70] Toto bylo asi nutné zdůraznit vzhledem k tomu, jakou vážnost požívali proroci a učitelé.

[71] Mt 5,22-26; 18,15.

[72] Mt 24,42-44; Lk 12,35.

[73] Mt 7,15.

[74] Mt 24,12.

[75] Zj 12,9; 2 J 1,7.

[76] 2 Thes 2,4.

[77] Mt 24,24.

[78] Mt 24,10.13.

[79] Mt 24,28.

[80] Zach 14,5.

[81] Mt 14,30.

 

[RSS]

Přečteno 1790x

další články