Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Pokoj zklidněné duše v Bohu

Pokoj zklidněné duše v Bohu

sv. František Saleský, 28.7. 2008

Velký duchovní vůdce a učitel církve, svatý biskup František Saleský (1567-1622), napsal mj. dvě obecně známá díla: "Uvedení do zbožného života" a na ně navazující "Pojednání o lásce k Bohu", které je určeno již pokročilým na duchovní cestě. Právě z něho pochází následující úryvek.

  

francisdesales.jpgKdyž se duše v Bohu nebo před Bohem zklidní ve svém nitru, bývá často tak sladce pozorná k dobrotě svého Miláčka, že se jí zdá, že její pozornost není vůbec pozorností. Je tak prostě a jemně uskutečňována, jak tomu bývá u některých řek, které plynou tak tiše a stejnoměrně, že se těm, kteří na ně hledí nebo se po nich plaví, zdává, že se ani nečeří ani nehýbou. A to je ono milostné spočinutí duše, jež sv. Terezie nazývá modlitbou klidu, která se příliš neliší od toho, co nazvala spánkem mohutností, jestliže tomu dobře rozumím[1].

Lidští snoubenci se často spokojují s tím, že jsou spolu, anebo že vidí milovanou osobu, aniž s ní mluví a aniž mluví o ní a o jejích dokonalostech, uspokojeni a nasyceni jen tím, že mohou okoušet tuto milo­vanou přítomnost, aniž o ní uvažují, nýbrž jakýmsi uspokojením a spočinutím. Můj miláček je mi myrhovou kytičkou, spočívá na mé hrudi.[2] Můj miláček je můj a já jsem jeho. Ukaž se mi, ó příteli mé duše, kde paseš a kde odpočíváš v poledne.[3] Vidíš Theotime, že svaté Sulamitce stačí vědět, že miláček je s ní buď v její zahradě nebo jinde, jen když ví, kde je. Proto je také Sulamitka tak klidná, pokojná a odpočívající.

Tento pokoj někdy tak pokračuje ve svém klidu, že celá duše a všechny její schopnosti jsou jakoby uspány, aniž by se hýbaly či něco konaly, s vyjímkou pouhé vůle. Sama vůle se pak spokojuje s tím, že přijímá pohodu a uspokojení, které jí působí Miláčkova přítomnost. A ještě podivuhodnější je, že vůle nevnímá tuto pohodu a toto uspokojení, jež přijímá nepozorovaně, nemyslíc na sebe, nýbrž na toho, jehož přítomnost jí působí takové potěšení. Jak se často stává, že přemoženi lehounkým spánkem sotva postihujeme, co říkají kolem nás naši přátelé, anebo cí­tíme pohlazení, jež nám uštědřují, jež cítíme, aniž si uvědomujeme, že cítíme.

...

Takový byl klid Marie Magdaleny, když sedíc u nohou svého Mistra naslouchala jeho svatým slovům[4]. Hleď, milý Theotime. Sedí u jeho no­hou v hlubokém klidu, nic neříká, nepláče, nevzlyká, nevzdychá, ne­hýbá se, nemodlí se. Marta, pečlivá, přechází sem a tam v malém pokoji. Marie na to nemyslí. Nedělá nic a jen poslouchá. Co to znamená, že naslouchá? To znamená, že je tam, jako nádoba mající čest přijímat kapku za kapkou líbeznou myrhu, jež kane z Miláčkových rtů do jejího srdce[5]. A tento božský přítel, žárlivý na tento láskyplný spánek a klid své milované, kárá Martu, která ji chtěla zbudit. Marto, Marto, jsi příliš pečlivá a staráš se o mnoho věcí, ale jednoho je zapotřebí. Marie si vy­volila lepší podíl, který od ní nebude odňat.[6] Jaký byl tento Mariin lepší podíl? Být v klidu, v pokoji u svého sladkého Ježíše...

Nuže, tento klid, v němž vůle jedná jen tichounkým spočinutím ve vůli Boží, jež chce být na modlitbě, nechtějíc nic jiného, než být tak u Boha, jak se mu to líbí, to je nejkrásnější klid. Je beze stopy nějakého zájmu a schopnosti duše tu nemají žádné uspokojení, ani vůle ho nemá, leda ve svém vrcholku, v němž se spokojuje nemít jiného uspokojení, než být bez uspokojení pro lásku a uspokojení dobrého Boha, v němž spočívá. Neboť to je vrchol láskyplného opuštění sebe, nemít svou vůli ve svém uspokojení, nýbrž v Božím uspokojení, anebo nemít uspokojení ve své vůli, nýbrž ve vůli Boží.

 

(O lásce Boží, VI,8. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1948. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.) 

 

Od téhož autora: 

List o narození Páně
Kontemplace a meditace 
Kterak láska zraňuje duši
O důvěře v Boha při poznání vlastní bídy
O zábavách a rozptýleních, nejprve o dovolených a chvalitebných

   

Související články:

Norbert z Xantenu: O pokoji 

 

Poznámky:

[1] Terezie z Avily, sv., Hrad v nitru, 4. příbytek, 3. kapitola.

[2] Pís 1,13.

[3] Pís 2,16-17; 1,7.

[4] Lk 10,39.

[5] Pís 5,13.

[6] Lk 10,40-42.

 

[RSS]

Přečteno 235x

další články