Smysl života

Běda, jaká je naše zaslepenost a nedbalost! Jsme stvo­řeni k tomu, abychom požívali Boha a poznávali jeho propastnou dobrotu a abychom se již v tomto vyhnanství s ním spojovali a již předem jaksi zakoušeli budoucí blaženost. K tomu je nám dána paměť, abychom si na Boha vzpomínali. K tomu je nám udělen rozum, abychom ví­rou a nazíráním pokračovali v Božím poznání. K to­mu je nám poskytnuta vůle, abychom si Boha zvolili a zamilovali.

Proč tedy v sobě necháváme uvadat tyto nejvznešenější duševní schopnosti a vzmáháme je k úvaze, po­znání a milování jen nízkých věcí? Proč je noříme i do hnijícího bahna? ... Buďme přece pamětliví své vzne­šenosti, rozvažme, že naše duše je nádherným Božím obra­zem! Setřesme ze sebe malátnost, odvrhněme překážky a snažme se pravou láskou přilnout k Bohu. O to, pravím, neúnavně usilujme, abychom všestranným umrtvováním sebe dospěli k dokonalé lásce Boží. Opravdu miluje Boha ten, komu je Bůh tím, kým je, komu chutnají nebeské věci a oškliví se mu pozem­ské, kdo dovede vnější smysly uzavřít, vnitřní všeho zbavit a všechny své síly upřít na Boha. Kdo, pozná­vaje, že přemítá o marnostech a vychází z usebranosti, ihned dává všemu vale, noří se až do hlubin své duše a s čistým úmyslem se obrací k naprostému dob­ru, jímž je Bůh. A výsledek? Sladkost Stvořitele obrátí vše stvořené v hořkost.

(Institutio spiritualis V. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 7, 1928. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)