Bůh - Stvořitel

1.

Bůh učinil vše a viděl, že je to dobré a že vše je stvořeno ke svému blahu. Ale co je dobré tomuto, není již dávno dobré onomu, co činí šťastným toho, činí nešťastným onoho. Bůh však stanovil, abych dosáhl pravého dobra, pakliže jeho plán neporuším sám svou vinou. Vidí mne, jak jsem - volá mne mým jménem, zná míru mých sil a ví, jaký stupeň dokonalosti mohu dosáhnout. Vidí před sebou mé pravé štěstí a je ochoten mi ho dopřát. Bůh ví, co je mým pravým štěstím - nevím to však já. Není všeobecné pravidlo, co je dobrem a blahem - co se líbí jednomu, nelíbí se druhému. A tak jsou cesty vedoucí k dokonalosti rozdílné a prostředky ke spáse jsou pro každou duši vytčeny zvlášť. Proto nás Bůh vodí vždycky po svých vlastních cestách.

Víme, že chce naše pravé štěstí, ale nevíme, ani v čem záleží, ani kterými cestami ho dosáhnout. My jsme slepí. Kdybychom byli ponecháni sami sobě, jistě bychom minuli cíl. Proto se musíme zcela svěřit jeho vedení.

Jsouce pak v jeho rukou, nesmíme se lekat a ochabovat ani tehdy, vede-li nás cizími cestami - via mirabilis, „cestou podivnou", jako říká církev. On nás povede bezpečně a dovede nás k tomu, co je pro nás vpravdě nejlepší, nikoli k tomu, co jsme my za nejlepší považovali, ani k tomu, co se hodí pro jiné, nýbrž co se hodí právě a jen pro nás.

Modlitba: Bože, svěřím se zcela a bez výhrady tvé ruce! Bohatství nebo chudoba, radost nebo zármutek, přátelství či osamělost, čest nebo ponížení, sláva nebo pohrdání, příjemnost nebo soužení, tvá přítomnost nebo skrytost - vše je dobré, pochází-li to od Tebe, neboť Ty jsi moudrost a láska. Čeho si lze více přát? Vedl jsi mne podle svých úradků, přijal jsi mne se slávou. Co je pro mne možné na nebi mimo Tebe, co si mohu přát na zemi mimo Tebe? Mé tělo stárne, můj vzlet ochabuje - ale „Ty jsi Bůh mého srdce a můj podíl na věky"[1].

2.

Bůh byl sám v sobě dokonalý a blažený - a přece ráčil stvořit svět ke svému oslavení. Je všemohoucí a mohl by všechny věci učinit sám, ale jeho vůlí bylo, aby jeho plány byly uvedeny ve skutek skrze bytosti, které stvořil. Naším cílem je jeho oslava, naplnění jeho úradků. Jsem stvořen proto, abych byl i činil to, co určil jen mně. V úmyslech a na světě Božím mám místo, které nezaujímá nikdo. Ať jsem chudý či bohatý, vážený nebo pohrdaný u lidí, Bůh mne zná a volá mne mým jménem.

Stvořil mne, abych mu prokázal zcela zvláštní, ur­čitou službu; svěřil mi to i ono dílo, které nesvěřil ni­komu jinému. Mám své vlastní poslání. Snad ho zde na zemi nechápu a nepoznávám, ale na věcnosti, v ji­ném životě, mi to bude odhaleno. Potřebuje mne nějak k vykonávání svých plánů právě tak, jako každý z ar­chandělů má své místo ve světovém plánu, proto nesmím chybit, jinak povolá někoho jiného - může vzbudit syny Abrahamovy i z kamene!

Mám tedy účast a podíl na velkém Božím díle - jsem jedním kroužkem v řetězu, jednou nitkou v poutu, spojujícím lidi vespolek. Bůh mne nestvořil nadarmo: splním svůj úkol, seč jen jsem. Budu andělem pokoje a míru, hlasatelem pravdy v kruhu svého působení, třebaže to nezamýšlím - jen zachovám-li jeho při­kázání a budu-li Mu sloužit ve shodě se svým posláním. Proto mu budu zcela důvěřovat, ať se se mnou stane cokoliv, ať mne vede má dráha kamkoliv: nikdy nedopustím, abych byl živý nadarmo. I

Budu-li stísněn, nechť Mu holduje mé utrpení, bu­du-li v soužení či bídě, ať mne bída přiblíží k Němu! Nemoc, zármutek i bída jsou snad nutné prostředky k velikému cíli, přesahujícímu náš obzor. Bůh nečiní nic nadarmo: ať můj život prodlouží nebo zkrátí: ví, co je dobré. Ať mi odejme přátele a pošle mne do ciziny, ať mi sešle pohár trpkosti a stísněnosti ducha, ať přede mnou zastře budoucnost: vždy a vždy ví, co je dobré.

Oh, Adonai[2] - Pane, který řídíš Izrael a vedl jsi Josefa! Emanueli[3], nevýstižná Moudrosti: Tobě se zcela oddávám, Tobě se svěřuji s tělem i duší! Ty jsi moudřejší než já, miluješ mne více než já sám sebe: Naplň na mne své úmysly, ať jsou jakékoli! Jednej ve mne a skrze mne, jak se Ti líbí! Jsem stvořen a zrozen pouze ke tvé službě, abych náležel jen Tobě a byl tvým slepým nástrojem! Nuže, učiň, abych tvým slepým nástrojem i byl! Nežádám si vědět, nežádám si vidět - pouze prosím: užij mne podle svého nekonečného milosrdenství!

3.

Který lidský duch si dovede učinit obraz o lásce, jíž lne věčný Otec ke svému jednorozenému Synu! Tato láska je věčná a nekonečná. Je tak velká, že te­ologové dávají jméno této lásky Duchu svatému, aby vyjádřili její nekonečnost a dokonalost.

Uvažuj tedy, má duše, o tomto hrozném tajemství, hluboce se mu klanějíc. Neboť jako miluje Otec svého Syna, tak miluje Syn tebe, náležíš-li k jeho vyvole­ným. Řekl výslovně: „Jako miloval Otec Mne, tak Já miluji vás; zůstaňte tedy v mé lásce!"[4] Které ta­jemství v celém okruhu zjevených pravd je větší než toto? Láska, kterou miluje Syn tebe, stvořenou bytost, je podobná lásce Otce k jeho nestvořenému Synu. Jak podivuhodné tajemství! Jedině ty vysvětluješ nepochopitelnou věc, že na sebe vzal mé tělo a zemřel za mne! Ono tajemství plyne z tohoto tajemství, ale také se z něho teprve dokonává. Kdyby mne byl ne­miloval nevýslovnou láskou, nebyl by za mne trpěl. Nyní chápu, proč se za mne vydal na smrt: miluje mne tak, jako Otec miluje svého Syna - ne pouze tak, jak milují pozemští otcové, nýbrž jako miluje věčný Otec svého věčného Syna! Nyní poněkud chápu smysl onoho nepochopitelného, jako propast hlubokého po­nížení. Chtěl mne raději vykoupit, než stvořit nové světy!

A jak je ve své lásce vytrvalý! Miloval nás již za dnů Adamových. Již na počátku řekl: „Neopustím tě, ani se tě nevzdám."[5] Nezavrhl nás v našich hří­ších, nikoho, ani mne. Vždy a vždy znovu mne nalezl, až mne vykoupil svou Krví. Již dávno byl rozhodnut a vykázal mi místo ve svém svatém království, ačkoli jsem se tak tvrdošíjně vzpíral! A nyní, když mi projevil svou věčnou lásku, co že ode mne žádá? Nic jiného, než abych Jej také miloval, byť pouze svou nepatrnou měrou, jakou je schopen tvor ke svému Tvůrci.

Oh, tajemství všech tajemství! Jak nevýslovně velká je láska věčného Otce k Synu, tak nepochopitelná je láska božského Syna k nám lidem. Proč to, můj Pane? Co dobrého jsi na mně, ubohém hříšníkovi, nalezl? Proč jsi shlédl na mne dlouhým, hlubokým pohledem lásky? „Co je člověk, že si na něj vzpomínáš, co syn země, že jej navštěvuješ?"[6] Věnoval jsi svou nekonečnou lásku tomuto bídnému tělu a mé slabé, vinné duši, jež mají život pouze z tvé milosti! Dokonej na mně, Pane, své dílo, a jako jsi mne od počátku miloval věčnou lás­kou, dej, abych i já Tebe miloval až do konce!

(Meditations and Devotions, Part III - Meditations on Christian Doctrine, Hope in God-Creator, 299-304. Přeložil Prokop Holý. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1926. Mírně jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.)

Více o Johnu Henry Newmanovi 

Od téhož autora: 

Před rozjímáním
Modlitba za jednotu
Zkreslené křesťanství  
De Profundis - Z hlubin
Modlitba za světlo pravdy
Traktát o Nejsvětější Trojici
O víře, Ježíšovu Srdci a andělích

Související články: 

Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá 
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J. H. Newmanem  
Július Pavelčík: Blondel, Newman, Tradícia   

Poznámky:

[1] Srov. Ž 73,26.

[2] Adonai - hebrejsky „můj Pán", „můj Pane". Pozn. RTh.

[3] Emanuel - hebrejsky „Bůh s námi" - označení pro Mesiáše (viz Matouš 1,23). Pozn. RTh.

[4] J 15,9.

[5] Žid 13,5.

[6] Ž 8,5.