¤  ¤  ¤

 

„Je to skutečně krásná žena," řekl polohlasem starý rybář.

„Ale když...," ozval se ten mladší.

Větu nedokončil, protože se za bílou skálou objevil králův průvod.

Rybáři na sebe mrkli a znovu se zahleděli do vody.

Čekali, až panstvo dorazí až těsně k nim.

Ten mladý vyskočil, protože se přece jen neuměl tak ovládat.

Pak se důstojně zvedl i stařec.

Chvíli stáli mlčky.

Král promluvil první.

„Kdo je to zlý bám, starče?"

Rybář si s povzdechem prohrábl vousy.

„Chceš to určitě vědět, pane?"

Kterýsi hodnostář položil před něho truhličku ze zlata plnou dukátů.

Starý muž se trpce usmál, otočil se a opět usedl na břeh ke svým sítím.

Král i se vším panstvem přešlapoval na místě ještě drahnou chvíli a musel se hodně ovládat, aby neřekl něco, co se příčilo jeho královské vznešenosti.

Pak se obrátil k moři zády a vykročil zpět a s ním i celý průvod, onen hodnostář se vzácnou truhlicí v ruce.

Když zmizeli za bílou skálou, pustil se ten mladý do starého.

„Jakto, že jsi, strýčku...," začal překotně.

„Pochopíš." Víc starý rybář neřekl.

Možná přemýšlel o té krásné ženě, snad jeho myšlenky zůstaly ve vlnách u jeho ryb. Určitě však nemyslel na krále ani na zlého báma.

 

¤  ¤  ¤

 

Vedora seděla před zrcadlem a prsty si pročesávala své dlouhé vlasy.

„Jsem hezká?" ptala se v duchu svého obrazu.

Zrcadlo stálo na zemi opřené o zeď. Vedora vůbec ráda stavěla věci na zem, prý aby neměly kam spadnout.

Seděla, bradu opřenou o levé koleno, pravou nohu skrčenou pod sebou.

Její ruka se pravidelně pohybovala shora dolů a tichounký zvuk oživených vlasů připomínal vzdálené šumění moře.

Oči se jí zabořily hodně hluboko do zrcadla, už neviděla svoji tvář ani černé prameny vlasů, byla zase znova na louce u lesa, běžela a mezi bosými prsty jí zůstávaly kopretiny, běžela a těžké klásky trav jí tloukly o nohy, běžela a nemohla se zastavit, musela běžet pořád dál, byla znova malá, divoká, nespoutaná. Věděla, že by na to neměla myslet, ale nemohla to zastavit, stejně jako nemohla zastavit ten běh, a ani nechtěla.

„Můžu si myslet na co chci a taky budu. Moje myšlenky jsou jenom moje. Nedám si je vzít. Nedám."

Dupla si nožkou, tou levou, a rána do brady ji vrátila zpět do jejího pokojíku.

Uviděla znovu svou tvář, celou divnou z toho denního snění, a v té chvíli si připadala úplně ošklivá.

Vyskočila, popadla stoličku a začala mlátit do plochy zrcadla, že se střepy rozlétly po celém koberci.

Pak si sedla znovu před prázdný rám, v puse pořezaný prst, a čekala se vztyčenou hlavou.

Vedora si to mohla dovolit.

Vedora byla princezna.

 

¤  ¤  ¤

 

Král seděl mlčky a zachmuřené čelo skrývalo černé myšlenky. Nemohl si dovolit složit hlavu do dlaní a rozplakat se. Král musí být vždy vznešený, silný a rozhodný. Králové nepláčou. Od toho jsou to králové.

Ale zachmuření být králové můžou.

A taky často bývají.

Seděl a očima sledoval mouchu na bílém ubruse. Zadníma nohama si třela křídla, sosákem ohmatávala tenká vlákna a znova si třela křídla.

Král byl unaven těmi nekonečnými pletichami, zchytralostmi a kličkami, které mu jeho kralování denně přinášelo. Byl jimi příliš unaven, než aby na ně myslel. Největší starost mu dělala Vedora. Byla úplně jiná než její dva bratři. Především byla starší a před očima se měnila v ženu. Ale jistě se na ní podepsalo i tvrdé dětství. Byli na útěku, ještě než se narodila, a vlastně pořád, až do jejích sedmi let. Chlapci se narodili už jako princové, ale Vedora byla dcerou vyhnance. Vlastně se nikdy tak úplně neusadila, byla na útěku pořád, alespoň v myšlenkách.

Její zvyk stavět všechno pevně na zem jistě souvisel s tím hledáním a nenacházením jistoty. Když sama nestála pevně, dopřávala jistotu alespoň věcem, které ji obklopovaly. Poslední dobou byla zamlklá, celé hodiny dokázala prosedět před zrcadlem, a pak zase chodit z jednoho rohu pokoje do druhého, sem a tam, včera tak prošla skoro tisíckrát, služka to počítala... Z toho ji někdy popadl záchvat vzteku, mlátila kolem sebe a řvala, ale někdy přitom byla úplně potichu, což bylo nejhorší.

A k tomu ještě zlý bám. Králi se k němu vracely myšlenky podezřele často.

Vtom uslyšel zvuk tříštěného skla. Prudce vyskočil.

Bylo to z Vedořina pokoje.

 

 ¤  ¤  ¤

 

Dnes přijde. Ainor se vzbudila s touto myšlenkou a jistota ji celý den neopustila.

Dnes. Co jí řeknu? Co jí dám?

Každodenní dřina byla dnes prozářena očekáváním.

Vedora přijde. Vedora mě potřebuje.

Zpod hrudní kosti se jí příjemné teplo rozlévalo do celého těla a rozechvívalo mateřské struny.

Vedora. Dcera, sestra a někdy i matka.

Vždyť i Ainor byla jenom člověk, i ona potřebovala být někdy slabá, malá, opatrovaná. A princezna uměla i takto své přítelkyni posloužit.

Jinak k Ainor moc lidí nechodilo. Neměla moc dobrou pověst. Povídaly se příšerné historky o chlapech tlukoucích v noci na dveře, o čerstvých květinách, které nesměly nikdy na stole chybět, o vášnivých láskách a tajemných obchodech, ale všechno jen hodně potichu.

Kdekdo by rád zaklepal na dveře a byl vpuštěn a neviděn. Kdekdo by rád vztáhl ruce po podivné ženě a už u ní zůstal nejméně do rána. Kdekdo by se rád zařadil mezi ty zástupy šťastných milenců, kteří směli.

Ainor byla totiž krásná.

Většina těch báchorek byly sny těch, kteří by se nikdy neodvážili zaklepat, a výmysly těch druhých, kteří to zkusili a byli odmítnuti. Ale těch bylo opravdu jenom pár a pamatovali si to zatraceně dobře.

V podivném kruhu osamělosti žila krásná žena, o které se tolik mluvilo.

A Vedora se tu už taky dlouho neukázala. Jistě nemohla. Kdysi tu bývala každý den, ale to už bylo několik let minulostí.

Ale dnes přijde! Přijde!

Vedora dnes přijde!

 

¤  ¤  ¤

 

Král doběhl celý udýchaný k pokojíku své dcery.

Chůva stála ve dveřích, oběma rukama se opírala o veřeje a zírala na tu spoušť. Oči jí neklidně bloudily po koberci plném střepů, ale o dívku sedící nehybně před zrcadlem se bály zavadit.

Otec se zastavil na prahu a těžce oddychoval. Bylo mu protivné slyšet tak hlasitě zvuk vlastního dechu, ale nic s tím nemohl udělat. Vousy se mu chvěly a ruce bezvládně visely podél těla.

Dva páry očí bezradně drkotaly přes lesklé střepy, které byly ještě nedávno zrcadlem. Těch kousků tu leželo několik set a v každém z nich byla Vedora.

Tři postavy zůstaly nehybné několik minut. Králův dech se pomalu uklidnil a služka se odvážila zvednout pohled až k dívčině profilu.

Pod okny se s křikem přehnali princové, mladší Orkel se zřejmě marně snažil dohonit rychlonohého Tverika.

Král vstoupil do pokoje a střepy hlasitě zaskřípaly. Vedora se nepohnula. Seděla na zemi důstojně, hlavu vzhůru, skutečná princezna. Její tvář neměla žádný výraz.

Králi se hrnuly do úst tisíce slov, která chtěl říct, ale neřekl nic. Každý zvuk zemřel dřív, než se narodil, a přece někdo musel promluvit, muselo se něco stát.

„Vedoro, dítě, cos to...", služčin hlas se zlomil ve vzlyku.

Vedora vstala, a aniž by se na kohokoli podívala, několika skřípavými kroky vyšla z pokoje.

 

¤  ¤  ¤

 

„Kdo je to zlý bám, starče?"

Král tentokrát přišel pěšky, bez průvodu, bez okras a bez zlatých truhlic.

Ztěžka dosedl na tvrdou skálu vedle starého muže. Jeho oči neviděly moře, hledaly odpověď kdesi daleko a hluboko.

„Uzavřel jsi s ním smlouvu a nevíš to?"

Hlas starého rybáře bylo sotva slyšet v hukotu vln narážejících na pobřeží, ale králi ta slova zněla ostřeji než meč roztínající přilbu. A skutečně rozetnula cosi kovového kolem královy duše a on konečně složil hlavu do dlaní a rozplakal se.

Po chvíli začal vyprávět svůj příběh, pouť úspěšného, zrazeného, nenáviděného, pronásledovaného a nešťastného muže.

Moudrý stařec znal tento příběh snad lépe než král sám, ale bylo nutné, aby vladař konečně vyslovil to, co se v něm vařilo a mlelo po mnoho let.

„Já jsem  ji prodal, prodal jsem ji zlému bámovi, prodal jsem ji za království a klid, ale cožpak je tohle klid, když on může kdykoli přijít, vzít si moji dceru, cožpak můžeme žít v míru, když ani nevíme, jestli už nepřišel?"

Král seděl a plakal, plakal za všechna ta suchá léta, kdy si to nesměl a nechtěl dovolit, plakal a jeho bolesti neubývalo.

„Zlý bám je lhář." Stará ruka objala králova ramena.

„A já mu uvěřil." Nejen slzami se králi odplavily těžké závěsy z očí. Pochopil.

Pomalu se šeřilo. Z chatrče vyšel mladý rybář a užasle zíral do nastávající tmy na ty dvě siluety. Tak měl strýček zase pravdu.

„To jsem blázen," zamumlal si pro sebe a šel složit sítě.

 

¤  ¤  ¤

 

První kroky po chodbě šla Vedora důstojně, ale za prvním rohem se dala do běhu. Proletěla schodištěm, zahradou, mihla se kolem altánu a jako veverka vyšplhala na starý buk, jehož větve sahaly až za zeď zahrady. Běžela a běžela, prchala a pádila, tak jako tolikrát v myšlenkách, nemohla se zastavit a ani nechtěla. Jenže tentokrát ji nic nemohlo vrátit do jejího pokojíku. Tentokrát to bylo doopravdy.

Běžela a cítila se téměř šťastná.

Běžela a to byl její živel.

Běžela a stále se vzdalovala od domu, který vnímala jako vězení.

Běžela a v tom byl její domov.

Nevěděla, kam prchá a proč.

Stačilo jí běžet a nezastavit se.

Brzy nechala za sebou zahrady domů na kraji města. Hnala se stále dál do polí, luk a lesů.

Svíravá bolest v hrudi se ozvala, začalo se jí špatně dýchat, ale letěla stále dál. Věděla, že takhle poběží, i když už vůbec nebude mít sil.

Krajina kolem ubíhala a ona ji vnímala celou bytostí, ne očima nebo sluchem, ale vším, co k ní patřilo.

A najednou pochopila, kam běží.

Věděla to vlastně od začátku, někde hluboko v sobě to měla zapsané.

Co nejrychleji a nejkratší cestou k Ainor.

 

¤  ¤  ¤

 

Poledne dávno minulo, odpolední hodiny odpadávaly jako okvětní lístky růže, a Vedora nepřicházela.

Ainor uměla být trpělivá, uměla čekat. Jenže dnes od východu slunce už těch růžových plátků byla pěkná hromádka, která jak se sesychala, vydávala těžkou vůni. Ainor se z ní trochu točila hlava. Ale jistota ji neopouštěla, věděla, že Vedora dnes přijde.

Nesmím nad tím přemýšlet, až tu bude, tak budu vědět, proč mě potřebuje právě dnes, snažila se rozumná žena přesvědčit milující matku. Ale nepomáhalo to.

Slunce ještě příjemně hřálo, když Ainor vyšla z domku a posadila se na kamennou lavici, aby si dopřála chvilku odpočinku. Byla to taková líná chvíle, ve které se nic nemůže stát. Ainor nebyla daleka toho uvěřit, že si to všechno jenom namlouvá.

Náhle se jí srdce rozbušilo rychleji a silně. Nic nezahlédla ani nezaslechla, ale ten pocit lenivé pohody byl pryč. Vyskočila a rozběhla se loukou z kopce k lesu. Za chvíli se jí vypotácela naproti polomrtvá Vedora, černé vlasy rozcuchané, tváře poškrábané od smrkových větví. Její pohyby pořád ještě připomínaly běh.

Ještě pár skoků a Ainor sevřela dívku do náruče. Vedora nemohla popadnout dech, zhroutila se vyčerpáním a celá se chvěla. Byla moc ráda, že ji Ainor drží pevně v objetí, ale nezmohla se na víc než téměř nerozeznatelný úsměv. Takhle si žena princeznin příchod nepředstavovala. Ale právě tak to bylo a nemohlo to být jinak.

Vedora vnímala jenom napůl, že ji upracované ruce zvedly a teď pomalu stoupá loukou, krok za krokem nesena k domku krásné Ainor.

 

¤  ¤  ¤

 

Stará chůva byla dnes jako rozlámaná.

A zrovna ten večer si princové usmysleli mimořádně zlobit. Tverik nechtěl do postele za žádnou cenu. Vymýšleje si nesmysly, posílal chůvu pro nejrůznější věci, zamotal tkaničky od bot tak, že téměř nešly rozvázat, sedl si na zem a vůbec nemínil vstát. Když ho chůva chtěla násilím zvednout, kopal kolem sebe a mával rukama, že se k němu nedalo ani přiblížit. Takový desetiletý klacek dá pěkně zabrat. A Orkel bratra ve všem věrně napodoboval. Byl o tři roky mladší a snažil se Tverikovi vyrovnat. Většinou takhle vůbec nevyváděli, byli hodně živí, ale milí a veselí. Dnes cítili to napětí, které těžce leželo nad celým domem, a snažili se mu čelit.

Nebyl tu otec, který by jim vlepil pár pohlavků, a nebyla tu ani ta divná sestra, která by je svázala do ticha jediným pohledem. Kluci ji neměli rádi a ona neměla ráda je. Báli se jí a ona jimi pohrdala. Pro sedmnáctiletou dívky byly jejich dětské hry směšné.

Nikdy se mezi nimi nevytvořilo sourozenecké pouto. Snad jim Vedora i záviděla šťastné dětství, to že někde byli doma, že byli bezstarostní a veselí. Nemohla to pochopit a ani se o to nesnažila. Byla neustále na útěku a tam malí princové neměli místo.

Chůvu vytrhlo z jejích myšlenek ticho, které křičelo ze všech koutů místnosti.

Povzdechla si, vzala za ruku Tverika a odvedla ho do postele.

Kupodivu se teď vůbec nevzpouzel.

 

¤  ¤  ¤

 

To, že se Vedora po několika hodinách spánku, který byl spíše bezvědomím, probudila, znamenalo vlastně začátek něčeho horšího. Chvílemi zírala vyděšeně do prázdna, pak se začala třást, znovu zavřela oči a nehýbala se, chvílemi se svíjela v křečích, sténala a chroptěla.

Ainor byla celou dobu věrně u ní, stírala jí pot z čela, držela ji za ruku nebo kolem ramen. Konečně se Vedora trochu uklidnila. Ležela na boku, malá, schoulená, a její horké slzy stékaly Ainor do klína.

Matka a dcera. Náruč, kterou princezna vlastně vůbec neznala. Vlastní matka jí nikdy nedala teplé a měkké objetí. Byla to velmi vysoká, hubená, studená a suchá žena, zahořklá a uštvaná.

Napřažený kostnatý prst. Musíš, nesmíš.

Tvrdá ruka, ledový pohlavek. To byla matka.

Zemřela, když bylo Vedoře deset let, krátce po Orkelově narození. Dcera si jejího odchodu téměř nevšimla. Chladná přítomnost přísné osoby visela nad dívkou dál. Utíkala před ní do svých snů a někdy i doopravdy. Tehdy si našla Ainor. Bylo jí u ní dobře, ale cítila se provinile. Nebyla přece bytostí, která by směla být šťastná a milovaná. A tak utíkala stále, utíkala i odtud, utíkala před láskou.

Ainor se pohnula. Natáhla se vedle dívky a pevně ji objala. Celou svou silou se k ní Vedora přitiskla, celou bytostí se zabořila do té milující náruče. Vnímala všechno jako celek, propletené nohy, hlavu zabořenou v pravidelně se zdvíhající hrudi, tlukot srdce, ruce, které zajišťují bezpečí, teplo.

Hlavou jí proběhla vzpomínka. Tatínek! Takhle ji přece držel tatínek. Ale to byla ještě úplně maličká. To už bylo dávno.

Obraz se brzy vytratil. Byla naplno přítomná tady a teď, i když čas a prostor v té náruči přestaly existovat.

 

¤  ¤  ¤

 

„Ale co mám dělat?" Králův hlas byl bezradný, ale opět klidný.

Stařec neodpovídal.

„Věřil jsem, že se Anhara změní, když budeme opět doma. Že bude všechno tak jako dřív. Vlastně lepší než dřív..."

„Anhara nebyla zlá."

Král starého rybáře znal, věděl, že víc neřekne.

Byla to pravda. Královna nebyla zlá. Byla studená a tvrdá, ale nebyla zlá. Celý život ji učili, že projevovat nějaké city se nesluší, a ona byla učenlivá. Nesměla cítit, tak necítila. Provdali ji za muže, který ji miloval. Ne proto, že ji miloval, ale protože byl král. Věděla, že musí být poslušná, a tak byla. Ale necítila nic.

Brzy se vše změnilo. Zmatek, vyhnanství, dítě. Nebyla na něco takového připravená, ale následovala svého muže věrně. Jen ztvrdla ještě víc. Svoji dceru měla svým způsobem ráda. Jenomže ten její způsob děcku moc nesvědčil. Nebyla zlá, snažila se předat to nejlepší, co znala. Holčičku to málem zabilo.

Manžel, otec a král. Zoufalý a neúspěšný. Neustálé nebezpečí ohrožovalo jeho rodinu. Zlý bám poskytl příležitost. Budoucnost v růžových barvách. Šťastná rodina, spořádané království. Každý přece pochopí, že to takhle nešlo dál!

Ovšem - něco za něco. Všechno za Vedoru. Ne hned, až přijde čas. A bude šťastná. Šťastná u zlého báma. On to přece slíbil.

Zezačátku skutečně všechno vypadalo skvěle. Vrátili se na hrad s velkou slávou. Lidé je vítali, křičeli, plakali radostí. Narodil se jim syn a vypadalo to, že královna roztaje. Lhář to přece slíbil.

Zemřela, když se narodil druhý chlapec. Královského pohodlí si moc neužila.

Nebylo lehké vedle ní žít, ale muž na ni vzpomínal s láskou.

Už byla noc. Zdálo se, že starý rybář spí.

 

¤  ¤  ¤

 

Pohnuly se obě zároveň. Rozplétání dvou těl bylo jako dlouhý výdech.

Vrátil se čas a prostor. Chvilka věčnosti byla pryč. Zrak, sluch a hmat se od sebe oddělily a začaly vnímat opět tak, jak jim bylo od přírody přiděleno.

Spojení matky a dcery se však nepřerušilo. Ještě dlouho ležely vedle sebe a neříkaly nic. Bylo jim dobře. I Vedoře bylo zase jednou dobře.

Pak se Ainor zvedla a zapálila svíčku.

„Lepší je rozsvítit světlo než vyhánět tmu."

To byla vlastně první slova za celý večer.

Vedora věděla, že si je musí dobře pamatovat.

Lepší je rozsvítit světlo než vyhánět tmu.

I kdyby to byla jen obyčejná malá svíčka.

Knot se rozhořel a tma před ním uskočila. Stáhla se do nejzazších koutů místnosti a neodvažovala se ani vystrčit nos.

Lepší je rozsvítit světlo než...

Vedoře se hrozně klížily oči.

Lepší je...

Usnula a ze spaní se usmívala.

Starostlivá máma ji přikryla dekou a sedla si k ní. Taky se usmívala.

Věděla, že všechno vůbec ještě není vyhráno, ale měla naději. Obě měly naději.

Naděje sice nikdy neumírá, ale někdy může hodně hluboce usnout.

Teď však byla probuzená, znovuzrozená, vzkříšená.

Naděje, která dává život.

Naděje, která dává sílu k boji.

Vyhrajeme. Lepší je rozsvítit světlo.

Teď vklouzla pod peřinu i Ainor. Brzy i ona pokojně oddechovala.

Svíčka hořela celou noc a vůbec jí neubylo.

 

¤  ¤  ¤

 

Probudit se na hliněné podlaze, to bylo něco, co král už deset let nezažil.

Nemohl si vzpomenout, kde je a jak se tam dostal. Byl sám v jakési chatrči, nedaleko šumělo moře.

Den už pěkně pokročil a sluníčko začínalo připalovat. Král pozoroval zlaté paprsky, které pronikaly škvírami mezi prkny. Jemný prach se v nich chvěl a zářil.

U stropu kroužila moucha. Král ji sledoval očima, ale většinou byla rychlejší. Když mu usedla mezi oči, ohnal se. Drzá moucha.

Vladař posbíral svoje tělo z podlahy a protáhl se. Divil se, že se na té vlhké a tvrdé zemi vyspal tak dobře. A k tomu ten všudypřítomný pach ryb! Ale vladař byl opravdu svěží, tak jak se mu to málokdy podařilo v měkoučké posteli s parfemovanými krajkami.

Sehnul hlavu a vyšel ven otvorem, který si říkal dveře. Slunce ho na chvíli oslepilo. Lesklo se po celé mořské hladině a třpyt se odrážel od bílých skal.

Rybáři seděli na břehu u svých sítí jako jindy. Panovník k nim došel a popřál dobré jitro. Ten mladý se rošťácky ohlédl po slunci, které už stálo opravdu dost vysoko na obloze. Pak ukázal bradou k ohništi, kde ležely právě upečené chlebové placky a ryba. Král s chutí posnídal.

Starý muž se zvedl a vykročil.

„Půjdeme." 

Král ho mlčky následoval. Nevěděl, kam jdou a proč, ale šel a věřil.

 

¤  ¤  ¤

 

Vedora se ráno probudila první.

Byl pěkný den, ptáci řvali a vítali vycházející slunce.

Dívka vyklouzla zpod peřiny a bosky přeběhla místnost. Sledovala při tom očima Ainor, jestli se neprobudí. Z pootevřených úst bylo slyšet stále stejný pravidelný dech spánku.

Venku se bosé nohy setkaly s bohatými kapkami rosy. Každá krůpěj, která políbila růžovou pleť, zahynula.

Princezna pobíhala po louce a všechno jí připadalo nové. Dlouho hleděla na zelené stéblo trávy, dlouho hladila drsnou kůru staré borovice. Do vlasů si setřásla perly z jasmínového keře a nastavila tvář slunci.

Přišla i ke zvláštnímu keři, který rostl ve stinném koutě voňavé louky. Nikdy takový keř neviděla. Drobné zelené lístky vyrážely z úžlabí velikých trnů. Ty trny byly delší než to nejdelší borovicové jehličí. Vedora se opatrně dotýkala ostrých špiček. Kůže před nimi ani neuhýbala, snadno pronikaly dovnitř a vyvolávaly zvláštní vzrušení. Jeden dlouhý a krásný si ulomila. Bude si s ním hrát.

Pomalu se vracela zpátky s podivnou hračkou v ruce. Hladila lesklý kužel, dotýkala se ho všemi prsty a znovu a znovu nechávala ostrou špičku zajet kousíček pod kůži.

U domku schovala ruce za záda.

„Dobré ráno." Ainor stála ve dveřích a usmívala se.

„Dobré ráno. Podej mi ruku!" Princeznin hlas zněl divně.

Ainor natáhla pravou ruku, Vedora ji uchopila a jediným rychlým pohybem zabodla ostrý a tlustý trn do bílé dlaně.

Projel skrz upracovanou ruku jako blesk.

 

¤  ¤  ¤

 

Prsty zraněné ruky se stáhly v křeči.

Obě ženy se chvíli dívaly na ten nezvyklý obraz.

Když Vedora trn vytrhla, teprve vytryskla krev.

Ainor natáhla levou dlaň vedle pravé a už krvácely obě.

Třetí rána byla smrtelná. Trn zůstal vězet v srdci.

Probodené ruce pohladily dívku po vlasech a ještě jednou ji pevně objaly. Ještě jednou se mladá tvář zabořila do matčiny hrudi. Ještě jednou ta měkká a teplá náruč. Teplá a sladká. Taková je krev vylévající se z těla.

Poraněné tělo se zapotácelo. Znovu ležely spolu tak blízko, spíš jedna bytost než dvě, a horký proud krve všechno umýval, rozpouštěl staré ledy a odplavoval kry. Vedora se jen pevně držela milované bytosti, tiskla se k ní a plakala. Znovu po mnoha letech mohla plakat. Drahé slzy se mísily s drahou krví a tak bylo spojení dovršeno.

Za kopcem zahřmělo. Dříve než vychladla mateřská náruč, bouře se přihnala.

Setmělo se jako v noci, jen blesky divoce rozrážely černé nebe a zdálo se, že dunění hromu otřásá celým světem.

Těžké kapky tloukly do všeho, co jim přišlo do cesty. Vztekle tepaly i do dvou ležících žen, ale cítila to už jen jedna.

Zlý bám se vyvztekal a znovu vysvitlo slunce.

Ainor, i po smrti krásná v tom, co z ní zbylo, usmívala se do světa.

 

¤  ¤  ¤

 

Oba muži byli brzy úplně promočení. Nemělo cenu vyhrnovat si límec nebo ždímat rukávy. Stejně tak nemělo smysl uhýbat švihajícím větvičkám, jak se prodírali hustým lesem.

Vyšli na louku a vyčasilo se.

K domku krásné Ainor se blížili zezadu, takže hned neviděli, co se tu stalo.

Celý obraz už nebyl tak hrozný. Všechna krev byla pryč.

Rybář tentokrát promluvil první: „Zabil ji zlý bám."

Oči se mu vlhce zaleskly pro tu krásnou ženu. Opatrně stáhl probodenou ruku z princezniných zad a s velikou úctou ji políbil.

Králi chvíli trvalo, než si srovnal v hlavě, co vlastně vidí.

„Přišli jsme pozdě?", ptal se spíš sebe než starého průvodce.

„Přišli jsme včas. Tak, jak jsme přijít měli."

Panovník nerozuměl, ale věřil.

Sklonil se nad svojí dcerou a vzal ji za ruku. Podívala se na něho novýma očima a vstala. Jeho ruky se už nepustila.

Vedora. Natřikrát umytá krví, slzami a deštěm. Ode dneška už bude doopravdy žít.

Moc zlého báma byla zlomena krví vylitou z těla. Tak to musí být.

Dívka se usmála na otce a vedla ho do domku. Na stole pořád ještě hořela svíčka. Vzala ji do ruky.

„Lepší je rozsvítit světlo než vyhánět tmu."

 

¤  ¤  ¤

 

Od téže autorky:

Pohádka o králi času