Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Modlitba Páně

Modlitba Páně

Archimandrita Georgios (Kapsanis), 18.11. 2008

Úryvek z další knihy představeného monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos, archimandrity Georgia (Kapsanise), jež pojednává o modlitbě, kterou nám daroval Ježíš Kristus. Hloubka myšlenek arch. Georgia je v textu umocňována mnoha citacemi církevních otců a svatých o Modlitbě Páně.

    

Předmluva

Slova evangelní zvěsti jsou inspirována Duchem Svatým, a mají proto svou hodnotu se zřetelem k věčnosti.

To znamená, že každá nauka, podobenství, příběh či popis, stejně jako každé úsloví, každé slovo a každý detail obsažený v Kristově Evangeliu má tu největší možnou hloubku a význam. Tyto jednotlivé součásti Písma svatého tedy nemohou být odbyty povrchním a ledabylým výkladem, ke kterému má často sklon naše nedokonalé duchovní vnímání.

To beze zbytku platí i pro modlitbu Otče náš, kterou nám odevzdal sám Pán, kterou svěřil Své Církvi a která je příkladem modlitby pro nás všechny.

Naši svatí a bohonosní Otcové žili plně Kristovým Evangeliem. Zachovávali všechna svatá přikázání. Jejich život, kázání či rozhovory rozšiřovaly toto Evangelium a jejich životní zkušenosti v Božím Duchu značně obohatily svatou Tradici naší Církve. Jejich životy odhalují v největší možné míře a hloubce spasitelná slova Pána Ježíše Krista a dokazují, že Jeho přikázání nejsou těžká, ale mohou být uskutečněna každým křesťanem bez ohledu na jeho věk, a představují jakýsi dohled i nad naší nedostatečnou vírou, nedbalostí a leností.

Spolu s našimi dávnými i současnými svatými Otci, kteří vysvětlují a vykládají Modlitbu Páně, můžeme i my zkoumat a dotýkat se její hlubiny a obracet se v ní k našemu Pánu.

Pokorně proto žádáme Krista, našeho Spasitele, aby nás - dnešní křesťany - též obdaroval Svou milostí, aby náš život v Kristu mohl být inspirován a požehnán touto modlitbou - modlitbou, jež je výrazem společenství s živým Bohem. Ale i naopak, aby naše modlitba mohla být výrazem živé Boží přítomnosti v našem životě a mohla z ní vyvěrat. Jinými slovy, aby se modlitba stala naším životem jako takovým, životem prohlubujícím a inspirujícím naše slova, která budeme vysílat k našemu svatému Bohu.

březen 1997

 

kristus-zehnajici-men.jpg

   

Úvod

Naše svatá pravoslavná víra není jednou z mnoha „ideologií", filosofických směrů nebo náboženství dnešního světa[1].

Bůh pravoslavných není bohem filosofů, tedy nějakou ideou či nejvyšším, neosobním principem nebo náboženským významem, k němuž býváme postupně povznášeni z těch nejnižších stupňů.

My, pravoslavní křesťané, věříme v osobního Boha: Boha-Otce, Boha-Syna a Boha-Ducha Svatého. Tento Trojjediný Bůh nám Sám Sebe odhaluje prostřednictvím Své druhé Osoby, Pána Ježíše Krista.

Boží Syn se stává člověkem, naším Pánem Ježíšem Kristem, veřejně zvěstuje Evangelium, činí zázraky, je ukřižován, vstává z mrtvých, vystupuje na nebesa a posílá Utěšitele, Ducha Svatého. To všechno se děje proto, abychom mohli být sjednoceni s naším Bohem-Otcem, abychom mohli obnovit svůj narušený vztah k Němu; abychom mohli být přivedeni k oso­b­nímu setkání, k účasti a společenství s Bo­hem.

Protože Bůh je Bohem osobním, nemůžeme se s Ním setkat jinak než skrze oddaný, láskyplný a milující vztah k Němu, rozvíjený a kultivovaný právě naší modlitbou. Kdyby byl Bůh myšlenkou (ideou), mohli bychom se s Ním setkat pomocí logického důkazu. „Modli se a miluj Boha, abys Ho mohl poznat"... to bychom mohli říci někomu, kdo hledá Boha. Skrze modlitbu se nepřístupný Bůh stává přístupným. Bůh neznámý se stává známým. Podivný a zvláštní Bůh se stává důvěrně známým. Stává se přítelem. To je cesta, kterou nám Bohočlověk, náš Pán, ukázal. Pán Ježíš Kristus se často modlil, „zanechav po sobě příklad, který bychom měli v jeho šlépějích následovat".

Učil, že se předně musíme modlit s velkou pokorou, stálou ochotou odpouštět a s velkou trpělivostí. Rovněž nám zanechal vzor či model příkladné modlitby, jež je všem křesťanům důvěrně známá jako Modlitba Páně - Otče náš.

Význam této modlitby je pro nás nedocenitelný. Předně proto, že ji daroval samotný Bůh. Za druhé proto, že naše Přesvatá Bohorodice, apoštolové, svatí mučedníci, svatí Otcové a všichni zbožní křesťané všech dob se ji modlili a byli jí posvěcováni. Za třetí proto, že v sobě shrnuje veškeré Evangelium a veškeré vyznání naší víry.

Podle svatého Maxima Vyznavače tato modlitba obsahuje prosbu za všechno, co bylo učiněno při kenosi Boha-Slova během aktu Jeho vtělení[2], a zároveň nás poučuje o tom, že máme hledat jen ty dobré dary, jež pouze Bůh-Otec, na přímluvu Syna, udílí vpravdě v Duchu Svatém. Těchto darů je sedm: „1. teologie, 2. přijetí víry prostřednictvím Boží milosti, 3. bytí rovné andělům, 4. účast na věčném životě, 5. obnovení přirozenosti, která je lhostejně obrácena k sobě samé, 6. zrušení zákona hříchu, 7. zrušení tyranie ďábla, který nad námi vládl svou lstí" (Výklad „Modlitby Páně", Filokalie, 2. svazek, nakl. „Perivoli tis Panagias", str. 253).

Tato modlitba je přední modlitbou celé Církve. V každodenních církevních bohoslužbách bývá recitována celkem šestnáctkrát, během Velkého postu dokonce dvaadvacetkrát. Ba co víc, je též považována za jakési shrnutí celé Božské liturgie.

Z tohoto důvodu a ve shodě se svatými Otci, jako svými průvodci a učiteli, považoval jsem za vhodné, abych vás v této přednášce uvedl a vyzval k dů­klad­nému studiu této modlitby, k radostné účasti na jejím božském a spásonosném obsahu... abychom ji mohli pronášet s ještě větším zanícením, horlivostí a vědomým prožitkem.

 

 

„Když se pak modlíte, nemluvte mnoho, jako pohané: neboť se domnívají, že pro množství svých slov vyslyšeni budou; nebuďte tedy jako oni: neboť Otec váš ví, co potřebujete, dříve než byste Ho prosili. A proto se modlete takto:

 

Otče náš, Jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno Tvé.
Přijď království Tvé.
Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,

jakož i my odpouštíme viníkům našim.
A neuvoď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.

 

Neboť jestliže odpouštíte lidem hříchy jejich, i vám odpustí Otec váš nebeský; jestliže pak neodpouštíte lidem hříchy jejich, ani Otec váš neodpustí vám hříchy vaše."

(Mat 6, 7-15)

 

1. Otče náš, Jenž jsi na nebesích

Modlitba Páně začíná tímto vzýváním. Pán nás učí, abychom mohli nazývat Boha Otcem. Otcem proto, neboť On je tvůrcem a stvořitelem, dárcem všeho života.

Otcem proto, neboť pro nás křesťany je rovněž dárcem velkého blaha, totiž synovství v Bohu[3], jež jsme si mohli osvojit a kterým nás obdaroval skrze Ježíše Krista. V době před Kristem, protože jsme odpadli od našeho nebeského Otce, jsme od Něho nebyli pouze odloučeni, ale stali jsme se rovněž Jeho nepřáteli. Ježíš Kristus, „podle přirozenosti" Syn Boha-Otce, nás prostřednictvím Svého vtělení a ukřižování s Bohem-Otcem usmířil a učinil nás Jeho dětmi „podle milosti". Se svatou tajinou křtu jsme obdrželi milost obrácení (osvojení si daru víry). A tak jsme se stali bratry Krista, jenž je prvorozeným mezi mnohými bratry.

On je Otcem proto, neboť nás obdarovává životem; a nejen životem, ale Svým životem v Kristu.

Jak píše sv. Jan Zlatoústý: „Ten, který nazývá Boha Otcem, vyznává tímto prostým zvoláním, že je osvobozen od jha hříchu a zachráněn od věčných muk v pekle, že přijal spravedlivost, poctivost, posvěcení a vykoupení a nové obrácení... a dědictví a bratrství s jednorozeným Synem Božím, stejně jako dar Ducha Svatého." (Výklad Evangelia sv. Matouše, 19. kázání, Řečtí církevní Otcové, sv. IX, str. 668)

Tím, že nazýváme našeho Přesvatého Boha a Všemohoucího Stvořitele všeho viditelného i neviditelného Otcem, vyznáváme to, co pro nás, Své nehodné děti, učinil, ale hlavně to, co pro nás učinil skrze našeho Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém. A tak se pomocí vzývání Otče přibližujeme do blízkosti Trojjediného Boha.

Sv. Maxim Vyznavač píše: „Vpravdě Pán učí (ty, kteří se modlí), aby se hned od začátku začali zabývat teologií. Rovněž nám představuje tajemnou cestu oné příčiny, jíž byly stvořeny všechny věci; neboť onou příčinou všeho je toliko On - sám Pán. Ve slovech modlitby je tedy obsaženo odhalení Otce, Jeho jména a Jeho království, abychom mohli od samého počátku prokazovat úctu a klanět se Trojici v Jediném Bohu. Jménem Boha-Otce je jedna z Osob Božské Trojice - Jednorozený Syn. A stejně tak je královstvím Boha-Otce rovněž jedna z Osob Božské Trojice - Duch Svatý." (tamtéž, str. 256)

Jeho nekonečná láska a dobrotivost nám dovoluje a pobízí nás, abychom Ho nazývali svým Otcem. Mysl zbožného člověka nad tím zůstává v úžasu. „Kdo mi dá křídla podobná křídlům holubice?" říká jeden ze žalmů. Sv. Řehoř Nysský píše: „A tak jsem schopný vystoupit nade všechny věci, jichž mohu postihnout smysly, nade všechny z nich, jež doznávají změny a bývají ve své nestálosti proměňovány... stoupat až k onomu Nezměnitelnému a Neproměnitelnému, a pomocí nehybného a ničím neotřesitelného stavu své duše ... v Něm spočinout nejdříve svou vůlí a poté Ho vzývat oním velmi důvěrným zvoláním „Otče"! Jakou duši musí mít ten, jenž rozmlouval s Bohem? Ach, jakou smělost? Jaké svědomí?" (O modlitbě, 2. kázání, Řečtí církevní Otcové, sv. VIII, str. 43)

rehor-nyssky-men.jpgJak nádherný, vznešený, nijak a ničím neocenitelný je tento dar. Tolikrát, kolikrát si jen přejeme, můžeme nazývat a volat Boha: „náš Otče". Když je křesťan učiněn hodným a zřetelně obdrží milost Ducha Svatého, pocítí ve svém srdci pravé „otcovství" Boha a své vlastní „synovství". Pociťuje ryzí synovskou lásku vůči Bohu-Otci. Cítí se jako oddaný a milující syn milujícího Otce.

Sám Duch Svatý v našem srdci volá „Abba, Otče", vy­tvářeje a utvrzuje toto křehké pouto lásky s Otcem. „Protože jste syny, Bůh poslal do našich srdcí Ducha Svého Syna, volajícího Abba, Otče." (Gal 4,6)

Ve shodě s obrazem našeho nebeského Otce se i my lidé můžeme stát pravými duchovními nebo tělesnými otci, otci podle těla. Sv. Řehoř Palama učí, že Otcem nenazýváme Boha podle našich pozemských otců, ale naše pozemské otce nazýváme otci podle podobenství Boha-Otce, „... po Němž, jak říká sv. apoštol Pavel, jsou pojmenováni všichni pozemští i nebeští otcové" (2. řeč proti Řehořovi).

Kolik lidí dnes strádá proto, že neměli vlastní, řádné a vpravdě milující otce! Někdejší jinověrec, který se dal na cestu pravoslaví, řekl, že se stal pravoslavným, neboť pouze v pravoslaví nalezl pravé duchovní otce; tedy blahodatný dar, který se ze západního křesťanství již vytratil[4]. Pamatuji si případ rumunského spisovatele, Virgila Georgia, který, jak sám uvádí, spatřil ve tváři svého prostého, avšak svatého otce (kněze) tvář Boha. Toto vidění mu už nikdy nedovolilo sejít na scestí - opustit Boha - v jeho bouřlivém osobním životě.

Když nazýváme Boha „Otče", uvědomujeme si Jeho otcovskou péči o nás. Nejsme sirotky. Nejsme živi kvůli nějakému slepému předurčení či osudu! Jsme stvoření Jeho lásky a jsme neustále pod Jeho otcovským dohledem a ochranou. Jeho usměrňující a léčivá láska může být spatřována dokonce i v životních strastech.

Sv. Kosma Etolský nám připomíná Boží otcovskou lásku takto: „Naší nejpřednější povinností je milovat našeho Boha, protože On nás obdaroval touto širou zemí, ve které můžeme dočasně přebývat, tolika nesčíslnými bylinami, rostlinami, vodními zdroji, řekami, prameny, mořem, rybami, vzduchem, dnem, nocí, ohněm, oblohou, hvězdami, sluncem a měsícem. Pro koho to vše Bůh učinil? Pro nás. Čím nám byl dlužen? Ničím. Všechno to jsou dary. Učinil nás lidskými bytostmi, a ne zvířaty. Učinil nás zbožnými a pravoslavnými křesťany, a ne bezbožnými a heretiky[5]. I když nepřestáváme hřešit, stále s námi cítí soucit, jak to činí otec, a nezatracuje nás k smrti, aby nás uvrhl do pekla, ale s otevřenou náručí očekává naše pokání. Očekává dobu, kdy budeme činit pokání a kdy přestaneme konat zlé skutky, ale budeme uskutečňovat už jen dobro, vyzpovídáme se ze svých hříchů a polepšíme se... jen tak nás Bůh obejme jako Své děti, políbí a uvede nás do Ráje, kde se budeme věčně radovat. Cožpak bychom takto milujícího Boha a takto milujícího Pána a Mistra neměli vroucně milovat, ale též - pokud by to bylo potřeba - i tisíckrát prolít vlastní krev za Jeho lásku k nám, jakož i On prolil Svoji vlastní krev za nás?" (Učení Kosmy Etolského, I. Menounou, Athény, str. 152).

 

Z důvěrného vzývání Boha jako našeho Otce proto vychází pocit bezpečí, jenž rozptyluje jakýkoli pocit nejistoty a strachu.

Je to pro nás velká čest nazývat Boha naším Otcem, ale i velká odpovědnost, neboť se musíme stát hodnými našeho nebeského Otce. Vzpomeňme proto nyní slova našeho Pána: „Buďte tedy milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest." (Luk 6,36) „Buďte tedy dokonalí, jako Otec váš nebeský dokonalý jest." (Mat 5,48)

Svatý Nikodém Svatohorec na toto téma píše: „Z to­hoto důvodu nás náš Pán poučuje o tom, jak se máme modlit k našemu Otci „podle milosti", abychom byli až navěky chráněni milostí onoho nového obrácení - osvojení si daru víry - abychom se stali Božími dětmi nejen skrze znovuzrození a křest, ale rovněž díky našemu úsilí a našim skutkům. Protože ten, kdo neuskutečňuje duchovní skutky milosrdenství, ale činí dílo satanovo, není hoden nazývat Otcem Boha, ale spíše ďábla, podle slova našeho Pána: „vy z otce svého ďábla jste a žádosti otce svého chcete činiti" (Jan 8,44); to znamená, že ve spojení s ďáblem jsi narozen z otce - ďábla - a máš zalíbení v tom, že jednáš podle ďábelských žádostí tohoto svého otce. Pán Ježíš Kristus nám přikazuje nazývat Boha naším Otcem, aby nám tak za prvé oznámil, že jsme byli vpravdě zrozeni jako Boží děti prostřednictvím znovuzrození ve svaté tajině křtu, a za druhé, že musíme uchránit znamení, chcete-li ctnosti našeho Otce, a nijak se za svůj vztah k Němu nestydět." (O trvalém společenství, Athény 1887, str. 24)

 

2. Náš

Atributem náš charakterizujeme to, že nás Pán učí nazývat Boha nejen Otcem, ale naším Otcem. Tento přívlastek ve skutečnosti zabraňuje sobeckému vztahu mezi námi a naším Otcem. Na scénu zde vstupuje Bůh a my, ne Bůh a . A tak naše srdce může obejmout všechny naše bližní, kteří jsou „podle přirozenosti" našimi bratry, díky našemu společnému původu v Bohu, Otci. Naše srdce rovněž široce objímá všechny pravoslavné křesťany, kteří - díky naší společné víře a společnému zrození ze stejného lůna Církve, v posvátné křestní lázni - jsou též našimi bratry „podle milosti a v duchu".

Jak může být Bůh tvým Otcem, když nepřijímáš své bližní za své bratry a sestry, zejména pak ty, kteří jsou zrozeni ze stejné víry?

„Pán nás učí," píše sv. Jan Zlatoústý, „modlit se za všechny, vzpomínat ve svých prosbách veškeré lidstvo a vůbec nesledovat pouze vlastní prospěch, ale při každé příležitosti sledovat zájmy našich bližních. Tímto zůsobem se člověk vyhýbá nenávisti, drží na uzdě nerozvážnost a závist, uskutečňuje pravou lásku, matku veškerého dobra, zahání úchylky všech lidských myšlenek a skutků a ukazuje, že král a chudák jsou si ve svém postavení naprosto rovni, neboť jsme všichni bez výjimky účastni stejně velkých a stejně významných darů našeho Boha.

Tím, že Bůh souhlasí s tím, abychom Ho všichni mohli nazývat Otcem, dává všem z nás stejně vzácný původ, a tudíž i rovnost. A proto jsme sjednoceni; nikdo z nás nevlastní více než druhý, ani boháč ve srovnání s chudým, ani král ve srovnání se svým poddaným, ani ten, který panuje, ve srovnání s tím, jenž mu slouží, ani císař ve srovnání s vojákem, ani filosof ve srovnání s barbarem, ani moudrý ve srovnání s nevzdělaným." (cit. opus, str. 669)

 

Jak budeme moci vidět v následujících kapitolách, ostatní prosby Modlitby Páně nám pomáhají přemoci náš chorobný individualismus, sebestřednost, sobeckost a závist. Tyto prosby nám pomáhají otevřít naše srdce a nabídnout sebe sama Bohu-Otci a našim bližním. Tím nám pomáhají získat lásku směřující k Bohu, jež je nerozlučně spjata s projevem laskavosti a bratrské lásky.

...

 

Stručný životopisný přehled citovaných světců a učitelů Církve

Sv. Jan Zlatoústý (Chrysostomos) (asi 347-407) - arcibiskup cařihradský, jeden z nejvýznamnějších Otců východní Církve. Po smrti své matky rozdal celé své jmění mezi chudé a odebral se do samoty na poušť, aby se zde šest let věnoval přísné askezi. Svatý Jan brzy vynikl svými kázáními - odtud pojmenování Chrysostomos, tj. ten, který má „zlatá ústa". Přicházeli ho poslouchat i pohané a Židé; často při jeho slovech plakal celý chrám. V roce 397 byl zvolen cařihradským patriarchou. Zesnul v Pánu roku 407 ve vyhnanství se slovy: „Sláva Bohu za vše!" Sv. Jan po sobě zanechal více než 800 kázání, knihu „O kněžství", obšírné výklady téměř všech knih Nového zákona a mnoho dopisů. Více o Janu Zlatoústém zde

kosma-aitolsky.jpgSv. Kosma Etolský - světským jménem Konstantin, pocházel z Etolie. Své duchovní vzdělání završil na Sv. Hoře Athos ve vatopedském monastýru. Jeho učiteli byli např. Nikolaos Karkulia z Mezovy či Euge­nios Bulgaris. Odchází zvěstovat Kristovo Evangelium do Konstantinopole, aby napravil upadající stav víry mezi místními křesťany, a poté zvěstuje Boží Slovo i v dalších zemích; prochází mimo jiné Soluní, Verií, Makedonií, Etolií, Kefalonií, pobývá na ostrovech sv. Mavry aj. Jeho řeč, naplněná Duchem Svatým, se vyznačovala prostotou a mírností. Sv. Kosma zakončil svůj život mučednicky v r. 1779.

Sv. Maxim Vyznavač - narozen v Konstantinopoli ve zbožné rodině. Dosáhl vysokého vzdělání a stal se rádcem na císařském dvoře. V té době začal ostře vystupovat proti monotheletistům, nesprávně učícím o jediné Kristově vůli. Když se tímto bludem „nakazil" i sám císař, odešel sv. Maxim do chrysopolského monastýru bl. Chalkidona a přijal zde mnišství; později se stal jeho představeným. Byl hlubokým bohoslovcem a přísným ochráncem pravoslaví. Často byl vyznavači monotheletismu pronásledován; dokonce mu byla uříznuta pravá ruka a vyříznut jazyk, aby ani písmem, ani jazykem nemohl hlásat pravou Kristovu víru. Umřel ve vyhnanství, když mu bylo dopředu zjeveno datum jeho zesnutí (13. 8. 662).

Sv. Nikodém Svatohorec - narozen na Kykladských ostrovech v Řecku (na ostrově Naxos) r. 1749, světským jménem Nikolaos. Ještě v mládí se seznámil s athonskými mnichy i s mnišským způsobem života a „modlitbou mysli". Zanedlouho se vydal na Sv. Horu Athos (1778), kde byl po roce poslušnictví postřižen v poustevně sv. Dionýsia na mnicha a přijal jméno Nikodém. Na Sv. Hoře pak pracoval na duchovním díle „Filokalie" (poprvé vydaném v Řecku r. 1782), pojednávajícím o „Modlitbě Ježíšově". Na neobydleném ostrově Skyropulos nedaleko Athosu později napsal i tzv. „Symvulevtikon", tedy „Pojednání o ochraně pěti smyslů, představivosti, srdce a mysli". Mezi jeho další práce patří uspořádání děl sv. Symeona Nového Bohoslovce, dále tzv. „Zpovědníku", „Duchovních cvičení" či překlad „Neviditelného boje" (díla z 16. stol.). Umřel dne 1. 7. 1809. Jeho tělo bylo pohřbeno v kelii Skurteon v Karyes na Sv. Hoře.

Sv. Řehoř Nysský (asi 330 - asi 395) - řecký církevní Otec, mladší bratr sv. Basila Velikého, jeden ze tří velkých Kappadočanů. Účastnil se II. všeobecného sněmu v Konstantinopoli a právě jemu je přisuzováno rozšíření Nikajského vyznání víry o články, které se týkají sv. Ducha. Byl „ohněm spalujícím" vše heretické. Především horlivě potíral ariánství. Byl za to poslán na 8 let do vyhnanství, později mu však císař Gratianus biskupskou hodnost vrátil. Sv. Řehoř se poté vrátil do rodné Caesareje a vedl zde i nadále příkladný a zbožný život.

Sv. Řehoř Palama - narozen v Konstantinopoli, kde byl vychováván v prostředí císařského dvora. Záhy však odešel na Sv. Horu Athos, do monastýru Vatopedi. Studoval na několika athonských školách. Věnoval se přísné duchovní askezi; v touze po duchovní dokonalosti odešel do pustiny a po návratu se stal arcibiskupem města Soluně. V té době vystoupil sv. Řehoř Palama na obranu tzv. hesychasmu (vnitřní modlitby srdce) proti kalabrijskému mnichu Varlaamovi. Po 13 letech moudrého vedení svého církevního stádce umírá kolem r. 1360 ve věku 63 let.

 

(Z anglické verze Archimandrite George: The Lord´s Prayer, Holy Monastery of st. Gregorios, Mount Athos 1997 s přihlédnutím k řeckému originálu přeložil Michal Dvořáček. S laskavým svolením vydavatele převzato z publikace Archimandrita Georgios: Modlitba Páně, Brno 2002, jež byla v českém překladu vydána pro vnitřní potřebu Brněnské pravoslavné obce při chrámu sv. Václava, v němž ji lze také osobně zakoupit: http://www.pravoslavbrno.cz/.) 

 

Z e-obchodu Theofil:

Výklad Božské liturgie Spiritualita křesťanského Východu I. Spiritualita křesťanského Východu II. - Modlitba Život z liturgie – tradice Východu i Západu

 

Související články:

Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2
Michal Dvořáček: Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos

 

Poznámky: 


[1] Přednáška představeného monastýru, archimandrity Georgie, při příležitosti 2. neděle Velkého postu v roce 1990 v chrámu sv. Dimitrije v Soluni.

[2] Kenose znamená „ponížení se" (či „snížení se"). Syn Boží na Sebe přijal lidskou přirozenost a „sestoupil" ze Svého Božství (ponížil se), aby se vtělil. (pozn. překl.)

[3] Řec. „iothesía" znamená synovství (rus. usynovlénije). (pozn. překl.)

[4] Jedná se spíše o subjektivní názor zmiňované osoby - realita duchovního otcovství má v západním křesťanství stále své místo až do současnosti. Pozn. RTh.

[5] Bludaři, tj. věřící učící jinak než tradiční křesťanství, zpravidla odsouzení církevním společenstvím. (pozn. překl.)

[RSS]

Přečteno 244x

další články