Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 2

Terezie z Avily - učitelka modlitby 2

Štefan Senčík, 12.12. 2008

Druhý díl pojednání o sv. Terezii z Avily, kde ji poznáváme v době dospívání a mládí, její těžkosti v duchovním životě před vstupem do kláštera až po záhadnou nemoc, kterou trpěla v noviciátu.

Krize mládí

terezie-z-avily-2.jpg

Terezie vyrůstala v době, kdy v celé Kastílii vypuklo povstání takzvaných „Comuneros“. Kastilská města se vzbouřila proti královskému dvoru, který postupně rušil jejich tradiční výsady a moci. Roku 1525 císařská vojska zvítězila v bitvě u Pávie. Za dva roky nato vojska Karla V. se vymkla kontrole a hrozně zpustošila Řím. Toto zpustošení je známé v historii jako „sacco di Roma“. Znamenalo konec tradičně renesančnímu Římu.

Když se v Evropě odehrávali smutné události, v mladé Terezii počala chladnout prvotní mladistvá nábožnost.
Její matka ráda čítávala zamilované rytířské romány spolu s Terezií. Musely to však činit tajně, protože otci se to nelíbilo. Matce toto čtení pomáhalo alespoň na chvíli zapomenout na životní zkoušky, které musela snášet. Mladé dívce však takové čtení bylo na škodu.

„Tato chybička mé matky se mi stala osudnou, protože jsem měla v tomto čtení velkou zálibu. Výsledkem bylo, že má dobrá předsevzetí začala  chladnout. V mnohých věcech jsem se dopouštěla chyb, takže se mi vůbec nezdálo, že bych si zasluhovala pokání, když jsem tak bez otcova vědomí strávila celé hodiny ve dne i v noci. Šlo to tak daleko, že jsem pociťovala jakési rozladění, když jsem neměla po ruce nějakou novou knihu.
Začala jsem se vybraně oblékat a toužila jsem po tom, abych se jiným líbila a pěkně vypadala. Úzkostlivě jsem si pěstovala ruce a vlasy. Užívala jsem voňavek a všelijakých ozdob... Neměla jsem žádné zlé úmysly, protože za nic na světě bych si nebyla přála, aby kvůli mně někdo urazil Pána“ (Živ. II., 1 – 2).

Terezie měla několik bratranců, kteří často přicházeli do jejich domu. Otec byl velmi opatrný a jiným nedovoloval podobné návštěvy.

„Měla jsem čtrnáct let nebo o něco více, když jsem se sblížila s jednou svojí příbuznou a stala jsem se důvěrkyní její marnivosti... Otec i sestra neviděli rádi moje styky s tou příbuznou a často mi to vyčítali. Protože jí však nemohli zakázat k nám chodit, jejich starostlivá opatření k ničemu nevedla, nehledě na to, že ve špatnosti jsem byla velmi vynalézavá. Lekám se, když si pomyslím, kolik zla zapříčiňují mladým lidem špatné společnosti“ (Živ. II. 4).

Šlo tu o plytké rozhovory se sestřenicí. Po nich Terezii nezůstávalo nic z těch dobrých tužeb, které měla v dětství. Přiznává se, že od přírody nenáviděla neslušné věci, ale zato měla velkou náklonnost k příjemným rozhovorům.

Otec hned zpozoroval v jejím životě změnu k horšímu. Když v roce 1531 provdal svou nejstarší dceru, nechtěl, aby se duševní stav Terezie ještě více zhoršil. Proto ji ve věku šestnáct let poslal do kláštera k sestrám augustiniánkám v Avile.

V té době Španělsko a jiné země v Evropě a jinde neměli žádný veřejný výchovný systém. Terezie se učila doma číst a psát. V klášteře se zdokonalila ve vaření, vyšívání a dalších domácích pracích. Tam dostala i hlubší základy duchovního života. Mezi sestřičkami byla horlivá Maria Briceño, která ráda vyprávěla žačkám o modlitbě, protože se i sama mnoho modlívala. Tato řeholní sestra mívala s Terezií časté rozhovory o duchovních věcech.

„Dobré a svaté rozhovory s tou řeholnicí se mi velmi líbily. Byla opravdu svatá a moudrá. Ráda jsem poslouchala, zvlášť když mluvila o Bohu: to se mi jinak vždy líbilo... Vyprávěla mi, že se rozhodla stát se řeholnicí, když četla v evangeliu, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Vyprávěla mi o odměně, kterou Bůh připravuje těm, kteří pro něj všechno opustí. Ve společnosti této dobré řeholnice začaly se ve mně napravovat špatné návyky, do kterých jsem upadla ve špatných společnostech. Ohromný odpor, který jsem cítila k životu v klášteře, se pomalu oslaboval. Když jsem náhodou zpozorovala, jak některé řeholnice při modlitbě ronily slzy... zakusila jsem svatou závist. Mé srdce bylo tehdy tak tvrdé, že bych nebyla dokázala vytlačit jedinou slzičku, i když jsem pročítala celé utrpení našeho Pána; to mě úžasně trápilo“ (Živ. III. 1).

V klášteře prožila půl druhého roku. Velmi se tam polepšila. Zvláště se naučila mnoha ústním modlitbám. Snažila se poznat stav, ve kterém by mohla nejlépe sloužit Bohu. Přála si ale, aby to nebyl řeholní stav, současně se však obávala manželství. Proto myšlenky na řeholní stav přicházely i odcházely. Neuměla se rozhodnout.
Tato nerozhodnost v hledání povolání špatně působila na Tereziini zdraví. Když to zpozoroval její otec, zavolal ji domů. Po krátké době ji poslal ke své sestře Castellanos de la Cañada, aby se tam zotavila. Cestou sem se zastavila u svého strýce Pedra de Cepeda, který žil v Hotiquosa skoro jako poustevník.

„Tohoto ctnostného a moudrého vdovce Pán připravoval pro sebe... Chtěl, abych u něj zůstala několik dní. Četl dobré knihy v mateřském jazyce. Přál si, abych mu předčítala. A já, ač jsem nebyla těmi knihami nadšená, přetvařovala jsem se, že se mi líbí, protože jsem se snažila vždy každému vyhovět, přestože jsem k tomu cítila odpor...

U strýčka jsem zůstala jen několik dní. Ale díky jeho dobré společnosti a tomu, že jsem četla a slyšela, se mi do duše vtiskl blahodárný dojem. Pochopila jsem lépe pravdy, které mne zaujaly už jako dítě, a to marnost věcí a světa, jak se rychle všechno mění, a zvláště myšlenku, že bych se dostala do pekla, kdybych zemřela v tomto stavu. I když jsem se ještě nerozhodla vstoupit do kláštera, přece jsem nahlédla, že řeholní stav je lepší a jistější“ (Živ. III. 4-5).

Na Terezii hluboce zapůsobila zejména četba listů sv. Jeronýma.

„Načerpala jsem z nich takovou odvahu, že jsem se rozhodla promluvit s otcem o touze vstoupit do kláštera... Můj otec mě však tak velmi miloval, že jsem od něj na to nemohla dostat dovolení... ani prostřednictvím jiných osob, které se za mě přimlouvali. Mohli u něj dosáhnout jen toho, že po jeho smrti budu moci dělat, co chci“ (Živ. III. 7).

 

Druhý "útěk" 

Druhého listopadu 1535 dvacetiletá Terezie podruhé tajně opustila rodičovský dům, ale nyní už ne proto, aby šla do země Maurů stát se mučednicí, ale aby vstoupila do kláštera karmelitek a celá se zasvětila Pánu Bohu.

„Zdá se mi, že mohu s jistotou říci, že při odchodu s rodičovského domu jsem pocítila takovou pronikavou bolest, která se vyrovnala smrtelné úzkosti. Zdálo se mi, jakoby mi vykloubili všechny kosti kvůli násilí, které jsem si musela učinit, protože láska k Bohu ještě nepřemohla spjatost s rodinou: byl to tak těžký boj, že kdyby mi Pán nebyl pomáhal, všechno mé úsilí by bylo zbytečné. On mi dal sílu zvítězit nad sebou, a tak jsem dokázala splnit své záměry“ (Živ. IV. 1).

Otec se nakonec smířil s rozhodnutím Terezie. Dal jí bohaté věno a postaral se i o to, aby jeho milovaná dcera měla v klášteře soukromý pokoj.


V noviciátu

Podle novějších studií víme, že v době, kdy Terezie vstoupila do kláštera, bylo ve Španělsku jedenáct ženských karmelitánských klášterů. V některých přísně zachovávali klauzuru, oddělenost od vnějšího světa a společnou i soukromou modlitbu. Jiné se zase svým způsobem života podobaly spíše terciářkám, které sice měli společnou modlitbu, ale nežily uzavřeny v klášterech.

Terezie vstoupila do karmelitánského kláštera „Vtělení“ v Avile. V tomto klášteře žilo kolem dvě stě osob, včetně služek a příbuzných řeholnic.

Řeholní život v tomto klášteře byl dost přísný. Několik dní v týdnu se postily a zdržovaly se masitého pokrmu. Zachovávalo se přísné mlčení, aby se napomáhalo duchu modlitby. Společné modlitby se konaly slavnostně a s jistou nádherou. V řeholních konstitucích však nebyl určen žádný čas na rozjímavou modlitbu. To byl velký nedostatek kláštera, ve kterém žilo poměrně mnoho různých osob. Novicky dostávaly poučení o karmelské řeholi, o mariánské úctě a o proroku Eliášovi. Cvičily se v dosti složitých ceremoniích a ve zpěvu hodinek.

Terezie vstoupila do kláštera po velkých vnitřních bojích a těžkostech. Sama na sobě však zakusila, že Bohu se líbí duše, které si umí udělat násilí z lásky k němu a umí si odříkat.

„Hned po obláčce mi Pán dal pochopit, jak pomáhá těm, kteří se přemáhají, aby mu sloužili. Radost, že jsem řeholnice mě dodnes neopustila. Dobrý Bůh proměnil mou předchozí duchovní vyprahlost a naplnil mě velkou radostí. Cvičení řeholního života se mi stala velmi příjemnými, zvláště, když na mě přišla řada zametat v těch hodinách, které jsem dříve věnovala marnostem. Cítila jsem se svobodná a měla jsem z toho specifickou radost. Udivovalo mě to, protože jsem nevěděla, odkud pochází. Když si na to vzpomenu, pak ani dnes není takové věci, nad kterou bych se nepovznesla, i kdyby byla nevím jak těžká“ (Živ. IV. 2).

Terezie přijala řeholní roucho 2. listopadu 1536 a o rok později, 3. listopadu 1537, složila první řeholní sliby. Navždy se zasvětila službě Pánu Bohu a Panně Marii Karmelské.

Přiznává se, že v noviciátu měla všelijaké těžkosti.

„V průběhu roku v noviciátu jsem přetrpěla mnoho nepříjemností, a to pro věci, které sami o sobě byly maličkosti. Často mě totiž obviňovali z věcí, ve kterých jsem nebyla vinna. Snášela jsem to s velkou bolestí a nedokonalostí. Ale to vše pominulo, protože jsem cítila hluboké štěstí, že jsem byla řeholnicí“ (Živ. V. 1).

Horší to bylo s jejím zdravím. Najednou velmi těžce onemocněla. Nevíme, co to bylo za nemoc. Někteří se domnívají, že to byla velká nervová vyčerpanost způsobená přísným postem a živým uvědomováním si vlastních chyb a slabostí. Ona sama připisuje nemoc změně stravy a způsobu života.

„Změněný způsob života i stravy uškodil mému zdraví, a i když jsem se cítila velmi šťastná, po čase jsem znovu onemocněla. Často jsem omdlévala. Přicházely na mě tak silné bolesti srdce, že ti, kdo mě ošetřovalo, byli z toho celí zděšení. Tak přešel první rok mého života v řeholi uprostřed všelijakých nemocí... Nemoc se stále více zhoršovala, takže jsem často ztrácela vědomí a někdy jsem byla cele mimo sebe. Můj otec sháněl všechny možné léky; když viděl, že městští lékaři nic nepomáhali, dal mě odvézt na místo, o kterém se říkalo, že se tam uzdravují všechny nemoci, včetně té, kterou má jeho dcera“ (Živ. VI. 5).

Terezii přivezli do městečka Becedas. Žila tam jistá bylinářka, která měla pověst, že vyléčí všechny nemoci. Terezii podrobila tak silné kůře, že by byla zemřela, kdyby nebyl zasáhl otec.

„Zůstala jsem tam skoro rok. Za tři měsíce jsem vytrpěla nevýslovné muky, protože mi dávali tak silné léky, že opravdu nevím, jak jsem to mohla vydržet. Nakonec je má přirozenost už víc nemohla snést“ (tamtéž).

Namísto uzdravení se Terezie vrátila do avilského kláštera ještě v bídnějším stavu, než odtud odešla. Celé tři roky paralyzovaná na posteli bez možnosti pohybovat se. Na přímluvu sv. Josefa, jak sama věřila, se náhle uzdravila a mohla sama chodit. Důsledky této záhadné nemoci však cítila až do své smrti. Lékař Antonio Aguiar po důkladné lékařské prohlídce na sklonku jejího života, když měla 67 let prohlásil, že není možné stanovit diagnózu nemoci, neboť celé její tělo je vlastně pramenem nemoci.

V roce 1538 měla Terezie složit první řeholní sliby. Do toho však přišla ta těžká nemoc. Otec ji vzal domů, aby ji doktoři mohli volně navštěvovat. Cítila velké, většinou přímo nesnesitelné bolesti „od hlavy až k patě“, jak sama píše. V době této nemoci se stala nepříjemná věc s jejím otcem.

„Požádala jsem o svatou zpověď, protože jsem se ráda a často zpovídala. Mysleli si, že to dělám ze strachu před smrtí, můj otec to proto nedovolil, aby se můj strach ještě více nezvětšil. Ó, přehnaná lásko, pocházející z těla a krve! Můj otec byl horlivý katolík, a přece to udělal z lehkomyslnosti, i když byl velmi rozumný. Mohl mi tím způsobit velkou škodu. ...V tu noc jsem prožívala takovou krizi, že jsem potom čtyři dny zůstala bez užívání smyslů. Udělili mi svátost pomazání nemocných a z hodiny na hodinu a z chvíle na chvíli mysleli, že zemřu... Můj otec potom velmi litoval, že mi nedovolil vyzpovídat se: stále jen plakal a modlil se... v mém klášteře byl už od půldruhého dne pro mě vykopaný hrob čekající na mou mrtvolu. V klášteře našich bratrů za městem slavili už i zádušní obřady, když se najednou Pánu zalíbilo povolat mě zpátky k vědomí“ (Živ. V. 8 – 10).

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1

 

[RSS]

Přečteno 406x

další články