Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 4

6.

Ach, kdo mě dovede uzdravit!

Již se mi konečně opravdu oddej;

nerač mi posílat

ode dneška již posla,

vždyť mi nedovedou říci, co já chci.

Z rozjímání o stopách krásy Milovaného v tvorech vzejde v rozumu pronikavé nazírání[1] o ní a vůle je jím poraněna v lásku, takže duše touží patřit na ne­viditelnou krásu Milovaného, která způsobila tuto viditelnou krá­su, přímo bez prostřednictví tvorů. Touto slokou tedy odmítá prostřednictví tvorů, především nerozumných.

Duše tedy praví, že nic jiného nedovede „uzdra­vit" její poranění láskou, totiž uspokojit její touhu po Milovaném, než přítomnost Milovaného a patření na něho. Žádá ho tedy, aby „se jí již konečně opravdu oddal", tj. aby ji uvedl ve spojení jeho přítomnosti, a již ji neodbýval „posly", tj. vzdálenými poznat­ky a pocity a sděleními o sobě, kterých se jí dostává poznáváním tvorů, protože ty „nedovedou říci to, co ona chce", tj. po čem duše prahne, totiž ukázat jí samotného Milovaného bytnostně.

7.

A všichni, kolik se jich obrací,

mi o tobě tisícero vnad zvěstují,

a všichni mě více zraňují,

a působí mi zmírání

to nevím co, jež žvatlají.

V šesté sloce duše pravila, že je (lehce) poraněna láskou k Ženichovi pro zprávy, které jí o něm dali nerozumní tvorové; v sedmé vyjevuje, že je také hlubo­ce zraněna láskou k němu pro zprávy, kterých se jí o Milovaném dostává skrze tvory rozumné, anděly a lidi, jednak úvahami o jejich vznešenější přiroze­nosti, jednak jejich poučováním - a že ještě i nadto zmírá láskou k Milovanému pro poznatky o Bohu a o tvorech jakožto hlasatelích Božích, kterých se jí při té dvojí příležitosti (nebo i bez ní) občas dosta­ne přímými, v užším smyslu vlitými osvíceními od Boha samotného.[2]

„Všichni, kolik se jich obrací", totiž k Bohu, k Milovanému, jím se zabývajíce, to je roz­umní tvorové, andělé a lidé, poučují duši „o jeho tisícerých vnadách", zde především o skutcích a činech Boží milosti a Božího milosrdenství, zvláště ve Vtělení Slova Božího a v jiných tajemstvích víry, a tím „všichni ji více zraňují", tj. rozněcují v ní větší lásku, jakoby ránu více a více se jitřící. Ba občasný vzne­šený poznatek v užším smyslu vlitý, jakési „nevím co", které duše někdy při tom poučování skrze tvory získávaném (nebo i bez něho) obdrží přímým Božím pood­halením a jež (tedy to „nevím co"), jak ona po­znává, zůstává přece ještě nedosloveno - jež tedy tvorové, jsouce někdy příležitost k němu, jako by „žvatlali" - a od duše nedochopeno, „jí působí zmí­rání" láskou a touhou.

8.

Ale jak trváš,

ó živote, když nežiješ, kde žiješ,

a když působí, bys zemřel,

šípy, kterých se ti dostává

z toho, co z Milovaného v nitru počínáš?

Neboť duše vidí, že zmírá láskou a touhou a že přece ještě neumírá a tudíž ještě nebude moci přímo patřit na Milovaného a svobodně se v něm kochat, rozmlouvá se svým vlastním životem, jenž to pa­tření a kochání oddaluje, tj. sama se sebou, nakolik je spojena s tělem, a se steskem se diví, že ten život trvá, to je, že ona je ještě spojena s tělem.

Její „život by neměl trvat", tj. duše by neměla v těle setrvávat ze dvojí příčiny. Za prvé, ježto, jsouc v těle, „nežije, kde žije", tj. není místním pobytem tam, kde přece láskou a touhou žije pravdivěji než v těle, totiž u Milovaného. Za druhé, ježto život, tj. spojení chabého těla s duší, by již neměl odolávat ranám láskou, kterých se duši dostává z doteků Mi­lovaného, tj. z jeho striktně mystického spojivého pů­sobení na duchové mohutnosti duše nebo na její pod­statu, kteréžto rány samy o sobě stačí k tělesné smrti. To je řečeno slovy: „působí, bys zemřel, šípy, kte­rých se ti dostává".

Doteky, jež působí poznatky a pocity Milovaného nebo o Milovaném, totiž sice tou měrou oplodní duši poznáním Boha a láskou k němu, že se může říci, že duše „z Milovaného", totiž z jeho velikosti, krásy, moudrosti a jiných jeho dokonalostí, „v nitru poča­la" (tedy to poznání a tu lásku) - ale skrze to, co vzniká z poznání a lásky, jež duše počala, jsou ty doteky i smrtícími „šípy". Z toho poznání a z té lásky totiž vzcházejí mocné tužby po Milovaném, které jako smrtelně zraňující šípy působí k tomu, aby život duše zemřel, tj. aby se duše z těch láskyplných tužeb, vznikajících z poznatků a pocitů Milovaného a o Mi­lovaném, již oddělila od těla.

9.

Pročpak, když jsi zranil

toto srdce, jsi ho neuzdravil?

A když jsi mi je lupem odňal,

proč jsi je nechal tak

a nebereš si lupu, kterýs uloupil?

Poznávajíc nakonec, že pro ni není jiného léku než aby se odevzdala do rukou toho, jenž ji zranil láskou, a aby on ji silou lásky „usmrtil" a to „usmrcení" ji tedy přivedlo k patření na Milovaného, obrací se duše k Milovanému se steskem a láskyplnou výtkou.

Nikterak nenaříká, že ji zranil láskou, tím je blažená. Ale naříká, že, „když jí sám zranil srdce láskou" vzešlou z jeho poznání (i mystického, a v mystickém řádu i striktně vlitého), proč že jí „ho také neuzdravil" ukončením pozemského života a tak poskytnutím přímého patření na něho. „A když jí sám uloupil srdce" láskou a vzal jí je z moci a jejího svojení, „proč že je nechal tak", totiž prázdné, hladové, samo, zraněné láskou, a nepřenesl ho - této „své kořisti, kterou uchvátil" - opravdu do svého svojení, „vezma si" je k sobě, aby je v přímém patření na něho naplnil, nasytil, byl mu druhem a uzdravil je sebou samým, dovršeným spočinutím a odpočinutím v Milovaném a tudíž i dovršenou láskou k němu.

Pokračování.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1936. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh.) 

Více o sv. Janu od Kříže

Jan od Kříže: Duchovní píseň
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3

Související články:

Jan od Kříže: Duchovní výstrahy
Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj
Marie Konečná: Jan od Kříže - životopis
Jan od Kříže: O Slovu Božím - Del Verbo divino
Peter Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux 
Peter Markovič: Všeobecný úvod ke Kázáním na Píseň písní sv. Bernarda z Clairvaux
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící 

Poznámky:

[1] Šestou slokou, říká sv. Jan (PS 22,3), přechází duše na cestu osvětnou neboli nazíravou neboli cestu pokročilých, totiž do nazíravého způsobu modlitby, a to nejprve do tzv. získaného mystického nazírání (PS 6,1), později i do mystického nazírání vlitého v užším smyslu slova, jednak spojivého (PS 7,4), a to nejprve na stupni trpné noci smyslů a později na stupni trpné noci ducha (PS 11,1), jednak nespojivého (PS 8,1). Cesta osvětná skončí duchovním zasnoubením v tři­nácté sloce (PS 14,1.2;22,3).

[2] Stran Boha samotného jsou ta osvícení, jak bylo řečeno v po­známce ke sloce 6., spojivá (tj. taková, kterými je Bůh pří­mo, konkrétně, experimentálně poznáván jakožto působící na duši i doteky) nebo nespojivá (tj. taková, kterými je pozná­ván jen abstraktivně, diskursivně). Stran tvorů jakožto hlasa­telů Božích a stran abstraktivních nebo historických pravd o Bohu, o skutcích Božích, o jiných věcech, z nichž nějak po­znává Boha a v něm se kochá, jsou ovšem nespojivá, diskursivní.