Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 3

Terezie z Avily - učitelka modlitby 3

Štefan Senčík, 20.12. 2008

Terezie v době nemoci objevuje rozjímavou modlitbu, po náhlém uzdravení jí však zanechá a prožívá dlouhé období bojů a duchovní průměrnosti, které vrcholí v události jejího "druhého obrácení". Stane se tak před sochou "Ecce", kdy se radikálně mění její život - Terezie se s důvěrou a naplno odevzdá Pánu, a tak začníná žít novým životem...

Objevení rozjímavé modlitby

V době dlouhé nemoci nacházela Terezie velkou útěchu v četbě dobrých knih a v rozjímavé modlitbě. Je divné, že se v noviciátu nenaučila rozjímat. Čtení dobrých knih a utrpení ji vedlo k tomu, že se začala více věnovat rozjímavé modlitbě. Do této modlitby ji uvedla kniha španělského františkána Osuna Třetí duchovní abeceda, kterou jí daroval strýc.

„Nevěděla jsem, jak je třeba postupovat v modlitbě a co dělat, abych se v ní soustředila. Ta kniha mi velmi pomohla. Proto jsem se rozhodla, že udělám všechno možné, jen abych se přidržovala metody, kterou mi ukazovala. Když mi Bůh už daroval dar slz a měla jsem ráda čtení, začala jsem sledovat tu cestu, které mě učila zmíněná kniha, zvláště milovat samotu a častěji se zpovídat“ (Živ. IV. 7).

Terezie velmi toužila po uzdravení, protože si myslela, že bude moci lépe sloužit Bohu v dobrém zdraví. Později uznala, že to byla chyba. Pán Bůh nejlépe ví, co nám prospěje.

Když viděla, jak jsou pozemští lékaři bezmocní, obrátila se o pomoc k nebeským lékařům, aby ji uzdravili, především ke sv. Josefu.

Terezie se náhle uzdravila. Utrpení, která byla v nemoci prostředkem k těsnému sjednocení s Bohem, naráz přestala. Přesto, že doufala, že navrácené zdraví jí pomůže horlivěji sloužit Bohu, nestalo se tak. Terezie ztratila chuť do modlitby a horlivost ve službě Bohu.

Mnoho let měla velké těžkosti v rozjímavé modlitbě. Přiznává se, že často se jí hodina rozjímání zdála velmi dlouhá a neměla z ní skoro žádné duchovní ovoce.

Podle novějších životopisců její těžkosti v modlitbě pocházely z toho, že si neuměla najít přiměřený způsob v modlitbě, neznala techniku modlitby. Uvědomovala si, že mysl, city a obrazotvornost mohou občas sem i tam bloudit, zatímco duše na hlubší úrovni může pokojně zůstávat v kontemplaci, jak učí sv. Jan od Kříže. Terezie měla těžkosti v rozjímavé modlitbě až osmnáct let. Po této dlouhé duchovní vyprahlosti dostala od Boha dar vysoce kontemplativní modlitby.


Boje se sebou

Po uzdravení, které Terezie připisovala sv. Josefu, se začala zotavovat v klášterním oddělení pro nemocné. Tyto navštěvovali i lidé z venku, především členové rodin nemocných sester. I Terezii často navštěvoval její otec. Rád k ní chodíval, protože ve starším věku byla Terezie jediná z jeho dětí, s kterou si mohl popovídat o svých životních těžkostech.


Terezie věděla, že otec je dobrý křesťan. V ničem však nevynikal nad jiné průměrné křesťany. Terezie ho toužila vytrhnout z této průměrnosti a uvést jej do rozjímavé modlitby. Ze zkušenosti totiž věděla, že jí samé přinesla mnoho duchovního dobra.

„Domnívala jsem se, že na zemi neexistuje žádné větší dobro, než věnovat se modlitbě. Protože jsem velmi milovala svého otce, naplnila mne touha, aby i on požíval to dobro, které jsem požívala já. Proto jsem dělala všechno možné, aby se jí věnoval. Dávala jsem mu rozličné knihy. A on, protože byl čestný, s velkým úsilím se do ní pustil, takže po pěti šesti letech v ní tak pokročil, že jsem za to s velkou radostí děkovala Pánu. Chudák, měl mnoho všelijakých, i těžkých bolestí, ale snášel je s tou nejhlubší odevzdaností do Boží vůle. Často mě přicházíval navštěvovat, protože rád rozmlouval o Bohu“ (Živ. VII. 10).


Právě v letech na sklonku otcova života prožívala Terezie nejnebezpečnější léta svého života. Když se jí vrátilo, i když ne zcela, tělesné zdraví, objevila v sobě přirozené sklony, které bylo třeba správně usměrňovat. Nebylo to však možné bez častých a tvrdých bojů.


Terezie měla mimořádný vypravěčský talent. Všimli si toho všichni, kdo se s ní setkali. Její životopisci tvrdí, že kdyby se nebyla stala velkou mystičkou, pravděpodobně by se dostala do madridské společnosti vysokých dam a byla by se stala reformátorkou salónního života v celém tehdejším Španělsku. Dr. Euríquez o ní řekl: „Její slova byla tak živá a vyslovovala je s takovou silou a citem, že přímo přenášela ducha a velkou touhu polepšit se na ty, kdo se s ní potkali.“


Brzy se celé město Avila dozvědělo o tom, jaké příjemné rozhovory vedla tato mladá karmelitánka. Není divu, že ji začali navštěvovat mnozí měšťané. Při těchto návštěvách nemluvila vždy jen Terezie. Musela i je nechat vymluvit. Tak se stávalo, že Terezie najednou věnovala víc času návštěvám a méně času rozjímavé modlitbě. Platila o ní slova sv. Františka: „Čistota je jakoby zrcadlo, které se zakalí jedním dechem.“ Pán Bůh ji vedl po cestě, na které ji čekalo velké rozhodnutí: zůstat jako tolik jiných dobrou a čestnou, ale duchovně nedozrálou řeholnicí, jaké zaplňovaly kláštery v Evropě nebo se velkodušně disponovat na přijetí velkého daru kontemplace?
Terezie zpočátku podlehla svému přirozenému vypravěčskému talentu. Natolik se věnovala návštěvám, že začala zanedbávat rozjímavou modlitbu, kterou tak ochotně doporučovala druhým, především svému otci. Přiznává se:
„Stala jsem se tak lehkomyslnou, že jsem na více než rok zanechala modlitby, protože se mi zdálo, že je to větší poníženost. To bylo největší pokušení, které jsem měla a které mohlo skončit mým zatracením“ (Živ. VII. 11).


Po čase se přiznává svému otci, že opustila rozjímavou modlitbu, kterou i mu tak velmi radila. Neupřímně však dodala, že to udělala kvůli nemoci. Později si uvědomila, že „modlitba je cvičení, úkon lásky.“ Člověk může milovat Boha i v nemoci a uprostřed jiných životních těžkostí, když je umí ochotně přijmout a svou vůli sjednotí s vůlí Boží. Ale toto poznání stálo Terezii mnoho duševních bojů.


Její otec náhle onemocněl. Nemoc trvala jen několik dní, potom zemřel. Terezie se o něj starala v duševním rozpoložení, o kterém později vyjádřila, že ona „byla více nemocná na duši, zakořeněná v mnohých marnostech, než on byl na těle.“ Ale v této době duševní laxnosti se však nikdy nedopustila smrtelného hříchu.


Její otec zemřel svatou smrtí. Potěšilo ji, když jí zpovědník, učený dominikánský kněz Vincent Barrón řekl, že otec šel rovnou do nebe. Od té doby si jej Terezie zvolila za stálého zpovědníka. po rozhovoru s ním si Terezie uvědomila „zatracení do kterého se řítila“. Často rozmlouvali o modlitbě. „Řekl mi, že za žádných okolností nesmím zanechat modlitby, protože mi může být jen k dobru. „Vrátila jsem se k ní tedy a už jsem ji nikdy neopustila, i když jsem se nevyhýbala špatným příležitostem“ (Živ. VII. 17).


„Žila jsem velmi ubohým životem, protože modlitba mi pomáhala lépe vidět mé vlastní chyby. Bůh mě volal na jednu stranu a já jsem se sháněla za světem na druhou. Nacházela jsem uspokojení v Božích věcech, ale nedokázala jsem se osvobodit od světských. A vůbec se zdálo, že bych ráda smířila dva nepřátele, kteří si odporují: zakusit život ducha i zábavy pro smysly. Čas modlitby se mi stal trýzní. Usilovala jsem o vnitřní soustředěnost, ale protože můj duch nebyl pánem, ale otrokem, nemohla jsem vstoupit do svého nitra bez toho, abych s sebou nevláčela celou hromadu svých ubohostí. Tak přešlo mnoho let. Teď se divím, jak jsem to mohla vydržet, že jsem se nerozešla ani s Bohem, ani se světem. Už nebylo v mé moci zanechat modlitbu, protože mě zadržoval ten, který mě chtěl zahrnout jinými milostmi.“ (Živ. VII. 17).


Tento stav duševní průměrnosti v Tereziině životě trval více jak dvacet let. Potom však přišla chvíle, kdy Terezie s Boží pomocí nad sebou zvítězila a cele se Pánu oddala.

Obrácení

Slovo obrácení má více významů. Nejčastěji se používá pro změnu života; znamená zanechat starého způsobu života a začít nový; obyčejně křesťan zanechává vlastní egoistické zájmy a věnuje se službě Bohu a bližním. Duchovní spisovatelé kromě toho mluví i o tzv. „druhém obrácení“. To je zážitek, který měli skoro všichni svatí. Vyznačuje se  přechodem ze života průměrnosti do křesťanské dokonalosti a horlivosti v Boží službě. Při prvním obrácení křesťan začíná žít v milosti Kristově, což se projevuje v čestném mravném jednání. Při druhém obrácení duše už nevěnuje pozornost úsilí žít v souladu s mravním zákonem, ale celá se ponořuje do zkušenosti Kristova velikonočního tajemství. Duši již nerozdvojuje služba Bohu a poslouchání světa a přirozených náklonností, které ji odtahují od Boha. V životě Terezie je vidět tento „přechod“ z průměrnosti k dokonalosti jasně.

„Na tomto rozbouřeném moři jsem prožila téměř dvacet let. Padala jsem a znovu vstávala, ale tak špatně, že jsem ještě hůře spadla. Moje dokonalost byla na tak nízké úrovni, že jsem si skoro vůbec nevšímala všedních hříchů a nebála se smrtelných, jak bylo potřeba, protože jsem se nevyhýbala nebezpečným příležitostem. Mohu říci, že můj život byl nejtrapnější, jaký je si možné představit, protože jsem neměla radost z Boha a ani svět mě neuspokojoval. Když jsem se věnovala světským zábavám, tak mě trápila myšlenka na to, co dlužím Bohu; když jsem byla s Bohem, přicházely mě znepokojovat světské náklonnosti. Byl to tak trýznivý boj, že nechápu, jak jsem ho mohla vydržet i jen měsíc, natož tolik let“ (Živ. VIII. 2).

Terezie se stávala k sobě stále více upřímnou.

Je to poznat z toho, jak věrně a upřímně popisuje svůj duševní stav. Prožívají jej zvláště lidé, kteří chtějí upřímně sloužit Bohu, ale bez toho, aby se mu cele oddali a úplně se k němu obrátili.

Zdá se, že v životě každého člověka přijde jednou chvíle, ve které mu Bůh nabídne milost dokonalého obrácení. Je však málo takových lidí, kteří nabízenou milost umí přijmout a věrně s ní spolupra-covat. Terezie byla jedna z těch duší, které to dokázaly. Nezůstala v půli cesty průměrnosti jako tolik křesťanů, ale cele se dala Bohu a stala se velkou svatou.

Své obrácení popisuje takto:

„Má duše se cítila unavená a chtěla si odpočinout, ale zabraňovaly jí v tom špatné náklonnosti. Jednou, když jsem vcházela do kaple, padl můj zrak na sochu, kterou jsme měly vypůjčenou k nějakému svátku, který se měl v našem klášteře slavit. Socha znázorňovala našeho Pána, pokrytého ranami. Byla tak výrazná, že na mě hluboce zapůsobila, protože živě představovala, kolik pro nás Pán Ježíš vytrpěl. Při myšlence na nevděčnost, jakou jsem odpovídala na ty rány, zachvátila mě tak pronikavá bolest, že se mi zdálo, že mi pukne srdce. Vrhla jsem se muk nohám v záplavě slz a prosila jsem jej, aby mi dal sílu už více ho neurážet“ (Živ. IX. 1).

Tato událost se odehrála pravděpodobně v roce 1554 nebo 1555, kdy měla Terezie třicet devět nebo čtyřicet let. Zmíněná socha „Ecce homo“ se ještě i dnes uchovává v avilském klášteře „Vtělení“. Před touto sochou Terezie zažila své „druhé obrácení“, kdy udělala rozhodný krok na cestě křesťanské dokonalosti.

„Tehdy jsem nedůvěřovala sobě, ale všechnu důvěru jsem skládala v Boha. Zdá se mi, že jsem mu řekla: Nevstanu, dokud mi neudělí, oč ho prosím. Jistě mě musel vyslyšet, protože od té doby jsem se velmi polepšila“ (Živ. IX. 3).

Zamilovala si modlitbu a věrně se jí oddávala. Našla si svůj vlastní způsob modlitby.

„Protože jsem nedokázala uvažovat rozumem, snažila jsem si představovat Ježíše Krista ve svém nitru, zvláště v těch chvílích života, ve kterých jsem jej vídala více samotného, a zdálo se mi, že se tak lépe cítím. Zdálo se mi, že mě lehčeji přijme jako osobu, která potřebuje pomoc, když bude sám a když trpí. Mnohokrát jsem měla takové naivní představy. (Živ. IX. 3).

Terezie si osvojila tuto zkušenost spolucítit více s trpícím než oslaveným Kristem.

„Velmi ráda jsem konala „modlitbu v Getsemanech“, kde jsem byla s ním. Myslela jsem na jeho pot a na utrpení, která tam snášel a toužila jsem mu stírat smrtelný pot. Když jsem si však připomněla své těžké hříchy, vzpomínám si, že už jsem na to neměla odvahu. Zůstala jsem tam tak dlouho, dokud mi to dovolovaly mé myšlenky, které mě velmi vyrušovaly.“ (Živ. IX. 3).

Po svém „druhém“ obrácení Terezie znovu zatoužila číst dobré knihy, které jí pomáhaly na cestě modlitby. Největší užitek měla z četby Vyznání sv. Augustina, především z popisu jeho obrácení. Augustinovo dílo si přečetla s velkým dojetím a hojnými slzami.

„Svatého Augustina si velmi vážím: především proto, že klášter, kam mě dali na výchovu, patřil k jeho řádu a potom i proto, že byl hříšníkem. Světci, kteří byli hříšníky předtím, než je Pán povolal do své služby, byli pro mne velkou útěchou. Zdálo se mi, že u nich nacházím oporu v naději, že Pán odpustí i mně, tak jako odpustil jim. Opakuji však, velmi mě trápila skutečnost, že oni, když je Pán povolal, ho už neopustili, zatím co já jsem byla povolána bezpočtukrát; a to mě trýznilo. Dodávala jsem si však odvahu, když jsem pomyslela na jeho lásku, kterou mi projevoval, protože jsem nikdy neztratila důvěru v jeho milosrdenství“ (Živ. IX. 7).

„Když jsem začala číst Vyznání, zdálo se mi, že v něm vidím svůj život. Začala jsem se velmi doporučovat k tomuto slavnému světci. V části, kde píše o svém obrácení, jsem četla, jak zaslechl ten hlas v zahradě, a to na mne tak hluboce zapůsobilo, jak kdybych ten hlas sama zaslechla. Dlouho jsem zůstala zaplavena slzami, zatímco v duši zuřil urputný boj. Ach, svoboda, která ze mne udělala velkou dámu! Žasnu nad tím, že jsem dokázala přežít takovou úzkost. Ať je veleben ten, který mi dal povstat ze smrti do života! (Živ. IX. 8).

Terezie začala žít novým životem.

„Zde se začíná nová kniha, chci říci: nový život. Život, který jsem dosud popisovala, byl mým životem; ale tento, který žiji od té doby, kdy jsem začala mluvit o modlitbě, je Boží život. Bůh žije ve mně, protože se mi zdá nemožné, abych se sama svými silami dokázala zbavit tolika zlých skutků a návyků během tak krátké doby. Kéž je veleben Pán, který mne osvobodil od mně samé!“ (Živ. XXIII. 1).

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 2

   

 

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

Na hlubinu s Terezií z Avily Životopis Terezie z Avily Cesta k dokonalosti Hrad v nitru Nad Velepísní Kniha o zakládání

Život Vnitřní modlitba Dopisy velkých osobností hříšníkům II. Rozhovor s Bohem Ženy ženám U Eliášova pramene

 

Související články:

[RSS]

Přečteno 188x

další články