Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 4

Terezie z Avily - učitelka modlitby 4

Štefan Senčík, 3.1. 2009

Terezie objevila živý pramen duchovního života. Byla to modlitba, které se věnovala celou duší a celým srdcem. V modlitbě pociťuje velkou sladkost, která se nedá popsat, ale současně i cosi tvrdého jakoby mučednictví, které ji nabádá k ochotě zemřít všem světským radovánkám a nacházet radost jedině v Bohu.

   

Modlitba v životě Terezie

411px-avila-catedral.jpgTerezie objevila živý pramen duchovního života. Byla to modlitba, které se věnovala celou duší a celým srdcem. Nedozvěděla se o ní v noviciátu, ale skoro náhodně z knihy Osuna Třetí duchovní abeceda. Knihu dostala od strýce, když jej v době své nemoci navštívila. V ní se dočetla o základních prvcích modlitby.


„Ústní modlitba je prosba, se kterou se obracíme na Boha a prosíme ho o to, co potřebujeme. Druhá forma modlitby je modlitba bez vyslovování slov ústy; činí nás svobodnými, protože jen naše srdce rozmlouvá s Pánem. Třetí forma, kterou bychom mohli nazvat mentální nebo duchovní modlitba, je ta, ve které špička duše, pobízena láskou, se vznáší k Bohu nejčistším a nejvroucnějším způsobem na křídlech touhy...“


Osuna tento popis různých druhů modlitby objasňuje příklady z každodenního života. Terezii se velmi líbily.


„První modlitba je jako dopis, který posíláme příteli. Ve druhé mu posíláme jako svého vyslance osobu, kterou milujeme. Ve třetím způsobu modlitby jdeme k němu my sami... Anebo pokud chcete: prvním způsobem mu líbáme nohy, ve druhém ruce a ve třetím mu dáváme polibek na ústa.“


Od té doby, kdy Terezie objevila modlitbu – jak jsme už vzpomněli – začala žít novým životem. Nebo lépe řečeno, Bůh začal žít v ní, když ji napřed osvobodil od ní samé, jak sama napsala.


Bůh čekal jen na tuto chvíli. Když se Terezie ochotně připravila na přijetí Božích darů, cítila se jimi zcela zahrnuta.


„Bůh se se mnou začal jakoby mazlit,“ přiznává se Terezie. Často jí dával modlitbu pokoje a sjednocení. V té době však bylo ve Španělsku mnoho žen, které se staly obětmi iluze a klamů ďábla. Když při modlitbě zakoušela velké sladkosti, a to i navzdory odporování, velmi se vystrašila.


Jednou, během společné modlitby hodinek, slyšela poprvé v životě hlas Božského Spasitele, který jí řekl: „Služ mi a nestarej se o to všechno.“


To ji vystrašilo ještě víc. Potřebovala zkušeného duchovního vůdce. Obrátila se na Dona Francisca de Salcedo, kterého nazývala „el cabalero santo – svatý džentlmen“ pro jeho učenost a hlubokou zbožnost. Při rozhovoru s ním však nevzpomněla milosti a své obavy, ale pouze těžkosti, týkající se sebezapření. Don Francisco jí doporučil horlivého kazatele Kašpara Daze, který byl známý v celém kraji. Ten se však pro zaujatost kázáními lidových misií Terezií nechtěl zabývat, protože si myslel, že by se měla spokojit se zpovědníky, kteří řádně chodívají do kláštera.


Terezie se mu svěřila se svým duševním stavem a se způsobem rozjímavé modlitby, kterou praktikovala, ale misionář ji nechtěl vyzpovídat a odvolával se na svou velkou zaměstnanost.


Tento postoj kněze Terezii hluboce ranil. A když vícekrát přicházíval do jejich kláštera, Terezie se mu svěřila, že v modlitbě pociťuje velkou sladkost, která se nedá popsat, ale současně i cosi tvrdého jakoby mučednictví, které ji nabádá k ochotě zemřít všem světským radovánkám a nacházet radost jedině v Bohu. Přiznala se, že se v tomto stavu cítí jako bez sebe, „opojená láskou“.


„Svatý džentlmen“ ji vůbec nechápal. Opět se poradil s Kašparem Dazem. Oba dva kněží si mysleli, že Pán Bůh dává duchovní milosti jen těm, kdo jsou velmi umrtveni a vynikají v ctnostech. Terezie taková nebyla. Rozhodli se důkladněji prostudovat její případ. Terezie trpělivě čekala na výsledek jejich porad. Byla připravena zanechat rozjímavé modlitby, kdyby to pokládali za potřebné.


Oba kněží došli k závěru, že je Terezie v moci zlého ducha. Don Francisco jí poradil, že z tohoto nebezpečného stavu ji může vytrhnout některý jezuita. On sám měl dobré vztahy s jezuity, protože mezi nimi byl i jistý jeho příbuzný. Zařídil, aby Terezii navštívil P. Diego de Cetina. Nebyl to žádný slavný jezuita. Měl chatrné zdraví, nebyl mimořádně inteligentní, ale miloval breviář a rozjímavou modlitbu. Byl mladý, měl pouze dvacet tři let. Když se mu Terezie svěřila se svým životem modlitby, řekl jí, že v tom nemá prsty zlý duch, ale Pán Bůh. Povzbudil ji, aby pokračovala v rozjímavé modlitbě a poradil jí, aby každý den rozjímala o křížové cestě a myslela na Krista v jeho lidské osobě. Uložil jí i cosi na umrtvování.


Terezii to velmi potěšilo. Zdálo se jí, jako by nebyla tou samou osobou. A vzdychla si: „Jak velká věc je rozumět duším!“


Potom dlouhou dobu hledala vhodného zpovědníka, který by jí rozuměl a vedl ji.


Když v roce 1554 přišel do Avily sv. František Borgiáš opravdový „muž modlitby“, Diego Cetina ho přesvědčil, aby navštívil Terezii v jejím karmelitánském klášteře. Avila jej dobře znala. Všichni vyprávěli o něm a o jeho podivuhodném obrácení v roce 1539. Jemu, jako synu vévody z Gandie a Juany Aragonské připadl úkol úředně vyhlásit, že královna Izabela je mrtvá. Když otevřel rakev, mrtvola už zapáchala, i když byla oblečená do zlatých královských šatů. Pohled na mrtvolu tak hluboce na mladého Františka Borgiáše zapůsobil, že si řekl: „Nikdy nebudu sloužit smrtelnému pánu!“ Po smrti své manželky se zřekl bohatství a světské slávy a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova.


František Borgiáš vyslechl Terezii a potvrdil diagnózu svého spolubratra Diega de Cetina: „Dary, které Terezie dostává v modlitbě, nepochází od zlého ducha, ale od Boha.“


Zde bude užitečné říci něco o době, ve které Terezie žila.


V té době žili ve Španělsku tzv. „osvícenci“, kteří v duchovním životě zacházeli do krajností a byli pokládáni za nebezpečné nejen pro církev, ale i pro stát. Právě tehdy v roce 1559, ve Valladolide odsoudili třicet takových „osvícenců“. Stíhala je inkvizice. Mezi tehdejšími inkvizitory vynikali dva teologové: dominikán Melchior Cano a sevillský arcibiskup a nejvyšší inkvizitor Fernano Valdés. Cano učil, že praktikování rozjímavé modlitby je nebezpečné jak pro církev, tak pro stát. Dnes s úsměvem posloucháme jeho důvody: je nemožné, aby se člověk věnoval činnému i kontemplativnímu životu, kdy by se všichni věnovali modlitbě, museli by se pozavírat všechny školy a univerzity, zničit všechny knihy a studia. Pokládal za směšné tvrzení, že modlitba je vhodným prostředkem pro dosažení ctností.


V roce 1559 Fernano Valdés uveřejnil Index zakázaných knih, mezi kterými byli skoro všechny knihy o modlitbě jek od španělských autorů, tak i překlady klasických duchovních spisovatelů, jakými byli například sv. František Borgiáš, sv. Jan od Kříže, Ludvík Granadský, Osuna, Tauler, Harpius, Denis Kartuziánský a další. Byly to právě knihy, ze kterých se Terezie duchovně živila.


I navzdory inkvizici, vzdělaným teologům a Indexu zakázaných knih, byla Terezie silně přesvědčená, že modlitba musí mít ústřední místo v životě křesťana. To je pramen veškerého dobra, které v ní způsobil Bůh. Odvrátit se od modlitby a zanechat jí by bylo to samé, jako zavřít dveře pře Bohem, který před nimi stojí a klepe a chce se nám důvěrně věnovat. Terezie se sv. Petrem z Alcanatáry věřila, že Bůh dává své dary víc ženám než mužům.

 

Pokračování.

 

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 2 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 3 

 

Související články:

.

[RSS]

Přečteno 184x

další články