Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů

Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů

Emilián Soukup, 15.1. 2009

Je nad každou pochybnost jisté, že křesťané od prvních počátků věřili, že Tělo Páně je v Eucharistii skutečně přítomné nejen ve chvíli proměňování nebo přijímání, nýbrž i nadále, dokud jsou způsoby chleba neporušené. Hned z prvních staletí jsou psaná svědectví, že po eucharistické oběti roznášeli Eucharistii nemocným, že si ji brali do příbytků a přijímali v těch dnech, v nichž nebyla mše svatá. Nastává tedy otázka, jak křesťané od počátku uchovávali Eucharistii. Řekneme svatostánek prvních křesťanů, avšak budeme mluvit obecně o způsobu, jakým se první křesťané chovali k Eucharistii mimo oběť mše svaté a jak povstal náš svatostánek.

  

Obřadnost předpokládá možnost rozvinutí boho­služebných úkonů, svobodu, příhodná místa a dostatek času. První křesťané neměli nic z toho. Při dobách pronásledování neměli ani příhodné místo, když se museli spokojovat nejprve s místnostmi soukromých příbytků a potom katakombami. V prvních třech staletích skoro trvalé náboženské nesvobody nebylo možné jinak, než zachovávat prosté projevy víry a uctivosti. Proto pro Eucharistii nebyly zvláštní svatostánky, v katakombách nebyla uchovávána. V soukromém příbytku kněze nebo věřících byla Eucharistie opatrována nikoliv okázale, nýbrž ve skrytosti.

katakomby-s.jpg

Víme, že lidstvo v náboženských úkonech a zvyklostech všude lpělo na nejstarších zděděných zvycích, nejvíce to bylo vlastní křesťanům, protože se obávali, aby se neztratilo něco z toho, co bylo skutečným dědictvím po Vykupiteli a apoštolech. Tak můžeme skoro s jistotou usuzovat na počáteční chování křesťanů vůči Eucharistii z toho, co se projevilo na začátku čtvrtého století, když se Církvi dostalo svobody a tím i místností i času k delším a proto podrobnějším bohoslužbám.

Kolem roku 370 napsaná Apoštolská ustanovení praví, že po mši svaté „jáhnové vezmou zbylé přesvaté způsoby a uloží je do stánku". Poprvé se tu vyskytuje latinský výraz pro stánek - tabernaculum - a je zřetelně ohlasem stánku Boží přítomnosti ve Starém zákoně. Z jiných památek víme, že tento stánek byl mnohdy výklenek ve zdi poblíž oltáře. V něm byla Eucharistie uchovávána v nádobě, řečené pyxis - to řecké slovo dokazuje, že to byla nádoba uzavřená víkem nějakého typu. Z toho jsme opráv­něni soudit, že podobným způsobem již první křes­ťané uchovávali doma Eucharistii ve schránkách ne­bo nádobkách, jež byly uzavřené. Nebo podobným způsobem, jaký je dosvědčen asi od pátého století, kdy v tak zvaném ciboriu (doslovně „schránka na pokrm") visel z drahé látky zhotovený malý stan, v němž byla pověšena schránka s Eucharistií. Tento zvyk se všeobecně udržoval až do devátého století a schránky měly rozličné podoby, nejčastěji však po­dobu ozdobné skříňky, kalicha, věže, holubice. V některých kostelích se tento způsob udržel ještě déle. V devátém století nařídil papež Lev IV. římskému duchovenstvu uchovávat Eucharistii v kostele ve stánku uprostřed oltáře, na způsob našich nynějších svatostánků.

Zajímavější a užitečnější je pozorovat, jakým způsobem první křesťané projevovali svou víru a svou uctivost a lásku vůči Eucharistii. Naše dnešní projevy osobní úcty k Eucharistii jsou již projevy zřetelné, vzaté z vypěstované nábožen­ské obřadnosti. Ale to je věc pozdní. Až do dvanáctého století věřící zůstávali při eucharistické úctě v mezích pro­jevů lidské úcty vznešeným osobnostem - před Eucharistií nepoklekali, pouze se ukláněli. Ale přece nechyběly zvláštní projevy eucharistické úcty.

Již v bohoslužbách katakomb shledáváme rozsvě­cování lamp před Eucharistií. Byla tu vědomě převzata myšlenka lampy, která ve Starém zákoně ve stánku připomínala zvláštní přítomnost nejvyššího Boha. Křesťanům se pak velmi záhy stala obrazem Krista jako světla světa, a též velmi brzo i Krista Krále, protože ve starověku se slavnostně nosilo svět­lo před vladaři. Jakmile to bezpečnost dovolila, byla hořící lampa před Eucharistií udržována stále hořící.

Bylo jen přirozeným důsledkem, že si křesťané uvědomili myšlenku, že křesťan by měl v uctivém klanění před Bohem, přítomným v Eucharistii, být vlastně stále. Již z třetího století je výslovné svědectví tohoto vědomí - křesťané na daleké cesty nosívali Eucharistii ve schránce, zavěšené na krku, ukryté pod šatem, chtějíce, aby Pán byl jejich ochráncem na ces­tě a v nebezpečích těla nebo duše. adoration1-upr-m.jpgTen zvyk byl poz­ději zakázán a zůstal jen výsadou papežů, kteří na svých cestách měli ve svém průvodu ozdobný svato­stánek s Eucharistií, takže taková cesta byla jako malý průvod Božího Těla. Když se Církvi dostalo svobody a vždy přístupných chrámů se svatostánkem, vypráví ve čtvrtém století svatý Řehoř Naziánský o své sestře, která byla stižena nevyléčitelnou nemocí, že chodila do kostela a na zemi ležíc v úctě, vzývala „toho, jemuž se tam klaníme".

Čím více se poznávala duchovní krása a užitečnost takového klanění a takových návštěv, tím větší byla horlivost křesťanů. A tak již v raném středověku máme takzvané „Zavřené" - „Reklusy", mužského i ženského rodu, kteří se dávali zazdít v chrámovém přístavku, z něhož jediné okno ukazovalo přímo oltář se svatostánkem. Tím okénkem se jim podávaly jejich nepatrné životní potřeby, udělovaly svaté svátosti, ale hlavně jim to okénko bylo místem, u něhož se klaněli Eucharistii. Zde trávili dny svého života v ustavičném klanění Eucharistii, konajíce při tom nejrůznější soukromé obřady a úkony s takovou horlivostí a tak dlouho, že je o některých zaznamenáno, že po takové adoraci byly jejich síly vyčerpány a tělo zalito potem. Již v devátém století vznikla první bratrstva nejsvětější Svátosti, jejichž úkolem bylo pečovat o udržování a krásu svatostánku, o věčné světlo, o doprovod Eucharistie v průvodech k nemocným, každý týden se pomodlit před svatostánkem alespoň patnáct modliteb Otče náš a Zdrávas.

Ale i mezi jednotlivci byla vroucnost k Eucharistii stále vroucnější a okázalejší. Pro ducha doby je svědectvím. příklad svatého Dominika, jenž nikdy nevešel do lidského příbytku, dokud nevykonal klanění svátostnému Pánu. Dojemná je adorační modlitba svatého Františka Serafínského, jenž při krátkých návštěvách svatostánku šeptával: „Přesvatý Pane, Ježíši Kriste, klaníme se Ti zde i ve všech kostelích, kolik jich je na světě."

Duchovní součet všech těch zpráv nám velmi dobře poslouží v eucharistické zbožnosti. Křesťané od začátku věřili ve skutečnou přítomnost a také v ustavičnou přítomnost Syna Božího v Eucharistii a ve svatostánku. Ke svatostánku přinášeli své uctivé klanění, před svatostánkem hledali sílu ve svých bojích, uzdravení v nemocích, záchranu z nebezpečí, smíření s Bohem. Před svatostánkem ukazovali svou naprostou podrobenost nejvyššímu Bohu, který je tak vzácný, že jeho přítomnosti lze zasvětit celý život. Dávali dostičinění za hříchy své i cizí, přicházeli obětovat „vše, co jsem a co mám", jak praví jedna prastará eucharistická modlitba, hledali též náhradu za milosti eucharistické oběti, které nemohli být přítomni.

Pokračování.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 6, 1935. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví
Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti
Eucharistie prvních křesťanů 4 - Přijímání Těla Páně
Eucharistie prvních křesťanů 5 - Duchovní přijímání Eucharistie
Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů

 

Související články: 

Cyprián: O úmrtnosti
Sv. Augustin o eucharistii 
Cyprián: Křesťan a trpělivost 
Justin: To čiňte na mou památku
Ambrož Milánský: Svatá Eucharistie
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení
Tomáš Akvinský: Drahocenná a obdivuhodná hostina

 

[RSS]

Přečteno 181x

další články