Terezie z Avily - učitelka modlitby 7

Na jaře v roce 1574 měl Dr. Alonso Lopez přezkoumat Dr. Carlevala, žáka Jana z Avily, a jeho styky s jistou vizionářkou Marií Mejía. Terezie si Dr. Carlevala vážila a doporučovala jej jako zpovědníka svým řeholním spolusestrám. Lopez informoval Inkvizici o podezřelém Carlevalovi. Ve své informaci vzpomněl i na Terezii, kterou ti podezřelí chválí jako velkou Boží služebnici od té doby, co napsala knihu zjevení, kterou oni pokládají za vznešenější, než knihu sv. Kateřiny Sienské -  v jednom zjevení tvrdí, že v jejím řeholním společenství budou mnozí mučedníci. Tato informace postačila k tomu, aby si Inkvizice vyžádala vzpomenutý Tereziin spis k přezkoumání. Tak byli Terezie i Carleval podrobeni dozoru jako podezřelí.

V roce 1574 se pro Terezii odehrála nepříjemná událost. Do řehole přijali princeznu z Eboly, Annu Mendoza da Silvu, vdovu. Po smrti svého manžela žila v karmelitánském klášteře v Pastranu. Když Terezie dala přemístit řeholnice z tohoto kláštera do Segovie, nelíbilo se to hrdé a autoritativní princezně. Udala Terezii Inkvizici, a ta ji požádala, aby poslala do Madridu rukopis svého Života. Spis měli přečíst dominikáni P. Hernando del Castillo a Domenico Bańez. Četl jej dokonce i sám Velký inkvizitor Kašpar de Quiroga, toledský primas. Všichni tři spis chválili, ale Terezii jej neodevzdali. Zůstal v archivu Inkvizice až do roku 1588, kdy se podařilo představené Anně od Ježíše získat zpět rukopis pro prvního vydavatele Tereziiných spisů, Aloise z Léona. Koncem roku 1575 znovu Terezii udala Inkvizici vdova Maria del Corro, která vystoupila z kláštera kvůli přísnému životu, a obvinila Terezii a její spolusestry, že patří k „osvícencům“. Generální kapitula karmelitánů na zasedání v Pianze (1575) rozkázala Terezii, aby opustila Andaluzii a usadila se někde v Kastílii. Mezitím Inkvizice započala řádný proces proti Terezii. Ta měla nařízeno písemně vysvětlit svůj případ a poslat spis jezuitovi Rodrigovi Alvarezovi. Koncem dubna 1576 se vše skončilo a Terezie byla uznána nevinnou.

Co se disciplíny týče, Terezie poslechla církevní vrchnost, a zničila svou malou knihovnu. Navždy chtěla zůstat „dcerou Církve“ a „byla cele ochotná raději podstoupit tisíckrát smrt, než porušit nejmenší církevní předpis...“ (Živ. XXXIII. 5).

Inkvizice se zabývala pouze disciplinárním aspektem obviněných. Nevyjadřovala se o diskuzích, které vedli teologové. Po zásahu Inkvizice a po Valdesovu Indexu knih debaty pokračovaly. I Terezie se jich účastnila, a to velmi aktivně, protože byla přesvědčena, že její zkušenosti byly pravdivé. „Jsem ochotná diskutovat se všemi teology“ (Živ. XXVII. 9). V žádném případě se nechtěla zříci rozjímavé modlitby – a to ještě více teď, když ji zbavili knih. Kristus byl její „živou knihou“.

Tři roky poté, kdy se její spis dostal na Index (1559), založila v Avile Terezie klášter sv. Josefa. A v něm jako základní kámen pro své sestry ustanovila rozjímavou modlitbu. Nejprve však musela překonat velkou těžkost: jak formovat spolusestry, aby si osvojily rozjímavou modlitbu, když všechny knihy, které o ní psaly, byly na Indexu a jejich čtení bylo zakázané? Terezii zůstala jen jedna možnost: rozhodla se sama napsat knihu o modlitbě. Tou knihou byla Cesta k dokonalosti.

Tuto knihu bychom mohli nazvat jedinou pedagogickou příručkou, kterou Terezie napsala s úmyslem vést své spolusestry k hlubšímu duchovnímu životu především rozjímavou modlitbou a navázáním důvěrného spojení s Bohem. Ve všech ostatních spisech, které Terezie sestavila, pojednávala víceméně o svých osobních zkušenostech v životě modlitby: nejprve v Životě (1565), potom v Myšlenkách o lásce k Bohu (1566), v Hradu v nitru (1577), v Zakládáních (1573-1578) a ve svých Listech, kterých napsala kolem 15 tisíc. Všechny tyto spisy bychom mohli nazvat autobiografickými, protože v nich většinou popisuje svůj vnitřní život a mystické milosti, se kterými se svěřila svým zpovědníkům.

Cesta k dokonalosti je jediná kniha, kterou napsala s úmyslem učit jiné modlit se.

Rukopis této knihy pročetl dominikán P. Bańez s následujícím posudkem: „Pozorně jsem si přečetl tuto knihu - jsou v ní pokyny a rady, které matka Terezie od Ježíše, zakladatelka bosých karmelitánek, dává svým dcerám. Nenašel jsem v ní nic, co by odporovalo dobrému a svatému učení. Mnoho, ba téměř vše v ní povzbuzuje k ctnosti, zvláště k ústní modlitbě, k rozjímavé a k nazírání. Dává důležitá upozornění na nebezpečí, se kterými je možné se na cestě rozjímavého života potkat, povzbuzuje začátečníky a nahání trochu strachu těm, kteří si myslí, že už pokročili. Její styl v sobě nemá nic vyumělkovaného: rozum tu totiž nepředkládá to, co zná z četby, studií anebo svatých rozhovorů, ale srdce jednoduše sdílí to, co cítí ze zkušenosti. Je to dobře napsáno a dokáže to strhnout - jak to zakusí ten, kdo to bude pozorně číst. Myslím, že rozšíření této knihy vykoná mnoho dobra zvláště pro řeholnice jakéhokoliv řádu. Je to žena, která mluví z osobní zkušenosti, její příklad povzbudí ženy, aby byly „zmužilé“ v ctnosti více, než spisy nějakého učence, i kdyby byl kdovíjak svatý... Toto je můj názor na tento spis.“

Terezie měla při psaní tohoto díla na zřeteli hlavně tyto dvě věci: chtěla vysvětlit spolusestrám „proč jsme tu“, proč si zvolily tento způsob života, a jak se v něm mají chovat. Spis měl též zastoupit Stanovy, které už tehdy sice byly sepsány, ale zmiňovaly se pouze o všeobecných věcech, ne o vlastním řeholním životě.

Terezie věnovala tomuto spisu více starosti jak ostatním. Psala jej už třikrát. Nejvíce jí šlo o to, aby její učení bylo pravověrné. První rukopis poslala P. Garciovi z Toleda a pozorně si všimla všech oprav a poznámek na okrajích rukopisu. Druhý rukopis poslala k cenzuře „spekulativnímu“ teologovi, který byl jedním z těch, kdo nevěřili, že by ženy mohly žít opravdovým životem modlitby. Tak byla úzkostlivá s ohledem na pravověrnost svého učení.

Cesta k dokonalosti byla jedinou knihou, kterou Terezie dovolila číst nejen spolusestrám, ale i opisovat. Dnes bychom ji mohli nazvat příručkou modlitby. Terezie  ji dovolila číst i v jídelně, neboť byla přesvědčena o její důležitosti. Při procesu jejího blahořečení tarragonský biskup P. Yepes řekl: „Někteří velmi učení muži říkají, že tato kniha má cosi z Písma svatého.“

Terezie požádala svého přítele biskupa Teutonia z Evory v Portugalsku, aby se postaral o vydání této knihy. Biskup to slíbil, ale tisk knihy se oddaloval. Kniha vyšla až po smrti sv. Terezie poprvé roku 1583. Potom však vyšlo až 94 vydání. Terezie nazývala toto své dílo „knížečkou“.

Cesta k dokonalosti je nepochybně jedna z nejlepších knih sv. Terezie. V ní se nejlépe zrcadlí sama světice, její znalost lidského srdce a praktické rady pro asketický a mystický život. Proto podle tohoto spisu – samozřejmě i s patřičnými porovnáními jejích dalších spisů – chceme prostudovat učení sv. Terezie o modlitbě.

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1

Terezie z Avily - učitelka modlitby 2

Terezie z Avily - učitelka modlitby 3

Terezie z Avily - učitelka modlitby 4

Terezie z Avily - učitelka modlitby 5

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

Související články: