Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)

Jiný svět se blíží

Zatímco východní církev vydávala po chalcedonském koncilu svoji nej­lepší sílu v boji o jemné distinkce v kristologii, svět se změnil. V době stě­hování národů založily germánské kmeny na půdě západní říše nové státy. Vandalové a Ostrogoti jen krátkodobé, Visigoti a Langobardi trvalejší. Frankové pak založili veleříši s nadějnou budoucností. Na Východě vyvstala arabská expanze. V nezadržitelném vítězném tažení dobyla Egypt, Sýrii, Persii, ale také severní Afriku a ukovala islámský pás, který po osm století odděloval křesťanský Západ od ostatního světa. Vstup Germánů a Arabů do světových dějin nezůstal bez vlivu na uspořádání a strukturu koncilů.

V zemských církvích říší Visigotů a Franků, ze začátku ještě římského ra­žení, pokračovali biskupové ve své synodní činnosti. Vytvořily se ale nové typy: zemské synody svolávané od merovejských králů, např. v Orléansu 511, později v době Karlovců říšské synody, které byly spojeny někdy s říšskými sněmy světských pánů, ale ne zcela s nimi smíšeny, jako concilium Germanicum konané v roce 743 pod vlivem sv. Bonifáce, jehož usnesení byla uveřejněna jako „nařízení panovníků" (capitulare).

Podobný vývoj byl v říši Visigotů. Když visigotští králové přestoupili od ariánství ke katolictví (3. toledský koncil 589), byly toledské synody, do roku 702 celkem 18, rovněž říšskými synody. Církevní a státní zřízení se zde i v ří­ši Franků vzájemně prolínalo, ale přece zase jinak než v byzantské říši. Visigotské a franské zemské a národní koncily jsou věrným výrazem tohoto sta­vu. Ozřejmují, proč se tehdy na Západě nemohl uskutečnit žádný ekumenický koncil. Řím, jediná církevní autorita, která by byla bývala k tomu oprávně­na, náležel k východořímské říši a nedisponoval ještě dostatečným vlivem v germánských zemských církvích, nehledě na anglosaské, které sám založil.

Obrazoborectví a úcta obrazů: Nicaenum 787

Arabská expanze neodtrhla od byzantské říše jen daleké provincie, ale pronikla již na konci 7. století až před hradby hlavního města. Jen vojenská zdatnost Lva III. Isaurského zachránila Cařihrad r. 717/718 před dobytím Araby. Ale tentýž císař se dal pohnout církevními kruhy založenými nepřátelsky k obrazům, snad také pohnut židovskými a islámskými vzory, že v roce 730 zakázal císařským ediktem uctívání obrazů (ikon). Tento zákaz byl zdůvodňován jednak ze Starého zákona („Neuděláš si žádný řezaný obraz - sochu."), částečně ale také, pokud šlo o Kristovy obrazy, nemožností po­jmout do obrazu Kristovu božskou přirozenost; vyobrazovat pouze lidskou podobu je prý nestoriánské. Mnoho skvělých uměleckých děl bylo nesmyslně rozbito, obránci obrazů, jako cařihradský patriarcha Germanus, sesazeni a velmi pronásledováni. Papež Řehoř III. na římském konci­lu (731) marně protestoval proti obrazoborectví. Synod v Hierei na Bosporu je zdůvodnil theologicky a sankcionoval je (754). „Povýšili", tak charakterizuje byzantský kro­nikář Theophanes usnesení, „pro sebe své názory na dogmata, aniž někdo z katolických biskupských stolců, zvláště ze Říma, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma, byl přítomen." Císař Konstantin V. (741-775) zuřil proti stou­pencům uctívání obrazů ještě silněji než jeho předchůdci, jen v srpnu 766 bylo proto popraveno 16 vyšších úředníků a důstojníků.

V lidu a především v mnišstvu nikdy nevyhaslý odpor proti státně církevnickému obrazoborectví dostal průchod teprve, když energická císařovna Irena převzala regentství za svého neplnoletého syna Konstantina (780). Její první pokus likvidovat obrazoborectví synodem se nezdařil; s tasenými meči vnikla obrazům nepřátelská garda do chrámu Apoštolů a rozehnala shromáž­dění (31. července 786). Ale Irena se svého úmyslu nevzdala. Podporována patriarchou Tarasiem, jí dosazeným a obrazům přátelským, uskutečnila na podzim 787 v Nicei 7. ekumenický koncil, který v osmi sezeních od 24. září do 23. října zrušil obrazům nepřátelská rozhodnutí z roku 754, vyvrátil argu­menty uváděné obrazoborci proti uctívání obrazů z Písma svatého a církevní tradice a jako nauku víry definoval:

Obrazové znázornění Krista, Matky boží, andělů a svatých je dovoleno, protože tím je podněcován divák ke vzpo­mínce a k napodobování zobrazených vzorů. Obrazům prokazovaná úcta (proskynesis) se vztahuje na zobrazený vzor, prototyp; to se musí odlišovat od klanění (latreia), které přísluší pouze Bohu.

S biskupy dříve obrazoboreckými bylo zacházeno laskavě, pokud ukázali lítost. Osmé a poslední sezení, jehož se účastnili Irena a její syn, se konalo v paláci Magnaura. Podepsalo se přes 300 biskupů, v čele oba papežští legáti. Kronikář Theophanes shrnuje výsledek: „Nic nového nebylo učeno, jen na­uky svatých a blažených Otců byly neochvějně obhájeny a nový blud zavr­žen... Nyní byl v církvi Boží mír, i když nepřítel neustává roztrušovat svoje býlí svými náhončími. Ale Boží církev vždy vítězí, i když je potírána." Obrazoborectví sku­tečně vzplanulo v 9. století znovu, potom konečně zaniklo.

Dohra na Západě

Na Západě odmítali obrazoborectví vždy. Aniž se vylučovalo ctění obra­zů, vážili si jich pro jejich didaktickou cenu. Jsou to „knihy laiků", tj. ne­znalých čtení, řekl Řehoř Veliký. Celé cykly biblických událostí se malovaly na stěny kostelů jako zázraky Ježíšovy v kostele v Oberzell na Reichenau. K tomu přistoupilo, že řecká nicejská akta přišla na Západ v nepřesném latinském překladu. Tam uvedený rozdíl mezi ctěním a klaněním byl setřen.

Karel Veliký, který se nepovažoval za menšího ochránce pravé víry než by­zantský císař, dal potírat domnělý blud Byzantinců v theologickém spise „Karlových knihách" (Libri Carolini), které odpíraly druhému nicejskému koncilu ekumenický charakter. Proti němu zamýšlel Karel v roce 794 postavit všeobecný koncil Západu ve Frankfurtu, na nějž se dostavili nejen biskupové všech církevních provincií franské říše a dva zástupci papeže, ale také bisku­pové z Anglie. Karel sám předsedal, zasáhl činně do theologických jednání, měl první a poslední slovo. Rozhodnutí nicejského koncilu z roku 787 byla odmítnuta jako neekumenická - ale bez pronikavého úspěchu. Papež Hadrián I. (772-795) neodvolal uznání Nicaena; především odmítl exkomunikaci byzantského císaře požadovanou Karlem.

Tyto události a císařská korunovace Karla Velikého Lvem III. na vánoce roku 800 ukazují, jak daleko se již od sebe vzdálili Východ i Západ. Papež­ství, ponechané na holičkách ve svém ohrožení Langobardy od Východního Říma, ke kterému stále právně ještě náleželo, se za Štěpána II. spojilo s Pipinem, zakladatelem karolinského království, svěřilo se jeho ochraně a při­jalo ono proslulé darování země, z něhož se vyvinul církevní stát. Hadrián I. byl prvním papežem, který již nedatoval svoje listiny podle let panování východořímských císařů, a razil vlastní mince. V Byzanci považovali obrat papežství k Frankům za odpad a zradu. Bylo to méně a současně více. Byzanc, která se považovala právě tak za nositele řecko-římské kultury jako pravověrnosti a vznikající křesťanský Západ, který uznával v římském papež­ství a karolinském císařství svoje mocnosti pořádku, se rozešly. Rozkol mezi řeckou a latinskou církví, který předcházel 8. ekumenickému koncilu, nebyl způsoben jen srážkou mezi papežem naplněným silným vědomím primátu a učeným, ale ctižádostivým patriarchou. Jeho pravé příčiny ležely mnohem hlouběji.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681)