Proč být křesťanem?

Otče Alexandře, rád bych vám jménem posluchačů položil otázku, na kterou často odpovídám sám: má být člověk křesťanem ? Pokud ano, pak proč?

Řekl bych, že na to je jen jediná odpověď. Jde o to, že člověk vždy směřuje k Bohu. Normální stav člověka je být v té či oné míře ve spojení s Nejvyšším, s Ideálem, dokonce i tehdy, je-li tento ideál v lidském vědomí znetvořen, ochuzen. A i když je docela proměněn v něco světského.

Období stalinismu, maoismu a jiných -ismů přese všechno ukázala, že člověk, kterému vzali Boha násilím, směřuje stejně k pseudobohu. Zaměňuje skutečnou víru za modloslužebnictví, ale přece tu instinktivní směřování k Bohu zůstává.

Celá záležitost však bude vypadat docela jinak, postavíme-li otázku takto: a proč právě křesťanství?

Posvátné knihy? Každé náboženství má své posvátné knihy, někdy velmi vzác­ných hodnot, plné poezie a vzpínající se k duchovním výšinám. Mnohé posvátné knihy Východu, řekněme Mahábhárata a Bhagavadgítá jako její součást, buddhistické sútry mají bo­hatý obsah a jsou sepsány velkolepě, podivuhodným způso­bem. Co tedy ještě?

Umění? U nás teď často přivádí lidi v nadšení staré ruské umění. Ano, já je také velice miluji a je pro mne neoddělitelné od celé du­chovní kultury. Ale objektivně vzato, pohlédneme-li na věc nikoli zaujatě jako já, ale odjinud, pak umění starého Řecka s jeho náboženstvím, umění indické spirituality, všechny ty pagody, chrámy. ... A co mešity - což v nich není krása? Byl jsem v Buchaře, viděl jsem tamější mešity: na nich je také jakási pečeť hlasu Božího. ... Pokud bychom se drželi estetických mě­řítek, potom kdoví - možná, že je to subjektivní hledisko, ale možná na tom bude nábo-ženství Dia a Athény lépe. ... Existu­je mnoho překrásných starých i nových staveb u mnoha náboženství a křesťanství nemůže tvrdit, že tu drží eso v ruce. Proč tedy křesťanství?

Mravnost? Ano, jistěže. Já jsem také rád, že se dnes u nás cení vysoké mravní kvality křesťanství. Ale tvrdit, že mimo hranice křesťanství mravní hodnoty neexistují, by byla lež a propaganda. Takhle se mluví buď v žáru polemiky, anebo z nevědomosti.

Já tady teď nemohu probírat mravní hodnoty všech mož­ných národů. Bezpochyby vznešené etické ideje obsahují spisy stoiků, buddhistů. Pochopitelně je najdeme ve Starém zákoně (který je přes svou spojitost s křesťanstvím přece jen nábožen­stvím předkřesťanským). Ano, jistěže jsou tam i jiné motivy. Ano, ve Starém zákoně je tvrdost, která, jak se nám tvrdí, v Novém zákoně není. To je ale také jeden z příkladů nesprávného chápání. Vždyť náš Pán Ježíš nebyl nikdy sentimentální a tvr­dých odsudků se u něho najde dost Jen skrz růžové brýle můžeme číst evangelium a neslyšet hlas volající: „Běda vám, fari­zeové a zákoníci!" anebo: „Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně!" Na tom není nic sentimentálního!

Křesťanská etika má ovšem své zvláštnosti. A přece kdyby při­šel někdo nezúčastněný a začal porovnávat etiku křesťanství a etiku řekněme stoicismu (Epikura, Epiktéta, Seneky, kteří ži­li téměř v době evangelií), našel by toho tam s evangeliem mnoho společného, ačkoli řečtí filozofové nic z něho nečetli.

V čem to tedy je, proč právě křesťanství? Nebylo by lepší se­trvat na stanovisku definitivního pluralismu různých nábo­ženství? Na takovém stanovisku, že Bůh se dává poznat nebo je poznáván v jakékoli formě náboženství? V tom případě by zmizela i (myšlenka a víra v) absolutnost křesťanství.

Tak tedy: podle mne nedokazuje absolutnost křesťanství nic kromě jediného: kromě Ježíše Krista. Každý z učitelů, kteří za­ložili nová náboženství, nám totiž říká pravdu; o tom jsem pře­svědčen.

Poslechněme si, co říkají. Buddha praví, že dosáhl absolutní odpoutanosti po dlouhých a namáhavých cvičeních. Můžeme mu věřit? Můžeme, proč ne, je to velký muž, on toho dosáhl. Řečtí filozofové mluví o tom, jak pracně lidský intelekt do­spívá k ideji Boha a duchovního světa. To je pravda.

Nebo Muhammad, který mluvil o tom, jak nicotného uviděl sebe sama před Bohem - když se mu Bůh náhle zjevil, připa­dal si před Ním jako moucha. Lze mu věřit? Ano!

A najednou je mezi nimi jediný, který mluví sám svým jmé­nem tak jako jménem Božím: „Ale Já vám pravím" nebo podle Jana: „Já i Otec jedno jsme." Nic podobného žádný z velkých učitelů světového náboženského myšlení nikdy neříkal. A tak jediný případ v dějinách, kdy se Bůh zjevuje skrze konkrétní­ho člověka v nějaké absolutní plnosti, je případ, který máme v evangeliu.

Ježíš hlásající morálku, to je historický mýtus. Nemohli by ho ukřižovat jenom za tuto věc. Ježíš, který sám sebe nazval Mesiášem? A proč potom neukřižovali Bar-Kochbu, který si také říkal mesiáš? A bylo mno­ho nepravých mesiášů. Čím vzbuzoval takovou lásku a takovou nenávist? „Já jsem brána," řekl. Brána do věčnosti. A já mám za to, že vše, co je v křesťanství cenné, je cenné jenom proto, že je to Kristovo. To, co v něm není Kristovo, náleží stejnou měrou islámu nebo buddhismu.

Každé náboženství je cesta k Bohu, tušení o Bohu, přibližo­vání člověka k Bohu. Je to vektor, vedoucí zdola nahoru. A zje­vení Krista, to je odpověď. To je vektor, směřující z nebe k nám. Na jedné straně se nachází v rámci dějin, na straně druhé je zcela jedinečný, ničemu nepodobný. Křesťanství je jedinečné, protože jedinečný je Kristus.

(Přel. Františka Sokolová. Převzato s laskavým svolením nakladatelství Triáda  z knihy Alexandr Meň: Rozbít led, Křesťan ve společnosti, Praha: Triáda, 2004.) 

Související články:

Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví 
Tomáš Akvinský: Ježíš Kristus - cesta k pravému životu