Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 10

Terezie z Avily - učitelka modlitby 10

Štefan Senčík, 8.3. 2009

V tomto dílu vidíme sv. Terezii, jak prožívá před sochou "Ecce homo" své "druhé obrácení", které je stěžejní událostí jejího života. Dále navazuje podrobnější pojednání o modlitbě jako setkání s Láskou a Tím, který nás sám modlitbě učí.

Obrácení


V životě světců se často uskutečnilo tzv. „druhé obrácení“. Mluví o tom vícero duchovních spisovatelů, především francouzský jezuita P. Lallemant v díle Doctrine spirituelle (Paris, 1959). Podle Lallemanta bývají v životě mnohých světců obyčejně dvě konverze: první se uskutečňuje ve chvíli, kdy se člověk opravdově rozhodne zasvětit se Boží službě. Druhé obrácení bývá zřídkavé. Uskutečňuje se jen u těch, kteří se Bohu odevzdají bezvýhradně a bez jakýchkoliv omezení. Příkladem takového odhodlání sloužit Bohu byli apoštolové po seslání Ducha svatého. Dotud byli bázliví, scházeli se jen za zamčenými dveřmi. Po přijetí Ducha svatého byli úplně přeměněni: z bázlivých galilejských rybářů se najednou stali neochvějní vyznavači Krista a jeho dobré zvěsti. Něco podobného se odehrálo i v životě vícera světců. I když pro všechny pokřtěné je připraveno takové „druhé obrácení“, protože všichni jsou povoláni ke svatosti, ve skutečnosti se uskutečňuje jen u některých. P. Lallemant udává jako příčinu nedbalost odpovídat na osvícení a výzvy Ducha svatého a nedostatek velkodušnosti. Toto „druhé obrácení“ vyžaduje rozhodný krok v duchovním životě a překonávání obav z požadavků z Boží strany. Tyto obavy měl sv. Augustin před svým obrácením (VIII. hl. 11). Překonat je může jen bezmezná důvěra v Boží prozřetelnost: Ten, který nám dává chtít, dá nám i sílu, abychom toho dosáhli. Takto přijde psychologický moment, ve kterém se člověk odváží všechno dát anebo všechno ztratit.

Takové „druhé obrácení“ se uskutečnilo i v životě sv. Terezie. Sama o tom píše:

„Jednou při příchodu na chórovou modlitbu mi oči padly na sochu, kterou tam postavili. Připravili ji pro slavnost, která se měla v klášteře konat. Znázorňovala našeho Pána, pokrytého ranami – byla tak výrazná, že na mě hluboce zapůsobila, protože živě představovala, kolik Pán Ježíš pro nás vytrpěl: při pomyšlení na nevděčnost s jakou jsem odpovídala na tyto rány, mě zachvátila taková bolest, že se mi zdálo jakoby mi puklo srdce. Vrhla jsem se mu v záplavě slz k nohám a prosila jsem ho, aby mi dal sílu už jej více neurážet.

Velmi jsem uctívala sv. Marii Magdalénu a často jsem myslívala na její obrácení, zvlášť když jsem přistupovala ke svatému přijímání. Uvědomovala jsem si, že Ježíš je teď u mně, že mé slzy nezasluhují než aby jimi zcela pohrdal. Nevěděla jsem, co mluvím, i když se mé city skoro ihned vytrácely. I navzdory tomu jsem se odporoučela této slavné světici, aby mi vyprosila odpuštění.

saint-teresa-20avila-639.jpg

Nic však nebylo užitečnější, než padnout na tvář před sochou, o které jsem se zmínila. Tehdy jsem si velmi nedůvěřovala a všechnu svou důvěru jsem skládala v Boha. Zdá se mi, že jsem mu řekla, že neodejdu, dokud mi neudělí, oč ho prosím. Jistě mě musel vyslyšet, protože od té doby jsem se velmi polepšila“ (Živ. IX. 1-3).

Od chvíle tohoto „druhého obrácení“ před sochou „Ecce homo“, která se dodnes v avilském klášteře uctívá, začala Terezie žít horlivějším životem.

„Začetla jsem se do Vyznání sv. Augustina a zdálo se mi, že v nich vidím svůj život. Velmi jsem se odporoučela tomuto slavnému světci. Když jsem došla k jeho konverzi a četla o hlase, který uslyšel v zahradě, tak to na mě tak hluboce zapůsobilo, jako kdybych to uslyšela i já sama, zatímco v duši zuřil urputný boj. Ach, svoboda, která ze mě dělá velkou paní“ (Živ. IX. 8).

„Zdá se mi, že jsem (Ježíše) upřímně milovala, ale ještě jsem nechápala, jak jsem měla, v čem spočívá opravdová láska. Ještě jsem se cele nerozhodla mu sloužit a on mě zahrnoval svými milostmi: téměř jsem bojovala o to, abych ochotně přijala to, co se jiní snaží dosáhnout lopotně s velkou námahou... Vzpomínám si, že jen jednou ve svém životě jsem prosila o útěchu, a to ve chvíli velkého zoufalství. Sotva jsem si však uvědomila, co dělám, zůstala jsem tak zahanbená, že trýznivé vědomí o mé mizivé pokoře dosáhlo toho, oč jsem se odvažovala prosit. Věděla jsem, že podobné prosby jsou dovolené, ale myslela jsem si, že je to pouze pro ty, kteří dělají všechno, aby měli důvěrný vztah k Bohu, bedlivě se usilovali nikdy ho neurazit a jsou vždy ochotní ke každému dobrému dílu“ (Živ. IX. 9).

 

Co je modlitba?


Modlitba je jeden z nejčastějších úkonů věřícího člověka. Všeobecně se uznává, že modlitba je nevyhnutelným prostředkem pro hlubší duchovní život. Je jakoby dýcháním duše, jakoby ovzduším vě řícího člověka. Bez  modlitby by byl opravdový duchovní život nemožný. Kdo se nemodlí, nemůže se posvěcovat. Křesťan, který by delší čas zanedbával modlitbu by přestal být opravdovým křesťanem. Modlitba je jeden z nejúčinnějších prostředků pro dosažení křesťanské dokonalosti, tedy svatosti života.

Moderní teolog Karl Rahner píše, že „Církev se modlí. Patří to k její podstatě. Úplná nauka o modlitbě je obsažena v životě Církve. Právě proto jsou  však výslovné a poučné výklady o modlitbě málo obsažné a velmi nesystematické“ (Cit.: Špidlík T. Přeměny světla, str. 361).

Je třeba začít s jednoduchým konstatováním, že je mnoho druhů modlitby. Její základní prvky se vyskytují ve všech náboženstvích. všeobecně se však uznávají tyto druhy modlitby: ústní, rozjímavá (meditativní) a mystická tedy kontemplativní.

Ústní modlitbu všichni známe z vlastní zkušenosti. Je to modlitba, kterou recitujeme ústy (potichu nebo nahlas) sami nebo spolu s jinými lidmi. Ústní modlitby jsou už hotové, dopředu připravené, bývají v modlitebních knížkách. Nejznámější ústní modlitby, které známe zpaměti jsou: Otčenáš, nejkratší a nejhlubší modlitba, kterou nás naučil sám Pán Ježíš; dále Zdrávas, Maria, skládající se z andělského pozdravu a z proseb Církve+ Sláva, v které vyznáváme ústřední křesťanské tajemství, Nejsvětější Trojici. A potom jiné modlitby, především liturgické, které sestavila Církev pro potřeby Božího lidu. Mnohé pěkné modlitby sestavili i někteří světci a světice.

Rozjímavá, meditativní neboli mentální modlitba patří k vyššímu druhu modlitby. V ní se snažíme dostat se do kontaktu s Bohem ne ústy, jazykem a hlasem, ale uvažováním, myšlením. Myšlení je nejcharakterističtější činnost člověka. Člověk se jím odlišuje od všech ostatních viditelných stvoření. Pěkně to vyjádřil francouzský myslitel Pascal:

Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic. Všechna naše vznešenost tedy spočívá v myšlení. Snažme se myslet dobře: to je princip mravnosti“ (Myšlenky, 347).

Mystická modlitba je nejvyšším druhem modlitby. I když ji Bůh připravuje pro všechny, jen někteří ji obdrží. Je Božím darem. Nedosahuje se úsilím člověka. Bůh ji dává „komu chce, kdy chce a jak chce“, píše sv. Terezie. Člověk se musí důkladně připravit na přijetí tohoto daru.

Cesta k Bohu se v duchovním literatuře přirovnává k Mojžíšovu výstupu na horu Sinaj. Hora a skály představují lidské pojmy a myšlení, uvažování. Když se přijde na vrch hory, lidské pojmy a myšlení se končí. Člověk si uvědomuje, že Bůh není v pojmu, který si vytváří rozum. Duše však mocně touží po Bohu. Protože myšlení se už vyčerpalo, duše otvírá křídla touhy a lásky. A protože Bůh je láska, jak ho definoval sv. Jan, vzlet duše láskou je účinný. Duše přichází k Bohu ne rozumem, ani myšlením – ale srdcem, které je symbolem lásky.

Třem druhům modlitby odpovídají tři definice. Ty se však nevylučují, ale vzájemně doplňují. Každá z nich vyjadřuje jeden prvek modlitby:

1)Ústní modlitbě odpovídá definice: Modlitba je rozhovor člověka s Bohem.

2)Meditaci nebo rozjímavé modlitbě odpovídá definice: Meditace je pozdvihnutí mysli k Bohu.

3)Mystické neboli kontemplativní modlitbě odpovídá definice: Modlitba je pozdvihnutí srdce k Bohu.

Sv. Terezie píše o všech těchto druzích modlitby. Z osobní zkušenosti však přidává další stupně modlitby a používá vlastní definici modlitby.

Je třeba připomenout, že Terezie nestudovala teologii, proto ani nepoužívá teologické výrazy při vysvětlování modlitby. Vychází z osobní zkušenosti. Ale je známo, že si velmi vážila teologů, často se s nimi radila a upřednostňovala učené teology před knězi, kteří byli jen zbožní.

„Vždy jsem měla raději vzdělané zpovědníky, protože od polovzdělaných, ke kterým jsem se musela při nedostatku jiných uchýlit, jsem časem utrpěla škodu (Živ. V. 3).

Terezie uznává, že uvnitř člověka je tolik rozličných věcí, že by bylo velkou domýšlivostí, kdybychom si všechny chtěli vysvětlit. Na druhé straně však uznává, že Bůh jí dal velký dar zkušenosti s modlitbou, proto o ní může něco říkat pro povzbuzení druhým.

„V krátkých dvaceti sedmi letech, ve kterých se věnuji modlitbě i navzdory tomu, že ji vykonávám špatně a s tolika těžkostmi, Pán mi dal takovou zkušenost, jakou mají ti, kteří po cestě modlitby kráčejí třicet sedm nebo čtyřicet sedm let a přitom se stále cvičí v ctnostech a konají pokání“ (Živ. X. 9).

Tuto zkušenost modlitby nabyla zvlášť od r. 1554, kdy zažila skutečnou „druhou konverzi“.  Výsledek tohoto obrácení byl ten, že pocítila v sobě opravdovou ochotu se všeho zříci a oddat se cele Bohu. Od té doby se Ježíš stal jejím skutečným a jediným Přítelem.

Terezii jde o opravdovou modlitbu na jakémkoli stupni.

„Nejsem více pro rozjímavou než ústní modlitbu, protože při každé modlitbě je třeba rozjímat. Nenazývám totiž modlitbou to, když si někdo neuvědomuje s kým mluví, co žádá a od koho to žádá, i když přitom velmi pohybuje rty... To věru nepovažuji za modlitbu“ (Hrad, První kom. I. 7).

Přesto, že Terezie měla velkou zkušenost s modlitbou, přece jí připadalo velmi těžké o ní psát, jak sama přiznává:

„Málokteré věci, které mi přikázali psát pod poslušností, byly tak těžké jako tato – pustit se do psané o modlitbě“ (Hrad, Úvod 1).

Taková byla zkušenost všech velkých duší, když měli mluvit nebo psát o hlubokých zkušenostech, které zažili v důvěrném spojení s Bohem.

Když chtěl sv. Pavel mluvit o „viděních a zjeveních“ a o tom, jak byl „uchvácen až do třetího nebe“, nemohl říci nic jiného, než se chlubit svými slabostmi, aby v něm „přebývala Kristova síla“ (2 Kor 12,9).

Terezie velmi mnoho a ráda četla. Tuto lásku ke čtení zdědila od svého otce, který „rád četl dobré knihy, měl jich hodně  i v lidovém jazyku, aby je četly i jeho děti“ (Živ. I, 1). I o matce říká, že „ráda čítávala rytířské romány a dávala je číst i mně. Zatímco jí ta zábava nijak neškodila, protože nezanedbávala žádnou svou povinnost, mně naopak byla dost na škodu...“ (Živ. II. 1).

Už ve své mladosti kromě rytířských románů četla i duchovní literaturu. Jistě znala víceré definice modlitby, hlavně ty klasické, které jsme vzpomněli.

I velký teolog sv. Tomáš Akvinský  přijímá klasickou definici: „Modlitba je pozdvihnutí mysli k Bohu.“ Poznamenává však, že tu nejde jen o „teoretický rozum, ale i o rozum praktický“. Při modlitbě nestačí pouze číst evangelium a přemýšlet, co např. slova: „Blahoslavení chudí duchem.“ To by bylo biblické studium a ne modlitba. Modlit se a skutečně rozjímat začneme až ve chvíli, kdy se rozhodneme chudobu milovat a toužit po ní, abychom se stali podobnými chudému Kristu. Modlitba je neoddělitelná od dobrého života.

Terezie, jak jsme už řekli, nestudovala teologii. Svůj popis, svou definici modlitby, formulovala podle vlastní zkušenosti. Nešlo jí o teoretické otázky, o kterých diskutovali, zda je modlitba „vlitá“ jako Boží dar člověku nebo se jí dá dosáhnout vlastními silami, i když často zdůrazňovala, že modlitba je Boží dar. Nepřemýšlela o tom, co je základní nebo morální ctnost, to pro ni byly složité věci. Terezie byla velmi praktická žena. Proto chtěla modlitbu popsat takovým způsobem, aby ji její spolusestry lehce pochopily. Dala jim takovou pěknou a originální definici modlitby, ve které zdůraznila především dva základní prvky: rozhovor a přátelství.

Udělala to v osmé kapitole vlastního životopisu:

„Rozjímavá modlitba pro mě není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor ,mezi čtyřma očima' s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (Živ. VIII. 5).

V této definici použila slovo „tratar“, které má víc významů. Jedním z nich je „vyprávět jeden s druhým“. Pokud dvě osoby nemají dobré vztahy, tak se říká, že „se nebaví“. Další význam je „komunikovat s někým“, a to nejen slovy, ale i přátelstvím, radou, prožíváním vztahů lásky, líbit se druhému, dělat mu radost, být s ním v častém kontaktu, vést vlastní rozhovory.

Celá osmá kapitola Života Terezie je protkána myšlenkami o přátelství. Nestačí jen v Boha věřit a v základě ho milovat, ale člověk má do něj být přímo zamilovaný, má ho mít za důvěrného přítele, chce být stále s ním, sám, bez druhých lidí, projevovat mu hlubokou důvěru.

Při modlitbě je třeba si živě uvědomit, že Bůh je Láska, a že nás miluje. To je podstatné v Tereziině definici modlitby. Je zvláštní, že tato jednoduchá žena bez teologického vzdělání se dopracovala k takovému hlubokému chápání modlitby. Poznala to ze čtení evangelia, jak jsme již poukázali, není abstraktní, ale vychází z osobní zkušenosti, kterou si nechce ponechat jen pro sebe, ale touží, aby o jiní měli na její zkušenosti účast.

Modlitba je tedy rozhovor, dialog. Je to dost neurčitý výraz. Dialog znamená prostě povídat si. Modlitba je dialog mezi Bohem a člověkem. Je možný proto, že Bůh nás první miloval. Iniciativa vychází od Boha. Je to dialog spásy.

Někteří teologové zdůrazňují sílu vůle díky které jsme schopni se modlit. Pán Ježíš však výslovně říká, že v duchovní oblasti nemůžeme bez něj udělat nic. Jedině sílou Ducha svatého můžeme opravdově milovat Boha a naučit se správně modlit. Terezie trvá na tom, že v modlitbě „není podstatné dlouho přemýšlet, ale mnoho milovat, a proto dává přednost těm věcem, které více podněcují k lásce“ (Hrad IV. 1. 7). „Modlitba je úkon lásky“ (Živ. VII. 12).

Terezie se svatým Pavlem připomíná, že „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, kterého jsem dostali“ (Řím 5,5). Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna a on volá: „Abba, Otče“ (Gal 4,6). Bez Ducha svatého se nezmůžeme na jedinou myšlenku, protože nevíme ani to, za co se máme modlit. Slovo „Abba“ v hebrejštině vyjadřuje velkou důvěrnost a lásku, jako náš výraz „tatínek“. Pouze v moci Ducha svatého se můžeme takto důvěrně obrátit na našeho nebeského Otce. Podle teologie neexistují modlitby, kterými bychom se mohli na Boha obrátit bez našeho sjednocení s Kristem v moci Ducha svatého.

Druhým vatikánským koncilem obnovená liturgie to pěkně vyjadřuje v úvodní výzvě k modlitbě Páně, k Otčenáši: „Na příkaz našeho Spasitele a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit.“ Bůh nás učí, že nejsme hodni na něj se obrátit, a přece se toho můžeme odvážit v Kristu.

Naše modlitba má svůj význam ve skutečnosti, že Bůh nás miloval první. On nás i učí se modlit. Na to nepotřebujeme zvláštní učitele, profesory, konferencionéry. Stačí obrátit se osobně k tomu „věčnému dětství“ v nás. Proto je třeba se soustředit na prohlubování přátelství s Kristem.

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

 

 

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

Na hlubinu s Terezií z Avily Životopis Terezie z Avily Cesta k dokonalosti Hrad v nitru Nad Velepísní Kniha o zakládání

Život Vnitřní modlitba Dopisy velkých osobností hříšníkům II. Rozhovor s Bohem Ženy ženám U Eliášova pramene

 

[RSS]

Přečteno 349x

další články