Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)

Rozkol Fotiův a jeho odstranění 8. ekumenickým koncilem (869-870)

Papež Mikuláš I. (858-867) odmítl uznání patriarchy cařihradského Fotia, který dosáhl svého trůnu vynucenou rezignací svého předchůdce Ignatia, a odsoudil jej na římské synodě v roce 863, když neustoupil a nebyl ani ocho­ten ke vzdání se pravomoci v jižní Itálii a Dalmácii. Fotius vzhledem k pří­chodu papežských legátů do Bulharska obávaje se o svá tamní patriarchální práva se bránil v okružním listě ostatním východním patriarchům, který vzná­šel žalobu proti papežovi a západní církvi: zfalšování pravé víry zavedením „filioque" do vyznání víry, naukou o očistci aj. Na synodu v Cařihradě (867) dal Mikuláše do klatby. To byl ten rozkol (schisma).

Několik týdnů později ztratil Fotius následkem dynastické změny (zavraž­dění Michaela III., nástup Basila I. Makedonského na trůn) svůj úřad a Ignác se vrátil na svůj patriarchální stolec. Brzy nato, 13. listopadu 867, zemřel také Mikuláš I., kterého kro-nikář Regino z Prümu nazýval „druhým Eliá­šem podle ducha a síly". Změna osob byla také úplnou změnou dějiště.

Basil žádal nového papeže Hadriána II. (867-872) o spolupůsobení při odstraňování rozkolu a při novém církevním uspořádání na ekumenickém koncilu. Hadrián potvrdil nejdříve na synodu u sv. Petra v červnu 869 roz­hodnutí svého předchůdce a poslal tři legáty, kteří předsedali koncilu svolanému císařem do Cařihradu, dokonce žádali od každého účastníka podpis na formulář, který obsahoval podřízení papežskému primátu.

Osmý ekumenický koncil, čtvrtý cařihradský, měl od 5. října 869 do 28. února 870 deset zasedání v chrámě Boží moudrosti. Zpočátku byl navštíven slabě, nakonec 102 biskupy. Patriarchové antiošský a jeruzalémský poslali zástupce, od 9. zasedání byl přítomen také zástupce alexandrijského patri­archy. Hlavním předmětem jednání byl proces proti Fotiovi a jeho přívržen­cům. V 5. a 7. zasedání (20. případně 29. října) byl předveden koncilu, od­píral ale vytrvale doznání viny a popřel soudní kompetenci papežských le­gátů. Rozsudek, který byl nad ním konečně vynesen, byl tvrdý: „Dvořanovi a vetřelci, prokletí." Většinu jeho stoupenců postihl stejný osud.

27 kánonů přijatých v závěrečném zasedání směřuje k tomu, aby zabránilo opakování událostí kolem Fotia. Kánony znovu zdůrazňují povolení obrazů a úcty k nim (kánon 3.). Kánon 21. určuje pořadí pěti patriarchů: papež Starého Říma, patriarchové cařihradský, alexandrijský, antiošský a jeruza­lémský. Papežem dosud odmítané uznání přednosti Cařihradu před Antiochií bylo ústupkem Hadriána II.

Koncil z let 869-870 je uznáván za ekumenický církví katolickou, ale ni­koliv řeckou. Fotius byl rehabilitován a po smrti Ignáce se stal znovu patri­archou. Synod jím uspořádaný v letech 879/880 zavrhl usnesení předchozího koncilu, avšak zdá se, že druhý rozkol byl zažehnán. V řecké církvi platí jako 8. ekumenický koncil. Papežství, těžce ohrožené vpády Saracénů do Itálie, nechráněno rozpadávající se říší Karlovců a když se stalo více a více hříčkou římských šlechtických stran, šlo vstříc svému nejtemnějšímu období, z něhož bylo vysvobozeno teprve reformním hnutím, které začalo v Cluny.

Řecká církev získala z politické a kulturní obnovy byzantské říše za makedonských císařů novou sílu. Upevnila svůj vliv na Balkáně a v jižní Itálii, jejím největším ziskem bylo připojení Ruska. Poměrně nepatrný spor o pravomoc v jižní Itálii vyvolal za patriarchy Kerularia nový, konečný rozkol: 16. července 1054 položili papežští legáti Humbert, Friedrich Lotrinský a Petr z Amalfi na oltář chrámu Boží moudrosti bulu na klatbu se slovy: „Ať Bůh vidí a soudí."

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)