Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 13

Terezie z Avily - učitelka modlitby 13

Štefan Senčík, 28.4. 2009

Pokračování pojednání o modlitbě podle sv. Terezie se dále zaměřuje na stručný popis dvou fází v modlitebním životě, které se skládají z jednotlivých komnat. Podrobnější pohled na vrcholné dílo sv. Terezie "Hrad v nitru".

   

Schéma modlitby

Modlitbu podle zkušenosti a učení sv. Terezie bychom mohli zachytit do zjednodušeného schématu, který nám jasněji pomůže pochopit její náhledy o modlitbě.

Boží zásah do života člověka vyvolá více problémů ve vztahu k modlitbě. Je třeba si všímat Boží činnosti na jedné straně a činnosti modlícího se člověka na straně druhé. A ještě potřebnější je všímat si Ježíše Krista, který je a vždy zůstává středobodem pravé křesťanské modlitby.

Schéma modlitby u sv. Terezie má dvě fáze.
V první fázi Bůh zasahuje do modlitby věřícího všeobecnou pomocí.
Ve druhé fázi Bůh zasahuje osobní pomocí.

   

První fáze

Terezie ji popisuje třemi komnatami.

První komnata: Patří do ní začátečníci v duchovním životě. V jejich modlitbě se neprojevuje žádná osobitá Boží činnost. Hlavní činnost modlícího se člověka se projevuje hlavně v seriózním vyhýbání se smrtelnému hříchu.

Druhá komnata: Boží činnost začíná vyvolávat v duši citové útěchy a suchopáry. Činnost duše se projevuje tím, že se vážně věnuje modlitbě, soustředění, úsilí o nápravu chyb, lépe organizuje svůj duchovní život a odpoutává se od stvoření a sebelásky.

Třetí komnata: Boží činnost se projevuje v lehkosti vnitřního soustředění. Činnost duše se soustřeďuje na starostlivé vyhýbání se hříchu a na praxi tzv. modlitby jednoduchosti. Ve všech těchto komnatách je Ježíš Kristus studován v evangeliích a v úsilí následovat ho v jeho svatém člověčenství.

   

Druhá fáze

Bůh postupně zasahuje do duše dary Ducha svatého. Zmocňuje se jí tím, že ji přetváří v lásce.

Duše se poddává Bohu v pokoře a trpělivosti. Energický asketismus napomáhá růstu její činnosti.

Čtvrtá komnata: Přítomnost Boha se projevuje oslepujícím Světlem. Nastává „noc smyslů“ a pasivní soustředěnost. Duše respektuje Boží činnost v modlitbě a doplňuje ji. Výsledkem je pokoj a mírná činnost.

Pátá komnata: Uskutečňuje se habituální „zajetí“ vůle. Ze strany duše roste věrnost a poslušnost.

Šestá komnata: Bůh svými dotyky očišťuje a obohacuje duši a její schopnosti. Duše projevuje větší poddajnost, trpělivost a naději.

Sedmá komnata: Zde se uskutečňuje přetvářející sjednocení. Boží vítězství je úplné. Duše nabývá dokonalou čistotu a lásku. Je cele sjednocena s Kristem.

  

Hrad v nitru

Na napsání tohoto vrcholného díla sv. Terezie dala nepřímo podnět španělská inkvizice, která zabavila její Život a velmi dlouho zkoumala, jestli neobsahuje nějaký blud.

P. Gracián od Matky Boží Terezii radil, aby napsala novou knihu.

Terezii to překvapilo a prosila P. Graciána, aby jí neukládal tak náročnou věc. Chtěla raději zapadnout do komunity mezi ostatní sestry.

Terezii inspirovalo vidění, které jí ukázalo, jak vypadá duše ve stavu milosti. Viděla jakousi velikou křišťálovou kouli a  v ní hrad se sedmi komnatami. V sedmé komnatě ve středu hradu bydlel Král slávy. Odtud vycházelo světlo do ostatních komnat. Byl to obraz duše žijící ve stavu milosti. Tento obraz Terezii uchvátil. Na druhý den, po svátku Nejsvětější Trojice, 2. června 1577, začala psát dílo, které nazvala Hrad v nitru. Hlavním předmětem je modlitba, píše o ní systematičtěji a důkladněji než ve vlastním životopise. Komnaty označují stupně modlitby. Duše přichází k důvěrnému spojení s Bohem, pro které nenachází lepší výraz jak duchovní manželství.

V prvních třech komnatách žijí duše, které ještě zápasí se špatnými náklonnostmi a vlivy světa. Ve čtvrté komnatě se začíná setkávat s nadpřirozenými skutečnostmi a hodnotami a v páté komnatě dochází k modlitbě spojení.

A protože všechno vyúsťuje do „duchovního manželství“, Terezie používá přirovnání z manželského života. V páté komnatě se uskutečňuje první setkání se Ženichem, aby se navzájem dobře poznali. Šestá komnata je vyhrazena duchovnímu zasnoubení. Před ním však duše musí podstoupit důkladné očišťování, až potom přichází zasnoubení prostřednictvím extází, vytržení a intelektuálních a obrazných vidění. Takto duše, očištěná od pozemského prachu a mravní špíny, vstoupí do sedmé komnaty, kde se její duch spojí s Bohem.

Tereziinu knihu Cesta k dokonalosti bychom mohli nazvat knihou duchovní výchovy jejích spolusester. Žádá si určité doplnění. Nestačí jen předložit kontemplativní ideál a ukázat cestu, co vede k důvěrnosti s Bohem. Duše je třeba vést po tajemné cestě kontemplace, pomáhat jim, aby dobře využívali Boží milost a zachránit je před všemožným nebezpečím. Terezie jako dobrá vychovatelka na to nemohla zapomenout. Ve svých knihách Život a Cesta k dokonalosti splnila některé z těchto požadavků. V 11. až 21. kapitole svého životopisu vysvětlila různé stupně modlitby a dala i praktické rady. Ale tato kniha byla v prvé řadě životopisem. Nemohla ji dát do rukou všem spolusestrám. Ty, pravda, měly k dispozici jiné náboženské knihy. Zpovědník P. Gracián jí však nařídil, aby něco napsala.

Tehdy měla Terezie už šestadvacet let. Dosáhla duchovní zralosti. Před třinácti lety napsala Cestu k dokonalosti. A před  pěti lety byla pozdvižena k plnému mystickému životu. Ze zkušenosti poznala spojení s Bohem, pro které nenašla jiné  přirovnání než „duchovní manželství“. Mnohé spolusestry vedla po duchovní cestě. Byla obklíčena sestrami, které upřímně toužili po křesťanské dokonalosti. Stala se jejich duchovní matkou. Čekali od ní ještě jeden spis. Příležitost se naskytla roku 1577, kdy ji zpovědník požádal aby opět začala psát.

P. Garcián od Matky Boží v poznámce Riberovy knihy Život světice o tom píše:

„Jednou v Toledu jsem s ní mluvil o různých problémech modlitby a tu si ona v jedné chvíli povzdychla: ,Ach, jak dobře jsem tuto věc vysvětlila v knize života, která je na inkvizici. A já jsem jí tehdy řekl: ,Pokud nemůžeme mít tu knihu, rozpomeňte si, co jste tam napsala, připojte jiné věci a napište jinou knihu, zpracujte látku všeobecně bez toho, že byste jmenovali dotyčnou osobu.“

P. Gracián se obrátil na jejího zpovědníka Dr. Velázqueza a ten jí nařídil, aby se pustila do práce.

A tak na svátek Nejsvětější Trojice roku 1577 v klášterní cele v Toledu začala Terezie psát své velké dílo Hrad v nitru. V tom klášteře žila už rok na rozkaz generála Giovanniho dei Rossi. Bylo to právě uprostřed bouře, která otřásla tereziánskou reformou až do základů.

Kdysi nazýval P. generál Terezii „moje dcera“ (Zakl. 2,1). Nyní však, oklamán intrikami a falešnými informacemi, se jevil nespokojeným a velmi přísným. Tereziino srdce plakalo. Byl to však pouze začátek – bouře se rozšířila a reformě, která jí tolik ležela na srdci, hrozilo nebezpečí.

V tom samém roce řeholní spolubratři uvěznili jejího nejvěrnějšího spolupracovníka sv. Jana od Kříže. Odvlekli ho z Avily násilím a uvěznili ve svém klášteře v Toledu. Pro Jana, který s Terezií na reformě úzce spolupracoval, to bylo tvrdé a ponižující věznění. Právě v těchto nepokojích se obě velké duše povznesly do mystických výšin a začaly také literárně tvořit. Jan zde napsal první mystické básně, které později komentoval. Terezie se zase pustila do psaní svého nejlepšího díla. V listopadu toho samého roku dokončila stavbu kláštera v Avile. Kdo čte její dílo Hrad v nitru, obdivuje její podivuhodnou jasnost, ale nevycítí, že jej psala v takové velké bouři. Terezii už nemohlo nic znechutit. Žila v přesvědčení, že může trpět, ba i zemřít. Cele ji naplňoval ideál vést duše k svatosti, jako kdyby se nic nedělo. Na světě nebylo nic, co by bylo mohlo narušit její hluboký duchovní pokoj.

Hrad v nitru je palác Boží důvěrnosti. Duši je možno přirovnat k hradu, v jehož středu přebývá Pán. Bůh je v duši vždy přítomný, dokonce i tehdy, když upadne do těžkého hříchu. Tehdy je v ní přítomen jako Stvořitel, který ji udržuje v bytí. Duše je jakoby zahalená a nemůže přes ni prosvítit Boží světlo.

Terezie si uvědomovala, že dostala zvláštní světlo, aby uměla pochopit a vyjádřit stav duše s Bohem důvěrně spojené.

„V jiných knihách, které jsem napsala, mi o tom Pán dal nějaké světlo, ale určité věci, zvlášť ty těžší, jsem nikdy nepochopila tak dobře jako teď“ (Hrad I, 2, 7).

Duše zatížená hříchem se podobá krystalu zahalenému černou látkou, slunce se opírá o látku, ale nerozzáří křišťál.

Když duše s Bohem naváže přátelství, Slunce svým světlem pronikne do hradu. Světlo je jasnější v středu než v okolních místnostech, ale zato jsou všechny osvětleny. Duše vstupuje do hradu, když se snaží navázat kontakt s Bohem a začne praktikovat meditaci, rozjímavou modlitbu. Proto bychom tuto modlitbu mohli nazvat „vstupní bránou“ do Hradu.

„Nakolik to chápu, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání. Nejsem víc pro rozjímavou než ústní modlitbu, protože při každé modlitbě je třeba rozjímat. Modlitbou totiž nenazývám to, když si někdo neuvědomuje, kdo s ním mluví, co a od koho žádá, i když přitom hodně pohybuje rty. Někdy to bude dobrá modlitba, i když ji nebudou doprovázet takové úvahy, jen když se nad tím člověk někdy zamyslel. Pokud má však někdo zvyk mluvit s Boží velebností jako s nějakým otrokem, bez toho, že by pomyslel na to, jestli mluví dobře nebo špatně, spokojený s tím, co mu přijde na jazyk nebo co se naučil zpaměti, protože se to už mnohokrát modlil – to nepovažuji za modlitbu“ (Hrad I, 1, 7).

V opravdové modlitbě se duše nechává proniknout paprsky Božího slunce a dostává mnoho světla. A protože více světla je ve středu, duše dostává více světla, čím více si to uvědomuje a čím blíže je ke středu. Proto je více stupňů modlitby, kterou se nám zkušeností dává poznat Boží život v nás. Tyto stupně odpovídají různé hloubce vnitřního života duše. Nejsou však úzce spojeny s postupem ke svatosti, ale obyčejně jsou spojeny s rozvojem dokonalého života.

„Komnaty“ v díle sv. Terezie mají dva významy. Určují různé stupně modlitby, ale i stupně duchovního pokroku a jsou jakoby přirozeným ovzduším, ve kterém se uskutečňují různé modlitby, i pevným základem, o který se opírají.

Terezie nezapomíná, že každý život modlitby vyžaduje ustavičné cvičení v ctnostech. Její hlavní starostí je vést duši tak, aby se cele oddala Bohu. Pokud v knize Cesta k dokonalosti, která je asketickou knihou, vyzývá duše k velkodušnosti dosáhnout kontemplace, v knize Hrad v nitru vysvětluje mystické stavy a stará se o to, aby ukázala, že život lásky se uskutečňuje více v dávání než přijímání, hodnota mystických milostí vězí ve skutečnosti, že člověka pozdvihují na vyšší mravní stupeň a cílem je vést rozjímajícího člověka k úplnému sebeobětování se Boží službě.

[RSS]

Přečteno 452x

další články