Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Uplatnění preskripce vůči heretikům

Uplatnění preskripce vůči heretikům

Tertullian, 18.5. 2009

Spor mezi hodnověrným učením a autoritou apoštolských církví a církví heretiků je obsahem úryvků z díla "De praescriptione hereticorum", pocházejícího od jednoho z nejplodnějších starověkých církevních spisovatelů, Tertulliana (cca 160-220).

   

Tertullian

Nejplodnějším spisovatelem v latinské církevní sféře až do sv. Augustina je Quintus  Septimius Tertullianus.

tertullianb-men.jpgNarodil se kolem r. 160 v severoafrickém městě Kartágo (dnes roz­valiny v Tuniském zálivu), kde jeho otec sloužil jako důstojník v římské armádě. Nadání, právnické vzdělání, absolvování rétorské školy a znalost i jiných vědních oborů byly předpoklady k úspěšné právnické kariéře v hlav­ním městě římského impéria Římě. Zde také působil jako advokát. Dosud není ještě řečeno konečné slovo, zda v římském zákoníku zvaném Pandectae citované jméno právníka téhož jména není náš Tertullian.

V r. 195 se již jako křesťan vrátil do rodného města a své nadání i vzdělání dal do služeb církve. Jeho rigorózní, mysticismu nakloněná povaha ho kolem r. 207 přivedla k montanistům. Ale ani tam nenalezl uspokojení, takže založil vlastní montanistickou odnož, po něm nazvanou „tertullianovci" (v době sv. Augustina se tato odnož vrátila k pravověří).

Zemřel ve vysokém stáří v Kartágu po r. 220.

Jeho bystrý duch, náboženská zanícenost, výřečnost, živá obrazotvornost a vtip přecházející až v sarkasmus vtiskují jeho spisům zvláštní ráz. Svou myšlenkovou bohatost podává jadrným lakonickým stylem, pro který je také někdy těžko srozumitelný. Sv. Jeroným se o něm vyjádřil, že je bohatý na myšlenky, ale těžko je mu rozumět. Africká latina byla ostatním latiníkům sama o sobě těžko srozumitelná. Přistoupí-li k tomu u Tertulliana ještě to, že pojednával o teologických věcech a že si vlastně musel teprve vytvářet latinskou teologickou terminologii, není divu, že k jeho spisům byl později připojován zvláštní slovník Tertullianových výra­zů. Konečnou charakteristiku Tertulliana dobře vystihují slova sv. Vincence Lerinského (+ před r. 450): „Co je u Řeků Origines, to je u latiníků až do naší doby Tertullian. Kdo je učenější, kdo znalejší věd božských i lidských? Obsáhl všechnu filosofii, všechny filosofické sekty, jejich původce a přízniv­ce, znal historii i ostatní vědy. Kolik slov, téměř tolik myšlenek. Kolik myšle­nek, tolik vítězství" (Commonitorium, 24). Poslední věta však již není výstižná, nesedí, protože Tertullianova dialektika spíše oslňuje, než přesvěd­čuje.

Zanechal po sobě řadu spisů povahy apologetické, dogmaticko-polemické i prakticky asketické jak z doby svého pravověří, tak z doby montanistické.

 

De praescriptione haereticorum

Z řady spisů s dogmaticko-polemickou tematikou uvádíme průřez spisem Uplatnění preskripce vůči heretikům (De praescriptione haereticorum).

Slovem preskripce (praescriptio) rozuměli právníci císařské doby odvolání se obžalovaného na zákonný předpis, že žaloba je odmítnuta, je-li námitka obžalovaného plně zdůvodněna, takže další soudní jednání se již nemohlo konat. Titul spisu chce tedy říci, že vůči heretikům může být uplat­něna takováto preskripce.

Základní myšlenkou spisu je, že heretici nemohou být právně při­puštěni k důkazu pravdy své nauky z Bible, poněvadž jedině obecná církev je právní držitelkou Písma svatého a pravé nauky, nikoliv heretici. K tomu tím slouží zjištění 1. že Kristus pověřil k hlásání své nauky apoštoly a nikoho jiného, 2. že apoštolové toto učení nesvěřili nikomu jinému než křesťanským církvím, které založili. Tím je dokázáno vysoké stáří apoštolských církví a současně také vysoké stáří toho, co tyto církve učí. Nauku, která je v souladu s naukou apoštolské církve, je nutné považovat za pravou, protože tyto církve svou nauku přijaly od apoštolů, apoštolově od Krista a Kristus od Boha (kap. 21). Církev je právoplatná držitelka víry a jí také patří vlastnic­kým právem Písmo svaté. Nauka apoštolské církve je rozhodčím ve věcech víry. Soukromé výklady Písma a disputace o smyslu některých míst Písma nevedou nikdy k cíli (kap. 16). Apoštolská tradice tím zaručuje správný výklad Písma svatého.

Spis je napsán kolem r. 200.

 

ThDr. Josef Novák

 

Uplatnění preskripce vůči heretikům
(De praescriptione haereticorum; EP 288-300)

7. Když známe Krista, nepotřebujeme se ptát filosofů. Když známe evangelium, nepotřebujeme hledat další důkazy. Když věříme, netoužíme po ničem, co je nad to. Když jsme poznali křesťanskou víru, věříme, že už nad ní nic není, čemu bychom měli věřit.

9. Především prohlašuji toto: Naprosto jistě Kristus ustanovil, že lidé mají věřit. Proto mají hledat cestu k víře, a když ji najdou, mají se snažit uvěřit. Toto hledání však nemůže jít do nekonečna. Dokud nenajdeš, nutno hledat. Když najdeš, nutno uvěřit a chránit si to, čemu jsi uvěřil. Když jsi uvěřil, nemáš jíž ničemu jinému věřit. Když jsi našel a uvěřil tomu, co ustanovil ten, který ti nic jiného nepřikazuje než hledat to, co ustanovil, proto nemáš již něco jiného hledat. Kdo by o tom pochyboval, pozná, že zachováváme to, co Kristus ustanovil.

13. Rozhodující při víře je to, abychom vyznávali to, co hájíme. Věříme, že je jen jeden Bůh, že kromě Stvořitele světa není nikdo jiný Bohem. A ten vše učinil z ničeho skrze své Slovo, které vyslal dříve než všechno ostatní. Toto Slovo, nazvané jeho Synem, v Božím jménu jinak viděli patriarchové, vždy bylo slyšet z úst proroků, nakonec mocí a Duchem Boha Otce je přijala Panna Maria. V jejím lůně se stalo člověkem, z ní se zrodil a jednal jako Ježíš Kristus. Potom vyznáváme, že (Ježíš Kristus) ohlásil Nový zákon a nové přislíbení nebeského  království. Konal zázraky, byl ukřižován a třetího dne vstal z mrtvých; v nebi usedl po pravici Otce, poslal místo sebe sílu Ducha Svatého, který bude působit ve věřících. Dále vyznáváme, že přijde ve slávě, aby svaté přijal do věčného života, odměnil je přislíbeným nebem a odsoudil hříšníky do věčného ohně, což se obojí stane při vzkříšení těl.

19. Kde bude pravda křesťanské nauky i víry, tam bude také pravda na straně Písem jejich výkladu a všech křesťanských tradic.

20. Apoštolově (...) potom odešli do celého světa a hlásali národům tutéž nauku téže víry. Pak u každého města založili církevní obce, od nichž pak ostatní církevní obce - aby mohly být církevními obcemi - přijaly a denně přijímají život z víry a semena křesťanské nauky. Tím i ony jako potomstvo apoštolských církví jsou považovány za apoštolské. Každé pokolení musí mít svůj původ. A tak ač je tolik církevních obcí, přece všechny pocházejí z jedné první, založené apoštoly. Tím jsou všechny první a apoš­tolské, pokud tvoří současně jednotu, pokud žijí ve vzájemném míru a bra­trské pomoci. Právo na to dává jen jedna tradice téhož tajemství víry.

21. Odtud tedy vyvozujeme pravidlo: Jestliže Pán Ježíš Kristus poslal apoštoly kázat, nemají být přijímáni za hlasatele jiní než ti, které ustanovil Kristus. „Nikdo totiž nezná Otce než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit" (Mt 11,27). Nezdá se, že by to Syn zjevil jiným než apoštolům, které poslal hlásat to, co jim zjevil. Co však hlásali, to znamená, co jim Kristus zjevil, to je možné dokázat jen těmi církevními obcemi, které apoštolově sami založili a kterým hlásali víru jednak živým jazykem, jednak potom svými listy. Je-li tomu tak, pak veškerou nauku, která se ve všem shoduje s naukou mateřských původních apoštolských církevních obcí, nutno považovat za pravou, ježto nade vší pochybnost zachovává, co přijaly církevní obce od apoštolů, apoštolově od Krista a Kristus od Boha. Každou ostatní nauku, která je v rozporu s pravdou církevních obcí, apoštolů, Krista i Boha, nutno považovat za lež. Zbývá nám tedy dokázat, zda tuto naši nauku, jejíž zásady jsme před tím uvedli, máme považovat za apoštolskou tradici a zda tím samým ostatní vycházejí ze lži. Jsme ve společenství s apoštolskými církve­mi, poněvadž naše nauka jim neodporuje. To je svědectví pravdy.

23. Jestliže byl Petr pokárán, že se nestýkal s pohany vzhledem k některým osobám - ač se s nimi před tím stýkal -, bylo mu vytknuto jeho chování, nikoli že jim hlásal Krista.

28. Že by tedy všechny církevní obce pobloudily? Že by byl apoštol Petr podveden, když měl vydávat svědectví? Že by Duch svatý nechtěl přinést žádnou církevní obec k pravdě, ač byl k tomu Kristem poslán, Otcem k tomu navržen, aby byl učitelem pravdy? Že by zanedbal svou povinnost Boží správce, Kristův zástupce a dovolil církevním obcím jinak tomu ro­zumět, jinak věřit, než jak to kázal skrze apoštoly? Je snad pravděpodobné, aby tolik a takové církve pobloudily v jedné víře?

32. Jestliže se některé církevní obce odvažují vydávat za církve apoštolské doby - aby budily dojem, že byly založeny apoštoly, protože existovaly v době apoštolů -, můžeme jim říci: Nechť tedy uvedou svůj původ s pořadím svých biskupů tak, aby první jejich biskup byl nástupcem některého z apoštolů či apoštolských mužů, kteří žili s apoštoly. Tímto způso­bem mohou apoštolské církve předložil seznam svých biskupů. Smyrnenská církevní obec uvádí, že tam byl Polykarp ustanoven Janem. Římská uvádí Klementa ustanoveného Petrem. Stejně i ostatní církevní obce mohou dokázat, koho mají ustanoveného do biskupské služby od apoštolů za rozsé­vače apoštolského semene. Nechť se o něco takového pokusí heretici! Co si nedovolí, jen aby mohli urážet! Ale i kdyby se o to pokusili, neuspějí. Vždyť jejich nauka ve srovnání s naukou apoštolů sama prozrazuje svou odlišností a opakem toho, čemu apoštolově učili, že ani některý apoštol ani nikdo z žáků apoštolů není jejich zakladatelem. Žádný apoštol by totiž neučil něco jiného než druhý apoštol a stejně tak žáci apoštolů by nehlásali něco jiného než apoštolově - leda ti, kteří se to naučili sice u apoštolů, ale jinak to hlásali. Tudíž takovýmto způsobem se dokáže pravost těch církev­ních obcí, které - i když je nezaložil apoštol či žák apoštolů - jsou daleko mladší a denně vznikají, mají však tutéž víru. I tyto jsou považovány za apoštolské právě vzhledem k téže nauce. A tak všechny hereze, které se odvolávají na obojí formu vzniku našich církevních obcí, nechť samy dokáží, jak dalece se považují za apoštolské. Ale proto jimi nejsou ani to nemohou dokázat, poněvadž nejsou apoštolské ani nežijí v míru ani nejsou nějakým způsobem ve společenství s apoštolskými církvemi. Odlišně také chápou tajemství[1], proto nejsou žádným způsobem apoštolské.

36. Projdi si apoštolské církevní obce, u nichž dosud stojí křesla apošto­lů na svých místech, u nichž se čtou původní listy apoštolů, zpřítomňující hlas i tvář toho kterého apoštola. Nejblíže je ti Achája? Máš tam Korint. Nejsi-li daleko od Makedonie, máš tam Filipské, máš tam Soluňské. Můžeš-li cestovat do Asie, máš tam Efez. Jestliže bydlíš v Itálii, máš tam Řím, pod jehož pravomoc patříme. Jak šťastná církev, které dali apoštolově ce­lou nauku i se svou krví, kde si Petr připodobnil utrpení Pána, kde je Pavel oslaven smrtí Jana (Křtitele), odkud apoštol Jan, když byl ponořen do rozpáleného oleje a nic se mu nestalo, byl vyhoštěn na ostrov!

37. Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co církev dostala od apoštolů, apoštolově od Krista a Kristus od Boha, vyvozu­jeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany, poněvadž - jak již jejich jméno naznačuje - nemají od Krista, co si podle své libosti vybrali.[2] Ne tak křesťané. Ti si neosvojují žádné právo nad křesťanskými spisy. Komu je po právu řečeno: Kdo jste, kdy a odkud jste přišli? Co děláte na mém, když nejste moji? Konečně jakým právem, Markióne[3], porážíš můj les? Kdo ti dovolil, Valentine[4], obracet mé prameny? Kdo ti, Apelle[5], dal moc hýbat mými hranicemi? A vy ostatní, co zde podle své vůle zaséváte a sklízíte? Je to můj majetek, mám jej odedávna, mám jej po předcích, jimž to patřilo. Já jsem dědic apoštolů. Jak střežili svůj odkaz, jak jej svěřili víře, jak přísahali, tak to zachovávám. Vás jistě vydědili a odřekli se vás jako cizinců, jako nepřátel!

40. A dále. Kdo oklamal rozum těch, kteří padli do herezí? Ďábel. Pomáhají mu obracet pravdu naruby a on sám posvátná božská tajemství napodobuje pohanskými mystériemi. I on některé maže olejem jako své věrné stoupence, v koupeli slibuje odpuštění vin. Pokud se pamatuji, i Mithra označuje na čele své vojáky, obětuje chléb, mluví o jakémsi zmrtvýchvstání a pod taseným mečem podává vítězný věnec. A co dále? Stanovil, aby nejvyšší kněz se jen jednou ženil; má i panny[6]; má i ty, kteří se nežení.

41. A ženy heretičky, ty nestoudnice! Odvažují se učit, přít se o víru, vymýtat zlé duchy, slibovat uzdravení a snad i biřmovat. Svěcení heretiků je opovážlivé. Snadno vysvětí na kněze, ale svěcení není trvalé. Jednou umísťují novosvěcence, jednou ustanoví člověka zastávajícího světské úřady, jednou naše odpadlíky, aby si je zavázali slávou, poněvadž pravdou si je zavázat nemohou. Nikde se tak dobře nedaří vzpouře jako ve vojenském táboře, kde být znamená získat i vliv. A tak jiný biskup dnes, jiný zítra; dnes jáhen, který včera byl ještě lektorem; dnes kněz, který včera byl ještě laikem, protože i laiky pověřují kněžskou službou.

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno a doplněno poznámkami redakcí RTh.)

 

Od téhož autora:

Tertullian: Modlitba je duchovní oběť 

 

Související články:

Origenes: Proti Celsovi (Contra Celsum)
Irenej z Lyonu: Proti bludům
Justin - První apologie 
List Diognetovi

 

Poznámky:


[1] V originále je latinské slovo sacramenti, jež je označením pro svátosti. Pozn. RTh.

[2] Tertullian zde odkazuje na doslovný význam řeckého slova αιρεσις [hairesis] - „volba", „výběr", z něhož je odvozeno označení heretiků latinským haeretici. Pozn. RTh.

[3] Markión (+ 160) byl zakladatelem heretického učení ovlivněného gnósí a na jeho základě i své vlastní církve, jejímž byl biskupem. Pozn. RTh.

[4] Valentin (Valentinos; 2. stol.) byl zakladatelem významného heterodoxního křesťansko-gnostického učení, jež ve své době šířil především v Římě. Pozn. RTh.

[5] Apelles byl Markiónův žák. Pozn. RTh.

[6] Tertullian má na mysli „zasvěcené panny", jež se zřekly manželství a zcela se zasvětily Bohu, v tomto případě pohanskému božstvu. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 517x

další články