Terezie z Avily - učitelka modlitby 16

Přehled učení svaté Terezie o modlitbě

Naším úmyslem bylo představit učení sv. Terezie o modlitbě podle možnosti jejími vlastními slovy. Tak máme po ruce jakousi malou „antologii" z jejích třech základních děl: z vlastního Života, z Cesty k dokonalosti a z Hradu v nitru. Tuto práci bychom chtěli zakončit krátkým souhrnem jejího učení o modlitbě, abychom měli jasnější přehled o tomto důležitém předmětu v duchovním životě křesťana.

Je třeba připomenout, že učení sv. Terezie o stupních modlitby se úplně nekryje v jejích třech dílech.

Ve vlastním životopise mluví o čtyřech stupních: o modlitbě rozjímavé, o modlitbě pokoje, o modlitbě obyčejného sjednocení a o modlitbě mimořádného sjednocení. V době, kdy Terezie psala o čtyřech stupních modlitby (1563 - 1565), ještě nedosáhla úplné vnitřní zkušenosti. 

V Cestě k dokonalosti rozlišuje počáteční stupeň modlitby, aktivní soustředění, modlitbu pokoje a aktuální sjednocení s Bohem a v tomto smyslu vysvětluje rozličné prosby Otčenáše.

K napsání nejdůležitějšího díla Hrad v nitru dala podnět španělská inkvizice, která dlouhou dobu zkoumala vlastní životopis Terezie, zda v něm není nějaký blud. P. Gracián od Matky Boží jí radil, aby napsala novou knihu a požádal jejího zpovědníka, aby jí to nařídil. Stalo se tak v podvečer svátku Nejsvětější Trojice roku 1577. Terezie už tehdy měla více mystických zážitků a byla duchovně zralá. Pán Bůh jí dal úchvatné vidění duše v Boží milosti v podobě křišťálové koule a v ní hrad se sedmi komnatami. Toto vidění ji inspirovalo k napsání díla Hrad v nitru. Podle Terezie existuje sedm stupňů modlitby, kterými musí projít duše, aby se dostala do sedmé komnaty, ve které přebývá Král slávy.

Pokusíme se krátce popsat tyto stupně modlitby.

1. Diskurzivní modlitba neboli meditace: je to první stupeň, modlitba začátečníků, „vstupní brána do hradu" (I. komn. 1,7). Skládá se ze dvou prvků - z úvahy a citu. Nejdříve je úvaha, ale podřízena lásce, tedy ve funkci lásky. Meditace začíná úvahami rozumu, ale končí se pocity srdce. Terezie doporučuje nezdržovat se celou dobu meditace jen u úvah, ale otevřít srdce Pánu, s vděčností za jeho lásku a rozhodnutím odpovídat na jeho lásku věrností a sebeobětí (Živ. XIII. 11-13). O meditaci Terezie zeširoka vypráví v Cestě k dokonalosti (Kap. 19-27).

2. Po meditaci mluví Terezie o jiné formě modlitby, kterou bychom mohli nazvat druhý stupeň modlitby. Je to modlitba aktivního soustředění, skládající se z uvědomění si přítomnosti Boha v našem nitru.

„Bůh je všude... Svatý Augustin hledal Boha na mnoha místech, aby ho nakonec našel v sobě.  Možná si myslíte, že není důležité, aby duše podrobená roztržitostem pochopila tuto pravdu a poznala, že nemusí vystupovat na nebe ani zvyšovat svůj hlas, aby mluvila se svým nebeským Otcem a těšila se z jeho blízkosti. I kdyby mluvila tichounce, on ji vždy slyší, protože je velmi blízko. A pokud ho hledá, nepotřebuje křídla, stačí, když se uchýlí do samoty a kontempluje ho sama v sobě... Tento způsob modlitby, i když jen ústně, napomáhá duchu se soustředit ve velmi krátké době a je zdrojem cenných dober. Nazývá se „modlitbou soustředění", protože duše soustředí své schopnosti a uchýlí se do sebe, aby byla jen se svým Bohem" (Cesta 28, 1-4).

Terezie poznamenává, že tu nejde o nic nadpřirozeného, ale tento stav závisí na naší vůli a s Boží pomocí ho můžeme dosáhnout. Jeho charakteristickým rysem je, že „smysly se odvracejí od vnějších věcí a pohrdají jimi. Oči se samy od sebe zavírají, aby už nic neviděli, zatímco pohled duše se stále více zostřuje" (tamtéž, 6).

„Když je duše takto soustředěná, může rozjímat o utrpení, představovat si Ježíše Krista a obětovat jej Otci bez toho, že by se unavovala tím, že by chodila na Kalvárii, do Getseman nebo ke sloupu a hledala ho tam" (tamtéž, 4).

Protože začátečník si až po určité době navykne modlit se takovým způsobem, chce mu Terezie pomoci několika praktickými radami.

První je uvědomit si, že v naší duši přebývá Pán jako nějaký král ve svém paláci.

„Představte si, že je ve vás úžasně bohatý palác ze samého zlata a z drahokamů, hodný velkého krále, které mu patří... Tímto palácem je vaše duše: pokud je čistá a vyzdobená ctnostmi, potom není krásnějšího paláce, který by se mu mohl vyrovnat... Kdybychom si častěji připomínali Hosta, který je v nás, potom by - podle mého názoru - nebylo možné, abychom se tak vášnivě utápěli ve světských věcech, protože v porovnání s tím, kterého v sobě nosíme, by se ukázaly v celé své ničemnosti" (Cesta 28, 9-10).

Druhá rada je: oddat se zcela Pánu, „který nikoho nenutí a přijímá jen to, co se mu dává a též se cele dává jen těm, kteří se mu oddají bezvýhradně" (tamtéž, 12). Nesmíme „lpět na žádné věci a vnitřně se máme přiblížit Bohu" (tamtéž 29, 5).

Třetí rada: usilovat žít, nakolik je to možné, v nadpřirozené atmosféře - modlitba soustředění vyžaduje každodenní praxi Boží přítomnosti: „Musíme se dokázat soustředit, i když jsme plně zaměstnaní, protože to velmi prospívá, když si tu a tam, i když jen letmo, vzpomeneme na Hosta, který v nás přebývá a přitom si uvědomíme, že nemusíme zvyšovat hlas, abychom s ním mluvili" (tamtéž 29, 5).

Toto soustředění má tři stupně: duše ovládá své smysly, láska k Bohu se lehčeji zapálí v jeho přítomnosti, lépe se připraví na vstup do modlitby pokoje (Cesta 28, 4.7.8).

3. Pasívní soustředění: V tomto stavu cítí rozjímající duše silnou náklonnost k usebrání, cítí, že to nepochází od ní, ale od Pána Boha. Rozum je schopen meditovat, ale cítí, že jeho způsob setkání s Bohem se zjednodušuje a zůstává více v lásce než v rozumových úvahách:

„Je to usebrání, jež se mi zdá také nadpřirozené. Neznamená to zatemnění, zavření očí a jiné vnější věci, i když člověk zavírá oči a touží po samotě. A tak se zdá, že bez nějaké námahy se buduje prostor  modlitby předešlé... Ale nemyslete si, že lze dosáhnout usebranosti tím, že uvažujeme o tom, že Bůh je v nás, nebo že se snažíme představit si ho v duši svou fantasií. To je velmi dobrý, ba vynikající způsob meditace, neboť se zakládá na pravdě, že Bůh přebývá v nás... koneckonců to může konat s pomocí Pána každý. Není tomu tak v případě, který mám na mysli, neboť někdy jsou obyvatelé v hradu dříve, než začnou na Boha myslet. Nevím, jak tam vstoupili, ani jak uslyšeli hvizd pastýře. Jistě ne ušima, které nic nevnímají, nýbrž že pocítili živou touhu klidně se uchýlit do nitra" (Hrad IV. Komn. 3, 1-4). 

Tato pasívní soustředěnost je čistý Boží dar. Nejde o bezprostřední projev Boha, ale spíše o výzvu.

„Jako dobrý pastýř zapíská tak jemně, že to není  téměř slyšet, ale tím jim dá poznat svůj hlas, takže opustí cestu záhuby a znovu vstoupí do hradu. Provedou to bez váhání, neboť ono zapískání je tak účinné, že je vyprostí ze všech vnějších věcí, mezi kterými žily" (tamtéž 3, 2).

4. Modlitba pokoje: „Tu jsme už v oblasti nadpřirozených hodnot a ty si samy nemůžeme opatřit, i když se o to budeme všemožně usilovat" (Cesta 31, 2).

„V modlitbě pokoje je vůle spojena s Bohem" (Živ. XV. 1). Rozum i paměť jsou volné, „jen vůle je jakoby zajatec" (Cesta 31, 3). Vůle se cítí k Bohu přitahována a „poznává o mnoho jasněji, než prostřednictvím vnějších smyslů, že je velmi blízko svému Bohu, a kdyby se přiblížila trošku víc, musela by se s ním spojit... Cítí, že je v jeho království nebo aspoň blízko Krále" (Cesta 31, 2). Duše dostává nové světlo, které osvěcuje rozum a dává mu poznat Boha novým způsobem. Jde o světlo zkušenosti, strhující vůli a vyvolávající nevyjádřitelný cit Boží přítomnosti. Tato forma modlitby může trvat dlouho. Jmenuje se i „spánek schopností". Terezie o něm píše ve všech svých dílech.

5. Noc smyslů. O tomto stavu modlitby Terezie zeširoka mluví ve svém Životě (kap. 16-17). Může se pokládat za víc než odlišný stupeň modlitby, nejdokonalejší forma modlitby pokoje. Duše jakoby usne v hlubokém soustředění. Schopnosti jsou jakoby ve spánku pro světské věci a duše je hluboce spojena s Bohem.

„V tomto druhu spojení... se často stává, že Pán tak upoutá vůli a rozum, že se zdá, jakoby rozum vůbec nepracoval, ale zůstával ponořen do slastného zakoušení Boha... Paměť zůstává volná, a myslím i fantazie. Ta však, když vidí, že je sama, rozpoutá neuvěřitelnou válku a snaží se vše „rozházet" (Živ. 17, 5). V této modlitbě se ještě neuskutečňuje plné sjednocení schopností, které mají ještě určitou svobodu pohybu, ale zcela usměrněnou na Boha. „Zde se schopnosti nemohou zabývat ničím jiným než Bohem... Pán musí vše uspořádat, protože rozum není k ničemu" (tamtéž 16, 3). Terezie o tom říká i svému zpovědníku v Relaci V.

6. Jednoduché sjednocení: schopnosti duše zůstávají v úplné pasivitě a vylučují jakoukoliv osobní iniciativu. Trvá velmi krátce, ale je velmi hluboká, duše se začíná přetvářet a začíná žít božským životem. Vůli má cele v zajetí Pán, který jí dává zakoušet svou přítomnost, takže „Bůh se vtiskuje do jejího nitra a když se vzpamatuje, nemůže vůbec pochybovat, že Bůh byl v ní a ona v Bohu" (Hrad V. Komn. 1, 9). Fantazie je v klidu, jakoby spala a nechává vyšší schopnosti rozumu a vůle se sjednotit s Bohem. „Jen se na ni pohlédne a duše v tom pohledu spatří - velmi tajemným způsobem - kdo je ten Snoubenec, kterého si má brát, pozná jej tak důkladně, že by prostřednictvím svých smyslů a schopností takového poznání nedosáhla ani za tisíc let" (tamtéž 4,4). Bůh svou činností cele přetváří duši, která v božském sjednocení umírá světu, aby žila Bohu jako zárodek, ze kterého vyrůstají husté kukly, ve kterých se ty tučné a ošklivé housenky zavřou a zemřou. „Ale krátce poté vyjde z té kukly malý bílý motýlek, velmi půvabný" (Hrad V. Komn. 2, 2). Toto sjednocení ještě netvoří nejvyšší bod hradu, jsme v páté komnatě.

7. Plné sjednocení: šestá komnata v hradu. Zde se uskutečňuje plné sjednocení, zde pronikají do duše bolesti jako oheň, ale potom se mění na nepopsatelné sladkosti. Důsledkem duchovní činnosti a úplného absorbování v Bohu nastává extáze, dosahující různé formy: vytržení, vidění, vnitřní hovory atd.

Po bolestných očišťováních dosahuje duše nejvyšší sjednocení.

8. Dokonalé sjednocení: nejvyšší sjednocení s Bohem, jaké je na zemi možné: dokonalé sjednocení neboli duchovní sňatek. Modlitba dokonalého sjednocení je trvalá. Bůh se zjevuje duši v plnosti svého bytí jako Nejsvětější Trojice.

„Čemu věříme ve své víře, duše poznává téměř na vlastní oči, i když ne tělesnýma ani duševníma očima, neboť to není obrazné vidění" (Hrad VII. komn. 1,6).

„Naopak při duchovním sňatku tomu tak není, neboť duše zůstává stále v onom středu se svým Bohem... jak dvě voskové svíce tak dobře spojené, že hoří jediným plamenem... nebo jako potůček, který se vlévá do moře, od něhož je nelze oddělit; nebo jako veliké světlo padající do místnosti dvěma okny: padá tam rozděleno, ale uvnitř se stává jediným světlem" (tamtéž, 2, 1-4).

Soulad mezi Martou a Marií, který se začal v modlitbě pokoje, se tu stává dokonalý a trvalý: činnost a kontemplace si už více nepřekáží, ale úplně se ztotožňují.

Duše je ponořena v hlubokém tichu a požívá pokoj i uprostřed úzkostí a únav. Touží pracovat pro Boha a trpět nebo zemřít.

Cesta modlitby se skončila. Viděli jsme popsány různé stupně této modlitby. Tyto stupně se však navzájem prolínají. Celá osoba dosáhla duchovní zralosti. I my sami na ní spolupracujeme naší velkodušností a užíváním nadpřirozených prostředků, jako jsou cvičení v ctnostech a přijímání svátostí.

Terezie nám zanechává poselství, že náš život se naplní ne tím, že mnoho víme, ale že mnoho milujeme.

„Od duše, která se rozhodla tě milovat a dát se ti k dispozici, nežádáš nic jiného, než aby poslouchala a pustila se do toho, čím ti může více sloužit. Tato touha stačí a nemusí ještě hledat či volit cesty, protože tvoje vůle je i její vůlí. Můj Bože, ty sám se staráš o to, aby se více rozvíjela..." (Zakl. 5,5).

„Celý svět je v plamenech, bezbožníci dychtí po tom, aby ještě jednou odsoudili Ježíše Krista - jak se říká - zahrnují ho nespočetnými urážkami a snaží se tisícerým způsobem zničit jeho Církev. Ach, můj Vykupiteli, nemůžu se na to dívat bez toho, že by mi nepuklo srdce. Nesmíš, Pane, zapomenout, že jsi Bohem milosrdenství: měj vždy slitování s touto nehodnou hříšnicí, s tímto ubohým červíkem, který se dá ztrhnout k takové drzosti. Pohlédni na moje touhy, na slzy, které doprovází moje modlitby a zapomeň na mé hříchy, prosím tě proto, jaký jsi, můj Bože, aby ses slitoval nad mnohými dušemi, které jdou do záhuby a abys chránil svou Církev. Už nedopusť, Pane, aby se mezi křesťany zakořenilo tolik zla a rozptyl temnoty, které nás obklopují" (Cesta 1, 5.3; 3,9).

Tereziánská metoda modlitby

Modlitba je pro Terezii „přátelský rozhovor". V něm se modlící se člověk svěřuje tomu, o kterém ví, že ho miluje. Celý tento popis modlitby zdůrazňuje citovou stránku modlitby, citové ladění meditace, rozjímavé modlitby. Každá složka - přátelství, důvěra - obsahuje pojem lásky. Terezie připomíná, že modlící se člověk má i „poznat", tedy uvědomit si skutečnost Boží lásky vůči němu. Při meditaci je činný celý člověk - jeho rozum, vůle a city.
Rozum se snaží poznat, že Bůh miluje své stvoření a chce, aby ho stvoření milovalo. Tedy Bůh miluje a chce být stvořením milován.

Vůle odpovídá na Boží výzvu - začíná i ona milovat. V tom je podstata meditace, rozjímavé modlitby.

Druhou vážnou otázkou je: jak se to dá uskutečnit?

To je úkolem tereziánské metody.

Poznání, že Pán Bůh nás miluje, vede k tomu, že s ním míváme laskavé rozhovory.

Důvěrný rozhovor s Bohem nejprve vyžaduje setkání s ním. Na to je příprava. To je první krok k meditaci. Ta je v tom, že modlící se člověk si uvědoměle zpřítomní Boha a usměrní se na něj nějakou dobrou myšlenkou.

Pokud se modlící člověk chce přesvědčit o Boží lásce vůči němu, zvolí si za předmět úvahy nějakou náboženskou pravdu, která tuto Boží lásku potvrzuje. Přečte si k tomu vhodný úryvek z Písma nebo myšlenku nějakého světce, spisovatele, myslitele.

Všechny pravdy, které nám Bůh zjevil, mají tuto vlastnost, mohou nám projevit Boží lásku a osobně se nás dotýkají. Je třeba si však vybrat jen jednu myšlenku a té se potom cele věnovat. Při meditaci je důležité ne mnoho vědět, ale mnoho milovat. Meditace nemá směřovat k rozšíření našich vědomostí, ale k růstu naší lásky. Úvahy nad myšlenkami by nás měly natolik přesvědčit, že nám spontánně ze srdce vytrysknou výrazy lásky.

Takto nastává rozhovor s Bohem. V něm povím Pánu Bohu rozličnými způsoby, že ho miluji, že ho chci milovat ještě víc a činit v této lásce pokrok, kterou chci dokazovat dobrými skutky a plněním jeho svaté vůle.

Tímto způsobem se dostáváme do středu rozjímavé modlitby neboli meditace.

Mnohým rozjímajícím křesťanům toto stačí. Jiní mají zase radši větší rozmanitost. Proto si rozhovor s Bohem prodlužují dalšími třemi částmi, které jsou však libovolné.

1. Díky: po ujištění naší lásky vůči Bohu mu projevíme horoucí vděčnost za všechna dobrodinní, kterými nás v minulosti obdařil a obdařuje každý den.

2. Oběť: když si uvědomíme, že jsme od Pána Boha mnoho dostali, usilujeme se co nejlépe všechno splatit. Nabídneme mu svá dobrá předsevzetí.

3. Prosba: a když jsme přesvědčeni o své malosti a křehkosti, s důvěrou Boha prosíme o pomoc.

Souhrn:

Tereziánská metoda meditace má celkem sedm částí:
Dvě úvodní: příprava (uvědomění si Boží přítomnosti) a čtení.
Dvě podstatné: rozjímání (uvažování) a rozhovor.
Tři libovolné: na prodloužení rozhovoru: díky, oběť a prosba.

Existují, pravda, i jiné metody meditace, např. metoda sv. Františka Saleského, sv. Ignáce Loyolského, jocistická metoda a jiné. Je třeba si vybrat takovou metodu, která nám nejlépe vyhovuje. Pamatujme však, že každá metoda je pouze pomůckou na přípravu přijetí Božího daru spojení s Bohem. To je Boží dar. Nemůžeme ho dosáhnout vlastními silami ani žádnými metodami.

Závěr

Svatý otec Pavel VI. řekl: „Trvalým a současným poselstvím sv. Terezie je poselství modlitby."

Tato slova nás inspirovala k prostudování modlitby, jak o ní psala sv. Terezie. Vzpomíná ji ve všech svých dílech. Naše studie je krátká a nevyhnutelně neúplná. Zato však doufáme, že aspoň trošku čtenářům pomůže na cestě modlitby.

Žijeme v době, kdy se mnozí lidé nemodlí. Někteří se modlili jen, když byli dětmi, ale později v bouřích života, se přestali modlit. Ztratili víru v Boha, a bez víry modlitba opravdu nemá smysl. Byli a jsou i tací, kteří na modlitbu jednoduše zapomněli. Jeden z nich je i spisovatel Ján Ondruš. V článku, uveřejněném v Romboidě (1982, č. 8, str. 14), se přiznává: „Otčenáš jsem zapomněl, pohádku si pamatuji."

Na druhou stranu mnozí dnešní lidé objevují modlitbu jako velkou životní hodnotu. Jsou to nejen členové laických církevních hnutí, ale i kněží, řeholníci a řeholnice. Druhý vatikánský koncil ukázal, že liturgie je posvátný úkon, „kterému se co do účinnosti nevyrovná tím samým titulem a v tom samém stupni žádná jiná církevní činnost" (konst. o posvátné liturgii čl. 7).

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha. Citace z děl sv. Terezie jsou převzaty z knih vydaných Karmelitánským nakladatelstvím: Hrad v nitru, Kostelní vydří 2003; Kniha o zakládání, Kostelní Vydří, 1991.) 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Terezie z Avily - učitelka modlitby 2
Terezie z Avily - učitelka modlitby 3
Terezie z Avily - učitelka modlitby 4
Terezie z Avily - učitelka modlitby 5
Terezie z Avily - učitelka modlitby 6
Terezie z Avily - učitelka modlitby 7
Terezie z Avily - učitelka modlitby 8
Terezie z Avily - učitelka modlitby 9
Terezie z Avily - učitelka modlitby 10
Terezie z Avily - učitelka modlitby 11
Terezie z Avily - učitelka modlitby 12
Terezie z Avily - učitelka modlitby 13
Terezie z Avily - učitelka modlitby 14
Terezie z Avily - učitelka modlitby 15  

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil: