Česká republika - srdce Evropy

Z okolí k nám přichází různé podněty. V prvé řadě tělesné v podobě životní úrovně našich sousedů. Na ně reagujeme v knihách, obrazech, filmu, hudbě, tanci... Jindy se jim snažíme dát vyšší, duchovní smysl a přitom rozlišujeme dobré od špatného.

Krátce po stvoření světa i člověka nebyl žádný problém. Adam měl vládu nad svými myšlenkami, touhami a vášněmi, svobodně komunikoval s Bohem. Jenže... okusil ovoce ze stromu poznání a jeho srdce potemnělo... tělo si podmanilo duši, smysly ovládly rozum i vůli a tak se zrodily vášně... a ty z krajiny srdce učinily rozbouřené moře...

A jak se projevují na „srdci Evropy"? Neustále pošilháváme po svých sousedech a intenzivně se zabýváme tím, co oni mají a my naopak nemáme... Chceme dosáhnout téhož, a proto hledáme a volíme nejrůznější způsoby. Nejčastější a také nejhmatatelnější je napodobování, ba přímo kopírování... Tu se přikláníme na Východ, tadyhle na Západ. Namísto pocitu sounáležitosti a vnitřní harmonie s okolím bolestně zakoušíme „území nikoho".[1]

Kudy ven? Vedle osvědčených prostředků, které nabízeli už otcové a učitelé církve, tedy modlitby, půstu... pokládám za nejšťastnější hledat, co máme se sousedy společného (společné kořeny) a v čem jsme naopak jedineční. Koneckonců mnozí emigranti jsou toho živým důkazem. Projevili velkou životaschopnost, a nejenže se v nové zemi dobře uchytili, ale dokázali jí přinést i něco nového. Tím také ukázali velký potenciál, které „srdce Evropy" dostalo do vínku, a sice budovat mosty mezi okolními světy. Jaký tedy zaujmout vztah ke svým sousedům? Přijímat jejich odlišnost jako inspiraci pro hledání vlastních cest i přístupů a ty pak rovnocenně nabízet zase jim.

Poznámky:

[1] V této souvislosti se nabízí myšlenka, zda svým způsobem nehledáme ukotvení v extrémech a pokud ano, tak proč. Jediné vysvětlení, které se mi nabízí, je jejich průhlednost. I přes všechna jejich negativa v nás probouzí pocit jistoty, že víme, na čem jsme.

Od téže autorky:

Globální sexuální revoluce (recenze)