Katecheze

   

Život

Z jeruzalémských biskupů 4. a počátku 5. století je jako spisovatel znám jen sv. Cyril Jeruzalémský. Místo jeho narození není známo. Vzdělání se mu dostalo pravděpodobně v Jeruzalémě. V r. 334/335 byl vysvěcen jeruzalémským biskupem na jáhna a o 10 let později na kněze. V té době mu bylo svěřeno vyučování čekatelů na křest. Roku 351 byl ariánsky smýšlejícím caesarejským biskupem Akaciem vysvěcen na biskupa v Jeruzalémě. Brzy se však dostal se svým světitelem do sporu. Podnět ke sporu zavdalo usnesení nicejského koncilu, které přiznávalo jeruzalémskému biskupu přední postavení před biskupem caesarejským (kánon 7: „podle zvyku a staré tradice biskup v Aelii /Caesarea/ má zaujímat čestné místo až po biskupu metropole /Jeruzalém/, které výhradně patří tato důstoj­nost"). Sv. Cyril hájil usnesení nicejského koncilu. Přívrženci arianismu byl sesazen a poslán do vyhnanství. Za císaře Juliána se vrátil, ale za císaře Valenta byl znovu poslán do vyhnanství. Z exilu se vrátil až po 11 letech. R. 381 se účastnil cařihradského koncilu. Za datum jeho smrti se udává rok 386.

 

Katecheze

Jako spisovatel se proslavil svými Katechezemi, jež napsal, když jako kněz připravoval čekatele na křest v jeruzalémském kostele Božího hrobu. Pro poznání tehdejšího způsobu vyučování náboženství mají nesmírnou cenu. Všechny katecheze (s úvodní katechezí je jich 24) vznikly v letech 347-348. V prvních 18 katechezích (v postní době) se obrací ke kandidátům křtu, v posledních pěti k pokřtěným (o velikonocích). V úvodní kate­chezi jedná o velikosti milosti, které se dostane pokřtěným. Pět prvních katechezí pojednává o hříchu, pokání a víře. V dalších až do 18. katecheze vysvětluje křestní symbol. V posledních 5 katechezích pojednává o svátostech (křest, biřmování, eucharistie a o bohoslužbě věřících).

 

ThDr. Josef Novák

 

Katecheze (Katéchéseis, EP 807-853)

 

Úvod

Tyto katecheze pro uchazeče o křest dej číst těm, kteří přistupují ke křtu, a věřícím, kteří již byli pokřtěni. Nedávej je katechumenům ani jiným, kteří nejsou křesťany. Jinak budeš skládat účty. Uděláš-li opis, uveď to před tváří Pána hned na začátku.

 

Příprava a křest

1,3. Při vojenských odvodech se ptají na věk a zdraví nastávajících vojáků. I Pán se ptá na úmysl uchazečů. Shledá-li skryté pokrytectví, ne­připustí člověka, protože není vhodný pro opravdovou službu vojáka. Jestliže shledá, že je jí hoden, rád dává milost. Svaté nedává psům. Kde však vidí dobrý úmysl, tam dává spásu přinášející obdivuhodnou pečeť, před kterou se chvějí démoni a kterou poznávají andělé. Pero či oštěp potřebují člověka, který by s tím dovedl zacházet. I milost potřebuje věřících.

1,4. Bůh dává milost. Na tobě je, abys ji přijal a chránil. Nepohrdej darovanou milostí, ale přijmi ji a úzkostlivě chraň.

1,5. Vyčisti svou nádobu, abys dostal milost v hojnější míře. Odpuštění hříchů se dostává všem stejnou mírou, účast Ducha svatého se vsak dostává úměrně k víře jednotlivce. Snažíš-li se málo, málo dostaneš, snažíš-li se hod­ně, je i odměna hojná.

2,19. Laskavý Pán rychle odpouští, pomalu však trestá. Nikdo tedy neztrácej naději na svou spásu. Přední z apoštolů Petr před nepatrnou služebnicí zapřel Pána třikrát, ale hořce zaplakal nad tím, co učinil. To, že zaplakal, ukazuje na upřímnou lítost, a proto nejen mu bylo odpuštěno zapření, ale podržel si i apoštolskou důstojnost.

3,10. Kdo není pokřtěn, není spasen, kromě mučedníků, kteří i bez křestní vody dostávají království.

3,12. Se svými hříchy sestupuješ do vody, a milost, o kterou prosíme, poznamenává tvou duši a nedovolí, aby tě pohltil strašlivý drak. Mrtvý jsi sestoupil, oživlý a ospravedlněn vystupuješ.

3,14. Jsi-li upřímně zbožný, sestupuje na tebe Duch svatý a hlas nebes­kého Otce k tobě volá nikoliv „tento je můj Syn" (Mt 3,17), ale „tento se stal mým synem". Pouze Božímu Synu platí „je", poněvadž je vždy Božím Synem. Tobě však „nyní se stal", poněvadž nejsi Božím Synem svou přiroze­ností, nýbrž synem se stáváš adopcí.

 

Bůh

4.4. Předně nechť je ve vaší duši o Bohu pevně zakotveno toto: Bůh je jeden, jediný, nezrozený, bez začátku, neměnný, stále týž, ne změnitelný. Nikdo ho nezrodil, nemá nástupce. Jeho život nezačal v čase, ani nikdy ne­končí. Je dobrý a spravedlivý. Až někdy uslyšíš heretika tvrdit, že je rozdíl mezi spravedlivým a dobrým Bohem, vzpomeň si hned na to a poznáš, že je to heretický jed. Tedy je jeden jediný Bůh, Stvořitel duše i těla. Jeden je Stvořitel nebe i země, Stvořitel andělů i archandělů, Stvořitel mnoha věcí, Otec jednoho jediného, věčného, jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož učinil vše viditelné a neviditelné.

4,5. Tento Otec našeho Pána Ježíše Krista není omezen na nějaké místo, ani není menší než nebesa. Zná budoucnost a je mocnější než všichni. Všechno ví a jedná, jak chce. Není řízen během událostí, náhodou ani osudem. Nevzniká. Ve všem je dokonalý a má všechny ctnosti ve stejné míře. Nezmenšuje se ani nezvětšuje, ale vždy je stále stejný. Hříšníkům připravil trest, spravedlivým odměnu.

4,7. Věř i v Božího Syna, jednoho a jediného, našeho Pána Ježíše Krista, Boha zrozeného z Boha. On je Život ze Života, Světlo ze Světla, ve všem podobný tomu, který ho zplodil. Nepřijal své bytí v čase. Je dřív než všechny věky, je od věčnosti. Otec ho zplodil nepochopitelným způso­bem. Je stejně moudrý a spravedlivý jako Otec. Od věčnosti sedí po pravici Otce.

4,9. Věř, že tento jednorozený Boží Syn kvůli našim hříchům sestoupil z nebe na zem, přijal lidskou přirozenost, stejnou jako máme my, a narodil se ze svaté Panny a Ducha svatého. Nebyl jen zdánlivým, nýbrž opravdovým člo­věkem. Ani neprošel Pannou jako nějakým tunelem, ale skutečně z ní přijal tělo, skutečně jedl jako my a skutečně pil jako my. Kdyby totiž vtělení bylo jen přeludem, přeludem by byla i záchrana. Kristus měl v sobě dvojí přirozenost: byl člověk, jak ho bylo vidět, a byl Bůh, jak ho nebylo vidět. Jako člověk skutečně jedl jako my. Měl totiž stejné pocity jako my. Ale jako Bůh nasytil pěti chleby pět tisíc lidí.

4,11. Sestoupil do podsvětí, aby vykoupil spravedlivé. Řekni mi: Chtěl bys, aby jen živí obdrželi milost, i když většina toho není hodna, a aby ti, kdo od času Adama po dlouhé věky byli jakoby ve vězení, nebyli osvobozeni? Prorok Izaiáš to o něm řekl velmi zřetelně. Nechceš, aby král přišel osvobo­dit svého herolda?

 

Písmo

4,35. Dobře se seznam s dvaceti dvěma knihami Písma. Apokryfů si nevšímej. Pečlivě promýšlej pouze ty knihy, které v církvi čteme veřejně. Apoštolově a staří biskupové, kteří byli v církvi představenými, byli mnohem moudřejší a zbožnější než ty, a ti nám ty knihy předali. Jsou to:

Starý zákon: 5 knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuterono­mium; Jozue, syn Núnův; kniha Soudců a Rut; Knihy historické 4: knihy Králů ve dvou svazcích, 2 knihy Paralipomenon v jednom svazku, 2 knihy Ezdráš v jednom svazku, Ester; 5 knih básnických: Job, Žalmy, Přísloví, Ecclesiastes, Velepíseň;            5 knih prorockých: jedna kniha 12 pro­roků, Izaiáš, Jeremiáš s Baruchem, Nářky s Listem, Ezechiel, Daniel.

Nový Zákon: 4 evangelia; Skutky; 7 katolických: Jakubův, Petrovy, Janovy, Židům; 14 Pavlových listů.

 

Víra

5,10. Víra jako pojem je jedna, má vsak dvě stránky. Jedna stránka víry je dogmatická a znamená niterný souhlas s nějakou věcí. Je prospěšná duši, jak říká Pán: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu (J 5,24).

5,11. Druhá stránka víry: je to jakási milost darovaná Kristem. „Jednomu se totiž uděluje skrze Ducha řeč moudrosti, jinému řeč poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravo­vání" (1Kor 12,8n). Tedy tato víra darovaná milostí Ducha není pouze vírou dogmatickou, nýbrž také způsobí, že uděláme něco, co je nad lidské síly. Kdo totiž má tuto víru a řekne této hoře: Přenes se tam!, přenese se (srv. Mt 17,20). Když toto někdo řekne s opravdovou vírou, že se to stane, a nepochy­buje o tom ve svém srdci, tehdy dostává milost.

 

Poznání Boha

6,2. O Bohu neříkáme tolik, kolik je třeba (jedině On to ví), ale kolik je člověk schopen pochopit a kolik může naše slabost snést. Nevysvětlujeme, co je Bůh, ale protože toho o něm s přesností mnoho nevíme, pokorně vyzná­váme, že ho neznáme dokonale. I vyznání naší nevědomosti je velkým pozná­ním Boha.

6,6. Někdo namítne: Co tedy? Není napsáno, že „andělé maličkých stále patří na tvář mého nebeského Otce" (Mt 18,10)? Avšak andělé vidí Boha, ne jak je, ale jak ho sami mohou vidět. Sám Ježíš totiž praví; „Ne, že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce" (J 6,46). Tedy andělé vidí Boha jen tak, jak ho sami mohou vidět. I archandělé jen tak, jak mohou. Trůny a Panstva více než ti první, méně však než by bylo hodno. Mohou pouze vidět, nakolik je to vhodné, se Synem i Ducha svatého.

 

Bůh Otec a Syn

7,5. Bůh je tedy v širším slova smyslu Otcem všech. Avšak je skutečným přirozeným Otcem jednoho jediného Syna, našeho Pána Ježíše Krista.Otcem se nestal v čase, ale Otcem Jednorozeného byl od věčnosti. Ne že byl před tím bezdětný a pak později, když změnil svůj úmysl, se stal Otcem, ale má otcovskou důstojnost dříve, než něco bylo, dříve než bylo všechno to, co možno vnímat smysly, před věky a sice před všemi věky.

10,19. Milovaní, je mnoho pravdivých svědectví o Kristu. Svědčí o něm svaté dřevo kříže, které až do dneška je možné u nás vidět, i ti, kteří přijali víru a naplnili již téměř celý svět.

11,10. Otec zplodil Syna ne tak jako u lidí rodí myšlenka slovo. Myšlen­ka v nás zůstává, avšak slovo pronesené a rozlétnuvší se do vzduchu zaniká. My víme, že Kristus, zrozené Slovo, není slovem jen proneseným, ale Slovem v Bohu zůstávajícím a živým. Ne slovem ústy proneseným a rozplynuvším se ve vzduchu, nýbrž je to Slovo věčné, nevyslovitelné, zrozené z podstaty Otce.

11,18. Otec zplodil Syna a zůstal Otcem. Nezměnil se. Zplodil moudrost, ale sám nepřestal být moudrým. Zplodil sílu a sebe neoslabil. Zplodil Boha a sám nebyl zbaven božství. Nic neztratil, ani se nezměnil, ani se nezmenšil, ani zplozenému nic nechybí. Dokonalý je ten, kdo zplodil. Dokonalý je i ten, který byl zplozen. Bůh zplodil, Bůh byl zplozen. Bůh všech zapsal jako svého Otce Boha.

 

Ježíš Kristus - Bůh i člověk

12,1. Nehodí se klanět se pouhému člověku, ani není správné mluvit O Bohu a nemluvit přitom také o jeho lidské přirozenosti. Kdyby Kristus Bůh - a tím také je - nepřijal lidskou přirozenost, nebyli bychom zachrá­něni. Uctívejme ho jako Boha a věřme, že se stal člověkem. Rovněž není ku prospěchu mluvit o něm jen jako o pouhém člověku, který není také zároveň Bohem. Stejně tak nepřináší spásu, jestliže se nebere vážně vedle božství i lidství. Vyznejme přítomnost Krále a Lékaře. Král Ježíš chce léčit a proto se stal člověkem, aby mohl léčit, co bylo nemocné.

12,14. Když zkušenost dokázala naši slabost, přijal Pán to, co člověk potřeboval. Protože člověk to chtěl slyšet od člověka jemu podobného, přijal Spasitel - aby se lidé snáze poučili - stejnou lidskou přirozenost. Pán přijal z nás to, co je nám podobné, aby tak zachránil člověka. Přijal to, co je podobno nám, aby člověku dal větší milost a aby hříšná lidská přirozenost měla účast na Bohu.

13,2. Nediv se, že byl vykoupen celý svět. Kristus totiž nebyl pouhým člověkem, ale jednorozeným Božím Synem, který zemřel za svět. A hřích jednoho člověka, Adama, přinesl celému světu smrt. Jestliže vinou jednoho smrt opanovala svět, proč v daleko větší míře by spravedlností jednoho neměl vládnout život? A jestliže tehdy prostřednictvím dřeva stromu, z něhož jedli, byli vyhnáni z ráje, copak tím spíše nyní prostřednictvím dřeva, na kterém zemřel Ježíš, nebudou moci věřící vejít do ráje? Jestliže první člověk stvořený ze země přinesl smrt pro všechny, nemohl ten, který stvořil člověka, přinést věcný život, když sám je životem? Horlivý Pinchas tím, že zahubil špatného člověka, utišil Boží hněv (Num 25,6n). Ježíš nezahubil jiného, ale sám sebe vydal jako výkupné. Copak neutiší Boží hněv vůči člověku?

13,6. Kristus nezemřel z přinucení, ani nebyl zabit jako oběť proti své vůli, ale zemřel dobrovolně. Slyš, co praví! „Mám moc svůj život dát a mám moc jen opět přijmout" (J 10,18). Chci to dovolit nepřátelům. Kdybych nechtěl, nestalo by se to. Přišel tedy trpět z vlastního rozhodnutí. Měl radost, že může vykonat dobrý skutek. Těšil se na vítězný věnec. Radoval se ze záchrany lidí. Nestyděl se za kříž. Zachránil celý svět. Ten, kdo trpěl, nebyl pouhý člověk, ale Bůh, který se stal člověkem a bojoval trpělivý zápas.

13,33. To podstoupil Spasitel, když „smířil krví na kříži jak to, co je na zemi, tak i to, co je na nebi" (Kol 1,20). Svými hříchy jsme se stali nepřáteli Boha, a Bůh rozhodl, aby hříšník zemřel. Bylo tedy třeba zvolit ze dvou možností jednu. Buď aby pravdomluvný Bůh všechny zahubil nebo aby jako milo­srdný vzal zpět svou hrozbu. Pohleď však na Boží moudrost! Zachoval svou hrozbu i projevil své milosrdenství. Kristus vzal hříchy na kříž, abychom my jeho smrtí zemřeli hříchům a žili spravedlnosti. Ten, kdo za nás zemřel, nebyl někdo nepatrný, nebyl viditelnou ovcí, nebyl pouhým člověkem, nebyl jen andělem, ale vtěleným Bohem. Špatnost hříšníků nebyla tak velká. Mnohem větší byla spravedlnost toho, který kvůli nám zemřel. Nezhřešili jsme tolik, o kolik spravedlivější byl ten, který dal za nás svůj život. On zemřel, kdy chtěl, a opět ožil, kdy chtěl. Chceš vědět, zda nedal svůj život z přinucení nebo nechtěně odevzdal svého ducha? Zvolal k Otci: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha" (Lk 23,46).

 

Antikrist

15,11. Poněvadž pravý Kristus přijde po druhé a na tento druhý příchod budou čekat lidé prostí a hlavně věřící z obřízky, využije nepřítel této příležitosti a přivede jakéhosi mága, který se velmi dobře vyzná v kouzlech a zaříkáváních. Ten se zmocní římského impéria a bude o sobě podvodně prohlašovat, že je Kristus. Tím, že se bude prohlašovat za Krista, oklame Židy očekávající Pomazaného a pohany svede svým kejklířstvím.

15,12. Především bude předstírat jako nějaký učený mudrc laskavost, skromnost a lidumilnost. Znameními a podvodnými zázraky oklame Židy jako očekávaný Kristus. Později se bude vyznačovat krutostí, takže předčí všechny nespravedlivé a hříšníky, co byli před ním. Bude toužit po krvi, bude krutý, nebude mít slitování, bude se chovat potměšile vůči všem, zvlášť pak vůči křesťanům. Jeho řádění bude trvat tři roky a šest měsíců. Při dru­hém příchodu jednorozeného Božího Syna - našeho Pána a Spasitele Ježíše, opravdového Krista - bude zničen. Kristus zahubí antikrista dechem svých úst a vydá ho pekelnému ohni.

 

Duch svatý

16,19. Až si někdy usedneš a zamyslíš se nad čistotou či svobodným sta­vem, jsi ve škole Ducha svatého. Což často neutekla dívka, která už stála u manželského pokoje? To ji poučoval o panenství Duch svatý. Což často majitel paláců neopovrhl bohatstvím a hodnostmi? Nepoučoval jej Duch svatý? Což často mladý muž, který spatřil krásnou dívku, nezavřel oči, aby ji neviděl a aby unikl pokušení? Ptáš se, proč se to stalo? Duch svatý poučil duši toho mladého muže. Ve světě je tolik touhy po bohatství a křesťané volí dobrovolnou chudobu. Proč? Duch svatý je k tomu vyzval.

16,24. Otec dává Synu a Syn sděluje Duchu svatému. Sám Ježíš praví: „Všechno je mi dáno od mého Otce" (Mt 11,27). O Duchu svatém říká: „Jakmile přijde on, Duch pravdy, ... oslaví mě, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne" (J 16,13n). Otec všechno udílí skrze Syna s Duchem svatým. Otec nedává něco jiného než Syn či Duch svatý. Je totiž jedna spása, jedna moc, jedna víra. Jeden Bůh Otec; jeden Pán, jeho jednorozený Syn; jeden Duch svatý Utěšitel. Postačí vědět toto: Neptej se zbytečně, co je to přirozenost či podstata. Kdyby to bylo napsáno, mluvili bychom o tom. Ale co není napsáno, o tom se neodvažujeme mluvit. Pro naši spásu postačí vědět, že je Otec i Syn i Duch svatý.

17,14. Voda omývá zvenku, Duch svatý i niterně omývá duši a ne­poškozuje ji. Co se divíš? Uvedu zcela běžný příklad, který každý snadno pochopí: Rozpálí-li oheň železo, stane se celé ohněm; studené se stane horkým, černé zazáří. Jestliže hmota, kterou je oheň, vnikne do hmoty žele­za a toto způsobí, proč se divíš, že Duch svatý vniká i do nejskrytějších koutů duše?

 

Vzkříšení

18,1. Kořenem vší dobročinnosti je naděje na zmrtvýchvstání. Očeká­vání odměny přímo nutí duši, aby jednala dobře. Každý je ochoten pod­stoupit jakékoliv obtíže, jestliže vidí, že za tu námahu ho čeká odměna. Bez slíbené odměny duše i tělo brzy ochabnou. Kdo věří, že tělo bude vzkříšeno, chrání svůj šat a neposkvrňuje je smilněním. Kdo nevěří ve zmrtvýchvstání, oddává se smilstvu a zachází s vlastním tělem jako s cizím. Je tedy velikým příkazem a naukou svaté obecné církve věřit ve vzkříšení z mrtvých. Je to velký a velmi nutný příkaz, proti kterému se sice mnozí stavějí, ale je po­tvrzený Pravdou.

18,18. Toto tělo bude vzkříšeno. Nezůstane nemohoucím, jakým je. Bude vzkříšeno. Jako se železo při styku s ohněm změní v oheň, změní se i tělo v nesmrtelné. Lépe to ví Pán, který vstal z mrtvých. Tedy toto tělo vsta­ne z mrtvých, ale nezůstane jen při tom, nýbrž bude věčně žít. K životu ne­potřebuje už jídlo ani schodů, po kterých by se mohlo vystupovat. Stane se duchovým, tak podivuhodným, že to nemůžeme vystihnout. „Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce a měsíc, jako jasná obloha" (Mt 13,43, Da 12,3). Bůh, který předvídá, že lidé tomu nebudou chtít věřit, dal nepatrným broučkům schopnost vysílat v létě z těla světelné paprsky, abychom na jejich příkladu uvěřili tomu, co očekáváme. Ten, kdo dává část, může dát všechno. Kdo způsobil, aby brouček svítil, daleko spíše způsobí, aby spravedlivý za­zářil světlem.

18,19. Budeme tedy vzkříšeni a budeme mít všichni těla věčně trvající, ne však všichni stejná? Spravedlivý dostane tělo hodné nebes, aby mohl po zásluze přebývat s anděly. Hříšník dostane rovněž věčně trvající tělo, které však bude trestáno nikdy nepřestávajícím věčným ohněm. Bůh odměňuje spravedlivě. Nic jsme totiž neudělali bez účasti těla: zle jsme mluvili svými ústy, modlili jsme se ústy, smilnili jsme tělem, očisťovali jsme se tělem, rukou jsme loupili, rukou jsme dávali almužnu a podobně. Protože tedy ke všemu tělo sloužilo, zúčastní se také na všem, co se stane.

 

Církev

18,23. Církev se nazývá obecnou, protože je na celém světě od jednoho konce ke druhému; protože podává celou víru neporušeně a stále se snaží, aby člověk poznal to, čemu učí víra o viditelných i neviditelných věcech, o tom, co je na nebi i co je na zemi. Je obecnou také proto, že všechny lidi vybízí správně uctívat Boha, vládnoucí i podřízené, moudré i prosté. Je obecnou, protože léčí každý druh hříchu a protože je možné v ní dosáhnout každé ctnosti, ať se jmenuje jakkoliv. Dokazuje to skutky, slovem i rozmanitými duchovními dary.

18,26. Kdybys někdy putoval po městech, neptej se jednoduše, kde je chrám Páně. I bezbožné sekty a hereze se svá doupata pokoušejí nazývat chrámy Páně. Ani prostě, kde je kostel, ale kde je katolický kostel. Jedině toto jméno totiž náleží svaté matce nás všech.

 

Svátosti

19,7. Chléb a víno určené k eucharistii před svatým vzýváním uctívané Trojice bylo prostým chlebem a obyčejným vínem. Po vzývání se však chléb stává Kristovým tělem a víno Kristovou Krví. Tytéž obyčejné potraviny určené k poctě satana se vyzýváním démonů stávají nečisté, hříšné.

21,1. Kdo jste vystoupili z vody posvátných pramenů, byli jste pomazáni olejem. Je to obraz toho, kterým byl pomazán Kristus, to je Ducha svatého.

21,3. Jako eucharistický chléb po vzývání Ducha svatého není už prostým chlebem, ale Kristovým tělem, tak i tento svatý olej není po vzývání obyčejným olejem, i kdyby jej někdo chtěl za takový považovat, ale darem Krista a Ducha svatého. Tím se totiž stal v přítomnosti božství. Jím se maže tvé čelo a ostatní smyslové orgány. Tělo je sice pomazáno viditelným olejem, ale oživujícím Duchem svatým se posvěcuje duše.

22,1. Samo sdělení blaženého Pavla (1Kor 11,23) nás o Božích tajemstvích poučilo dostatečně. A vy jste byli uznáni za hodné mít při nich účast na Kristově těle a krvi. Pavel totiž řekl: „V té noci, kdy byl zrazen," a tak dále. Když po těchto slovech ještě řekl o chlebu „To je mé tělo," kdo se o tom odváží pochybovat? A když potvrdil slova „Toto je má krev," kdo bude ještě pochybovat a tvrdit, že to není Kristova krev?

22,2. Když tehdy v Káni Galilejské proměnil vodu ve víno, jež je po­dobné krvi, nezaslouží si podobně naší víry, jestliže víno proměnil v krev? Byl pozván na svatbu a učinil tam tak úžasný zázrak. My bychom tedy neměli uznat, že synům Ženicha poskytne daleko lepší pokrm, své Tělo a svou Krev?

22,3. A tak s plným přesvědčením přijímáme Tělo a Krev Krista. V po­době chleba je ti dáváno Tělo a v podobě vína je ti dávána Krev. Tím, že jsi přijal Tělo a Krev Krista, ses stal účastným na Těle a Krvi Kristově. Tak se stáváme nositeli Krista a jeho tělo a krev přešly do našich údů. Podle blaženého Petra jsme se stali „Účastnými na božské přirozenosti" (2P 1,4).

22,6. Nemysli tedy už na obyčejný chléb a víno. Podle slov Pána se stá­vají Tělem a Krví Krista. I když cítíš, že je to pravda, víra nechť tě ještě v tom přesvědčení utvrdí. Neposuzuj to podle chuti, věř bez pochybování a buď ujištěn, že jsou ti dávány darem Kristovo Tělo a Krev.

22,7. „Pomazal jsi mou hlavu olejem" (Ž 23,5). Olejem pomazal tvou hlavu na čele, dostal jsi pečeť od Boha, posvěcení od Boha a máš se stát obrazem pečeti.

22,9. Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo Tělo, a že víno není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev. Dávno o tom řekl v žalmu David: „Chléb posiluje srdce člověka, olejem rozjasňuje tvář" (Ž 104,15). Posiluj své srdce tímto jakoby duchovním chlebem a rozjasni tvář své duše!

 

Bohoslužba

23,6. Potom (při oběti) máme na mysli nebe, zemi, moře, slunce, měsíc, hvězdy a všechno tvorstvo obdařené rozumem i to bez rozumu, viditelné i neviditelné, anděly, archanděly, mocnosti, panstva, knížectva, trůny, che­ruby s mnoha tvářemi, síly volající s Davidem „Velebte se mnou Pána!" (Ž 34,4). Vzpomínáme i na serafy, které v Duchu svatém viděl Izaiáš, jak stojí kolem trůnu.

23,7. Když se tak posvětíme těmito duchovními chvalozpěvy, prosíme dobrotivého Boha, aby seslal na předložené dary Ducha svatého, aby chléb učinil Kristovým Tělem a víno Kristovou Krví. Čeho se totiž dotkne Duch svatý, to je jistě posvěceno a proměněno.

23,8. Když je dokonána duchovní oběť, nekrvavá bohoslužba, prosíme při této smírné oběti Boha o pokoj ve všech církvích, aby panoval ve světě řád, prosíme za vládce, vojáky a druhy, za slabé, za znavené těžkou prací. Zkrátka všichni se modlíme za všechny, kteří potřebují naši pomoc, a přiná­šíme tuto oběť.

23,9. Potom vzpomínáme i zesnulé. Především patriarchy, proroky, apoštoly, mučedníky, aby Bůh na jejich modlitby a přímluvy přijal naši prosbu. Potom vzpomínáme i na zesnulé svaté otce, biskupy, prostě na všech­ny, kteří mezi námi zemřeli, v důvěře, že velmi prospěje duším, za které prosíme, tato svatá a úžasná oběť.

23,10. Chci vás přesvědčit příkladem. Vím totiž, že mnozí říkají: Co po­může duši, ať už odešla z tohoto světa se hříchy nebo bez hříchů, když se na ni vzpomíná při obětí? Neodpustil by král trest těm, kteří jej urazili a byli za to posláni do vyhnanství, kdyby mu za ně jejich blízcí přinesli skvostné dary? Stejně je to s námi, kteří prosíme Boha za zemřelé, i když to byli hříš­níci. My sice nepřinášíme skvostné dary, ale obětujeme Krista zabitého za naše hříchy a prosíme laskavého Boha, aby se smiloval nad nimi i nad námi.

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky jsou redakční.)

 

Od téhož autora:

O těle a krvi Kristově
Živá voda Ducha svatého
O dvojím příchodu Ježíše Krista   
Sestoupil do podsvětí, aby i odtud vysvobodil spravedlivé   

 

Související články:

  Tridentský koncil o křtu
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti?
Justin: To čiňte na mou památku
Hilarius z Poitiers: Takto jsi připravil zemi
Brigita Švédská: O Kristově křtu v Jordánu
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3 
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3
Hilarius z Poitiers: Jako Syn žije z Otce, tak my žijeme ze Syna skrze jeho tělo  
Tertulián: Požíváme a ctíme eucharistii a značíme se znamením Kříže  
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Ambrož Milánský: Kříž Kristův nám navrací ráj 
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým