Panarion

  

Svatý Epifanius

Ostrov Kypr, kde apoštol Pavel na své první cestě s Barnabášem a evangelistou Markem zaseli semeno Kristovy nauky, dal církvi spisovatele sv . Epifania .

Narozen kolem r. 310 v malé obci u Eleutheropolis (dnes vesnice Beth Džibrin, 90 km jihozápadně od Jeruzaléma) pobýval nějaký čas mezi egyptskými mnichy. Po svém návratu založil poblíž Eleutheropole klášter a byl v něm 30 let představeným. Pro jeho učenost, zbožnost a životní bezúhonnost ho kyperští biskupové r. 376 zvolili biskupem v tehdejší Konstantii (dříve Salamis, dnes jen trosky uprostřed východního pobřežního ostrova) a tím i metropolitou celého ostrova. Celý svůj život zasvětil zápasu o pravověří, mnohdy až neopodstatněnému. Kupříkladu r. 394 odejel do Jeruzaléma, kde tak ostře kázal proti přívržencům Origena (toho považoval za otce všech herezí), až mu to tamní biskup zakázal. Když r. 399 alexandrijský patriarcha Theofil vyhnal origenovsky smýšlející mnichy z nitrijské pouště a části z nich, kteří odešli do Cařihradu, se ujal sv. Jan Zlatoústý, vystoupil Epifanius i proti tomuto světci. Když však poznal, že ho využili k tomu, aby odstranili sv. Jana Zlatoústého, vrátil se domů na Kypr. Na cestě r. 403 zemřel.

Epiphanius byl velmi vzdělaný. Podle sv. Jeronýma znal řecky, syrsky, hebrejsky, koptsky a něco latinsky. Vzdělání však neodpovídala myšlenková hloubka. Jeho spisy neobsahují původní myšlenky, jsou však pokladnicí pro poznání křesťanského života. Oproti Kappadočanům a jiným spekulativním teologům zastával tehdejší tradicionalismus. Kde se teologická spekulace odkláněla od jím zastávané tradice, neviděl v tom lidské pochybení, které se při hledání a bádání může přihodit, nýbrž kacířství, herezi. Co se mu však zdálo, že je v souladu s jím zastávanou tradicí, tomu lehce uvěřil. Tyto nedostatky vyvažovala však svatost jeho života. On byl snad jediným pravověrným biskupem, který byl uchráněn ariánských útoků.

 

Panarion

Připojený úryvek je z jeho spisu Panarion uváděného i pod jménem Hereze. Panarion znamená jakousi lékárničku. Spis má tedy poskytnout lék proti herezím. Byl napsán mezi lety 374-377 a uvádí na 80 herezí, někdy v doslovném znění některých dnes ztracených pramenů. Je proto pro církevní historii velmi cenný. K herezím počítá i pohanské filozofické školy a židovské sekty. Pramenem mu byli Ireneus a Hippolyt. Na konci spisu je souhrn křesťanského učení.

 

ThDr. Josef Novák

 

Panarion (Adversus Haereses Panarium; EP 1090-1112)

  

8,5. Boží zákon daný Židům přikázal znát a uctívat pouze jediného Boha. Bylo jim naznačeno, že je jeden Bůh v Trojici, a věřili tomu jejich nejlepší lidé, to je proroci a svatí.

8,6. Kánon Starého zákona: 1. Genesis, 2. Exodus, 3. Leviticus, 4. Numeri, 5. Deuteronomium, 6. Jozue, 7. kniha Soudců, 8. Rut, 9. Job, 10. Žalmy, 11. kniha Šalamounových přísloví, 12. Ecclesiastes (Kazatel), 13. Velepíseň, 14.-17. kniha Králů IV, 18.-19. Paralipomenon II, 20. Proroci XII, 21. Izaiáš, 22. Jeremiáš, jeho Pláč, jeho Listy a Baruch. 23. Ezechiel, 24. Daniel, 25.-26. Ezdráš II, 27. Ester, Tobiáš, Judit. Dále dvě knihy, které oni považují za pochybné: Kniha Moudrosti Sirachovce a Šalomouna a ještě jiné, zvané apokryfy.

27,6. V Římě byli prvními apoštoly a biskupy Petr a Pavel. Pak Linus, Klétus, pak Klement - současník Petra a Pavla, kterého připomíná Pavel v listě Římanům (správně: Filipanům - pozn. překl.). Nikdo se nediv, že před ním jiní přijali od apoštolů biskupskou službu, ač byl současníkem Petra a Pavla, protože žil v době apoštolů. Pořadí římských biskupů je toto: Petr a Pavel, Linus, Kletus, Klement, Evarist, Alexander, Xistus, Telesforus, Hyginus, Pius, Anicetus, kterého jsem krátce před tím uvedl v seznamu biskupů.

33,9. Co už Mojžíš napsal, nenapsal bez Boží vůle, ale na podnět Ducha svatého dal lidu Zákon. A že je to Boží zákon, je jasné. Bůh vždy jednak rozhoduje o tom, co se stane, jednak o tom, co poslouží jako předobraz, jednak zjevuje budoucí dobra. Když pak přišel náš Pán Ježíš Kristus, ukázal, že se to v evangeliu splnilo.

51,30. V Káni Galilejské byla svatba, na kterou byl (Ježíš) pozván a kde proměnil vodu ve víno. Učinil tak z dvojího důvodu: Jednak, aby prchavou světskou radost spoutal zdrženlivostí a počestností a pak - to zobrazuje víno - uklidnil radostí i milostí; jednak chtěl umlčet ty, kteří byli proti němu, a ukázat jim, že on sám je Bůh s Otcem a jeho svatým Duchem.

59,2. Kdo ztratil panictví, nemůže je znovu tělesně získat, poněvadž příroda je nevrací. Stejně je tak i s tím, kdo po křtu velmi zhřešil. Avšak kdo ztratil panictví, může zdrženlivostí nabýt určitého stupně cti. Stejně tak i ten, kdo se po křtu dopustil těžšího hříchu, může být vyléčen.

59,4. Věc se má vskutku tak, že po Kristově příchodu na svět nejsou přijímáni pro službu svatého Božího kněžství ti, kdo po prvním manželství, když jim manželka zemřela, se oženili podruhé, protože kněžství je nadmíru vznešené. To svatá Boží církev pečlivě zachovává. Ke službě jáhna, kněze, biskupa nebo podjáhna zvláště tam, kde jsou církevní předpisy úzkostlivě zachovávány, nepřipouští muže, který dosud žije s manželkou a vychovává děti, nýbrž jen toho, kdo se vůbec neoženil nebo je vdovcem.

U lidu pro jeho slabost je možné strpět, aby ti, kdo nemohou zůstat při první manželce, se po smrti ženy znovu oženili. Kdo zůstal jen při první manželce, zaslouží si větší chvály a cti ode všech shromážděných v církvi. Nesmí mít dvě manželky současně, dokud ještě žije jeho první manželka. S druhou se může zákonitě oženit až po smrti první.

61,6. Všechna Boží slova není třeba vysvětlovat alegoricky, protože mají svůj vlastní smysl. Abychom poznali sílu myšlenky, je třeba je důkladně promyslet. Je třeba užít i tradice. Není možné všechno získat z Božího Písma. Proto svatí apoštolově nám něco předali Písmem, něco ústním podáním.

62,4. Duch je vždy s Otcem i Synem. Není bratrem Otce, není zrozen, není stvořen, není bratrem Syna, není potomkem Otce. Z Otce vychází a přijímá od Syna, patří k Otci i Synu, je téže podstaty, má totéž božství, je z Otce i Syna, je s Otcem i Synem. Vždy existuje jako Duch svatý, Duch Boží, Duch slávy, Duch Kristův, Duch Otce. „Duch Otce mluví ve vás" (Mt 10,20), „Duch můj stanul mezi vámi" (Ag 2,5). Třetí v pořadí, rovný božstvím, rovný Otci i Synu, v Trojici je s nimi spojen, je pečetí víry.

64,35. Nevstává znovu ten, kdo nepadl, nýbrž ten, kdo padl a znovu vstal. To platí i o zmrtvýchvstání. Do hrobu se ukládá ne to, co neumírá, ale co zemřelo. Umírá tělo, duše je nesmrtelná.

65,5. Boží slovo jasně naznačuje, že andělé nebyli stvořeni ani až po hvězdách, ani před nebem a zemí. Slovo jasně říká, že před nebem a zemí nebylo žádné tvorstvo, že „na počátku Bůh stvořil nebe a zemi" (Gen 1,1). To byl začátek tvorstva a před tím nebylo žádné.

69,26. Zeptáš se mne: Chtěl či nechtěl Otec zplodit Syna? Hašteřivý člověče, nejsem jako ty, abych si něco takového myslel o Bohu. Kdyby chtěl zplodit Syna proti své vůli, zplodil by jej nechtěně. Kdyby jej napřed chtěl zplodit, byla by tu vůle dříve než Syn a byla by tu časová vzdálenost mezi Synem a Otcovou vůlí. V Bohu však neexistuje čas, aby se pro něco rozhodl, ani vůle rozhodnout se. Tedy, ne že by chtěl či nechtěl zplodit Syna, nýbrž zplodil jej tou přirozeností, která je víc než vůle.

69,52. Bůh Slovo-Stvořitel, nemající začátku - který stvořil spolu s Otcem a jeho svatým Duchem člověka, nesmrtelný, neposkvrněný - jakýmsi nevyslovitelným tajemstvím své moudrosti se dobrovolně stal člověkem a z nesmírné lásky k lidem na sebe dokonale vzal všechno, co sám stvořil. Stalo se to ne z přinucení, ale ochotně. V těle, které vzal na sebe, chtěl odsoudit hřích, na kříži zrušit kletbu, v hrobě odstranit porušitelnost, a když přišel ve svém božství s duší do podsvětí, zlomil osten smrti a zrušil s podsvětím uzavřenou smlouvu.

69,62. Božství totiž chtělo dokonat vše, co bylo třeba dokonat v tajemství utrpení: s duší sestoupit do podsvětí a vysvobodit odtud zemřelé, to je patriarchy.

70,5. Nutno zavrhnout názor těch, kteří říkají, že tělo je obrazem Boha. Jak by bylo možné, aby viditelné bylo podobné neviditelnému? Bylo by možné, aby tělo bylo podobné tomu, co nemá tělo? To, co je možné poznat hmatem, by mohlo být podobné tomu, co nelze poznat smysly?

70,7. Boha není možné vidět. Zvlášť člověku je to nemožné. Není možné, aby viditelné vidělo to, co je neviditelné. Avšak neviditelný Bůh z lásky k lidem a ze své moci učinil to, co bylo nemožné. Svou mocí způsobil, že neviditelné se stalo viditelným, a co člověk poznával jako neviditelné a nekonečné, přiblížil lidskému poznání tak, aby to člověk mohl pochopit. V Božím Písmu si nic neodporuje, neshledáme, že by jeden text odporoval druhému

73,34. (Antiochijští) vyznávají, že Otec i Duch svatý jsou téže podstaty, tři osoby, jedna přirozenost, jedno božství. Je to pravá víra, víra pradávna, víra proroků, evangelijní i apoštolská. Tu naši otcové a biskupové vyznali na koncilu v Nicei za velikého a přeblaženého císaře Konstantina.

75,4. Všem rozumně uvažujícím lidem je známo, že je naprosto pošetilé tvrdit, že biskup a kněz si jsou rovni. Jak by to bylo možné? Je tu ustanovení, které rodí církvi otce. Církev, poněvadž nemůže rodit otce, rodí koupelí znovuzrození děti, ne však otce a učitele. Jak by bylo možné, aby někdo světil kněze, když nemá moc vzkládat na něho ruce, nebo tvrdit, že kněz je roven biskupovi?

75,8. Co by mohlo být užitečnější než vzpomínat na zemřelé? Co může být lepší a krásnější, než když žijící věří, že mrtví žijí, že nezanikli, ale že jsou a žijí u Pána? Proč by velmi vznešené nařízení mluvilo o tom, co mohou očekávat ti, kteří se modlí za bratry putující k nebi? Modlitba za ně pomáhá, i když všichni nevymazali své viny. A protože často vědomě či nevědomě ve svém životě chybujeme, je modlitba projevem šlechetnosti. Vzpomínáme totiž na spravedlivé i hříšníky. Na hříšníky proto, že potřebují Božího slitování. Vzpomínáme na spravedlivé otce a patriarchy, proroky a apoštoly, evangelisty, mučedníky, vyznavače, biskupy, poustevníky a na celé shromáždění. Pána Ježíše Krista pro úctu k němu neřadíme k lidem. Tomu vzdáváme povinnou úctu, protože nemůžeme s Pánem srovnávat žádného člověka, i kdyby byl spravedlivější než tisíce jiných lidí.

77,29. Nemáme dva Kristy ani dva Boží Syny jako krále, ale Boha a člověka v jedné osobě. Ne jako by Kristus bydlel v člověku, ale On celý se stal člověkem... „Slovo se stalo tělem" (J 1,14). Neřekl: Tělo se stalo Slovem. Tedy Slovo napřed přišlo z nebe, z matky svaté Panny vzalo své tělo a celou lidskou přirozenost v sebe dokonale přetvořilo.

78,6. Kdo se kdy odvážil vyslovit jméno svaté Marie a nepřidal k tomu ještě „Panna"? Z těchto přívlastků poznáváme její ctnosti. Jméno „Panna" pro svatou Marii se nezmění. Její svatost totiž byla neposkvrněna.

79,3. Ač je v církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou. Jáhenku pověřujeme tím, co je pro ženu důstojné buď při křtu nebo aby ošetřovala nemocnou v jejích bolestech, aby jen jáhenka obnažovala ženské tělo a neviděli je muži konající liturgii.

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí RTh.) 

 

Související články:

Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Epifanius ze Salaminy: Sestoupení Pána do pekel 
Tertulián: Uplatnění preskripce vůči heretikům 
Hippolyt Římský: Philosophumena (úryvek)
Origenes: Proti Celsovi (Contra Celsum)
Irenej z Lyonu: Proti bludům
Justin: První apologie