Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Výklad Janova evangelia - 1. traktát

Výklad Janova evangelia - 1. traktát

sv. Augustin, 24.8. 2009

Výklad Janova evangelia sv. Augustina (354-430) je obsáhlá homiletická práce o 124 traktátech. Toto evangelium v něm sv. Augustin rozebírá takřka slovo za slovem, aby na něm posluchačům osvětlil především tajemství Božího vtělení a tajemství Nejsvětější Trojice, a to i např. srovnáním s tehdejšími bludnými naukami. Tyto traktáty sv. Augustin pronesl jako skutečná kázání v Hippo v letech 414-416. V následujícm úryvku přinášíme český překlad 1. traktátu, v němž rozebírá prvních 5 veršů Janova evangelia.

 

Svatý Augustin

Závislost duchovního života latinské církve na církvi řecké, jak to vidíme ještě u sv. Ambrože, byla přerušena biskupem malého afrického města Hippo, který byl nejen nejlepším teologem své doby, ale poznamenal církevní a duchovní život na západě na celá staletí. Nebyl jím nikdo jiný než sv. Augustin.

Jeho cesta od hlubin až k nejvyšším vrcholům lidského myšlení byla poznamenána neustálým neklidem hledání vnitřního uspokojení. Jeho hledající srdce nalezlo klid až tehdy, kdy plně nalezlo zdroj klidu, dokud plně nespočinulo v Bohu. Vzhledem k rozsahu této práce se omezuji jen na strohá data. Odkazuji proto na jeho Vyznání, která jsou jeho veřejnou zpovědí a zároveň i hymnem na velikost Božího milosrdenství a lásky.

Narodil se v Thagaste v Numidii poblíž města Hippo (dnes Sebus na pobřežním území, které je nyní zčásti v Tunisku a zčásti v Alžírsku). Jeho otec Patricius se dal pokřtít krátce před svou smrtí. Matkou byla světice sv. Monika. Jí věnoval 6 posledních kapitol 9. knihy Vyznání. Prvního vzdělání se mu dostalo augustinus-001-men-vz.jpgv rodišti a v blízké Madauře. V 17 letech začal studovat rétoriku v Kartágu. R. 383 odešel do Říma a působil zde asi půl roku jako učitel rétoriky a pak jako profesor téhož oboru v Miláně. Nespokojen s názory manichejců, k nimž se přidružil, se tam při svém hledání setkal se sv. Ambrožem, jehož postava na něho silně zapůsobila. R. 386 na podzim skládá svůj úřad a odchází se svými nejbližšími na venkovský statek svého přítele v Cassiacum poblíž Milána, aby se tu připravoval na křest. Na počátku postu příštího roku se hlásí k přijetí křtu a o velikonocích se svým synem Adeodatem a přítelem Alypiem přijímá křest z rukou sv. Ambrože. Několik měsíců nato se vrací s matkou a synem do Afriky. Na cestě v Ostii mu zemřela matka a krátce potom i syn. Po smrti své matky zůstal ještě rok v Římě a pak se vrátil natrvalo do svého rodiště. Tam se se svými přáteli uchýlil do klášterní odloučenosti. Jeho učenost a zbožnost byly již tak známé, že ho r. 391 biskup Valerius z Hippo požádal, aby se dal vysvětit na kněze. Kněžským svěcením začíná vlastně druhá etapa jeho života. Po hledání a konečně i nalezení životního zaměření ustoupily dosud převládající filozofické zájmy čisté teologické orientaci a praktické církevní činnosti. Valerius, aby ho ještě více připoutal ke své církevní obci, ho vysvětil na pomocného biskupa. Po Valeriově smrti nastupuje Augustin na jeho místo. Brána činností se mu plně otevřela. Muž, který po dlouhém hledání našel správný směr a plné uspokojení pro své neklidné srdce, se dává do zápasu o čistotu a jednotu víry. Byl to nejen manichejismus, který ho nutil vyřešit si problém víry, ale i donatistické schisma, které rozštěpilo jednotu a ochromilo tamní církevní život, pak také pelagianismus se svým popřením potřeby Boží milosti, proti nimž obrátil své pero. Bylo by však jednostranné, kdybychom jeho činnost viděli jen ve vyvracení a potírání nesprávných směrů. Stará zkušenost učí, že největším nepřítelem víry je neznalost. Proto i Augustinova činnost jako myslitele a biskupa je zaměřena na to, aby jemu svěřený lid byl co nejvíce seznámen se základy Kristovy nauky pramenící z Písma sv. Učení církve mu při tom nebylo jen směrnicí, nýbrž i normou jeho víry, myšlení a bádání. „Zastávat něco, co odporuje cítění obecné církve, je nanejvýš trestuhodné" (Ep. 118); „Nevěřil bych evangeliu, kdyby mne k tomu nepobízela autorita církve; Řím promluvil a tím je celá záležitost skončena" (Ep. 132), to je stanovisko v otázkách víry. Z vlastní zkušenosti znal dobře lidské srdce s jeho slabostmi a sklony, a proto nebyl přísným soudcem lidí, i když zavrhoval jejich nesprávnosti a pochybení. Že si dovedl získat lidi, dosvědčuje i to, že neměl nepřátel ani mezi těmi, jejichž bludy potíral. Jeho svatost a velikost spočívala v jeho pokoře. „Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš obecné církvi; co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk" (De vera relig.). Slova, na která mnohý člověk opojen svými vědomostmi často zapomíná.

Naše ukázky z díla sv. Augustina jsou vzaty z jeho Výkladu evangelia sv. Jana a ze spisu O Trojici.

Výklad Janova evangelia je obsáhlá homiletická práce o 124 traktátech. Takřka slovo za slovem rozebírá toto evangelium, aby na něm posluchačům osvětlil tajemství Božího vtělení a tajemství Nejsvětější Trojice. Současně při výkladu neopomíjí žádné příležitosti, aby nejen upozornil na názory odchylující se od nauky obecné církve, ale aby je i hloubkou argumentů vyvrátil. Tyto traktáty jako skutečná kázání pronesl v Hippo r. 414-416, a to bez přerušení. Výjimku činily velikonoce, kdy tento výklad přerušil výkladem 1. listu Janova.

Spis O Trojici v 15 knihách je Augustinovým hlavním dogmatickým dílem. Pracoval na něm plných 20 let (399-419), a jak sám poznamenává, málo čtenářů plně pochopí jeho závěry. Spis je vlastně uzavřením patristické spekulace o tajemství Nejsvětější Trojice.

 

ThDr. Josef Novák

 

Výklad Janova evangelia
(Tractatus primus in Ioannem; ML 35)

   

1. traktát (J 1,1-5)

1. Když přemýšlím o tom, co jsme slyšeli v apoštolském čtení, že totiž člověk přirozeně žijící nepřijímá věci, jež jsou Božího Ducha (1Kor 2,14), a když mám za to, že zde ve shromáždění vaší lásky jsou mnozí přirozeně žijící, kteří dosud jednají podle přání těla a nemohou se dosud vzchopit posuzovat je duchovně, jsem velmi na rozpacích, zda podle Bohem mi daných možností budu moci vysvětlit slova evangelia „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1).

To přirozeně žijící člověk nechápe. Nuže co, bratři? Budeme mlčet? Nač to číst, když by se mělo mlčet? Nač to poslouchat, když by se to nemělo vykládat? A nač to vykládat, když by se to nemělo pochopit? Přece však nepochybuji, že jsou mezi vámi někteří, kteří výklad nejen pochopit mohou, ale pochopili to ještě před výkladem. Ty, kteří mohou pochopit, nezklamu. Jen se bojím, že budu zbytečně mluvit k těm, kteří to nemohou pochopit.

Konečně nechť Boží milosrdenství dostatečně umožní všem, aby každý pochopil, co může podle svých možností pochopit. I ten, který mluví, říká jen to, co říci může. Vždyť, kdo to může říci tak, jak tomu opravdu je? Osměluji se říci, moji bratři, že možná ani Jan sám to neřekl tak, jak tomu opravdu je, ale jen jak mohl, poněvadž o Bohu mluvil člověk, i když inspirován Bohem, přece jen člověk. Poněvadž byl inspirován, řekl aspoň něco. Kdyby nebyl inspirován, neřekl by nic. I když jako člověk inspirovaný Bohem neřekl vše, přece řekl, co jako člověk říci mohl.

2. Tento Jan, nejmilejší bratři, patřil k oněm horským velikánům, o nichž je psáno: „Hory přinesou lidu pokoj a pahorky spravedlnost" (Ž 72,3). Horami jsou duše vznešené, pahorky duše prosté. Avšak hory přinášejí pokoj proto, aby pahorky mohly vydávat spravedlnost. Jakou spravedlnost vydávají pahorky? Víru, protože spravedlivý žije z víry (Ř 1,17). Prosté duše by však nepřijaly víru, kdyby vznešené duše, které jsou zvány horami, nebyly osvíceny samotnou Moudrostí. Takto mohou vznešené duše předat prostým to, co prostí mohou pochopit. Tak pahorky mohou žít z víry, protože hory přinášejí pokoj. Samy hory řekly církvi „Pokoj vám", a tím, že ohlašovaly církvi pokoj, neoddělily se od Toho, od něhož pokoj přijaly (J 20,19). Pokoj zvěstovaly opravdově, ne pokrytecky.

3. Jsou totiž i jiné hory. Když na ně narazí loď, ztroskotá. Trosečníci je snadno vidí a pokoušejí se u nich přistát. Na takové hoře je mnohdy vidět i zemi, pod horou se však skrývají skály. Když se někdo pokusí přistát u takové hory, narazí na skaliska. Nenajde přístav, ale vlnobití. Někteří byli takovými horami. Ukázali se mezi lidem velkými, zavinili však hereze a schismata, rozdělili Boží církev. Ti, kdo rozdělili církev Boží, nebyli však oněmi horami, o kterých je řečeno „Hory přinesou lidu pokoj". Jak by mohli přinést pokoj ti, kteří roztrhli jednotu?

4. Kdo však přijali pokoj a zvěstovali jej lidu, ti nazírali na samotnou Moudrost, pokud ovšem lidská srdce mohou postihnout to, co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo a co ani lidskou mysl nenapadlo (1Kor 2,9). Jestliže lidskou mysl to nenapadlo, jak to mohl postihnout Jan? Cožpak Jan nebyl člověkem? Či snad Moudrost nevystoupila do Janova srdce, ale jeho srdce vystoupilo k ní? Co totiž vystupuje do lidského srdce, vystupuje k člověku ze zdola. Kam však vystupuje lidské srdce, to je vysoko nad člověkem. Je možné to, bratři, říci také takto: Jestliže to vystoupilo do Janova srdce - možno-li se tak vyjádřit -, vystoupilo to do jeho srdce natolik, že nebyl člověkem. Co znamená: „Nebyl člověkem"? Natolik, že začal být andělem. Neboť všichni svatí jsou anděly, protože jsou Božími posly.[1] Co tedy říká Apoštol lidem tělesně a přirozeně žijícím, kteří nejsou schopni pochopit Boží věci? „Když říkáte: ‚Já jsem Pavlův‘, ‚já Apollův‘, copak nesmýšlíte pozemsky?" (1Kor 3,4). Co chtěl učinit z těch, kterým vytýkal, že smýšlejí pozemsky? Chcete vědět, co z nich chtěl učinit? Slyšte, co je psáno v žalmech! „Já jsem řekl: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího" (Ž 82,6). Bůh nás tedy volá k tomu, abychom nebyli lidmi pozemsky smýšlejícími. Nebudeme však lidmi v tom lepším slova smyslu, jestliže napřed připustíme, že jsme lidmi, to je, dokud nepovstaneme z nízkosti k oné vznešenosti, abychom v domnění, že jsme něco, když nejsme ničím, nejen nedostali, co nejsme, ale abychom neztratili i to, co jsme.

5. Tedy, bratři, mezi tyto hory patřil i Jan. A ten řekl: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1). Tato hora přijala pokoj a rozjímala o božství Slova. Jaká byla tato hora? Jak vysoká? Převyšovala všechny pozemské vrcholy, převyšovala všechny oblaky, převyšovala všechny nebeské hvězdy, převyšovala všechny chóry a legie andělů. Kdyby totiž nepřevyšovala veškeré stvoření, nedostala by se až k Tomu, skrze něhož bylo všechno učiněno. Nemůžete si představit, co vše převyšovala, neuvidíte-li, kam až se Jan dostal. Ptáš se na zemi a nebe? Jsou stvořeny. Ptáš se na to, co je v nebi a na zemi? Ovšem i toto bylo stvořeno. Ptáš se na anděly, archanděly, trůny, panstva, knížectva či na mocnosti? I toto vše bylo stvořeno. Když totiž toto všechno žalm vypočetl, zakončil takto: „Vždyť on přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 148,5). Jestliže řekl a stalo se, stalo se skrze Slovo. Jestliže to bylo učiněno skrze Slovo, nemohl na to Jan přijít sám od sebe. Jan nemohl přijít sám od sebe na to, co říká: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1), kdyby nepřevyšoval vše, co bylo skrze Slovo učiněno. Jaká je to tedy hora, jak svatá, jak vysoká mezi ostatními horami, které přinesly Božímu lidu pokoj, že pahorky mohly přinést spravedlnost?

6. Vidíte tedy, bratři, nikoli náhodou Jan patří mezi ty hory, o kterých jsme před chvilkou zpívali: „Pozvedám své oči k horám; odkud mi přijde pomoc" (Ž 121,1). Chcete-li tedy, moji bratři, pochopit, pozdvihněte své zraky k této hoře, to je, vzhlédněte k evangelistovi. Snažte se pochopit, co chce říci. Protože však ty hory přinášejí pokoj, nemůže být v pokoji ten, kdo svou naději vložil v člověka. Nevzhlížejte k hoře v domnění, že svou naději musíte vzkládat v člověka. Proto ke slovům „Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc" (Ž 121,1) ihned dodejte „Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi" (Ž 121,2). Nuže, pozdvihněme své zraky k horám, odkud nám přichází pomoc. A přece do samotných hor nesmíme vzkládat svou naději. I hory dostávají to, co nám dávají. Když své zraky upíráme k Písmu, protože nám bylo dáno prostřednictvím lidí, upíráme tím své oči k horám, odkud nám přijde pomoc. Vždyť přece ti, co napsali Písma, byli lidmi, nezářili sami ze své moci. Bylo „Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět" (J 1,9). Onou horou byl i Jan Křtitel. A ten řekl „Já nejsem Kristus" (J 1,20), aby ten, kdo vkládal naději v horu, neodpadl od Toho, který osvěcuje hory. Apoštol Jan vyznal: „Z jeho plnosti jsme všechno obdrželi" (J 1,16). Abys tedy nepřičítal pomoc, kterou dostáváš, horám, musíš dodat ke slovům „Pozvedám své oči k horám, odkud mi přichází pomoc" (Ž 121,1) ještě „Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi" (Ž 121,2).

7. Bratři, toto jsem připomenul, abyste věděli, proč jste pozdvihli své zraky k horám, když jste upřeli svá srdce k Písmům a slyšíte slova evangelia „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1) a tak dále. Kdyby to totiž neříkaly hory, i kdybyste o tom uvažovali sebevíce, nepochopili byste to. Tedy z hor nám přichází pomoc, abyste i toto mohli slyšet. Dosud však nemůžete pochopit, co slyšíte. Vzývejte o pomoc Boha, který učinil nebe i zemi. Hory mohly mluvit, nemohly však samy od sebe svítit. I ony byly osvěcovány tím, že poslouchaly. Tímto způsobem, bratři, to přijal i ten, který to řekl, Jan, který spočíval na hrudi Pána (J 13,25). Co pil z prsou Pána, to dal pít i nám. On dal pít slova, ty se však musíš snažit dozvědět, odkud pil. Pozdvihni oči k horám, odkud ti přichází pomoc, a odtud přijmi kalich s nápojem, to je slovo. Poněvadž ti pomáhá Bůh, který učinil nebe i zemi, naplň své srdce tam, kde je naplnil i on. Proto jsi řekl: „Pomoc moje od Hospodina, on učinil nebesa i zemi" (Ž 121,2). Nechť tě nasytí ten, který má moc. Bratři, ještě toto: Upřete svou pozornost, jak každý nejlépe umí, a snažte se pochopit ta slova! Snad řeknete, že já jsem vám blíže než Bůh. Nikoli. On je mnohem blíže. Mne vidíte očima, On však je ve vašem svědomí. Mně věnujte pozornost, Jemu srdce a splníte obojí. Vy upíráte své oči i mysl k nám. Neupírejte je k nám - my nepatříme k těm horám -, ale k evangeliu, k samotnému evangelistovi. Srdce však pozdvihněte k Pánu, aby On je nasytil. Každý je pozdvihni tak, abys věděl, co pozdvihuješ a jak pozdvihuješ. Proč jsem řekl: Co pozdvihuješ a jak pozdvihuješ? Abys věděl, jaké že srdce pozdvihuješ k nebi, aby snad nebylo zatíženo smyslností a nezřítilo se dříve, než by se mu dostalo pomoci. Že každý má co dělat se svým tělem? Nechť se snaží být zdrženlivý, nechť se snaží uchovat se čistým. To povznáší k Bohu. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt 5,8).

8. Co však pomohou pouhá slova „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh" (J 1,1)! I my, když mluvíme, jsme pronesli slova. Zdali takové slovo bylo u Boha? Což to, co jsme řekli, nezaznělo a nepominulo? Tedy i Boží Slovo zaznělo, a konec? Jak bylo skrze ně vše učiněno a bez něho nepovstalo nic, jak je skrze ně vše řízeno, co skrze ně bylo stvořeno, jestliže zaznělo a pak pominulo? Jaké je to tedy slovo, které je vysloveno a nezaniká? Nechť vaše láska pozorně naslouchá! Je to něco velkého. Každodenním užíváním nám slova zevšední. Slova zevšedněla, poněvadž zazněla a pominula a nejsou ničím jiným než pouhými slovy. I v samotném člověku je slovo. Zůstává uvnitř, zvuk vychází z úst. Je slovo, které je vysloveno v duchu. Co poznáváš podle zvuku, není jen zvuk. Vyslovím slovo „Bůh". Jak je krátké, co jsem vyslovil: tři písmena, jedna slabika. Jak je prosté. Zdali je také tak milé to, co ta tři písmena obsahují? Co se stalo v mém srdci, když jsem vyslovoval slovo „Bůh"? Myslíme přitom na jakousi velkou, nejvyšší bytost, která převyšuje každou stvořenou bytost hmotnou i duchovní, podléhající změnám. I kdybych se tě zeptal, zda podléhá změnám či je neproměnný, ihned odpovíš: „Nevěřím ani si nemyslím, že Bůh je proměnný." Bůh je neproměnný. Tvá duše, ač malá, ač snad pozemsky smýšlející, mi nemohla odpovědět jinak, než že Bůh je neproměnný. Vše stvořené podléhá změnám. Jak tedy jsi mohl vzplanout pro to, co je nade všechno tvorstvo, když jsi s jistotou odpověděl, že Bůh je neproměnný? Co je tedy v tvém srdci, když myslíš na jakousi živou, věčnou, všemohoucí, nekonečnou, všudypřítomnou, všude a ničím neomezenou bytost? Když na toto myslíš, je to tím slovem o Bohu ve tvém srdci. Zdali toto je ten zvuk, který má tři písmena a jednu slabiku? Tedy slova, která jsou pronesena a zanikají, to jsou pouhé zvuky, to jsou písmena, slabiky. To slovo, které je slyšet, pomíjí. Co však zvuk naznačil, to zůstává v mysli toho, kdo to řekl, i toho, kdo to uslyšel. To zůstává, i když zvuk zanikne.

9. Zůstaň v duchu u toho slova. Myšlenka, která se zrodila ve tvé mysli, je slovem, které je v tvém srdci. Tvá mysl zrodila myšlenku, myšlenka byla dítkem tvé mysli, dítkem tvého srdce. Srdce totiž napřed rodí myšlenku. Stavíš nějakou stavbu, upravuješ pro ni místo na zemi. Zrodila se myšlenka, ale dílo není ještě hotovo. Ty vidíš, co chceš zbudovat; druhý obdivuje stavbu, až když je v hrubých rysech hotova. Přijdou lidé k obdivuhodné stavbě a diví se myšlence tvůrce. Žasnou nad tím, co vidí, a milují, co nevidí. Kdo může vidět myšlenku? Jestliže se tedy vzdává chvála lidské myšlence kvůli nějaké stavbě, chceš vidět, jakou Boží myšlenkou je Pán Ježíš Kristus, to je Boží Slovo? Pohleď na stavbu tohoto světa, pohleď, co je učiněno skrze Slovo, a tu poznáš, jaké je Slovo. Pozoruj tato dvě tělesa, nebe a zemi. Kdo vylíčí slovy krásu nebes? Kdo vysvětlí úrodnost země? Kdo dostatečně vychválí sílu semen? Kdo sdostatek vychválí střídání ročních období? Vidíte, co všechno jsem vynechal, abych dalším vypočítáváním neřekl více, než můžete pochopit. Tedy z této stavby vidíte, jaké je Slovo, skrze něž se to stalo. A nejen pouze toto. Všechno toto lze vidět, poněvadž to můžeme poznat svými smysly. Skrze toto Slovo byli učiněni andělé, skrze toto Slovo i archandělé, mocnosti, trůny, panstva, knížata. Skrze toto Slovo povstalo všechno. Podle toho suďte, jaké je Slovo.

10. Možná že někdo namítne: „A kdo takto uvažuje o Slovu?" Slyšíš-li o Slovu, nemysli tím na nějaké obyčejné slovo, nepovažuj je za slovo, které denně slyšíš. Tahle slova, taková slova, jaká ty máš na mysli, pronesl evangelista. Když však slyšíš „Na počátku bylo Slovo" (J 1,1), nepovažuj je za obyčejné, všední slovo, na jaké jsi zvyklý myslet, když slyšíš lidská slova. Slyš, co si máš myslet pod tím „Bůh bylo to Slovo" (J 1,1)!

11. Ať vystoupí kdoví jak bezbožný arián a řekne, že Boží Slovo bylo stvořeno. Jak může být Boží Slovo stvořeno, když Bůh skrze Slovo vše učinil? Jestliže i Boží Slovo bylo stvořeno, skrze jaké jiné Slovo bylo stvořeno? Jestliže tvrdíš, že je to Slovo Slova, skrze něž bylo Slovo učiněno, já tvrdím, že je to sám jediný Boží Syn. Jestliže však tím nemyslíš Slovo Slova, připusť, že Slovo, skrze které vše povstalo, nebylo stvořeno. Když skrze ně všechno povstalo, nemohlo být samo učiněno. Věř tedy evangelistovi. Mohl totiž říci: „Na počátku Bůh stvořil Slovo", jak řekl Mojžíš: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gen 1,1), a k tomu pak dodal: „Řekl Bůh: ‚Staň se!‘, a stalo se" (Gen 1). Jestliže řekl - kdo to řekl? Ovšemže Bůh. A co bylo učiněno? Nějaké stvořené bytosti. Co je mezi mluvícím Bohem a učiněným stvořením, skrze něž to povstalo, ne-li Slovo? Řekl Bůh „Staň se!" a stalo se. Toto Slovo je neproměnné. Ač skrze Slovo vznikají proměnlivé bytosti, Slovo je neproměnné.

12. Nevěř tedy, že Slovo bylo učiněno, když skrze ně bylo učiněno vše. I ty jsi byl skrze Slovo obnoven. Všechno je skrze ně obnovováno. Skrze Slovo jsi začal existovat, skrze Slovo musíš být obnoven. Bude-li však tvá víra ve Slovo špatná, nebudeš moci být skrze Slovo obnoven. Jestliže jsi skrze Slovo začal existovat, jestliže jsi skrze Slovo povstal, je to tvá vina, že jsi klesl. Jestliže jsi svou vinou klesl, znovu ti dá sílu ten, který tě učinil. Jestliže ses svou vinou stal horším, obnoví tě Ten, který tě stvořil. Jak ti však dá skrze Slovo znovu sílu, když smýšlíš o Slovu špatně? Evangelista praví: „Na počátku bylo Slovo" (J 1,1), ty však říkáš, že i samo Slovo povstalo. Evangelista mohl říci: Na počátku bylo stvořeno Slovo. Co však říká? „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1). Jestliže bylo, nebylo učiněno. Všechno tudíž povstalo skrze ně a bez něho nic (srov. J 1,3). Jestliže tedy „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1), a ty to nemůžeš pochopit, snaž se, abys vyrostl. On je sytým pokrmem. Vezmi mléko, abys zesílil a byl schopen přijmout sytý pokrm.

13. Bratři, pozorně sledujte i další! „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,3). Nemyslete si, že nic je také něco. Mnozí se totiž domnívají, protože špatně pochopili ona slova „Bez něho nepovstalo nic"[2] (J 1,3), že je nějaké „nic". Hřích nepovstal skrze Slovo. Z toho by tedy vyplývalo, že hřích neexistuje, tudíž lidé, kteří hřeší, vlastně nehřeší. Ani modla nepovstala skrze Slovo. Má sice podobu člověka, ale pouze člověk povstal skrze Slovo. Podoba člověka na modle nebyla učiněna skrze Slovo. Je psáno: „Víme, že modla nic neznamená" (1Kor 8,4). Tedy toto nebylo učiněno skrze Slovo. Skrze Slovo však povstalo vše, co je v přírodě, jakékoliv tvorstvo, vše co je na nebi, co září nad námi, co létá ve vzduchu, co se v přírodě pohybuje, tedy každé stvoření. Abyste dobře rozuměli, řeknu to, bratři, srozumitelněji: Skrze Slovo povstalo všechno od anděla k červu. Co je vznešenějšího mezi tvory nad anděla? Co nepatrnějšího mezi tvory nad červa? Skrze Slovo povstal anděl, skrze Slovo povstal i červ. Anděl patří nebi, červ zemi. Kdo je stvořil, ten to tak zařídil. Kdyby červu přidělil nebe, pohoršoval by ses. Kdyby chtěl, aby se andělé rodili z tlejícího masa, pohoršoval by ses. A přece, aniž by ses pohoršoval, činí Bůh téměř totéž. Vždyť co jsou všichni lidé, ježto se rodí z těla, ne-li červi? A z červů činí anděly. Jestliže sám Pán praví: „Já však jsem červ a ne člověk" (Ž 22,7), kdo by pochyboval, že řekl to, co je napsáno u Joba: „Co je člověk více než hniloba a syn člověka více než červ?" (Job 25,6). Napřed řekl, že člověk je hniloba, potom že syn člověka je červ. Hle, co chtěl, aby se stalo kvůli tobě! Ono „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (J 1,1). Proč se to stalo kvůli tobě? Abys sál, když jsi ještě nemohl jíst. Bratři, tak tedy chápejte ono „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,3). Veškeré tvorstvo, malé i velké, povstalo skrze Slovo a bez něho nepovstalo nic. Skrze Slovo povstalo to, co je nahoře, i to, co je dole. Skrze Slovo povstalo vše duchovní i hmotné. Žádná forma, žádná sloučenina, žádný shluk částic, žádná jakákoliv substance, kterou je možné vážit, počítat, měřit, nepovstala jinak než skrze Slovo a od onoho Slova-Stvořitele, o kterém je řečeno: „Ty jsi uspořádal všechno podle míry, počtu a váhy" (Mdr 11,20).

14. Nedejte se nachytat ani na mouchy, které jsou vám odporné. Někteří, které chce ďábel zesměšnit, se dají nachytat i na mouchy. Ptáčníci líčívají do sítí mouchy, aby tak oklamali hladové ptáky. Stejně tak se i tito dají oklamat ďáblem. Kdosi cítil odpor k mouchám. Setkal se s manichejcem, kterému si stěžoval, že nemůže snést mouchy, že je hrozně nenávidí. A tu se jej on zeptal: „A kdo je učinil?" Poněvadž mu byly mouchy odporné a nenáviděl je, neodvážil se říci, že je stvořil Bůh, i když byl pravověrný. Tu on hned: „Jestliže je nestvořil Bůh, kdo je učinil?" „Ano," povídá, „já věřím, že mouchy učinil ďábel." A on hned: „Jestliže, jak moudře přiznáváš, mouchy učinil ďábel, kdo učinil včelu, která je o málo větší než moucha?" Ten člověk se neodvážil říci, že včelu stvořil Bůh a mouchu ne. Věc byla nadmíru jasná. Od včely přešel ke kobylce, od kobylky k ještěrce, od ještěrky k ptáku, od ptáka k dobytku, od dobytka ke slonu a nakonec až ke člověku. I přesvědčil toho člověka, že člověk nebyl stvořen Bohem. Tak ten ubožák se z odporu k mouchám stal mouchou a ďábel se ho zmocnil. Belzebub se překládá jako Kníže much, o kterých je psáno: „Mrtvá moucha zkazí vůni oleje" (Kaz 10,1).

15. Proč jsem to, bratři, řekl? Ucpěte uši svého srdce, aby se do něho nedostal lstivý nepřítel. Pochopte, že Bůh učinil vše a každému určil jeho místo. Proč trpíme četné nepříjemnosti od tvorů, které stvořil Bůh? Poněvadž urážíme Boha. Zkoušejí to andělé? Snad abychom se těch tvorů nebáli. Obviňuj z trestu svůj hřích, nikoli soudce. Kvůli naší pýše ustanovil Bůh tohoto maličkého tvora, aby nás trápil. Člověk je pyšný, povyšuje se nad Boha, smrtelnice děsí smrtelníka, člověk nezná v bližním člověka. A protože se vyvyšuje, štípou ho blechy. Proč jsi tak nafoukaný? Křikne na tebe člověk a ty vzkypíš a zlobíš se. Blechám se postav na odpor, abys mohl usnout. Pochop, kdo jsi. Ti tvorové, kteří jsou nám odporní, mají zkrotit naši pýchu. Bůh mohl zkrotit pyšný faraónův lid medvědy, lvy, hady. On však na něj poslal mouchy a žáby, aby nepatrnými živočichy zkrotil pýchu.

16. Tedy všechno, všechno, bratři, povstalo skrze Slovo a bez něho nepovstalo nic. Jak však skrze Slovo všechno povstalo? „Co povstalo, v něm je život" (J 1,3-4). Je možné to říci i takto: „Co v něm povstalo, je život." Tedy všechno je život, abychom se tak vyjádřili. Co v něm nepovstalo? On je Boží Moudrost. V žalmu se říká: „Všechno jsi učinil v Moudrosti" (Ž 104,24). Jestliže tedy Kristus je Moudrost a žalm říká „Vše jsi učinil v Moudrosti" (Ž 104,24), tak všechno povstalo v něm, jako povstalo všechno skrze něho. Jestliže tedy, nejmilejší bratři, vše, co v něm povstalo, je život, tedy i země je život i dřevo je život. Mluvíme sice o dřevu jako o životě, ale myslíme tím dřevo kříže, odkud jsme přijali život. Tedy i kámen je život. Takto tomu rozumět je nedůstojné. Mohla by se mezi nás znovu vplížit manichejská sekta a mohla by říci, že kámen má život, že stěna má duši, že duši má i provázek, vlna, šaty. Jsou takoví pošetilci, kteří to tvrdí. A když se jim to vytkne, dovolávají se Písma a namítají: Což není řečeno „Co povstalo v něm, je život" (J 1,3-4)? Povstalo-li totiž v něm všechno, je všechno také život. Aby tě nesvedli, vyslov to takto: „Co povstalo" - zde udělej pomlku a potom pokračuj - „V něm je život". Co to znamená? Země byla stvořena, ale sama země, která byla učiněna, není život. Moudrost však měla jakýsi plán stvořit zemi - a to je život.

17. Podle svých možností to vaší lásce vysvětlím. Truhlář dělá skříň. Napřed musí umět udělat tuto skříň. Kdyby ji neuměl udělat, jak by ji mohl zhotovit? Skříň však napřed existuje v jeho mysli, takže ji nelze očima vidět. Skříň je v mysli neviditelná. Až bude hotova, bude ji možno vidět. Skříň je hotová. Zdali přestala existovat v mysli? Zůstává i ta, která byla zhotovena, i ta, která byla v mysli. Ta zhotovená může zpráchnivět, avšak podle té, která existuje v mysli, může být zhotovena jiná. Tedy pozor! Je tu skříň existující v mysli a skříň existující skutečně. Skříň skutečná není život. Skříň existující v mysli je život, poněvadž existuje řemeslníkova duše, ve které existuje všechno dříve, než se to stane skutkem. Tak tedy, bratři, Boží Moudrost, skrze niž všechno povstalo, má ve své mysli všechno dříve, než to učiní. Proto to, co povstává prostřednictvím této mysli, není ihned život, ale cokoli povstalo, v tom je život. Vidíš zemi. Existuje v mysli. Vidíš nebe. I ono existuje v mysli. Vidíš slunce i měsíc. I ty existují v mysli. Navenek jsou to tělesa, v mysli jsou život. Můžete-li nějak pochopit, pochopte: Byla vyslovena velká věc. Neřekl jsem to nedospělému. Není dospělý ten, kterému to říkám. Nechť každý pochopí, jak může a pokud může. Kdo nemůže, ať sytí své srdce, aby mohl pochopit. Čím je má sytit? Ať je sytí mlékem, aby se potom mohl dostat až k hutnému jídlu. Nechť neustoupí od Krista zrozeného podle těla, dokud se nedostane ke Kristu zrozenému z jednoho Otce, k Bohu Slovu u Boha, skrze něž všechno povstalo. To je ten život, který je v něm světlem lidí.

18. Následuje totiž vzápětí toto: „A život byl světlo lidí" (J 1,4). Tímto životem jsou lidé osvěcováni. Dobytek není osvěcován, poněvadž nemá rozum, kterým by mohl vidět moudrost. Člověk je však učiněn k Božímu obrazu. Má rozum, kterým může postihnout Moudrost. Tedy ten život, skrze nějž vše povstalo, ten život je světlem, ne kdejakých živočichů, ale světlem lidí. Proto o pár řádků dále praví: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět" (J 1,9). Tímto světlem byl osvícen Jan Křtitel, tímto světlem byl osvícen i evangelista Jan. Tímto světlem byl osvícen ten, který řekl: „Já nejsem Kristus; ale ten, kdo přichází po mě, kterému já nejsem hoden rozvázat ani řemínky u jeho obuvi" (J 1,20.27). Tímto světlem byl osvícen ten, který řekl: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh" (J 1,1). Tedy tento život je světlem lidí.

19. Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, že když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila" (J 1,5). Tedy, bratři, jako slepec hledící na slunce je nevidí, tak každý pošetilec, nepřítel, bezbožný je ve svém srdci slepcem. Moudrost je přítomna, ale jeho zrakům je neviditelná. Ne že by nebyla přítomna, ale že on se od ní vzdálil. Co tedy má učinit? Nechť se umyje, aby mohl vidět Boha. Člověku, který nemůže vidět, poněvadž má zahleněné oči, bolavé, dostal se mu do nich kouř, prach, by lékař nakázal: „Odstraň z oka nečistotu a budeš moci vidět." Prachem, hlenem, dýmem jsou hříchy a špatnost. Odstraň toto všechno a uvidíš i přítomnou moudrost. Bůh je sama moudrost a je řečeno: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt 5,8).

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z: Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí RTh s přihlédnutím k latinskému originálu a anglickému překladu uvedeným níže.) 

 

Latinský originál:

http://www.augustinus.it/latino/commento_vsg/index2.htm

Anglický překlad:

http://www.ccel.org/ccel/schaff/npnf107.toc.html

Alternativní anglický překlad:

http://books.google.cz/books?id=DAn6876NIZYC&printsec=frontcover&source=gbs_v2_summary_r&cad=0#v=onepage&q=&f=false 

 

sv-augustin-2-5.jpg

 

Od téhož autora:

Ty jsi Kristus  
Sv. Augustin o eucharistii 
Augustin: Jsme Jeho tělem 
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Augustin: Pozdě jsem si Tě zamiloval! 
Co znamená, že Kristus sedí na pravici Boží
Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh
Nikdo nevstoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe

 

Související články: 

Jan Zlatoústý (Chrysostom): Výklad Janova evangelia - 4. homilie 
Lukáš Drexler: Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Vilém ze Saint-Thierry: On první miloval nás
Július Pavelčík: Evangelium podle Jana

 

Poznámky:


[1] Řecké slovo αγγελος [angelos], jež se vyskytuje v řeckém textu Písma (tj. v Novém zákoně, případně v řeckém překladu Starého zákona), znamená doslova „posel", „vyslanec", „někdo poslaný" (tak je vnímán např. Jan Křtitel apod.), a až odvozeně je používán pro duchové bytosti - „anděly", Boží služebníky (viz Žid 1,14). Sv. Augustin zde naráží právě na tento dvojí význam slova αγγελος za použití latinských slov angeli („andělé") a annuntiatores („zvěstovatelé", „hlasatelé"). Více o andělích viz zde. Pozn. RTh.

[2] Doslovně: „Bez něho bylo učiněno ‚nic‘." Pozn. překl.

 

[RSS]

Přečteno 1916x

další články