O kněžství (De Sacerdotio)

Spis o šesti knihách ve formě dialogu mezi ním a přítelem Basiliem napsal sv. Jan Zlatoústý v době svého raného kněžství (kolem r. 386). Ukazuje na důstojnost a vznešenost kněžství, ale současně i na velkou zodpovědnost. Předpoklady pro kněžství jsou řádný, bohumilý život a vědecká průprava. Kněžství je pro něho největší známkou lásky ke Kristu a přináší lidstvu nesčetné požehnání. Kněz musí ctnostmi vynikat nad ostatní lidi. Má vědět o všem, co se děje kolem něho, jako by to sám prožíval, a přece oproštěn od všeho toho, jako by žil s mnichy v samotě. Kněz musí být bdělý, znalý duší, musí mít teologické znalosti a musí to umět říci. Při veškeré péči o obsah a formu kázání se nesmí dát ovlivnit potleskem lidí, ale kázání si má vypracovat tak, aby se líbila Bohu. Náš úryvek trochu pootevírá okno do velké světcovy duše.

ThDr. Josef Novák 

O kněžství (De Sacerdotio; MG 48)

3,4.

Kněžství působí na zemi, ale svým posláním patří do nebe. Vždyť žádný člověk, žádný anděl, žádný archanděl, žádná stvořená bytost, nýbrž sám Spasitel ustanovil tuto důstojnost a lidem se dostalo cti zastávat tuto andělskou službu. Proto musí být kněz tak dokonalý, jako by stál v nebi mezi vyššími bytostmi. Všechno, co předcházelo dobu milosti, bylo tak úchvatné, že lidé žasli: zlaté zvonečky, granátová jablka, drahokamy vykládaný náprsník velekněze s označením hodnosti, nárameník se zlatými řetězy, kněžská čepice, hedvábný kabátec, spodní říza, zlatá čelenka, svatyně a veliké ticho uvnitř. To všechno budilo posvátný úžas. Avšak co přišlo v čase milosti? Zamyslí-li se někdo nad tím, shledá, že vše, co ve Starém zákoně bylo tak úžasné, je proti tomu strašně nepatrné. Co říká Pavel při výkladu Zákona, je i dnes pravda. „Ona sláva nebyla vůbec slávou ve srovnání s touto slávou převyšující vše" (2Kor 3,10).

Jestliže vidíš Pána, který je za nás obětován, zde přítomného a kněze stát při této oběti a modlit se, a když vidíš, jak všechno je zbarveno touto drahocennou krví, věřil bys, že je kněz ještě mezi lidmi na zemi? Nebo nevzneseš se spíše do nebe, neodhodíš všechny světské myšlenky a nebudeš mimoděk myslit s čistým úmyslem na to, co je v nebi? Jak úžasný zázrak! Jaká to Boží milost! Po tom, který s Otcem zasedá v nebi, budou v této chvíli všichni vztahovat ruce, a On se bude dávat všem, kteří Ho chtějí přijmout. To není přelud, ale děje se to veřejně před očima všech. Myslíš, že tato služba je hodna opovrhování nebo že je tak dobrá, že nemůže být nic lepšího nad ni? Chceš poznat velikost a vznešenost této svaté oběti z jiného zázraku? Představ si Eliáše, množství lidu, oběť ležící na oltáři, klid, mimořádné ticho lidu, modlícího se proroka a pak náhle jak se vznáší oheň z nebe. Všechno je tak úžasné. A teď přistup k tomu, co se zde chystá. Co nyní zde uvidíš, nevzbudí jen údiv, nýbrž něco, co převyšuje úžas. Stojí tu kněz, nemá žádný oheň, ale Ducha svatého, dlouho se zbožně modlí, ne aby sjel nebeský oheň a strávil oběť, nýbrž aby milost sestoupila na oběť a zapálila srdce věřících a učinila je jasnější než stříbro, které je čištěno ohněm. Kdo by tedy mohl tímto úžasným tajemstvím opovrhovat? Leda člověk veskrze špatný nebo zbavený rozumu. Nemyslíš, že by lidská přirozenost nikdy nesnesla oheň této oběti a musela by zahynout, kdyby nebyl přítomen Bůh s mimořádnou pomocí své milosti?

3,5.

Jestliže někdo uváží, co to znamená, že člověk z masa a krve se smí tak blízko přiblížit svaté a nesmrtelné bytosti, snadno pozná, jak je to veliká pocta, kterou jsou kněží obdařeni od milosti Ducha. To vše je dílem milosti. Kněží ještě konají také neméně důležitou službu pro naši důstojnost a svatost. Jsou to lidé, kteří žijí na této zemi a jimž je svěřena správa nebeských dober. Mají moc, kterou Bůh nedal ani andělům ani archandělům. Vždyť jim bylo řečeno: „Co svážete na zemi, bude svázáno i v nebi; a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i v nebi" (Mt 18,18). Ti, co vládnou na zemi, mají také moc svazovat, ale jen tělo. Naproti tomu tato kněžská pouta svazují samu duši a sahají až do nebe. Co kněží tady dole činí, potvrzuje nahoře Bůh. Pán potvrzuje výrok svých služebníků. Což jim nedal veškerou moc? „Komu odpustíte hříchy," praví Pán, „tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (J 20,23). Která moc může být větší? „Otec odevzdal Synovi veškerý soud" (J 5,22), a já vidím, že Boží Syn jim právě tuto moc předal. Je to, jako by byli přesazeni do nebe, jako by již překročili lidskou přirozenost, jako by byli zbaveni všech našich lidských nedostatků. Tak velká je důstojnost, do které byli povýšeni. Kdyby některý král propůjčil některému svému poddanému takovou moc, že by mohl kohokoli uvrhnout do vězení nebo odtud vysvobodit, byl by to jistě mimořádně vznešený muž. A ten, který dostal od Boha o tolik větší moc, oč je drahocennější nebe než země, ten by měl být v opovržení za to, co mu bylo svěřeno? Buď od nás vzdálen takový nesmysl! Vždyť pohrdání takovou důstojností, bez které bychom nedostali ani blaženost ani slíbená dobra přinášející nám spásu, je zřejmé bláznovství.

3,6.

Nikdo nemůže přijít do Božího království, nenarodí-li se znovu z vody a Ducha[1] a kdo nejí Tělo a Krev našeho Spasitele[2]. A jestliže toto všechno se nemůže stát skrze žádného jiného než skrze tyto posvěcené ruce, ano, skrze ruce kněze, kdo by mohl bez jeho služby ujít pekelnému ohni a mít účast na odměně, která je mu připravena? Vždyť to jsou kněží, jimž je svěřeno vanutí Ducha a znovuzrození křtem. Prostřednictvím kněží si oblékáme Krista, jejich prostřednictvím jsme s Kristem pohřbeni a stáváme se údy onoho blaženého Kristova těla. Oni musí být pro nás mocnějšími než knížata a králové a ctihodnějšími než naši otcové. Ti nás zrodili z žádosti a vůle těla, kněží nám připravili účast na zrození z Boha, na blaženém znovuzrození k pravé svobodě a milosti. Židovští kněží měli moc očistit malomocného. Lépe řečeno, měli moc prohlásit za čisté ty, kteří již byli čistí. Je známo, jak tehdy toužili po kněžské důstojnosti. Naproti tomu kněží Nové úmluvy mají moc ne tělesně malomocné, nýbrž malomocné nečisté duše nejenom pouze prohlašovat za čisté, nýbrž také očišťovat.

Abych se vrátil ke svému dřívějšímu přirovnání: Bůh propůjčil kněžím velikou moc nejen trestat, ale i pomáhat, obdobně jako rodičům, i když je tu velký rozdíl mezi knězem a rodiči. Rodiče nám zprostředkovávají jen pozemský život, kněží však i budoucí. Rodiče nemohou uchránit své děti od tělesné smrti, ano, ani od nemoci. Kněží však velmi často zachránili nemocnou duši, která byla blízko záhuby; některým ulehčili trest, jiné nenechali padnout. A to nejen poučováním a napomínáním, ale i svou modlitbou. Vždyť oni nám mohou odpustit hříchy nejen při našem znovuzrození, ale i po znovuzrození. „Je-li někdo z vás nemocný," říká se, „ať k sobě povolá kněze církve a ti ať se nad ním modlí a mažou olejem ve jménu Pána, a modlitba víry pomůže nemocnému, Pán mu ulehčí, a je-li ve hříších, budou mu odpuštěny" (Jk 5,14n). Přirození rodiče nemohou pomoci svým dětem, které urazili bohaté a mocné. Kněží však často usmířili nejen knížata a krále, nýbrž i samotného rozhněvaného Boha. Může mne tedy ještě někdo vinit z toho, že jsem hrdý na své kněžství?

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vyd. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.) 

Více o sv. Janu Zlatoústém 

Od téhož autora:

 Milost 
Dopis Theodorovi 
Moc Kristovy krve 
Kristus chudý v chudých
Modlitba je světlem duše
Výklad Janova evangelia - 4. homilie 
Slovo proměňuje chleba a víno v tělo a krev Krista 
Kříž je světlem celého světa  

Související články:

Antoine-Marie Chévrier: Kněz obětník
Jan Lipšanský: Postava kněze (faráře) v českém filmu
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování  
Jan Pavel II.: Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?  
Max Thurian: Služebníci jediného kněžství Kristova   
Lukáš Drexler: Musí být biskup skutečně ženatý? 

Poznámky:

[1] Srov. J 3,5.

[2] Srov. J 6,53.