Historia Lausiaca 45 - O Melanii Starší

XLVI, 1. Třikrát blažená Melania[1] byla původem Španělka. Později se stala Římankou. Byla dcerou Markellina[2], jednoho z konzulů, a ženou vysoce postaveného muže - zapomněl jsem jakého. Ovdověla ve dvaceti dvou a byla dotčena božskou láskou. Neřekla o tom nikomu, neboť by byla - v době vlády Valenta[3] - zadržena. Jmenovala opatrovníka pro svého syna, vzala všechen svůj movitý majetek, naložila na palubu lodi a vyrazila plnou rychlostí do Alexandrie spolu s osvícenými ženami a dětmi.

2. Tam prodala to, co jí patřilo, a svůj majetek směnila ve zlato. Šla na horu Nitrie a setkala se s muži jako byl Pambó[4], Arsisios[5], Sarapión Velký[6], Pafnútios ze Skétis[7], Isidóros Vyznavač[8], Dioskúros - episkop z Hermúpolis[9]. A strávila tam s nimi půl roku obcházejíc poušť a vyhledávajíc všechny svaté muže.

3. Později augustialský prefekt[10] poslal do vyhnanství[11] do Palestiny poblíž Diokaesaree[12] Isidóra, Pisimia, Adelfia, Pafnútia, Pambóa a spolu s nimi také Ammónia Parótu[13] a dvanáct episkopů a presbyterů. Následovala je a sloužila jim ze svého majetku. Mně samotnému se podařilo setkat se se svatým Pisimiem, Isidórem, Pafnútiem a Ammóniem. Řekli mi, že jim bylo zabráněno mít služebníky, protože ona na sebe vzala otrockou kápi a večer jim přinášela, co potřebovali.

Konzul v Palestině se však o tom dozvěděl a v touze naplnit si kapsu se rozhodl ji vydírat. 4. Zajal ji a uvrhl do vězení. Nevěděl totiž, že je to svobodná žena. Ona mu to ale objasnila: „Jsem dcerou toho a toho a ženou toho a toho. Jsem Kristova otrokyně. Prosím, nedívej se na mé bídné šaty, neboť bych si mohla učinit lepší, kdybych chtěla. Nevydírej mě a nic mi neber. Objasnila jsem ti to, abys neupadl pod zákonné obvinění bez toho, abys znal důvod." - neboť každý musí požívat moudrost sokola, když jde o nerozumné lidi! Soudce pak zjistil, jak se věci mají, omluvil se jí, složil jí poklonu a nařídil, aby se bez překážek připojila ke svatým mužům.

5. Když byli povoláni zpět z exilu, postavila v Jeruzalémě klášter. Žila tam dvacet sedm let a vedla společenství padesáti panen.

Blízko pobýval také velmi šlechetný Rufinus[14], z italského města Aquileie[15]. Jeho způsob života byl podobný jejímu. Byl to muž urozeného původu a přísného života. Později byl uznán za hodného služby presbytera - více učený a rozumný muž nebyl nikdy nalezen.

6. A tak po dvacet sedm let oba podporovali svými vlastními prostředky episkopy, mnichy a panny, kteří je navštěvovali, když přicházeli do Jeruzaléma splnit slib. Vzdělávali všechny své návštěvníky a sjednotili čtyři sta mnichů za Pauliniova schizmatu[16] tím, že přesvědčovali všechny heretiky, kteří popírali svatého Ducha,[17] a přiváděli je zpět do církve. Skládali dary a stravu místnímu duchovenstvu[18] a tak dokončili své dny bez toho, aby někoho pohoršili.[19]

Pokračování.

(Z řeckého originálu přeložil a poznámkami doplnil Martin Jániš.)

Palladios (Palladius) (cca 363-430?)
Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Historia Lausiaca 2 - Předmluva, Opis dopisu Palladia Lausovi
Historia Lausiaca 3 - Palladiovo vyprávění Lausovi 
Historia Lausiaca 4 - O Isidorovi
Historia Lausiaca 5 - O Dorotheovi
Historia Lausiaca 6 - O Potamiene
Historia Lausiaca 7 - O Didymovi
Historia Lausiaca 8 - O Alexandře
Historia Lausiaca 9 - O bohaté panně
Historia Lausiaca 10 - O těch v pohoří Nitria
Historia Lausiaca 11 - O Amúnovi z Nitrie
Historia Lausiaca 12 - O Orovi, O Pambovi
Historia Lausiaca 13 - O Ammoniovi
Historia Lausiaca 14 - O Benjamínovi 
Historia Lausiaca 15 - O Apolloniovi
Historia Lausiaca 16 - O Paisiovi a Izaiášovi 
Historia Lausiaca 17 - O Makariovi mladším
Historia Lausiaca 18 - O Natanaelovi
Historia Lausiaca 19 - O Makariovi Egyptském
Historia Lausiaca 20 - O Makariovi Alexandrijském
Historia Lausiaca 21 - O Mojžíši Etiopském 
Historia Lausiaca 22 - O Pavlovi 
Historia Lausiaca 23 - O Eulogiovi a mrzákovi
Historia Lausiaca 24 - O prostém Pavlovi
Historia Lausiaca 25 - O Pachonovi 
Historia Lausiaca 26 - O Štěpánovi z Libye 
Historia Lausiaca 27 - O Valentovi
Historia Lausiaca 28 - O Heronovi 
Historia Lausiaca 29 - O Ptolemaiovi, O padlé panně 
Historia Lausiaca 30 - O Eliášovi, O Dorotheovi
Historia Lausiaca 31 - O Piamun
Historia Lausiaca 32 - O Pachomiovi a těch v Tabennesis
Historia Lausiaca 33 - Ženský klášter 
Historia Lausiaca 34 - O panně předstírající šílenství
Historia Lausiaca 35 - O Janovi z Lykopole
Historia Lausiaca 36 - O Poseidóniovi 
Historia Lausiaca 37 - O Sarapiónovi
Historia Lausiaca 38 - O Euagriovi 
Historia Lausiaca 39 - O Piórovi
Historia Lausiaca 40 - O Efraimovi
Historia Lausiaca 41 - O svatých ženách 
Historia Lausiaca 42 - O Julianovi, O Adoliovi 
Historia Lausiaca 43 - O Innocentovi 
Historia Lausiaca 44 - O Filorómovi 

Související články:

Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407) 
Petr Damiani: Chvála poustevnického života
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích 

Poznámky:

[1] Melania (nebo pozměněná na Melanium) je zmíněna v HL 5,2 a v HL 54. Melania pocházela z jedné bohaté aristokratické rodiny v Hispánii. Jak bylo tehdy zvykem, velmi brzy se provdala. Měla tři děti - dvě umřely v raném věku, třetího Publikula svěřila vychovatelům. Sama se odebrala (roku 373) do Nitrie a Kellií, aby poznala východní mnišství. Seznámila se tam s mnohými osobnostmi, mimo jiné i s Rufinem z Aquileie. V době pronásledování ze strany ariánů se starala o vyhnané episkopy. Když se situace uklidnila, usadila se na Olivové hoře v Palestině, kde spolu s Rufinem vybudovala klášter. Ten byl centrem latinské kultury, studia asketické a teologické literatury, byl zdrojem charitativní činnosti, finanční podpory pro poutníky... Melania nesmírně toužila po duchovním vzdělání. Studovala Písmo, spisy kapadockých otců i Órigena. Znala se s Euagriem, s Rufinem, s Palladiem a dalšími. Obliba Órigena, styky s órigenovsky naladěnými mnichy - to vše přineslo Melanii mnoho útoků ze strany Hierónyma. Přesto zůstala Melania činná i nadále. Odebrala se do Říma, aby přivedla na cestu askeze i své příbuzné. A vskutku se jí to podařilo. Její návrat do Říma popisuje Palladios v HL 54. Poté se vrátila do Palestiny, kde roku 410 umírá. Srov. KALINKOWSKI, S., STAROWIESKI, M., Palladiusz - Opowiadania dla Lausosa, Kraków 1996, s. 23-26.

[2] „Palladios se zřejmě mýlí. Melania byla vnučkou Markellina (konzula v r. 341), ne dcerou." MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 204, pozn. 401/2.

[3] Valens vládl v letech 364-378.

[4] Více HL 10. Tento poustevník byl velkým obráncem nikajské víry. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 176, pozn. 100.

[5] Více HL 7,3-6. Arsinios byl označován přídomkem Veliký. Byl současníkem Antónia, avšak zemřel o něco později. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 175, pozn. 80.

[6] Více HL 7,3. Sarapión (Serapion) Veliký byl dalším současníkem sv. Antónia. Také on bránil nikajskou víru. Hierónymos ho spolu s Paulou navštívil v roce 386. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 175, pozn. 84.

[7] Není to onen Pafnútios Kefalas z HL 47,3 a 5. Pobýval ve Skétis. Skétis (η Σκητις [hé Skétis]) neboli Skétská poušť - bylo místo asi 60 km jižně od Nitrie. Arabové ji nazvali Hora sody, později Údolí sody (Wadi-el-Natrún). Je to depresivní místo ležící asi 20 metrů pod hladinou moře. V době otců se tu těžila sůl. I dnes tady existují továrny na výrobu sody. Někdy pojem Skétis zahrnuje v našich dokumentech i Nitrii, avšak Nitrie není nikdy použita k označení Skétis.

[8] Více HL 1. Tento Isidóros snad spolu s Athanasiem a Ammóniem Vysokým podnikl roku 340 cestu do Říma. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 171, pozn. 46.

[9] Více HL 10,1 a 12,1. Zde zmínění Dioskúros a Ammónios Parótes, spolu s dalšími nitrijskými mnichy Eusebiem a Euthymiem, byli označováni jako „Vysocí bratři". Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 176, pozn. 101. V Egyptě byly dvě Hermúpolis - Hermúpolis Parva (Damanhur) a Hermúpolis v Horním Egyptě.

[10] „Augustialský prefekt" - tak se po druhé polovině 4. století říkalo egyptskému prefektovi - správci provincie Egypt. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 204, pozn. 411.

[11] V roce 373 (po smrti Athanasia) ariánec Lucius, episkop v Alexandrii, začal (snad v závislostech na ediktech císařů Valenta a Valentiniána, které pronásledovaly mnichy, poněvadž se prý vyhýbali závazkům společenským, ekonomickým a vojenským) potlačovat ortodoxní křesťany - tedy ty, kdo byli věrni závěrům koncilu v Nikaji. Ti se začali bránit, což vzbudilo zásah císaře. Někdy kolem roku 375 vpadly do Nitrie i vojenské oddíly a zabily mnoho asketů. Mnozí mniši, presbyteři i episkopové odešli do exilu v palestinské Diokaesarei. Jiní episkopy následovali, aby se o ně mohli starat. Do vyhnanství prý odešlo až 3000 mnichů. Většina se vrátila okolo roku 373/7. Srov. DESPREZ, V., Początki Monastycyzmu, Kraków 1999, s. 380.

[12] Diokaisareia (Sepfóris) bylo město (a také celá oblast) v Palestině západně od Galilejského moře.

[13] Více HL 11. Παρωτες [parótes] znamená „bez ucha".

[14] Rufinus se narodil okolo roku 344-5 v Concordii (mezi Aquilejí a Altinum). O jeho mládí a vzdělání nic nevíme. Víme však, že se seznámil s Hierónymem a spolu s ním se zajímal o posvátné spisy. Pokřtít se ale dal až ve svých dvaceti osmi letech. S Hierónymem a dalšími byl členem jednoho asketického kroužku v Aquileji. Když se skupinka rozpadla, Rufinus se přidružil k římské matroně Melanii Starší a podnikl s ní cestu do Egypta, kde však zrovna v té době proběhlo pronásledování ze strany ariánů, o kterém je řeč v této kapitole HL. Melania i Rufinus se starali o uprchnuvší episkopy. Rufinus se později do Egypta znovu vrátil a poznal se s Didymem, Theofilem z Alexandrie, Makariem, Sarapiónem a dalšími. Pak odešel na Olivovou horu, kde už pobývala i Melania, a tam zůstal osmnáct let až do roku 397. V Jeruzalémě byl vysvěcen na presbytera, založil klášter, v němž mniši opisovali manuskripty a studovali. Stále ho pojilo přátelství s Hierónymem. Palladios ho chválí nejen pro jeho učenost, ale i pro jeho charitativní činnost ve prospěch mnohých. Po roce 392 však pro něj začíná tvrdé období - za to, že stál po boku svého episkopa Jana z Jeruzaléma proti Epifaniovi (jde o první órigenistický spor), byl napaden svatým Hierónymem. Tato jejich roztržka skončila ještě smírem. Pak odchází Rufinus do Itálie, kde se seznamuje s Paulinem z Noly a pouští se do překladu mnohých Órigenových děl. Pobývá pak v Římě (po boku Melanie a její rodiny) a ve své rodné Aquileji. Je znovu písemně napaden Hierónymem, který Rufina považuje za órigenistu a označuje ho slovem „Škorpión". Rufinus je dokonce kritizován samotným papežem. Vrací se znovu do Říma, odkud ale musí před vpádem Alaricha uprchnout. Spolu s Melanií a dalšími se uchyluje na Sicílii, kde už nemůže pro slabost zraku plně pracovat. Umírá v roce 410. Rufinus se proslavil zejména svými překlady, díky nimž se nám dochovala například mnohá Órigenova díla. Přeložil i Basileiova Pravidla, Dějiny mnichů v Egyptě... Psal také množství skvělých komentářů na Písmo.

[15] Město v severní Itálii poblíž dnešních Benátek; dříve křižovatka obchodních cest; utrpěla škody za vpádu Hunů roku 452.

[16] Příčina rozštěpení církve v Palestině a v okolí byla tato: jeruzalémský episkop Jan, později zvaný Jan Jeruzalémský, podporoval ve svém okolí studium Písma - vzorem i vůdcem mu v tom byl Órigenés. Snad svůj obdiv k Órigenovi palestinští mniši - podobně jako mniši v Nitrii - přeháněli (naopak mniši ze Skétis upadli do opačného extrému - odmítli órigenovský alegorismus a přiklonili se k přílišnému antropomorfismu). Órigenés byl v tom nevinen - jeho nauka se interpretovala ve světle jiné teologie, z jeho děl se vytrhávaly věty bez kontextu... To vzbuzovalo u některých křesťanů nevoli - zejména pak u salamínského episkopa Epifania, který vše, čemu nerozuměl, považoval za herezi. Mezi Janem a Epifaniem vypukly brzy spory - Epifanios útočil proti órigenismu (tedy proti přijímání myšlenek Órigena), Jan proti antropomorfismu. Navíc Epifanios vysvětil na území mimo Janovu jurisdikci Paulinia s úmyslem svěřit mu službu presbytera v Betlémě, kde Hierónymos (mimochodem Pauliniův bratr) plnit tuto službu nechtěl - jeruzalémský episkop Jan nemohl takové porušení svých práv nechat bez povšimnutí. Spor začal zachvacovat i další osobnosti - Hierónymos se přiklonil na stranu Epifania (snad proto, poněvadž byl nedlouho předtím sám označen za órigenistu, a s tím se nechtěl smířit), zatímco jeho dlouholetý přítel Rufinus zůstal na straně Jana Jeruzalémského. Došlo ke schismatu mezi jeruzalémským mnišstvem. Mnišstvo v Egyptě však bylo rozštěpením také zasáhnuto. Do roku 400 byl Theofilos označován za órigenistu. Dokonce podporoval Jana Jeruzalémského a napsal list proti antropomorfismu (propagovanému ve Skétis). Poté však náhle mění Theofilos svůj názor. Tehdy začíná pronásledování těch, kdo nešli ve stejné linii s Theofilem.

[17] Pneumatomachové (zvaní také makedoniáni podle původce této hereze: kónstantinopolského episkopa Makedonia) hlásali, že Duch svatý je pouhý vyšší anděl, že je sluha Syna a že skrze Syna byl stvořen. Takové učení můžeme označit za subordinacionismus. Byli odsouzeni na Prvním kónstantinopolském koncilu v r. 381.

[18] Od κλερικος [klerikos].

[19] Melania zemřela v r. 410 v Jeruzalémě, Rufinus téhož roku v Messině.