Historia Lausiaca 46 - O Chroniovi a Pafnútiovi

XLVII, 1. Jeden člověk jménem Chronios odměřil od své vlastní vesnice nazývané Foiniké[1], která byla poblíž pouště, patnáct tisíc kroků[2] počítaných pravou nohou[3], tam se pomodlil a vykopal tam studnu. Nalezl čerstvou vodu v hloubce šesti sáhů[4]. Postavil si tam sám malý domek. Za pár dnů, když si zařídil své obydlí, modlil se k Bohu, že se již nikdy nevrátí na obydlené místo.

2. Uběhlo pár let a kolem něho se shromáždilo společenství asi dvou set mnichů. On byl uznán za hodného služby presbytera. O jeho askezi se vypráví zejména tato ctnost: Během šedesáti let služby presbytera u oltáře neopustil poušť a nejedl chléb, který by nebyl plodem jeho vlastní práce. Spolu s ním žil jistý Jakub, jeden z jeho sousedů, přezdívaný Kulhavý. Byl to velmi učený muž. Oba dva se poznali s blaženým Antóniem.

3. Jednoho dne se k nim připojil Pafnútios[5], který byl také nazýván Kefalas. Měl dar poznání Božských písem - jak Starého, tak Nového zákona. Vysvětloval Písmo, aniž by uměl číst.[6] Byl tak pokorný, že ukrýval svou schopnost prorokovat. Vypráví se o něm, že za osmdesát let neměl více než dva pláště. Když blažený Euagrios[7], Albanios[8] a já jsme se s těmito muži setkali, snažili jsme se dozvědět, proč někteří bratři zbloudili, odešli nebo padli ve správném životě. 4. Stalo se v těch dnech, že asketa Chairémón[9] umřel a byl nalezen mrtvý sedě v křesle, jak drží svou práci ve svých rukou. A znovu - jiný bratr byl zasypán zemí, když kopal studnu. Jiný opět umřel na nedostatek vody, když se vracel ze Skétis. Pak jsme měli ještě Štěpána[10], který upadl v hanebnou prostopášnost, a také máme příběh o Eukarpiovi, Hérónovi z Alexandrie[11], také o Valesovi z Palestiny[12] a egyptském Ptolemaiovi ze Skétis[13]. 5. Tu jsme se společně ptali, proč tomu tak je, že muži žijící na poušti jsou podle některých ve svých myslích oklamáni, anebo podle jiných rozerváni nevázaností. Pafnútios, nejučenější muž, nám odpověděl: „Všechno, co přichází, může mít dvě příčiny: buď je to Boží vůle, nebo to Bůh dopouští. Vše, co se děje ve shodě s mocí a ke slávě Boží, se děje s Božím zalíbením. Na druhé straně věci škodlivé a nebezpečné, neštěstí a pády, ty se stávají Božím dopuštěním.

6. Jeho dopuštění se však děje rozumně - neboť je nemožné, aby někdo, kdo správně smýšlí a správně jedná, mohl upadnout v potupnou porážku anebo do lsti démonů. Ti pak, kteří vypadají, že uskutečňují ctnost, ale mají falešný úmysl: například chybně jednají, aby se zalíbili lidem, anebo mají neřest svévolných představ - ti také upadají do omylů. Bůh je totiž opouští pro jejich vlastní dobro, aby poznali opuštění a byli přivedeni k tomu, aby napravili sami sebe ve smýšlení i jednání.

7. Neboť někdy lidé hřeší ve svých úmyslech, když totiž jednají se zlým záměrem. Jindy však hřeší i ve svém jednání, když něco činí zvráceně anebo ne tak, jak náleží. Tak se často stane, že prostopášný muž dá se zvráceným úmyslem almužnu mladé ženě kvůli hanebnému cíli. A přitom si říká, že je správné pomoci osiřelé dívce, poustevnici nebo nějaké ženě, která uskutečňuje asketický život. Je také možné, aby někdo dával almužnu se správným úmyslem nemocnému nebo starému nebo těm, kdo ztratili peníze, ale činí to skoupě a s reptáním. Úmysl je sice dobrý, ale jednání nemá hodnotu úmyslu - neboť milosrdný člověk má dávat almužnu s veselostí[14] a štědrostí."

8. Také nám řekli: „V mnoha duších jsou velké schopnosti. Někteří mají přirozenou schopnost poznání, jiní jsou pohotoví k asketickým činům. Ale kdykoliv se jednání nebo skutek vycházející z přirozené schopnosti nečiní kvůli samotnému dobrému cíli anebo když ti, kdo mají tyto schopnosti, je přisuzují nikoliv Bohu - udělovateli všech dobrých věcí - nýbrž své vlastní vůli či vlastní přirozené schopnosti, pak jsou tyto osoby Bohem opuštěny. A když jsou vydány hanebným záměrům, hanebným zkušenostem či zahanbení, kvůli vzniklému pokoření a zahanbení se pomalu zbaví nadutosti, kterou měly ve své předstírané ctnosti.

9. Nebo když se osoba nadýmá pýchou, vyvyšuje půvabnost svých vlastních řečí a přisuzuje své nadání nebo hojnost svého poznání nikoliv Bohu, ale svým vlastním asketickým cvičením nebo své vlastní přirozenosti, pak od něj Bůh vezme anděla Prozřetelnosti. Když je anděl vzat, pak ten, kdo se chvástá svými přirozenými schopnostmi, je podroben Protivníkovi a upadá do nečistoty pro svou pýchu. Tak je odňato svědectví jeho vlastní rozumnosti a ať říká cokoliv, není to věrohodné - zbožní muži vskutku utíkají před učením vycházejícím z úst někoho takového, jako kdyby to byl pramen z pijavicemi. Tak je naplněno Písmo: ‚Ale hříšníkovi Bůh praví: Proč hlásáš mou spravedlnost a bereš do úst mou smlouvu?‘[15]

10. Neboť, skutečně, duše hříšných se podobají různým pramenům. Žrouti a milovníci vína se podobají pramenům, které byly znečištěny. Lakomci a podvodníci jsou jako prameny se žábami. Závistiví a pyšní mající nějaké poznání jsou podobní pramenům obývaných hady,[16] ve kterých rozum ustrnul, neboť nikdo z nich nechce čerpat kvůli hořkosti jejich povah. Vždyť David žádá v modlitbě o tři věci: dobrotivost, kázeň a poznání,[17] neboť poznání bez dobrotivosti není užitečné.

11. Ale kdyby se takový muž napravil, odložil příčinu své opuštěnosti - jmenovitě svou nadutost - a kdyby znovu nabyl své pokory ve smýšlení, poznal svou vlastní slabost, přestal se před kýmkoliv vyvyšovat a byl vděčný Bohu, pak by poznání prokazované činy přišlo zase zpět. Neboť duchovní slova pronášená tím, kdo nežije důstojný a rozumný život, jsou jako klasy, které se vlní ve větru. Mají svůj vnější vzhled, ale potrava v nich není.[18]

12. Tak každý pád - ať už jazykem, smysly, skutkem nebo celým tělem - je z Božího dopuštění, podobně jako u hříchu pýchy. Ale Bůh myslí na ty, kdo jsou opuštěni. Kdyby se zdálo, že Pán dosvědčuje jejich krásná slova a poznání, kdyby je neopustil a oni nepadli, pýcha by z nich udělala démony, kteří by se naparovali i svou nečistotou."

13. Oni zbožní muži nám řekli také toto: „Když uvidíš muže zlého života, který je nicméně přesvědčivý řečník, pomysli na démona, který během rozhovoru s Kristem citoval svaté Písmo. Pamatuj na svědectví v Písmu, které říká: ‚Had byl nejzchytralejší ze všech zvířat země.‘[19] Chytrost hada mu byla pouze ke škodě, protože neměl žádnou jinou dobrou vlastnost než onu chytrost. Neboť věřící a dobrý muž musí myslet tak, jak mu vnuká Bůh. Musí mluvit, co si myslí, a jednat podle toho, co říká.

14. Neboť jestliže způsob, jímž osoba žije, není v souladu s pravdou jeho slov, pak taková osoba je jako chléb bez soli - jak říká Jób -, který se vůbec nehodí k jídlu, anebo když je sněden, vede k tělesné nemoci.[20] Říká totiž: ‚Jí někdo chléb bez soli? Má nějakou chuť vaječný bílek?‘[21] A mají chuť prázdná slova, která nejsou plněna svědectvím skutku? Jeden z důvodů, proč jsou tito lidé opuštěni, je ten, aby ctnost, která byla skrytá, mohla být učiněna zjevnou - tak jako u Jóba, jemuž Bůh pravil: ‚Nepřekrucuj můj výrok a nemysli si, že s tebou jednám z jiného důvodu, než aby se projevila tvá spravedlnost.‘[22]

15. ‚Neboť tys byl znám mně, který vidím i skryté věci. Nebyl jsi znám těm, kteří si mysleli, že mi sloužíš kvůli bohatství. Přinesl jsem neštěstí, odňal bohatství, abych jim ukázal, že tvá láska k moudrosti[23] a trpělivost mě těší.‘

Dalším důvodem, proč bývá člověk opuštěn, je to, aby byla překonána jeho pýcha - jako v případě Pavla. Neboť on byl opuštěn, zmítán v neštěstích, ranách a různém soužení a řekl: ‚Byl mi dán do těla osten, posel satanův, aby mi dával rány - abych se nevyvyšoval.‘[24] 16. Tedy aby klid, úspěšnost a čest, které se na něj nakupily, zázraky a zjevení, ho neuvedly v ďábelskou nadutost a nenadmuly ho pýchou. Ochrnutý byl opuštěn také kvůli vlastním hříchům, neboť Ježíš říká: ‚Hle, ty, který jsi byl uzdraven, už více nehřeš.‘[25] Taktéž Jidáš byl opuštěn, protože dal přednost stříbru před Slovem - proto se pověsil. I Ezau byl opuštěn a upadl do nevázanosti, protože dal přednost smrduté náplni svých střev před otcovým požehnáním.[26]

17. Pavel vzal všechny tyto věci v úvahu, když říká: ‚A protože nechtěli mít Boha ve svém poznání, Bůh je vydal k zavržení smyslů, aby činili věci, které se nepatří.‘[27] A k jiným, kteří vypadali, jako by měli poznání Boha, avšak měli falešnou mysl: ‚Kvůli tomu, že znali Boha, a přesto mu nevzdali chválu jako Bohu, ani mu nevzdali díky - kvůli tomu je Bůh vydal hanebným vášním.‘[28]

Z toho tedy můžeme poznat, že je nemožné, aby někdo upadl do nevázanosti, aniž by nebyl opuštěn Boží Prozřetelností."

Pokračování.

(Z řeckého originálu přeložil a poznámkami doplnil Martin Jániš.)

Palladios (Palladius) (cca 363-430?)
Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Historia Lausiaca 2 - Předmluva, Opis dopisu Palladia Lausovi
Historia Lausiaca 3 - Palladiovo vyprávění Lausovi 
Historia Lausiaca 4 - O Isidorovi
Historia Lausiaca 5 - O Dorotheovi
Historia Lausiaca 6 - O Potamiene
Historia Lausiaca 7 - O Didymovi
Historia Lausiaca 8 - O Alexandře
Historia Lausiaca 9 - O bohaté panně
Historia Lausiaca 10 - O těch v pohoří Nitria
Historia Lausiaca 11 - O Amúnovi z Nitrie
Historia Lausiaca 12 - O Orovi, O Pambovi
Historia Lausiaca 13 - O Ammoniovi
Historia Lausiaca 14 - O Benjamínovi 
Historia Lausiaca 15 - O Apolloniovi
Historia Lausiaca 16 - O Paisiovi a Izaiášovi 
Historia Lausiaca 17 - O Makariovi mladším
Historia Lausiaca 18 - O Natanaelovi
Historia Lausiaca 19 - O Makariovi Egyptském
Historia Lausiaca 20 - O Makariovi Alexandrijském
Historia Lausiaca 21 - O Mojžíši Etiopském 
Historia Lausiaca 22 - O Pavlovi 
Historia Lausiaca 23 - O Eulogiovi a mrzákovi
Historia Lausiaca 24 - O prostém Pavlovi
Historia Lausiaca 25 - O Pachonovi 
Historia Lausiaca 26 - O Štěpánovi z Libye 
Historia Lausiaca 27 - O Valentovi
Historia Lausiaca 28 - O Heronovi 
Historia Lausiaca 29 - O Ptolemaiovi, O padlé panně 
Historia Lausiaca 30 - O Eliášovi, O Dorotheovi
Historia Lausiaca 31 - O Piamun
Historia Lausiaca 32 - O Pachomiovi a těch v Tabennesis
Historia Lausiaca 33 - Ženský klášter 
Historia Lausiaca 34 - O panně předstírající šílenství
Historia Lausiaca 35 - O Janovi z Lykopole
Historia Lausiaca 36 - O Poseidóniovi 
Historia Lausiaca 37 - O Sarapiónovi
Historia Lausiaca 38 - O Euagriovi 
Historia Lausiaca 39 - O Piórovi
Historia Lausiaca 40 - O Efraimovi
Historia Lausiaca 41 - O svatých ženách 
Historia Lausiaca 42 - O Julianovi, O Adoliovi 
Historia Lausiaca 43 - O Innocentovi 
Historia Lausiaca 44 - O Filorómovi 
Historia Lausiaca 45 - O Melanii starší

Související články:

Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407) 
Petr Damiani: Chvála poustevnického života
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích 

Poznámky:

[1] Kde se Foiniké nacházela, je předmětem sporů.

[2] V řečtině βημα [béma] - „krok", tj. asi 2,5 stopy, tedy 0,82 metru. Patnáct tisíc kroků je tedy něco přes dvanáct kilometrů.

[3] „Ve starověku lidé věřili, že počítání pochodu podle kroků pravou nohou (a tzn. i započetí pochodu pravou nohou) znamená dobrý ‚omen‘. Proto i vojenské výpravy vyrážely ‚dextro pede‘, tj. pravou nohou." KALINKOWSKI, S., STAROWIESKI, M., Palladiusz - Opowiadania dla Lausosa, Kraków 1996, s. 197, pozn. 362.

[4] Sáh = οργυια [orgyia], „fathom", tj. asi 6 stop, což je délka rozepjatých paží, tedy asi 1,64 metru. Chronios tedy nalezl vodu v hloubce téměř desíti metrů.

[5] Pafnútios byl v r. 395 navštíven Cassianem a ten jeho nauku zmiňuje ve svém díle. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 207, pozn. 425.

[6] Meyer vysvětluje: „aniž by uměl číst" či „neznaje komentáře k Písmu". Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 207, pozn. 426.

[7] Viz HL 38.

[8] Snad je to onen Albanios z HL 26,2.

[9] „Je to onen Chairémón, o kterém se zmiňuje Cassianus, že pořádal rozhovory o dokonalosti, čistotě a Boží prozřetelnosti." MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 207, pozn. 429.

[10] Možná je to tentýž Štěpán z HL 24.

[11] Viz HL 26.

[12] Viz HL 25.

[13] Viz HL 27.

[14] Ř 12,8.

[15] V řečtině Ž 49,16.

[16] Gn 3,1.

[17] Ž 118,66.

[18] Snad narážka na Oz 8,7.

[19] Gn 3,1.

[20] Řecky doslova „k chorobné hubenosti".

[21] Srov. Jb 6,6.

[22] Jb 40,3 (LXX).

[23] V řečtině φιλοσοφια [filosofia].

[24] 2Kor 12,7.

[25] J 5,14.

[26] Srov. Gn 25,29-34.

[27] Ř 1,28.

[28] Ř 1,26.