Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Výklad Janova evangelia - 4. homilie

Výklad Janova evangelia - 4. homilie

sv. Jan Zlatoústý, 21.9. 2009

Čtvrtá homilie výkladu "Janova evangelia" od učitele církve sv. Jana Zatoústého (+ 407). V první části této homilie se věnuje především obraně Kristova božství oproti dobovým herezím, druhá část je výzvou k dobrému životu, "aby se líbil Bohu."

  

chrysostom21-men.jpgÚvod

Samo Janovo evangelium svým zaměřením dávalo dost příležitosti sv. Janu Zlatoústému k obraně božství Ježíše Krista proti racionalistickým herezím vzniknuvším z antiochijské školy a kazatel toho při každé příležitosti využívá v plné míře. Janovo evangelium vykládal ještě v Antiochii po Matoušovu evangeliu několik let před tím, než se stal cařihradským patriarchou, mezi r. 390-395. Celé Janovo evangelium vyložil v 88 homiliích.

 

ThDr. Josef Novák 

 

Výklad Janova evangelia (In Ioannem Homiliae; MG 59)

 

Čtvrtá homilie (J 1,1)

1. Učitelé neukládají svým žákům hned a najednou hodně těžkých úkolů, nýbrž pomalu a často je s nimi opakují, aby slova snáze utkvěla v paměti. Hned na začátku se nemají zaleknout množství látky, protože jinak by se vyučování věnovali bez zájmu. Vědom si toho budu se snažit, abych vám práci ulehčil. Budu postupovat pomalu a po částech budu vpravovat do vašich duší, co se u tohoto svatého stolu vykládá. Proto budu mluvit o témže tématu, ne abych totéž opakoval, ale abych doplnil, co jsem zapomněl. Nuže tedy, promluvme si o úvodních slovech!

 

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha"(J 1,1).

 

Proč, když druzí evangelisté začali narozením (Matouš totiž praví: „Rodokmen Ježíše Krista, Davidova Syna" (Mt 1,1); Lukáš nám na počátku vypráví o Marii; Marek téměř podobně, ačkoliv začíná Janem Křtitelem), Jan to stručně shrnul do slov „A Slovo se stalo tělem" (J 1,14) a přešel vše ostatní: početí, narození, mládí, dospívání? Proč nám hned vypráví o věčném zrození? Již jsem vám řekl, co toho bylo důvodem. Ostatní evangelisté více mluvili o tom, co se týkalo těla, jako o člověku. Byla tedy obava, že někteří povrchní posluchači ustrnou pouze na tomto názoru, jak se stalo Pavlu ze Samosaty[1]. Aby je tedy odvrátil od pádu do takovéhoto špatného názoru a přivedl je k nebi, právě proto začíná vyprávěním o jeho věčné Boží existenci. Protože Matouš začal králem Herodem, Lukáš císařem Tiberiem a Marek Janovým křtem, toto všechno tedy Jan přešel a hned vstupuje nad čas a věky a tam slovy „Na počátku bylo" upoutává mysl posluchačů. Nevymezuje čas ani místo jako ostatní evangelisté Herodem, Tiberiem, Janem. K tomu (což je obzvláště obdivuhodné), ani tento evangelista Jan přes svou vzletnou řeč neopomenul mluvit o vtělení, ani ostatní evangelisté (kteří o tom mluvili) nemlčeli o jeho věčné existenci. A plným právem. Jeden Duch totiž vedl duše všech evangelistů. Proto je u nich taková jednomyslnost, co se týče vyprávění. Ty, milovaný, když uslyšíš o Slovu, varuj se těch, kteří Slovo pokládají za pouhé slovo, že Slovo bylo nějakým stvořením. Mnoho je Božích slov, která pronášejí i andělé, ale žádné z těchto slov není Bůh. Všechna ona slova buď něco předpovídají či přikazují (Písmo totiž nazývá Božími zákony i příkazy i proroctví; proto o andělích dodává: „Silní bohatýři, kteří plníte, co řekne." /Ž 103,20/). Toto Slovo je však jakási bytost v osobním spojení vycházející od Otce a která netrpí. To, jak jsem řekl, naznačil názvem „Slovo". Jako tedy ono „Na počátku bylo Slovo" naznačuje věčnost, tak ono „To bylo na počátku u Boha" (J 1,2) pro nás znamená, že Slovo bylo věčně s Otcem. Aby sis totiž nemyslel (když uslyšíš, že „na počátku bylo Slovo", i když bys Syna považoval za věčného), že Otec je přece jen časově o něco starší a byl dřív, a abys nestanovil Jednorozenému počátek, proto dodal, že na počátku byl u Boha. Tedy je věčný jako Otec sám. Otec totiž nikdy nebyl bez Slova, které bylo vždy s Bohem ve vlastním osobním spojení. Řekneš: Proč tedy pravil, že „Na světě byl" (J 1,10), když byl u Boha? Poněvadž byl i u Boha i na světě. Otec ani Syn nemají hranic. Jestliže totiž „velikost jeho nelze vyzpytovat" (Ž 145,3) a „jeho myšlení nelze obsáhnout" (Ž 147,5), plyne z toho, že ani bytí nemá počátek v čase. Slyšel jsi, že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gen 1,1)? Co myslíš tímto počátkem? Jistě, že toto bylo stvořeno před vším viditelným. A tak když slyšíš, že Jednorozený „byl na počátku", rozumíš tím, že On byl dříve než všechny rozumné bytosti a dříve než všechny věky. Někdo může říci: Jak se může stát, že Syn není mladší než Otec? Je-li totiž něco z něčeho, nutně to musí být později než to, z čeho to bylo. Odpovídáme, že je to lidské myšlení a že ten, kdo takto myslí, vymyslí ještě absurdnější věci. Neposlouchejme takové názory. My mluvíme o Bohu, ne o lidské přirozenosti, která je nutně a důsledně podrobena takovýmto závěrům. Pro úplnost vysvětlíme méně obeznámeným obojí.

2. Řekni mi: vychází sluneční paprsek z podstaty slunce či odněkud odjinud? Nutno doznat (leda bychom byli bez smyslů), že z podstaty slunce. A přece, i kdyby vycházel paprsek ze samého slunce, neřekli bychom, že je časově mladší než slunce, poněvadž slunce nelze vidět bez paprsků. Jestliže tedy u těchto viditelných a poznatelných těles je něco, co je z něčeho a není později než to, z čeho to je, proč nevěříš, že je tomu tak i u neviditelné a nevyslovitelné podstaty? Opravdu je tomu tak. Proto i Pavel jej nazval (Žd 1,3) tímto jménem, jestliže prohlásil, že je z Otce a věčný jako Otec. Nuže, řekni! Což všechny věky a doby nepovstaly skrze něho? To musí uznat každý, kdo není padlý na hlavu. Není tedy rozdílu mezi Otcem a Synem. Není-li, není tedy také mladší, nýbrž stejně věčný. Ono „před" a „po" vymezují dobu: tato slova si nikdo nedovede představit bez spojení s určitou dobou. Bůh však je nad dobou a časem. Kdybys tvrdil, že Syn má počátek, varuj se, abys pod vlivem takovéhoto uvažování nepřičítal počátek i Otci, že Otec byl dříve, a to je již počátek. Řekni mi, nepřipisuješ Synu nějaký čas či počátek, když jdeš ještě dále za ten počátek a tvrdíš, že Otec existoval dříve? Zřejmě ano. Řekni mi, oč dříve existoval Otec? I kdybys řekl, že jen o málo dříve, již připisuješ Otci počátek. Jakmile totiž určuješ dobu, již mluvíš o rozdílu, ať je ten rozdíl malý nebo velký. Zde nelze určovat dobu, leda že by obojí znamenalo počátek. A tak, pokud bylo na tobě, stanovil jsi Synu počátek, a podle vás nebude ani Otec bez počátku. Vidíš, že pravdu řekl Spasitel a že Jeho slova všude mluví o jeho moci? Která? „Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce" (J 5,23). Vím, že je to pro mnohé nepochopitelné. Proto váháme se takovými názory zabývat častěji, neboť ani lidé s nimi nesouhlasí, a i kdyby souhlasili, jsou vratké a slabé. „Úsudky lidí jsou ubohé a nejisté jejich úvahy" (Mdr 9,14). Raději bych se zeptal našich odpůrců, proč je řečeno u proroka „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně" (Iz 43,10)? Jestliže je totiž Syn mladší než Otec, proč říká: „A nebude ani po mně"? Což tím neodstraňuje samu existenci Jednorozeného? Nezbývá totiž nic jiného, než se tohoto odvážit nebo připustit božství ve vlastním spojení Otce a Syna. Kde je pak pravda, že „všechno povstalo skrze něho" (J 1,3)? Jestliže totiž čas je starší než On, proč tedy to, co bylo před ním, stalo se skrze Něho? Vidíš, do jakých pošetilostí se dostali, když jednou odhodili pravdu? Proč tedy evangelista neřekl, že povstal z ničeho, jak o všem tvrdí Pavel slovy: „Který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není" (Ř 4,17), nýbrž říká: „na počátku byl"? A to je pravý opak. Právem. Bůh se ani nestává, ani nemá v sobě cosi staršího. To jsou pohanské názory. Řekni mi: Řekl bys, že Tvůrce věcí nepřevyšuje nesrovnatelně stvořené věci? Bude-li tedy to, co bylo stvořeno, rovné nestvořenému, kde bude ona nesrovnatelná vznešenost? Co však znamená ono: „Já jsem první, já budu též u posledních věcí" (Iz 41,4); „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh" (Iz 43,10)? Není-li totiž Syn téže podstaty, je to jiný Bůh. Není-li stejně věčný jako Otec, existuje tedy až po Otci a není-li téže podstaty s Otcem, plyne z toho, že byl učiněn. Namítnou-li, že to bylo řečeno kvůli rozlišení od model, proč právě toto rozlišení brání mluvit o jediném pravém Bohu? Jestliže to bylo řečeno kvůli rozlišení, jak to potom vysvětlíš? „A nebude ani po mně" (Iz 43,10), praví totiž. Nevylučuje tím Syna, nýbrž po mně není žádný jiný podobný Bůh, ne však, že by nebyl Syn. Ano, řekneš. Budeš tedy ono „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh" chápat v tom smyslu, že sice nebyl žádný podobný Bůh, že však byl před ním alespoň Syn? Který ďábel by to řekl? Myslím, že ani ďábel by to neřekl. Ostatně, není-li Syn stejně věčný jako Otec, proč mluvíš o jeho životě bez konce? Má-li totiž počátek, i kdyby pak byl bez konce, přece nebude nekonečný. Nekonečnost musí být totiž nekonečná na obě strany, Pavel to vysvětlil takto: „Jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce" (Žd 7,3). Tím vysvětluje, že nemá ani začátku ani konce. Ani jedno ani druhé nemá hranic, není konce zde a není začátku tam.

3. Jak to však, když je životem, že byla doba, kdy nebyl? Všichni by uznali, že je věčný život, že je bez začátku a bez konce, kdyby On opravdu životem byl, jak tomu skutečně je. Byla-li doba, kdy neexistoval, jak by mohl být životem všech, když jednou životem nebyl? Proč tedy, řekneš, Jan udal začátek slovy „Na počátku"? Proč, řekni mi, věnuješ pozornost slovu „na počátku" a slovu „byl" a přehlížíš ono „bylo Slovo"? A nevymezil prorok, když říká o Otci „Od věků do věků jsi" (Ž 90,2), těmi slovy nějaké určité hranice? Nikoli. Označuje tím věčnost. Stejně uvažuj i zde. Evangelista nemluví o nějakých hranicích. Neřekl, že měl počátek, nýbrž že „byl na počátku". Tím slovem „byl" tě vede k tomu, abys považoval Syna za bytost bez začátku. Namítneš: Avšak u slova „Otec" je určitý člen, kdežto u slova „Syn" není. Co odpovíš na to, když Apoštol praví: „Velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista" (Tit 2,13) a „Bůh, který je nade všemi" (Ř 9,5)? Hle, ani zde u Syna nedal určitý člen, rovněž tak ani u Otce. V listě Filipanům praví: „Způsobem bytí byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl" (Fp 2,6), a v listě Římanům: „Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista" (Ř 1,7). Zde bylo zbytečné dávat určitý člen, když před tím jej často dal. Jako totiž když praví o Otci „Bůh je duch" (J 4,24), i když před slovo „duch" nepoložil určitý člen, nepopíráme tím, že Bůh nemá tělo, tak i zde, i když nebyl před slovo „Syn" položen člen, nicméně proto přece je Syn Bohem. A proč? I když opakuje slovo „Bůh", když nazval Boha Bohem, neoznačuje tím rozdílné božství. Naopak. Když totiž předtím řekl „a Bůh bylo to Slovo" (J 1,1), aby se někdo nedomníval, že Syn je co do božství menší, ihned uvádí znaky jeho opravdového božství, totiž věčnost: „To bylo na počátku u Boha" (J 1,2) a stvořitelskou moc: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co je" (J 1,3). I jeho Otec ústy proroků říká, že toto je známkou jsoucnosti Syna. I proroci často uvádějí tento druh důkazu, nejen aby dokázali božství Syna, ale aby též zničili kult model. „Bohové, kteří neudělali nebe ani zemi, zmizí" (Jer 10,11); „Já sám svou rukou roztahuji nebesa" (Iz 44,23). To je důkaz božství, který podává všude. Jan se však nespokojil s těmito slovy, ale nazval ho životem a světlem. A tak je-li Syn stále s Otcem, stvořil-li sám všechno, dává-li život a život udržuje (to totiž naznačil slovem „život") a jestliže všechno osvěcuje, kdo by byl tak pošetilý, aby tvrdil, že evangelista se snažil umenšit božství právě tím, čím je možno co nejvíce dokázat rovnost a stejnost s Otcem? Prosím, nespojujme v jedno tvora s tvůrcem, abychom i my neuslyšeli: „Ctili tvory místo Tvůrce" (Ř 1,27). I když by namítli, že se to vztahuje na nebesa, přece, i když se to týká nebes, zakázal vůbec uctívat stvoření. To je bludný pohanský názor.

4. Nedopouštějme se tedy tohoto rouhání! Boží Syn přišel proto, aby nás odvedl od takovéhoto uctívání. Proto vzal na sebe podobu služebníka, proto se dal bít, proto podstoupil nejpotupnější smrt. Nečiňme znovu tyto pošetilosti, nevracejme se znovu ke své dřívější bezbožnosti, dokonce ještě horší. Nelze totiž stejně uctívat tvora a samého Tvůrce, a - pokud je na nás - snížit Tvůrce na stupeň bezcenných tvorů. On zůstává stále takový, jaký je. „Ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta", praví žalmista (Ž 102,28). Oslavme ho tedy tak, jak jsme to přijali od otců. Oslavme ho vírou a skutky. Nauka nic neprospěje ke spáse, jestliže život bude špatný. Proto uspořádejme život tak, aby se líbil Bohu. Odhoďme daleko od sebe veškerou špatnost, nespravedlnost a lakotu! Žijme jako cizinci a poutníci, jímž je vše pozemské cizí. Má-li někdo peníze a hodně majetku, užívej ho tak jako poutník, který ať rád či nerad se toho musí vbrzku zbavit. Ublížil-li ti někdo, nehněvej se trvale, ano, ani jen chvilku. Apoštol nám nedovolil hněvat se ani celý den. „Slunce nezapadej nad vaším hněvem" (Ef 4,26). A právem. Bylo by si přát, aby se i v tomto krátkém čase nepřihodilo nic nepříjemného. Zastihne-li nás noc, věci se stanou horšími, poněvadž vzpomínka zapaluje tisíce ohňů a poněvadž ve chvíli oddechu myslíme s trpkostí. Proto dříve než přijde tento zhoubný odpočinek a dříve než vzplane plamen se vší prudkostí, káže předejít zlu a zlo uhasit. Proto je třeba co nejdříve uhasit oheň a nedovolit mu vysoko vzplanout. Tato nemoc bývá příčinou mnohého zlého. Rozvrátila celé domácnosti, rozbila staré zvyky a v krátkém okamžiku zavinila strašlivé tragédie. Hněv v krátkém čase zničí vše. Nepouštějme tedy tuto šelmu z uzdy, ale dejme jí silný náhubek: strach z budoucího soudu. Zarmoutí-li tě přítel či rozčílí-li tě někdo z domácích, vzpomeň na svá provinění vůči Bohu i na to, že si svou mírností, budeš-li laskavý, připravuješ onen mírný soud. „Odpusťte, a bude vám odpuštěno" (Lk 6,37), a bude po té nemoci. Zamysli se, zdali ses někdy opanoval ve své prchlivosti a zdali ses někdy dal unést hněvem. Obojí srovnej a jistě ti to pomůže k nápravě. Řekni mi: kdy ses pochválil? Když ses neovládl či když ses ovládl? Což jsme si po prvním zlobném výbuchu nečinili výčitky a nezastyděli jsme se, což jsme nelitovali svých slov a skutků? Když se ovládneme, což nejásáme a nejsme pyšní jako vítězi? Vítězství nad hněvem je totiž neoplácet stejným (to je nejhorší porážka), ale klidně vše snést a vyslechnout. Vítězem je ne ten, kdo ublíží, ale ten, kdo dovede snést křivdu. Hněváš-li se, neříkej: Postavím se proti, půjdu proti. Ani neříkej těm, kdo tě varují před hněvem: Nestrpím, aby odešel beztrestně ten, kdo mne zesměšnil. Nikdo se ti nebude smát, leda když se uchýlíš k pomstě. Bude-li se smát tvému klidu, bude jednat jako pošetilec. Vítězíš-li, nehledej slávu u pošetilých, nýbrž za dostatečnou považuj slávu, kterou získáš u rozumných lidí. Proč ti ale uvádím malé bezvýznamné lidské divadlo? Hleď a pamatuj na Boha, a On tě pochválí. Koho On chválí, ten nepotřebuje hledat chválu u lidí. Lidé často chválí, buď aby se zavděčili nebo aby druhé znepřátelili. Taková chvála nepřináší užitek. Boží rozhodnutí je daleko takovéto rozkolísanosti a pochválenému přináší hodně prospěchu. O tuto chválu tedy usilujme.

5. Chceš vědět, jakým zlem je hněv? Zastav se na náměstí, kde se lidé hádají. Nesnadno prohlédneš odpornost, když tvá mysl bude zatemněna a zpita hněvem. Když budeš prost hněvu, tehdy budeš moci pozorovat své nitro na jiných, neboť tvůj soud nebude pokažen. Podívej se na kolem proudící dav. Rozvášněný, jako šílený, počínající si hanebně. Když v nitru zuří hněv, ústa vydechují oheň, oči srší oheň, tvář se nadýmá, ruce se neklidně rozpínají, nohy směšně poskakují a hněvivě kopou do všeho, co jim přijde do cesty. Takoví lidé se ničím neliší od šílenců, ale ani od splašených oslů. Kopají, koušou. Rozhněvaný člověk nezná slušnost. Když se potom po tomto směšném chování vrátí domů a zamyslí se nad svým chováním, bědují a současně se i bojí, poněvadž uvažují, kdo vlastně byl příčinou jejich hněvu. Ve svém hněvu nemysleli na nic, když však ze svého hněvu vystřízlivěli, uvažují, kdo z přítomných byli přátelé a kdo nepřátelé a protivníci. Obojích se bojí. Jedněch proto, že je velmi potupili, druhých proto, že ti měli zábavu z jejich pošetilého počínání. Kupříkladu, aby se nestalo něco zlého zbitému či aby horečka nepřivodila smrt či aby se rána nestala nezhojitelnou. A bylo ti zapotřebí se prát? Bylo třeba, aby ses hádal a nadával? Ani to ani ono. Začátkem hádek jsou nadávky a proklínání. Nerozumnější obviňují zlé duchy a špatné časy. Příčinou není špatná doba, ani to nezavinil zlý duch, nýbrž lidská špatnost. Sami si zlé duchy přivolávají, sami sobě škodí. Že hněvem kypí srdce, že kouše a uráží? Znám to. Proto obdivuji ty, kteří zkrotili toto divoké zvíře. Budeme-li chtít, můžeme odehnat nemoc. Což ne proto, že nás odstrašuje strach, nemenší než hněv, který nedovoluje, aby hněv propukl? A proč služebníci, které jsme nesčíslněkrát urazili, mlčí? Což ne proto, že je poutá totéž pouto? Nemysli však pouze na strach před Bohem, ale že tě trestá již tehdy, když ti káže mlčet - a pak vše sneseš klidně. Řekni tomu, kdo na tebe doráží: Co ti mám udělat? Někdo jiný mi drží ruku i jazyk. A tvá slova budou tobě i jemu látkou k rozumné úvaze. Nyní však vydržíme velmi mnoho i kvůli lidem. Často těm, kteří nás dráždí, říkáme: On mne rozzlobil, ne ty. Neměli bychom před Bohem osvědčit takovouto opatrnost? Jakou máme potom čekat milost? I své duši řekněme: Bůh nám nyní zadržuje ruce. Nevyskakujme, neposlouchejme více lidi než Boha. Nepociťujete hrůzu z takových slov? Nechci však, abyste pociťovali hrůzu jen z takovýchto slov, ale i z jednání. Bůh totiž přikázal políčky nejen snést, ale vydržet ještě mnohem více. My se však tvrdošíjně bráníme. Nejen že nechceme nic vydržet, ale my se ještě zlobíme. Dokonce často první zdvihneme ruku a pokládáme za slabost, kdybychom jednali jinak. A horší na tom je, že se považujeme za vítěze, když jsme poraženi a ležíme na zemi. I když dostaneme nesčetně ran od ďábla, věříme, že jsme ho přemohli. Proto, prosím, snažme se poznat, jak lze zvítězit a podle toho jednejme. Trpět znamená totéž, co být vyznamenán. Chceme-li totiž, aby nás Bůh prohlásil za vítěze, nejednejme v těchto zápasech podle předpisů o světských zápasech, ale zachovávejme Bohem pro tyto zápasy stanovený zákon, a pak vše klidně sneseme. Tak zvítězíme i nad protivníky i nad vším pozemským a dosáhneme slíbených dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož a s nímž Otci i Duchu svatému sláva, vláda, čest nyní i vždy i na věky věků. Amen.

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí RTh.) 

 

Více o sv. Janu Zlatoústém (Chrysostomovi) 

 

Od téhož autora:


Milost 
Dopis Theodorovi 
Moc Kristovy krve 
Kristus chudý v chudých
Modlitba je světlem duše
O kněžství (De Sacerdotio)
Slovo proměňuje chleba a víno v tělo a krev Krista
Okoušení sladkosti Boží

 

Související články:

Augustin: Výklad Janova evangelia - 1. traktát 
Lukáš Drexler: Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Július Pavelčík: Evangelium podle Jana

 

Poznámky:


[1] Pavel ze Samosaty (3. stol.) byl jedním z představitelů christologické hereze adopcianismu.

 

[RSS]

Přečteno 434x

další články