Nacházíte se na: Theofil > Religionistika > Na počátku bylo světlo

Na počátku bylo světlo

Josef Blaha, 10.6. 2007

O významu světla pro pochopení tóry v židovském náboženském myšlení. První kapitola z knihy "Malá zamyšlení - Několik pohledů židovské filosofie a poesie".

  

Člověk dnešní doby si klade mnohé otázky. Vše začalo existencialismem, který takřka převrátil dosavadní pohled na svět.(1) Do doby první a druhé světové války, kdy na bojištích a v koncentrácích zahynuly desítky miliónů lidí, se zdálo vše jasné. Ale najednou proti sobě válčily státy, národy i celé kontinenty. Do válečných konfliktů byl zatažen zvláště kontinent evropský. Úzkost z lidského utrpení se ještě umocnila s nástupem světového terorismu po útoku na Spojené státy. Světový terorismus znamená precedens v lidských dějinách. To, co se doposud zdálo jenom zlým snem, je skutečností - ve jménu světového terorismu jsou na celém světě zabíjeni lidé bez rozdílu věku, pohlaví nebo národnosti. K tomu jsou mnohé další hrozby, které visí jako Damoklův meč nad dnešním lidstvem. Ať se jedná o ptačí chřipku, přelidnění, globální oteplování nebo další, náš svět je v krizi.

 

Je ještě cesta z této krize? Tak se ptají filosofové dnešní doby. Odpovědi na tuto otázku budu v této knize čerpat hlavně z hebrejské bible, filosofie a poesie, protože básníci mohou být jakýmisi proroky moderní doby.(2)

Je vůbec ještě možné po hrůzách koncentráků a obrovského lidského utrpení věřit v Boha? Domnívám se, že ano. Zajímavý pohled podává židovská mystika, kabala.  Izák Luria(3)cimcum-2.jpgjeden z hlavních představitelů kabaly, mluví o cimcum, stažení se Boha ze světa. Při stvoření světa se z něj Bůh stáhl, aby tak udělal místo nám - lidem. Trpí-li lidé a svět, trpí s nimi i Bůh, zatímco dobrými skutky činíme tikun ha olam - nápravu světa.

Filosofie existencialismu se rozchází s tradičním pohledem na svět, jak ho nastínil Hegel. Příkladem může být ruský židovský myslitel Lev Šestov: ,,Pouze Kniha knih je v této věci výjimkou. V ní se vypravuje o pravém opaku toho, než co lidé zahlédli zrakem svého rozumu. Vše bylo stvořeno Stvořitelem, čteme na samém začátku knihy Genesis; všechno má svůj počátek. To však nejen že není považováno za podmínku neúplnosti, nedostatečnosti, nemravnosti a hříšnosti bytí, ale naopak v tom je základ všeho, co může být ve vesmíru dobrého. Jinými slovy, tvůrčí akt Boží je pramenem, a to jediným pramenem všeho dobrého. Navečer každého dne stvoření si Hospodin prohlédl, co stvořil, a prohlásil, že je to dobré, a poslední den, když přehlédl všechny své výtvory, seznal Bůh, že vše jest velmi dobré. Jak svět, tak lidé (kterým Bůh požehnal) jsou dílem Stvořitele, a právě proto, že je stvořil On, byli lidé dokonalí a neměli žádné nedostatky: ve světě stvořeném Bohem zlo neexistovalo, nebyl ani hřích, ze kterého zlo vzešlo. Zlo a hřích přišly později."(4)

Tato Šestovova slova jsou jasnou odpovědí na otázku, odkud pochází svět. Pochází z Božích rukou, je dobrý. Odkud se ale vzalo zlo ve světě? Jedna hebrejská báseň to odůvodňuje takto:

 

Na počátku nebylo nic

Pouze ticho a temnota

Bůh učinil pouště

A krajina byla nádherná

Nad mrkáním pyšných tohoto světa

se třpytily hvězdy diamantů

V trávě, která se stále obnovovala,

se zjevovala němá stvoření

A člověk byl semenem

v nekonečném sledu

toho, že Bůh ve své moudrosti

jej chránil až do konce

 

Od té doby jsme byli posilněni

Ano, byli jsme hodně posíleni

A dobyli jsme si trůn i korunu,

zesílili jsme od té doby,

abychom tu byli pro své děti,

ale přitom jsme jim nebyli žádnou pomocí

Hory dostávaly svůj tvar

a také tak údolí

a řeky si dobývaly svoje koryta

v srdci rodící se země

A polámané paprsky Slunce

nad rozprostřenou září

A zvítězila záře života

jako hymnus nebo jako tanec

Kapka krve padla někam

a dotkla se mořského břehu

 

A nad tím vším létali orli,

ó požehnaná zahrada

Kapka krve ale změnila člověka

tím, když rostl strom života,

ve své velké samotě,

byl z jeho žebra vzat malý kousek,

aby najednou žil ve dvojici,

byl dokonalý v každém ohledu

 

A byl tu také strom života

A z něho bylo zakázáno jíst 

A také byl v zahradě ráje had,

který se hrozivě plížil pod jejich nohama

Strom života, ze kterého přišla smrt

Strom, na němž záležel jejich život

Jezte, jezte, šeptal had,

budete jako Bůh,

jezte, jezte z plodů stromu

Úplně si ho zotročte až do konce,

až okusíte jeho chuť,

až ochutnáte sílu a vládu

Zanikla nám ta zahrada

stejně jako zhynuli i oni oba dva,

otcové dostali odměnu,

kterou jsou odměňováni jejich synové(5)

 

Prvním stvořitelským činem Boha však bylo světlo: „VAJOMER ELOHIM JEHI OR VAJEHI OR. VAJAAR ELOHIM ET HAOR KI TOV VAJAVDEL ELOHIM BEJN HAOR UBEJN HACHOŠEK. A řekl Bůh: Budiž světlo. A bylo světlo. A Bůh viděl, že světlo bylo dobré. I rozdělil Bůh mezi světlem a mezi tmou." (Genesis 1, 3-4)

„A bylo světlo. Ani nebe ani Země ještě nebyly stvořeny. Omylem by byly všechny pokusy dogmatické teologie vysvětlovat světlo jako Syna Božího, věčné světlo. Text mluví o stvořeném světle. V tomto majestátu se Bůh zjevuje celému svému stvoření. Je to známka Jeho vítězství nad chaosem. Moc temnoty je zlomena a Bůh trůní ve svém světelném oděvu nad vesmírem jako král."(6)

svice-2.jpgJEHI OR - BUDIŽ SVĚTLO. Na počátku učinil Bůh světlo. Světlo jako energii, světlo jako protiklad temnoty. Základní kniha pro pochopení židovské mystiky, kabaly, k tomu říká: ,Jedná se o prvotní světlo, které Bůh učinil. Je to světlo pro naše oči. Toto světlo Bůh ukázal Adamovi a na základě tohoto světla mohl vidět z jednoho konce světa na druhý. Toto světlo ukázal Bůh Davidovi a on, když jej uchopil, zpíval svou chválu a řekl: Jak velká je Tvá dobrota, kterou jsi učinil pro ty, kteří se Tě bojí.‘ (Žalm 31,20) To je světlo, ve kterém Bůh zjevil Mojžíšovi zemi Izrael od Gileadu až po Dan.

Když však Bůh viděl tři po sobě jdoucí hříšné generace, pokolení Enocha, pokolení potopy a pokolení, které stavělo babylonskou věž, Bůh odebral toto světlo člověku. Pak jej dal Mojžíšovi v době, kdy jej ukrývala jeho matka, po tři měsíce po jeho narození. Když však Mojžíš předstoupil před faraóna, odňal mu toto světlo a vrátil mu ho až na Sinaji, aby dostal tóru. Pak ho Mojžíš měl stále až do skončení svého život, a proto se nemohl přiblížit k Izraelitům, aniž by neměl závoj na tváři. (Exodus 34,33).

‚Budiž světlo, a bylo světlo.‘ (Genesis 1,3) Slůvko vajehi - a budiž - se týká tohoto a budoucího světa. Rabi Izák řekl: ,Při stvoření Bůh zahrnul svět tímto světlem od jednoho konce světa ke druhému, ale potom jej odňal, aby ho odebral hříšníkům, a je připraveno pouze pro spravedlivé, jak se píše: ‚Světlo zazáří spravedlivému.‘ (Žalm 97,11); potom svět bude v harmonii a všechno bude sjednoceno v jediný celek. Ale dokud nepřijde budoucí svět, toto světlo je odstraněno a skryto. Toto světlo se vynořilo z temnoty, která byla vytesána z částí Nejtajnějšího; a podobně ze světla, které bylo skryto, byla nějakou tajnou cestou vytesána temnota, z nižšího světa. Tato nižší temnota se nazývá nocí kvůli verši ‚a temnotu pak nazval nocí‘ (Genesis 1,5)."(7)

Světlo je něco, po čem všichni bezvýhradně toužíme. Kniha Zohar nás poučuje, že pravé světlo ukryl Bůh jenom pro spravedlivé. Uzří je až v budoucím věku. Už malé děti se učí ve školách, že světlo je nutnou podmínkou lidského života. Světlem se nemyslí například záře slunce nebo měsíce, ale vnitřní světlo, které ozařuje naši duši. V tomto smyslu můžeme chápat slova proroka Izajáše o tom, že „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo. Haam haholchim bechošech rau or gadol." (Izajáš 9,2)(8)

Jedná se zde o základní poselství hebrejské bible - o mír a jistotu v Bohu: „To, v co Izrael, respektive tento svatý zbytek, doufá, se dá říci jedním slovem: šalom. Toto hebrejské slovo znamená ,ukončené, dokonalé, uzdravené‘ a ŠALEM znamená ,úplnost‘. Nelze tedy ŠALOM chápat jenom jako protiklad k válce, dá se naopak chápat jako určitý řád, kdy je každá věc na svém místě.

,Mír‘ ve smyslu nepřítomnosti válek s jinými národy nebyl v exilu a poexilní době aktuálním tématem. Žilo se v područí Babylonu, respektive Persie. Starost o bezpečí hranic musela být přenechána vládnoucí velmoci. Hlubokou touhou však byla vnitřní zajištěnost lidu. Od konce severního a později jižního království (dobyto Babylonem v 8. nebo 7. století před naším letopočtem - poznámka autora) existovala významná diaspora. Byla zde obrovská touha navrátit se domů. Lidé znali Izrael pouze z vyprávění otců. ...Návrat domů ale ještě nezajišťoval úplnou svobodu. ...Pánovo společenství bylo závislé na Siónu jako na svém geografickém a duchovním centru."(9)

Hovoří se o světle Božího království a o Mesiáši. Nový zákon to vztahuje na Ježíše z Nazareta, ale Židé na Mesiáše čekají. Tento Mesiáš, jak na to v jiné ze svých knih poukazuje Gerschom Scholem, však není středem lidských dějin, jak to chápe křesťanství, ale je jeho kulminací a jeho koncem.

 

Téma světla je v judaismu a i u židovského národa velmi silné. Rád bych uvedl báseň současné izraelské autorky Dany Berger:

 

Na konec přijde počátek

Našla jsem si byt

Malý byt u moře

Nakonec přijde začátek

 

Vidíme modrou zář z okna

Všechno to, co se změnilo

Všechno to, co bylo, nebo nebylo

Nakonec přijde začátek

 

Nakonec přijde láska

Láska, která se vine kolem našeho srdce

To, co zaniklo nebo bylo zapomenuto

bylo vylito nebo se vzdálilo

Nakonec přijde láska

 

Do pokoje vstupuje světlo z okna

Je to jasné nebe

Slunce zítřka už stoupá

Nakonec přichází začátek(10)

 

Vidíme, že světlo má v židovské náboženské tradici velký význam. A to nejenom v náboženské tradici, ale proniká i do poe­sie, jak ukazuje výše uvedený text.

Zůstaňme ještě chvíli u mystického významu světla: „A Bůh řekl: ,Budiž světlo‘, a bylo světlo." To byl první výrok, kterým Bůh stvořil svět, a světlo tak bylo prvním Božím stvořením. Ale proč se tak stalo? Neboť světlo nemá žádnou hodnotu samo v sobě; jeho užitečnost záleží na existenci jiných věcí, které jsou jím osvěcovány, a tak z něj mají prospěch. Tak proč bylo stvořeno světlo, když ještě nic neexistovalo?

Nemůžeme říct, že se jednalo pouze o přípravu, jakési čekání na další věci, které měly být stvořeny později (tak, jak to říká Talmud - Sanhedrin 31a - že člověk byl stvořen naposled, aby pro něj bylo vše připraveno). Kdyby tomu tak bylo, světlo by bylo stvořeno krátce před zvířaty (která mohou rozlišovat mezi světlem a temnotou) nebo před rostlinami (které rostou pomocí světla), tedy třetí den stvoření.

Rabíni to vysvětlují tak, že světlo bylo stvořeno prvního dne proto, aby bylo „skryté pro spravedlivé v budoucím světě". Ale to je paradoxní. Neboť cílem světla je osvětlovat, proč by mělo být ukryto bezprostředně poté, co bylo stvořeno? Není to přímé popření jeho účelu bytí? A i kdyby rabíni vysvětlili, proč by světlo mělo být ukryto, potřebujeme pochopit, proč jej Bůh stvořil na samém počátku.

Abychom vyřešili tyto těžkosti, musíme uvážit poznámku v Midraši (Berešit Raba, začátek): „Stejně jako král, který si přeje vystavět palác, tak nečiní spontánně, ale dívá se do architektových plánů, tak se Bůh díval do tóry a stvořil svět." Jinými slovy, zkoumajíce řád nebo když člověk dělá něco, co potřebuje plánování a přemýšlení, můžeme se poučit o Božím řádu, když povolával svět k bytí. Napřed si ustanoví cíl, kterého chce dosáhnout. Pouze potom začíná s prací. Toto je jednání Boží. A účelem světa, který má stvořit (místo, kde Božské světlo bude ukryto - „svět" a „skryté" jsou sémanticky v hebrejštině podobné  - OLAM - HE'ELAM) v jeho materiální existenci, je to, že svět má být očištěn a původní Boží světlo má být obnoveno. Pán hledal rozhodně „místo k přebývání v nižším světě" (Tanja, část I. Ch 36), čímž myslel to, že jeho skrytost (temnota) byla přetvořena v jeho zjevenou přítomnost (světlo). Jako tedy světlo bylo účelem stvoření, a účel je první věcí, o které musí být rozhodnuto v rámci plánu práce, světlo bylo stvořeno prvního dne. Účel všech dalších stvoření byl zahrnut v otevírajícím slovu „Budiž světlo."(11)

 

Ze shora uvedených pasáží vidíme, že světlo je něco podstatného pro pochopení judaismu. Ať se jedná o tóru, proroky, kabalu nebo i židovskou poesii - všude světlo hraje klíčovou roli. My sami milujeme světlo. Milujeme to, když na nás svítí paprsky slunce, a máme podvědomý strach ze tmy. Jaký má ale světlo význam pro člověka, ADAMA, a pro ženu, pro první ženu - EVU - CHAVU - matku všech živých i pro dnešní ženy a muže?

„Na počátku Bůh vytvořil Světlo Temnoty." (Zohar 1.15a) Tak kniha Zohar zdraví Boží vstup „světla ženství" do svého  stvoření. Světlo je pouhou metaforou pro Existenci a pro Život. Proto „Světlo" bylo vzato jako dokonalý popis EN SOF (doslova bez hranic nebo absolutní nicota - kabalistické označení pro Boha), nekonečná podstata samotného Boha. Jako Prvotní Příčina, On je plamenem, z nějž všechny menší světla a emanace čerpají svůj oheň. „Dříve, než byly stvořeny všechny věci," říká Chajim Vital, žák rabína a básníka ze 16. století Izáka Lurii, „Horní Světlo naplnilo celou existenci a nebyl žádný prázdný prostor." (Prázdný znamená, že nebyl naplněn světlem.)(12) Přede vším, kromě samotného Boha, mělo světlo jakýkoliv druh osobní identity nebo nezávislé existence. Dalo by se říci, že dříve než existovalo takové bytí nebo takové vnímání, všechno, co existovalo a bylo vnímáno, bylo Boží Nebeské Světlo.

„Dříve než byly stvořeny světy, vše, co existovalo, bylo Jeho jméno." Co je Boží „Jméno"? Není to Jeho Nepoznatelná Podstata, ale toto vnímání Jeho, temný nárys Jeho Nekonečného Světla. Světlo je Sláva, lampa.jpgkterá září z Jeho podstaty, a fyzický ekvivalent Jeho jména, který je charakterizován jako ženství. Jsou dva aspekty světla, tradičně rozlišené jako mužský a ženský aspekt neboli Dárce a Příjemce. Z Boží touhy se začal tvořit příjemce Jeho Světla. Je-li Bůh Nekonečné Světlo, to, co „potřeboval", aby stvořil svět, bylo něco, aby to mohl obsáhnout. „On je Jeden a Jeho Jméno je Jeden." Co je Boží „Jméno" než tato touha tvořit svět, „vůle přijímat" Nádobu. Gematrie (číselná hodnota) slova rocen (vůle), šmoj (jméno) a cinor (nádoba) jsou totožné. Proto Boží vůle je Jeho Jméno, způsob, jakým se činí viditelným ve světě - a to je světlo, které září skrze prvotní „Svítilnu" neboli „Nádobu Ženství".

Proto je modlitba, kterou se židovské ženy modlí každý den (Požehnaný jsi, Pane, náš Bože, jenž jsi mě učinil podle své vůle), zvláštním komplimentem. Žena byla učiněna podle Božího přání být Nádobou Světla, aby byla naplněna Jeho světlem. Tak to vyjádřil R. Jehuda Ašlag, komentátor Izáka Lurii z 20. století: Jakmile se v božské mysli zrodila myšlenka stvořit člověka, vznikla svítilna, ...která obsahovala ...„vůli přijímat." A tato božská projekce skrze světlo až k nám je temná ve srovnání s Ním, je Nádoba Jeho Nekonečného Světla.(13)

„Dříve, než Bůh začal tvořit svět," říká Sefer ha Bahir (kniha Záře - po Zoharu nejslavnější kniha kabaly - poznámka autora), „měl Bůh svítilnu, kterou měl raději než cokoli jiného ve svém velikém domě plném nádherných pokladů. Tato svítilna byla Jeho oblíbenkyní. Ve chvílích odpočinku si ji brával a něžně se jí dotýkal."(14)

 

(První kapitola, s laskavým souhlasem autora, z knihy Josef Blaha: Malá zamyšlení, Několik pohledů židovské filosofie a poesie, Praha 2006)

 

    mala-zamysleni.gif

 

Od téhož autora:

Význam mystiky pro třetí tisíciletí  

 

Související články: 

Lukáš Drexler: Kabala 
Norbert Mendecki: Šechina v židovské literatuře; Kristus a Šechina 

 

Poznámky:

(1) Søren Kierkegaard: Nemoc k smrti. Opus Bonum. Mnichov 1981. Strana 30: „Je zoufalství přednost či nedostatek? Čistě dialekticky je obojí. Chceme-li tvrdit, že zoufalství je abstraktní pojem, přičemž nemáme na mysli žádného zoufalého, pak je jistě ohromná přednost. Možnost takovéto nemoci je člověkova přednost před zvířetem, a tato přednost znamená víc než vzpřímená chůze, neboť ukazuje na nekonečné vzepjetí a vyvýšenost, že je duch. Možnost této nemoci je člověkova přednost před zvířetem, a vědomí o ní je člověkova přednost před člověkem přirozeným. Uzdravení z této nemoci je křesťanova blaženost." Z dánského originálu přeložila Marie Mikulová-Thulstrup.

(2) Není-li uvedeno jinak, překlad cizojazyčných textů provedl autor.

(3) Gerschom Scholem: Major Trends in Jewish Mysticism. With a Foreword by Robert Alter. Schocken Books. New York 1995. Strana 260: „Luriova teorie nemá neurážlivou jednoduchost. Je založena na myšlence CIMCUM, jednom z nejúžasnějších a nejdaleko­sáhlejších pojmů, který vlastně znamená ´stažení´ nebo ,stáhnutí se'. Tato myšlenka se nejprve nachází v téměř zapomenutém pojednání, kterého asi Luria použil, jehož originálem je část talmudu. Dalo by se říct, že Luria jej takřka postavil na nohy. Midraš, který pochází ze třetího století, říká, že Bůh stáhl svou Boží přítomnost - šekinu - do nejsvatější Svatyně, tam, kde sídlí cherubové, ačkoliv celá jeho moc byla koncentrována v jediném bodě. Odtud je původ slova CIMCUM, ačkoliv věc sama o sobě je pravým opakem této myšlenky: kabalistům Luriovy školy CIMCUM neznamená soustředění Boha na jediném místě, ale naopak jeho ústup z jediného bodu. Co se tím myslí? Myslí se tím to, že existence vesmíru je myslitelná pouze jako umenšování - stahování Boha. Luria začíná otázkou, která se může zdát naturalistická a chcete-li, trochu krutá: ´Jak může existovat svět, když Bůh je všude? Je­li Bůh všechno ve všem, jak mohou existovat věci, které nejsou Bohem? Jak může Bůh svět stvořit z nicoty, jestliže není žádná nicota?' To je ta otázka. Řešením je nejdůležitější věc v historii pozdější kabaly. Podle Lurii byl Bůh nucen udělat prostor pro svět, jako by opustil místo v sobě samém, aby se vrátil s akty stvoření a vykoupení. První skutečnost En Sof - nekonečné bytosti - není tedy krok směrem ven, ale naopak krok směrem dovnitř, snížení se do sebe sama. Namísto vyzařování máme tedy naopak stahování."

(4) Lev Šestov: Kierkegaard a existenciální filosofie. OIKOYMENH. Praha 1997. Do češtiny přeložili: A. Červenková, J. Češka, I. F. Dokoupil, M. Foltýn, A. Havlín, M. Hubová, J. Kranát, K. Marková, H. Nykl, K. Scharffová, P. Synek, A. Vitteková. Strana 9.

(5) Ráchel Šapiro: Berešit-Na počátku. In: Gali Atari: CD Berešit. NMC Music Israel 1989.

(6) Miloš Bič: Vom Geheimnis und Wunder der Schöpfung. Eine Auslegung von 1. Mose 1-3. Neukirchner Verlag. Vluyn 1959. Strana 22.

(7) Zohar - The Book of Splendor. Basic Readings from the Kabbalah. Edited by Gerschom Scholem. Schocken Books. New York 1995. Strana 5-6.

(8) John H. Hayes and Stuart A. Irvine: Isaiah - The Eight-Century Prophet. Abingdon Press. Nashville 1987. Strana 179. Verš druhý ukazuje zlom v davidovském království na pozadí dřívějších územních ztrát ve prospěch jeho severního rivala. „Lid, který chodil v temnotě, uvidí veliké světlo." Je těžké říct, jak široce se zde má chápat slovo „lid". Jistě to znamená Judu a královský dvůr a Jeruzalém, ale dá se chápat i jako širší označení pro celý národ.

(9) Hans Wildberger: Kónigsherrschaft Gottes. Jesaja 1-39. Neukirchner Verlag. Vluyn 1984. Strana 204.

(10) Dana Berger: CD Ad ha Kece. NMC MUS1C. Ltd. Izrael 2000.

(11) Torah Studies Based on Excerpts of Talks by Rabbi Menachem Schneerson adapted by rabbi Jonathan Sacks, M. A. PhD. Lubavitch Foundation. London 1986. Strana 1-3.

(12) Jméno rabína Izáka je v aramejštině Saggi - Nahor - PLNÝ SVĚTLA. Tento pojem - Saggi Nahor - je vlastně určitý eufemismus znamenající TEN, KTERÝ NIČÍ NEÚTĚCHU. Ve skutečnosti to ale s rabínem Izákem bylo jinak: byl tak plný světla, že byl nazýván „slepým", jako se o biblickém Izákovi říká, že byl oslepen nejenom ohněm z oběti, které se téměř stal součástí, ale slávou BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI - ŠEKINY, která se mu zjevila při této příležitosti. Některé typy temnoty nebo slepoty jsou indikace přemíry světla. Rabi Izák Slepý byl synem rabína Abraháma ben Davida z Posquières (RaBaD, 1120-1198) a byl duchovním vůdcem židovstva v Provence. On a jeho syn byli jedním z článků v řetězci kabalistů v Provence.

(13) Rabi Izák Slepý: Commentary on Sefer Jecira. In: Mose Idel - Kabbalah, New Perpectíves. Strana 37.

(14) Gottlieb Freema: The Lamp of God. A Jewish Book of Light. Jason Aronson Inc. Northvale. New Jersey, London 1989. Strana 3-4.

 

[RSS]

Přečteno 408x

další články