Papežské generální koncily pozdního středověku

Nehledě k protikoncilu, který Karel Veliký postavil jakožto říšský synod Západu proti II. Nicaenu v roce 787, nepodnikl ranný středověk žádný pokus uspořádat všeobecný koncil. Také skutečně epochální synod v Sutri, na kterém král Jindřich II. v roce 1046 odstraněním tří soupeřících papežů učinil konec římsko-městského zapletení papežství a otevřel bránu pro vstup reformního hnutí do Říma, nepronesl tento požadavek. Generální koncily středověku - tak se samy označují - vyšly ze synodů, které byly svolávány od papežů reformního období zpočátku s omezeným, avšak mimo Itálii jdoucím okruhem účastníků částečně v Římě, částečně mimo něj, a zabývaly se církevními otázkami všeobecné povahy. Jejich ekumenický dosah a autorita jsou zcela závislé na vzestupu reformního papežství a jeho universální platnosti, která se prosazovala v těžkém boji. Jsou to papežské koncily ve vlastním slova smyslu.

Papežský reformní synod a mírový koncil v období sporu o investituru

Od pseudoisidorských dekretálů, oné sbírky z velké části falešných papežských listů a většinou pravých koncilních kánonů, vzniklé v 9. století, a od její recepce v dobré víře papežem Mikulášem I., bylo uznanou právní zásadou Říma, že všechny větší synody (generální synody, ale ještě ne v dnešním smyslu) obsahující více církevních provincií, se směly konat jen s papežským souhlasem; to je také smysl 16. věty v proslulém „diktátu papeže" (dictatus papae) Řehoře VII.: „Bez jeho (= papežova) rozhodnutí se nesmí žádný synod nazývat všeobecným." Jestliže papežové reformní doby pořádali synody s rozšířeným okruhem účastníků z různých církevních provincií nebo dokonce zemí osobně, tedy ne svými legáty, a na nich projednávali všeobecné otázky církve a křesťanstva, otázky víry, Božího míru, plány křížových výprav nebo velké dobové otázky církevní svobody, tak tato shromáždění postupně přerůstala autoritou daleko nad dříve obvyklé provinciální a národní koncily. Již reformní synody pavijská a remešská (1049), uspořádané Lvem IX. (1049-1054), z Alsaska pocházejícím „německým" papežem, se pozvedly nad hranice provinciálních shromáždění. K římskému koncilu r. 1050 pozval Lev IX. mezi jinými také anglické biskupy. Zároveň se lutyšský biskup Deoduin postavil proti plánu francouzského krále odsoudit bludnou nauku Berengara z Tours na francouzském národním koncilu. Papež Mikuláš II. (1059-1061) vydal na římském synodu r. 1059, jehož se účastnilo 113 biskupů, proslulý dekret o papežské volbě, který vyhradil volbu papeže kardinálům. Synody Řehoře VII. (1073-1085) stály ve službě velkých reformních cílů, které si tento papež stanovil: boje proti simonii a laické investituře a za kněžský celibát. Nechtěly platit jen pro omezený okruh, nýbrž pro celé katolické křesťanstvo, které se snažil Řehoř obsáhnout usilovněji než některý z jeho předchůdců[1]. K postnímu synodu r. 1075 pozval biskupy z Horní Itálie a Francie; němečtí biskupové, kteří byli podezřelí ze simonie, byli obesláni k zodpovídání. Poprvé se dá u Řehoře VII. prokázat také pozvání opatů k takovým synodům. Snaží se pohnout knížata k odeslání vyslanců, aby se laické mocnosti účastnily porad o společných jich se týkajících otázkách. Oba stavy středověkého světa, duchovní a světský, mají být na synodech zastoupeny - pod vrchním řízením papežovým.

V publicistice o investiturním sporu se dostatečně pojednává o roli koncilů v církevní ústavě. Podle řehořovce Bernolda z Kostnice je rozsudek nad Jindřichem IV. „všeobecným rozsudkem církve" proto, že byl vynesen ne pouze od papeže (privatim), nýbrž jím jakožto předsedajícím všeobecného koncilu (generali synodo praesidens); takový římský koncil je, i když ne ekumenicky obeslaný, přece „celý všeobecný koncil" (generalissima synodus). Naproti tomu Petrus Crassus, přívrženec Jindřicha IV., trvá na svolání všeobecných koncilů císařem. Autor knihy O jednotě církve má zato, že tato jednota nespočívá na moci papeže nad veškerou církví, ale na jednotě episkopátu, jak se čte již u sv. Cypriána.

Tento protiklad pojetí vysvětluje, že častěji navrhovaný mírový koncil k ukončení sporu o investituru a rozkolu z něho vzniklého se neuskutečnil. Papež by se byl musel podrobit jeho rozhodčímu výroku a to pochopitelně Řehoř VII. odmítl. Zemřel, zdánlivě poražen, ve vyhnanství, ale za jeho druhého nástupce, Francouze Urbana II. (1088-1099), se staly papežské koncily triumfem papežství. V Piacenze (1095) vyzval Urban II. před údajně dvěma sty biskupy z Itálie, Francie a Německa, tisíci kleriků a laiků k osvobození křesťanské církve Východu od nevěřících. Ještě téhož roku dalo strhující papežovo kázání před 92 biskupy a více než 90 opaty v Clermontu signál k první křížové výpravě. Neseno vlnou náboženského nadšení upevnilo papežství své církevní a politické postavení ve stále ještě nerozhodném boji o svobodu církve a proti nadvládě laické moci.

Na druhé straně se nesmí neuznat, že oživení koncilních myšlenek v boji o investituru neprospělo jen autoritě papežů, ale zvýšilo také sebevědomí biskupů, na jejichž spolupůsobení na koncilech spočívala závislost nejdůležitějších církevních rozhodnutí. Podle nauky sv. Ivona ze Chartres (+ 1117) zaručovali společně papež a koncil věrnou ochranu církevních zvyklostí. Toto pojetí spoluroz-hodovacího práva biskupů se stalo zřejmým, když Paschalis II. (1099-1118) si dal vylákat králem Jindřichem V. v roce 1111 v Ponto Mammolo smlouvu, která schválila králi investituru říšských prelátů prstenem a berlou před biskupskou konsekrací, tedy učinila právě ten ústupek, který Řehoř VII. tak rozhodně odmítal. Odpor biskupů, především francouzských, byl tak mocný, že na lateránském synodu r. 1112 byl papež nucen stáhnout privilegium udělené králi, které jeho protivníci nazývali pravilegium („výsada hanby"), a výslovně se doznat k zásadám svých předchůdců Řehoře VII. a Urbana II. Lateránský synod z roku 1116, na němž byli přítomni biskupové a opati, ale také knížata a hrabata z nejrůznějších zemí, mezi jinými ze Španělska, dal do klatby krále, ačkoliv papež se podle daného slibu zdráhal ze své strany klatbu vyhlásit. Když byl nález vynesen, spočítal jeden účastník 427 svíček v rukou přítomných biskupů a opatů.

Je zřejmé, že jak okruh účastníků, tak úkoly papežských koncilů se stále rozšiřovaly od doby zasahování reformního hnutí na papežství. Biskupové, opati, zástupci katedrálního kléru z Itálie, Německa a Francie, ale také ze Španělska a Anglie byli zváni na synody. Také zástupci laické moci byli již přítomni. Byly konány porady a usnesení o velkých otázkách církevní reformy, o papežské volbě, investituře biskupů, plány křížových výprav, o Božím míru.

Dva první všeobecné koncily v Lateráně

Není proto zcela ničím překvapujícím a nebylo to vůbec pouhou formalitou, jestliže papež Kalixt II. (1119-1124), když wormským konkordátem v roce 1122 ukončil spor o investituru s německým králem (při králově vzdání se investitury prstenem a berlou, ale při zaručení říšských zájmů), dal tuto smlouvu potvrdit v příštím roce lateránským koncilem. První lateránský koncil, který dosáhl ekumenického uznání (jako 9. ekumenický koncil), se konal pravděpodobně od 18. března do 6. dubna 1123 v Lateráně, v papežově biskupském chrámu. Palác přiléhající k chrámu, který byl po tisíc let sídlem papežů, obsahoval koncilní aulu vystavenou papežem Lvem III. a přístupnou bezprostředně z baziliky. Její mozaiková výzdoba, o níž jsme ostatně informováni jen sporými zprávami, byla mimořádně výmluvná. Mozaika hlavní apsidy představovala Krista, Matku Boží a apoštoly Petra a Pavla. V postranních apsidách byly obrazy ostatních apoštolů. Je možné připustit, že porady středověkých lateránských koncilů se konaly v této aule, slavnostní akty v sousední bazilice.

Akta, tj. protokolární zápisy o průběhu porad z tohoto koncilu stejně jako z dalších, nejsou k dispozici. Co o nich víme, pochází z jednotlivých zvacích dopisů, které jsou zachovány, z kronikářských záznamů a z jejich výsledku, z dekretů, resp. kánonů. Seznamy účastníků, jak je máme z většiny starých koncilů, chybí. Věrohodný odhad počtu účastníků prvního lateránského koncilu činí „asi 300 biskupů"; údaj obsažený v Pandulfově životopise Kalixta II.; že prý se účastnilo 997 biskupů a opatů, je jistě přehnán.

Dvaadvacet kánonů prvního lateránského koncilu obnovuje částečně dřívější nařízení: zákaz simonie, dodržování Božího míru, který byl v Clermontu proklamován. Křižákům se zajišťuje odpuštění časných trestů za hříchy a ochrana jejich zanechaných rodin a statků, na plenění poutníky do Říma je uvalována klatba. Zbytek kánonů se týká udělování svěcení a ostatních svátostí, rovněž udělování církevních úřadů. Během koncilu (28. března) byl svatořečen kostnický biskup Konrád (+ 976). Arcibiskup hambursko-brémský Adalbero obdržel palium. Arcibiskupové canterburský a yorkský zahájili svůj spor o prvenství.

Z programu jednání vyplývá, že tento první lateránský koncil byl již ve vysokém stupni místem setkání a fórem křesťanstva. Podnětem druhého byl vnitrocírkevní spor: schisma Anakleta II.

Po smrti papeže Honoria II. (1124-1130) zvolilo 16 většinou francouzských kardinálů kandidáta mocné rodiny Frangipani, Řehoře Papareschiho, papežem, který se nazval Innocencem II. Brzy nato zvolilo 20 kardinálů Petra Pierleoni, který pocházel z původně židovské rodiny, „papeže ghetta", Anakleta II. Měl silnou oporu v králi Rogerovi II. Sicilském, ale vystoupení sv. Bernarda z Clairvaux pro jeho rivala Innocence II. získalo tomuto převahu, zvláště když císař Lotar III. na dvou římských výpravách vystoupil pro něho a dal se od něho korunovat za císaře. Anaklet II. se však udržel až do své smrti 25. ledna 1138 ve Vatikáně a Leonském městě, okrsku ležícím na pravém břehu Tibery kolem sv. Petra, který nechal Lev IV. na ochranu proti Saracénům obehnat hradbami.

Příštího roku (1139) pozval Innocenc II., nyní všeobecně uznán, biskupy a opaty Západu na „plenární synod" - tak jej nazývá místo jinak obvyklého výrazu „generální synod". Je zachováno jen pozvání vzdálené církevní provincie Compostela. Údaje o počtu účastníků zase silně kolísají: anály z Melku nad Dunajem mluví o 500, kronika Otty Frisinského asi o 1000 účastnících. I když se považuje za správnější onen nižší počet, platí i nadále, že Otto Frisinský vyjadřuje dojem současníků, když označuje synod za „velkolepý" (maxima). Jako již u prvního lateránského koncilu, tak také u tohoto druhého vyplývá z četných papežských listin vyhotovených během koncilu, že účastníci přišli téměř ze všech zemí tehdejšího křesťanstva: z Lincolnu v Anglii, Huescy ve Španělsku, z Jeruzaléma; nejpočetněji jsou ovšem zastoupeny kostely a kláštery Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska.

Koncil trval od 4. dubna 1139 do konce měsíce. V zahajovací řeči si papež stěžoval na zmatek, který vznikl v církvi Anakletovým rozkolem a sesadil jeho stoupence. Museli odevzdat svá palia, biskupské berly a prsteny. K velké nevoli Bernarda z Clairvaux postihlo sesazení také jeho chráněnce, kardinála Petra z Pisy. Ze 30 kánonů koncilu nese většina zase myšlenkový odkaz řehořského reformního hnutí, objevují se ale také zákazy lichvy, turnajů a studia práva i lékařství mnichy. Velkého významu pro provádění celibátu byl kánon 7., který prohlašoval manželství uzavřené kleriky (počínajíc podjáhnem) a mnichy za neplatné, ne pouze, jako dosud, za nedovolené. Kánon 28. potvrzuje katedrálním kapitulám právo biskupské volby, avšak bez vyloučení dosud oprávněných řádových představených; stal se výchozím bodem vlivného postavení katedrálních kapitul ve středověku.

Rozsah úkolů je nyní ještě rozpjatější než roku 1123. Určití sektáři, kteří zavrhují eucharistii a křest dětí, kněžství a manželství, jsou kánonem 23. z církve vyloučeni: jsou to předchůdci velkých kacířských hnutí, která brzy nato dala církvi tolik práce. Podle zprávy Otty Frisinského byl kanovník Arnold z Brescie obžalován svým biskupem za to, že tvrdil, že žádný duchovní nebo mnich, který drží statky, nemůže být spasen; tentokráte z toho vyvázl ještě mírně, protože mu bylo uloženo jenom mlčení.

Také druhý lateránský koncil byl dějištěm svatořečení, Sturmi, první fuldský opat, byl 18. dubna kanonizován.

Nejvlivnější muž doby, který jí dal své jméno, Bernard z Clairvaux, nebyl na koncilu přítomen. Nešťastnou druhou křížovou výpravu uskutečnil velký světec jen svým zapalujícím slovem, bez pomoci koncilu.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)

Poznámky: 

[1] Tangl, G., Die Teilnehmer an den Allgemeinen Konzilien des Mittelalters, Weimar 1922.