Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Očistec - katolický konstrukt, nebo pravověrná součást křesťanské tradice?

Očistec - katolický konstrukt, nebo pravověrná součást křesťanské tradice?

Lukáš Drexler, 27.10. 2009

Očistec je častým bodem věroučných kontroverzí především mezi katolickými a protestantskými křesťany. Je očistec pouhým katolickým výmyslem, z něhož v průběhu dějin katolická Církev finančně profitovala, nebo je přesvědčení o něm součástí křesťanské víry již od počátku křesťanství a křesťanské nauky? Na to se ve skromné formě snaží odpovědět následující pojednání.

 

Úvod

Na jednom z křesťanských diskusních fór jsem se s jedním z účastníků diskuse dostal do sporu ohledně očistce. Onen účastník tvrdil, že katolická Církev očistec vykonstruovala primárně jako prostředek k získávání financí, čímž měl na mysli údajné středověké „kupčení s odpustky", a že, dle onoho účastníka diskuse, „koncept očistce byl otevřeně a záměrně s tímto cílem formulován. Myšlenka očistce je od počátku dojná kráva a myslím, že se s tím na katolické straně nikdy nedělaly nějak zvláštní tajnosti." Abych dokázal, že tomu tak není, rozhodl jsem se napsat následující krátké pojednání o očistci, a to především s citacemi Písma a církevních otců prvních staletí křesťanských dějin, aby bylo zřejmé, že učení o očistci a jeho teologické uchopení jsou pradávnou součástí pravověrné křesťanské tradice a že ono učení, zprvu přítomné v křesťanské víře spíše implicitně, se postupem času reflektovalo a teologicky prohlubovalo. Poněvadž onen diskutér pocházel z protestantské křesťanské tradice, je následující teologický výklad formulačně přizpůsoben protestantským teologickým a formulačním důrazům.

 

Co je očistec a biblické základy pro učení o očistci

Výraz očistec či jeho definice nejsou explicitně obsaženy v Písmu. V Písmu jsou na skutečnost očistce určité narážky a z dalších míst skutečnost očistce logicky vyplývá.

V učení katolické církve se hovoří, že v případě pekla i nebe se jedná o stav („Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav svrchovaného a konečného štěstí."[1]), tak podobně je tomu i s očistcem („Očistec je především stavem duše, a proto nevyžaduje místo..."[2]), který lze chápat jako „dozrávání" ještě ne zcela dokonalého člověka do jeho věčné a konečné podoby vykoupení v Kristu. Jak říká Katechismus katolické církve: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti."[3]

ocistec-2-men-2.jpgZákladním předpokladem pro učení o „posmrtném očišťování" je totiž výrok Písma: „bez svatosti nikdo nespatří Pána" (Žid 12,14), a otázkou je: Je každý, kdo za svého života přijal spásu skrze víru v Ježíše Krista a v jeho dílo, v okamžiku smrti „svatý, jako je svatý Hospodin" (srov. např. 1P 1,16)? Umírá každý věřící v takové svatosti, jakou má sám Hospodin? Pokud ne, přechází po smrti do „stavu očišťování" od svých dosavadních nedokonalostí, aby byl vposledku „svatý, jako je svatý Hospodin", aby jeho lidská vůle byla sjednocena s vůlí Boží. A čím je takový člověk očišťován? Ohněm, kterým je sám Bůh (viz např. Ex 3, Dt 4,24) a který Kristus přišel uvrhnout na zem (Lk 12,49). Ten oheň je neúprosností posledního soudu, kdy každá nedokonalost a hříšná skrytost v člověku vychází najevo v žáru a světle tohoto ohně, a vše, co se protiví Boží svatosti, je tímto žárem Boha „spáleno". Tím ohněm je sám Bůh a kdo ho skrze radostnou zvěst nepřijme do svého srdce, stane se mu tento oheň ohněm věčného zatracení, neboť nebude-li tento oheň hořet v člověku, bude člověk, jenž tento oheň odmítnul, hořet v tomto ohni ke svému věčnému utrpení.

Dalo by se shrnout, že očistec je stavem či procesem očišťování pro ty, kteří řekli Bohu své „ano", avšak nedošli ve svém pozemském putování takové dokonalosti (tj. svatosti), která panuje na věky v nebi. Poněvadž však již díky svému „ano" danému Bohu mají účast na spasení a věčném životě, ale zároveň nejsou ve stavu dokonalé nebeské svatosti, je nezbytně nutné, aby po své tělesné smrti před svým vstupem do věčné blaženosti a svatosti dokončili tento proces posvěcení a proměny v nebeskou dokonalost, a tento proces se nazývá „očistec", o němž nikdy nelze říci, „jak dlouho" trvá, ale je víceméně jasné, „co" se v jeho „průběhu" děje, tj. očišťování od nedokonalostí.

Jak již bylo řečeno, samotná skutečnost „posmrtného očišťování" je implicitně vyjádřena již v Písmu, především výroky Ježíše Krista či Jan Křtitele o „křtu ohněm" apod. (např. Mt 3,11-12, Mk 9,49), ale i výroky apoštola Pavla (1Kor 3, především verš 15). Dalšími výroky jsou Kristova slova o možnosti odpuštění „v tomto věku", ale i ve „věku budoucím" (Mt 12,31).

 

Skutečnost očistce u církevních otců a v křesťanských památkách

O skutečnosti „posmrtného očišťování" těch, kteří nezemřeli ve stavu nebeské svatosti a dokonalosti, mluví také mnozí tzv. „církevní otcové" či starověcí křesťanští spisovatelé, např. Tertullian (2.-3. stol.), Klement Alexandrijský (2.-3. stol.), sv. Cyprián (3. stol.), sv. Efrém Syrský (4. stol.), sv. Cyril Jeruzalémský (4. stol.), sv. Basil Veliký (4. stol.) a mnozí další. Pozdější koncily pouze toto křesťanské přesvědčení stvrdili a výrazněji formulovaly v dogmatických výrocích. Nejstarším výslovným záznamem o přesvědčení o očistci jsou modlitby za zemřelé ve 2. století a v následujícím století totéž při slavnosti eucharistie:

 

„To já sám, Abrecius, v mé přítomnosti nařídil jsem tu napsat... Ať každý, kdo tato slova rozumí, pomodlí se za Abrecia."

Nápis z hrobu Abrecia, biskupa z Hierapole 

 

„Ať sladce odpočívá moje matka, prosím tě, Světlo zemřelých. Aschandie, můj otče, (...) ať pokoj Ichthys je s tebou."

Epigram Pektoria z Autun (Augustodunum) z konce 2. stol. 

 

„Eucharis je moje matka, Pius otec. Prosím vás, bratří, o modlitbu, když sem přijdete. (...) Aby všemo­houcí Bůh zachoval Agapu na věky."

Římský náhrobek z poloviny 2. stol. 

 

Následně uvádím několik citací církevních otců a starokřesťanských spisovatelů k tématu očistce:

 

„Konáme oběti za zemřelé ve výroční den jejich narození."

Tertullian (cca 160-220)

 

„Ostatně, jestliže to vězení, o němž svědčí evange­lium (Mt 5,25n.), chápeme jako podzemní propast (inferi) a vysvětlu­jeme, že v očekávání vzkříšení nutno rovněž zaplatit do posledního haléře pokáním i za ten nejmenší přestupek, nikdo nepochybuje o tom, že duše myslí na něco v propa­stech, avšak plnost vzkříšení se objeví rovněž v těle." (Tertullian zde naráží na Kristovo podobenství o nemi­losrdném dlužníkovi /Mt 18,21-35/ a má na zřeteli thnetopsychity a hypnopsychity, kteří učí, že duše před vzkříšením těla neexistuje nebo je přinejmenším uspána.)

Tertullian (cca 160-220)

 

„Něco jiného je čekat na odpuštění a něco jiného přijít do slávy; být uvržen do vězení a nevyjít odtud, dokud se nezaplatí poslední haléř, nebo hned dostat odměnu za víru a ctnost; dlouhým utrpením za hříchy být v muce obmýván a očištěn ohněm nebo utrpením již všechny hříchy očistit; něco jiného je konečně být okamžitě korunován Pánem nebo být podroben v den soudu výroku Pána." (Bez ohledu na to, jak můžeme ko­mentovat uvedená slova, která obsahují tolik protikladů, jedno je jisté, že totiž sv. Cyprián uznává stav očišťování duše v posmrtném životě.)

sv. Cyprián (cca 200/210-258)

 

„Bratři, pamatujte na vinu. Neboť zemře­lým se pomáhá oběťmi, které podávají živí... Jestliže lidé Matatiášovi zadostiučinili za přestupky těch, kteří padli a byli ve svých mravech bezbožní, tím více kněží Syna sva­tými oběťmi a modlitbami zadostiučiní za přestupky zemřelých."

sv. Efrém Syrský (306-373)

 

„Pak se modlíme i za zemřelé svaté otce, biskupy a vůbec všechny, kteří mezi námi žili, a věříme v ohromnou po­moc pro ty duše, za než se přináší modlitba ve chvíli, kdy na oltáři spočívá svatá a současně nesmírná oběť." (Sv. Cyril Jeruzalémský popisuje liturgii mše sv. a nezapomíná na obsaženou tam modlitbu za zemřelé.)

sv. Cyril Jeruzalémský (cca 315-386)

 

„Mám za to, že ti, kdo umírají, jestliže mají nějaké skvrny nebo stopy hříchu, jsou zadrženi (po smrti), jestli však bez ran a beze skvrn, pak jako neporažení a svobodni jsou s Kristem."

sv. Basil Cesarejský (330-379)

 

„Kdo bude po smrti na sou­kromém soudu shledán spravedlivým, vejde prozatím do ráje, v poslední den pak ohněm soudu do nebe. Kdo bude shledán zcela zlý, vejde navždy do pekla, je již odsouzen. Obyčejný hříšník však bude před posledním soudem tříben očistcovým ohněm, ač ani tam nebude bez všelijakého občerstvení."[4]

sv. Ambrož Milánský (339-397)

 

Také dle Ambrože zemřelým v očistci pomáhají oběti a přímluvy živých (De obitu Theodosii, 3; De obitu Valentiniani consolatio, 77).

 

„Ne marně apoštolově nařídili, abychom v úctyhodných a důstojných tajemstvích pamatovali na ty, kdo odešli z tohoto světa..., neboť v tom čase, kdy všechen lid a kněží stojí s rozepjatýma rukama a je sloužena oběť vzbuzující bázeň, neprosíme-liž Boha v modlitbě za ně?"

sv. Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407)

 

„Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtví, a obětujme za ně své modlitby."[5]

sv. Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407)

 

„V tomto životě mne očisťuj a takovým mne učiň, aby již nebylo třeba užívat ohně k polepšení." Augustin potom cituje 1Kor 3,15 a říká: „Ačkoliv budou spaseni skrze oheň, přece to bude těžší vzhledem k tomu, co člověk může vytrpět v tomto životě."

„Časné tresty trpí někteří v tomto životě, někteří po smrti, někteří i nyní i po smrti, všichni pak jen do času posledního soudu."[6]

„Modlitba církve nebo některých zbožných duší za určité zemřelé bývá vyslyšena, ale pouze za ty obrozené v Kristu, jejichž život nebyl natolik zlý, aby nepotřebovali milosrdenství."[7]

„Nelze popírat, že duše zemřelých dostávají pomoc zbožností svých blízkých, když je skládána oběť Prostředníka nebo jsou v církvi skládány almužny. Pomáhají však pouze těm, kdo si to zasloužili za pozemského života. Neboť je to jistý způsob života - ani tak dobrý, aby té pomoci po smrti nepotřeboval, ani tak zlý, aby mu to jíž nepomohlo."

sv. Augustin (354-430)

 

„Jestliže však (...) nevykupujeme hříchy dobrými skutky, budeme tak dlouho přebývat v tom očišťujícím ohni, dokud i tyto malé hříchy nebudou spáleny jako dříví, tráva a sláma... Tento očišťující oheň bude palčivější než to, co můžeme vidět, cítit a pomyslet si v tomto životě."

sv. Cesarius z Arles (470-542)

 

„Je třeba věřit, že za některé lehké hříchy bude trest očišťujícího ohně, protože Pravda říká, že kdyby se někdo rouhal proti Duchu svatému, tomu ne­bude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku."[8]

sv. Řehoř Veliký (540-604)

 

A jedna citace ze středověkého církevního dokumentu:

 

„Říká se, že Řekové sami upřímně a bez pochyb věří a zastávají, že duše docházejí očištění po smrti a mohou získat pomoc církve, jestliže věřící, kteří konali pokání, umírají, aniž je dokončili; nebo jestliže bez smrtelného hříchu, avšak s všedními a drobnými hříchy odcházejí z tohoto světa. Poněvadž však říkají, že místo[9] takového očištění nebylo jejich doktory označeno přesným a určitým jménem, proto my, kteří je ve shodě s tradicí a autoritou svatých otců nazýváme ‚očistcem‘, chceme, aby i oni je označovali tímto jménem. Neboť tímto přechodným ohněm se samozřejmě očišťují hříchy, ne však smrtelné nebo těžké, které dříve nebyly očištěny pokáním, ale malé a nepatrné, které zatěžkávají i po smrti, a to i když za života byly odpuštěny."

List Inocence IV. kardinálu legátovi na Kypru (1254)

 

Na uvedených citacích především církevních otců, které jsem seřadil chronologicky, je jasné, že víra v „posmrtné očišťování" nedokonalých, avšak spasených věřících se vine dějinami křesťanství již od jeho počátku a postupem času byla více a více prohlubována a zpřesňována.

 

Ještě teologická poznámka k učení o očistci

Odpůrci učení o očistci často mylně tvrdí, že očistec údajně slouží k odpuštění hříchů těm, kteří se nestihli kát a obrátit se ještě za svého života. Není tomu tak. Kdo se neobrátí ke své spáse a Spasiteli nejpozději do okamžiku své smrti, po smrti již podle křesťanského učení nemá možnost se obrátit, ale již pouze směřuje buď do věčného zatracení (pekla), nebo do věčného života (nebe), a do nebe buď přímo, nebo přes očistný proces (očistec) v závislosti na „míře" své osobní svatosti a dokonalosti před Bohem.

Mluví-li se v souvislosti s očistcem o odpouštění hříchu/-ů, jedná se vždy pouze o tzv. „lehké hříchy". ocistec-3-1.jpgJe totiž třeba rozlišovat tzv. smrtelný či vážný hřích, jehož mzdou je věčné zatracení, a tzv. lehké či všední hříchy, které ale nejsou důvodem k zavržení člověka, i když jeho samotného poskvrňují a v jistém smyslu „hyzdí" - k tomuto rozdělení viz především 1J 5,16-17. První typ hříchu - smrtelný, může být odpuštěn pouze pro Kristovu oběť, pokud se hříšník z něho upřímně kaje. Druhý typ hříchu, který nutně nevede ke smrti a k zavržení, je také odpuštěn, když se člověk kaje, nebo - „nestihne-li to" během pozemské pouti a přesto setrvává v této nedokonalosti, která však nevede k věčnému zavržení - je zapotřebí před konečným postavením se před Boží tváří v nebi být od této nedokonalosti očištěn a uzdraven. A právě to je „očistec" - člověk je pro Kristovu oběť a víru v ni (a v Něho) spasen a je tak na cestě k Bohu, avšak pokud do své smrti nedosáhl své věčné dokonalosti, k níž však dorůstá během svého života víry, je po své tělesné smrti „dobrušován" aktem „posmrtného očišťování", dokud nebude Kristu zcela „podoben" (srov. 1J 3,2)

Co se týče některých námitek stran délky trvání posmrtného očišťování v očistci: „posmrtné očišťování" (očistec) je přechodem, kdy člověk opouští skutečnost času i s jeho popisnými kategoriemi a vchází do věčnosti, která je z našeho pozemského pohledu nepředstavitelná a našimi pojmy nevyslovitelná. Neschopnost vyjádřit, „kdy" skončí ono „posmrtné očišťování", znamená přijmout toto tajemství včetně naší vlastní neschopnosti je vyjádřit.

 

Pozn.: 
Citace a překlady církevních otců jsou převzaty z KKC, Granat a Špaček (viz níže).

 

Diskuse ke článku a k tématu očistce zde

 

Použitá a doporučená literatura:

  • Beinert, W., Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994.
  • Denzinger, H., Enchiridion symbolorum: definitionum et declarationum de rebus fidei et morum.
  • Granat, W., K člověku a Bohu v Kristu, Řím 1986.
  • Katechismus katolické církve (KKC), Praha 1995.
  • Rahner, K., Teologický slovník, Praha 1996.
  • Ratzinger, J., Eschatologie, Brno 2004.
  • Špaček, R., Katolická věrouka, III, Praha 1922.

 

Související články: 

Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Vincenc Zahradník - O očistci I.
Vincenc Zahradník - O očistci II.

 

Poznámky:


[1] Katechismus katolické církve (dále jen KKC), 1024.

[2] Granat, W., K člověku a Bohu v Kristu, Řím 1986, s. 72.

[3] KKC, 1030.

[4] Ambrož Milánský, De bono mortis, 45-48.

[5] Jan Zlatoústý (Chrysostom), Homiliae in primam ad Corinthios, 41,5.

[6] Augustin, Boží stát, 21,13.

[7] Tamtéž, 21,24.

[8] Řehoř Veliký, Dialogi, 4,39.

[9] V originále (viz Denzinger, 838) je použito latinské slovo locus, které se nepřekládá jen jako „místo", ale i jako „stav". Chceme-li však mluvit o místě, tímto „místem očišťování" je onen samotný stvořený člověk.

 

[RSS]

Přečteno 588x

další články