František z Assisi

 

František z Assisi je světcem, který byl od Boha poslán, aby jako dřívější apoštolové vydával světu svědectví Pravdy. Svým životem a učením ukázal lidem, že všechna moudrost světa je jen pošetilostí, a svým příkladem a slovem obrátil lidská srdce k pravé Boží moudrosti.

 

„Blahoslavený služebník, který se nepovažuje za lepšího, když je lidmi veleben a vychvalován, než když je považován za bezvýznamného, prostého a opovrženého, neboť člověk je pouze tím, čím je před Bohem, a nic víc" (Npm 19,1 - Napomenutí).

 

Narodil se v Assisi ve střední Itálii v roce 1182. Jeho otec Petr Bernardone byl bohatý obchodník s látkami, pyšný a hrubý. Matka, jménem Pica, byla tichá a mírná.

O Františkově dětství se mnoho neví a svědectví o jeho mládí se značně rozcházejí. Jeden z prvních Františkových životopisců Celano píše: „František vynikal v darebáctví, popichoval k lumpárnám své kamarády. Z lidí si rád dělal dobrý den a vyváděl jim nezbedné kousky. Oblékal se výstředně. Přivábil k sobě celou smečku bohatých a více méně zkažených mládenců" (srov. 1Cel 2). V mládí si František liboval v přepychu a žil v marnivé touze po slávě.

Ve 21 letech užívá František života a touží po velikosti a slávě, po dobrodružství. Jeho ideálem je rytířství, sní o válečných vítězstvích, při nichž vynikne jeho statečnost. Chopí se příležitosti a jede do boje proti městu Perugii. A jeho romantické sny jsou roztříštěny. Vidí hrůzy války a své zabité kamarády. Sám je zajat a uvržen do žaláře, kde je rok vězněn ve tmě a otřesných hygienických podmínkách. Po roce se vrací domů jiný František, změněn jako každý, kdo se vrátil z války. Je více nervově labilní, kolísá mezi depresí a vzruchem. Po tři roky se vrhá ještě bláznivěji do bouřlivých zábav, které ho vysilují. Následkem zajetí a divokého života onemocní a přemítá o životě. Zmítán pochybnostmi se propadá do vnitřní krize.

Nadále se účastní dřívějšího života, ale zábavy ho už nijak neoslovují. Toulá se sám po okolí, vyhledává ticho jeskyň ve skalách, navštěvuje osamělé kapličky a hledá se. Při jedné noční zábavě byl zvolen králem oslavy. Začal se radovat, ale ne z obdrženého titulu, byla to jiná radost, radost z jistoty a z pochopení. Sám na tento okamžik později vzpomínal: „Byl jsem v té chvíli tak přemožen radostí, že bych nepohnul prstem, kdyby mne někdo chtěl zabít." Po radosti se dostavil smutek. Hanba za promarněné roky života, za prázdnotu, nanicovatost a pokřivenost.

Trojí setkání ukázalo Františkovi jeho další cestu. První setkání je při jeho pouti do Říma, kdy vymění své hezké šaty s potulným žebrákem a stane se na cestě člověkem z nejnižší společenské třídy. Žebrá a živí se okoralým chlebem. Poznává život žebráka, člověka bez práva, který má zastání jen z rukou Boží prozřetelnosti. A Františka zaplavuje zvláštní pocit štěstí.

Podruhé se František setkává s malomocným. Děsil se této nemoci stejně jako ostatní lidé jeho doby. Dříve se vždy odvrátil a zacpal si nos. Tentokrát seskočil s koně, vzal nemocného do náruče a políbil mu ruku a obdaroval ho almužnou. Ježíš je přítomen v každém, kdo trpí. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40).

Třetí setkání se odehraje, když František vkročí do polorozpadlé kaple svatého Damiána. Modlí se a prosí: „Pane, velký Králi, můj Stvořiteli, co ode mne chceš? Proč si mne stvořil? Prosím tě o světlo do noci svého srdce."  Přicházejí k němu tato slova: „Františku, můj dům je zchátralý. Nemohl bys jej opravit?" František nejprve chápe Kristovu výzvu doslovně a kapli opraví. Teprve potom pochopí, že Ježíšova slova mají mnohem širší význam.

Františkovou jedinou touhou je nyní milovat bez míry Boha, který miluje bez míry. Později to vyjadřuje slovy: „Nikdy nemějme touhu po něčem jiném, nechtějme nic jiného, v ničem jiném nemějme zalíbení, nic ať nás nevábí - kromě našeho Stvořitele, Vykupitele a zachránce, našeho pravého Boha ... Nic ať nás nezdržuje, nic ať nás neodděluje, nic ať se mezi nás nevkládá - milujme, uctívejme, klanějme se, služme, chvalme a dobrořečme, oslavujme a nade všechno vyvyšujme Nejvyššího Pána, věčného Boha."

František začíná nový život. Dál pracuje v obchodě svého otce, ale vyprodává zboží pod cenou a peníze rozdá. Otec se rozzuří, spráská Františka bičem a nechá ho zavřít do vězení.  František poznává, že peníze jsou schopné zabít nejposvátnější lidské vztahy. „Tatínku, co to z tebe udělaly peníze?" František nebyl občanským právem postižen, zřejmě proto, že byl podílníkem v otcově obchodě. Sám František říká: „Už nepodléhám spravedlnosti lidí. Dal jsem svůj život Bohu." Otec se na tento popud postará o svolání církevního tribunálu.  Při veřejném slyšení se František hájí: „Dobří lidé, poslouchejte a pochopte mne. Až do této chvíle jsem měl za svého otce Petra Bernardona. Rozhodl jsem se dát se Bohu. Vracím svému otci, co jsem od něj dostal. Už neříkám: můj otec Petr Bernardone. Říkám: Otče náš, jenž jsi na nebesích ..." František se vzdává veškerého majetku a také svlékne svůj oděv, vrací ho otci a odchází nahý.

Františkovi je pětadvacet let. Nosí oblek poustevníka, na kutnu si vápnem namaloval kříž. Dochází do útulku ošetřovat malomocné, pracuje také jako zedník a opravuje kaple. Žebrá a živí se odpadky. Lidé ho mají za blázna.

Jednou ráno poslouchá František při mši čtení evangelia a obrovskou silou k němu dolehnou Ježíšova slova při vyslání učedníků: „Jděte a hlásejte radostnou zprávu. Neberte si ani zlato ani stříbro." Františkovi se vlévá do srdce světlo.  To je to, co chce, co hledal a po čem touží.

A František jde mezi lidi a vypráví o Boží lásce, hlásá evangelium a podle evangelia žije. Odmítá jakýkoli majetek, odmítá peníze, je v naprosté chudobě. Posléze se k němu přidává první následovník - mladý šlechtic Bernard z Quintavalla. Brzy se přidávají další a další, lidé ze všech společenských vrstev. František si přál nazvat toto společenství „řádem menších bratří", protože chtěli být malí, aby si neosobovali, že se stanou něčím větším. Jejich počet neustále rostl a František jim dal jednoduchá pravidla řehole. Vytvořil se také druhý řád pro ženy, klarisky. Třetí řád byl určen pro lidi, kteří chtěli uskutečňovat ideál františkánské spirituality ve světě a nechtěli opustit svou domácnost a povolání.

František a jeho první bratři byli laici, nemohli kázat, potřebovali k tomu církevní povolení. Proto šli do Říma, vyprosit si povolení od papeže Inocence III. František obdržel ústní povolení, písemné dostal až od dalšího papeže.

Bratři žijí ve společenství, dělí se o prosté jídlo, modlí se, žijí v askezi a v duchu evangelia.

„Neboť tak je naplňovala svatá prostota, tak je učila čistota života a čistota srdce je tak ovládala, že vůbec neznali dvojakost ve smýšlení, protože jako v nich byla jedna víra, tak i jeden duch, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, svornost mravů, pěstování ctností, shoda v myšlení a poctivost ve skutcích" (1Cel 46,1).

Zhruba v té době (r. 1212) vzniká i Františkovo přátelství s Klárou, která je o 12 let mladší. Mohla sledovat Františkovu proměnu z kupce ve vysmívaného blázna. K Františkovi ji však něco přitahuje a často jej navštěvuje v doprovodu své služky a bratra. Velmi si spolu rozumí a jednoho dne Klára opouští rodičovský dům a František ji přijímá do „poslušnosti". Brzy ji následují další sestry a žijí ve společenství u San Damiano.

O Františkovi je také tradováno, že kázal nejen lidem, ale všemu Stvoření. S radostnou láskou hovořil k ptákům, k rybám a jiným zvířatům, mluvil ke květinám, k potůčkům, k polím a lesům, k zemi, ohni i vzduchu. Povzbuzoval je k chvále a lásce k Bohu Stvořiteli. Všechny tvory nazýval svými bratry a sestrami.

U jedné vesnice vystoupil na vyvýšené místo a chtěl hlásat Boží slovo. Všichni kolem zmlkli, jen vlaštovky, které tu hnízdily, hlasitě štěbetaly. František se k nim obrátil: „Moje sestry vlaštovky, přišel čas, abych promluvil já, protože vy jste toho napovídaly už dost. Slyšte slovo Páně a buďte zticha a v klidu." Ptáčci se utišili a až do konce kázání byli klidní a nepoletovali (srov. 1Cel 59).

Lidé k Františkovi chovali velkou úctu a všude jej radostně vítali. Nosili mu chléb, aby jej požehnal, a když jej pak jedli, byli často uzdravováni z různých nemocí. František také uzdravoval modlitbou a dotekem.

František kladl velký význam na misie a vysílal bratry do mnoha zemí. V té době církev vyzývá k nové křížové výpravě. I František je strhován nadšením, navrhuje ale alternativu: místo meče ruce ochotné sloužit a místo války určitý druh misií.

František jde se skupinou bratří roku 1219 do Sýrie a Egypta. U Damiety se setkává s křižáckým vojskem a navštěvuje sultána, který jej přijímá a František jej seznamuje se svým učením.

Po návratu domů František zjišťuje, že se řady bratří značně rozmnožili, předává vedení řádu a sám zůstává bratrem a vzorem duchovního života.  

V roce 1223 slavil František v Greccio Vánoce s živým betlémem. Chtěl oslavit narození Páně a sobě i druhým na vlastní oči ukázat v jaké prostotě leželo Dítě v jeslích. Z Greccia se té noci stal takřka nový Betlém. U jeslí se koná mše svatá a lid je naplněn vírou a novou radostí.

V roce 1224 se uchýlil spolu s bratrem Lvem na horu La Verna, aby tam trávil čtyřicetidenní půst ke cti sv. archanděla Michaela a na konci tohoto období přijal stigmata.

Na konci roku 1224 byl už těžce nemocen a zimu trávil v klášteře sester u sv. Damiána, kde složil Píseň bratra Slunce. Další období dlouhé nemoci trávil povětšinou v Rieti, na jaře 1226 pak v Sieně. Když se prudce zhoršil jeho zdravotní stav, nechal napsat kratinkou závěť a sepsal pro bratry duchovní odkaz. Zemřel v noci mezi 3. a 4. říjnem 1226. Následujícího dne bylo jeho tělo přeneseno ke sv. Damiánu a uloženo v kostelíku sv. Jiří.

"Zbožnou vláhou evangelia zavlažoval celý svět a skutky zvěstoval cestu Božího Syna a učení pravdy. Tak se v něm a skrze něho na světě ukázala radost, v kterou jsme nedoufali, a svatá obnova: nový výhonek staré víry náhle obnovil zkostnatělé a zestárlé lidstvo" (1Cel 89,4 - Tomáš z Celana, První životopis sv. Františka).

 

Zpracováno podle:

• Františkánské prameny [online]. Dostupné na: <http://www.frantiskanstvi.cz>.
• NIGG, Walter. Muž z Assisi: František a jeho svět. Brno: Cesta, 1990. 37 s. Přátelé. ISBN 80-900087-5-5.
• ROTZETTER, Anton. Svatý František. Benziger, 1981.
• ROUGIER, Stan. František z Assisi: básník a prorok. 1. vydání. Brno: Petrov, 1990. 39 s. ISBN 80-85247-00-3.

  

Z české bibliografie:

• FRANTIŠEK Z ASSISI, KLÁRA Z ASSISI a ŠTIVAR, Bonaventura J., ed. Františkánské prameny. I., Spisy sv. Františka a sv. Kláry. 2., upr. vyd. Praha: Provincie kapucínů v ČR, 2014. 227 s. ISBN 978-80-905228-5-5.
• FRANTIŠEK Z ASSISI a NAVRÁTIL, František, ed. Legenda tří druhů; a, Zrcadlo dokonalosti sv. Františka z Assisi. V Letovicích: Humana, 1926. 239 s.
• FRANTIŠEK Z ASSISI. Spisy a myšlenky sv. Františka z Assisi. V Praze: B. Stýblo, 1915. xiii, 288 s.
• GREEN, Julien. Bratr František. 1. vydání. Brno: Cesta, 1992. 383 s. ISBN 80-85319-15-2.
• NIGG, Walter. Muž z Assisi: František a jeho svět. Brno: Cesta, 1990. 37 s. Přátelé. ISBN 80-900087-5-5.
• LEHMANN, Leonhard. František - mistr a učitel modlitby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. 247 s. Duchovní život. ISBN 80-7192-358-3.
• MATĚJKA, Miroslav Pacifik. Důvěřuji Bohu, a proto i bližnímu: vybrané myšlenky sv. Františka z Assisi. Vydání 1. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2010. 125 s. ISBN 978-80-7266-343-9.
• ROTZETTER, Anton. Jak František kázal zvířatům. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 79 s. ISBN 80-7192-309-5.
• THOMAS DE CELANO. Druhý životopis svatého Františka. 1. vyd. [Praha]: Alverna, [1993]. 194 s. Františkánská knihovna; sv. 4. ISBN 80-901426-1-3.

 

Z díla:

Píseň bratra Slunce

  Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
   Buď pochválen, můj Pane, spolu se vším svým stvořením, 
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
     A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
     Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy, 
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
     Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí, 
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
    Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň, 
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
    9 Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi, 
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami. 
   Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí křehkost a trápení.
    Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
    Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
    Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
     děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.

 

Další texty:

Chvály Boha Nejvyššího  

Výklad Otčenáše 

 

Související články:

Brigita Švédská: O svatém Františkovi  

Hilarin Felder: Sv. František z Assisi a Eucharistie (1/2)

Hilarin Felder: Sv. František z Assisi a Eucharistie (2/2)