Štěpán Trochta

„Svět kolísá, ale Kristův kříž stojí."

Štěpán Trochta

Štěpán Trochta se narodil 26. 3. 1905 ve Francově Lhotě na moravském Valašsku. Otec František i matka Anna byli zemědělci a žili v prostých poměrech. V roce 1911 se narodila sestra Anežka a v roce 1913 bratr Josef.

Když bylo malému Štěpánovi 8 a půl roku, zemřel jeho otec na zápal plic ve věku 32 let. Matka se již podruhé neprovdala, těžce pracovala a žila jen pro své děti. Štěpán mamince pomáhal, jak mohl. Pásl krávy a podílel se na výchově mladších sourozenců. Ve škole byl chlapcem velmi nadaným. Byl velmi zbožný, zvláště po smrti otce a po prvním svatém přijímání.

Příští kněžské povolání v chlapci poprvé odhadla tetička Márinka. Řekla Štěpánově matce: „Ale, Ančo, já když se tak na toho tvýho Štěpánka dívu, jak on pěkně v kostele zpívá a na tom klečáku má ty ruce sepjatý a vůbec se slušně chová, tak si myslím, kdo ví, jestli nebude panáček."

V posledním roce první světové války nastoupil Štěpán ke studiu na arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Výuka byla dvojjazyčná, česky a německy. Škola byla považována za nejlepší a nejpřísnější na celé Moravě.

V šestnácti letech musel Štěpán studia přerušit. Jeho maminka onemocněla tuberkulózou a ačkoliv se po čase uzdravila, Štěpán převzal na svá bedra veškeré polní práce a starost o dobytek. Dokázal ve vsi kolem sebe soustředit mládež. Založil církevní organizované hnutí „Sdružení katolické omladiny"[1]. Hrálo se divadlo a zpívalo se. Ve spolupráci s farářem Trochta vše vedl a byl duší veškerých aktivit.

Na jaře 1923 se Trochta dočetl o činnosti salesiánů pro záchranu mládeže. Poslal jim dopis se žádostí o bližší informace a obdržel pozvání na setkání v Trnavě. Zde mu bylo nabídnuto studium v Itálii. Štěpán byl přesvědčen, že mu Bůh ukázal cestu a stejně tak to viděla i jeho maminka zotavující se po těžké nemoci. Na podzim podnikl dobrodružnou cestu do Itálie, kdy byl ve Vídni lstí připraven o část peněz na cestu a v italské Mestre, kde mu finance definitivně došly, se setkal s dobrodincem, který zaplatil jeho další putování až do cílového městečka Perosa Argentina v blízkosti Turína. Salesiánská studia a přípravu na noviciát absolvoval ve vesničce Foglizzo. Štěpán dokázal čilou korespondencí během roku dohodnout a přivést dalších třicet hochů z Čech a Moravy na studia k salesiánům do Itálie. Dne 24. září 1925 byl Štěpán Trochta přijat za člena Salesiánské společnosti a složil řeholní sliby. Po složení slibů byl poslán na další školu do Turína, do městské čtvrti Valsalice. V té době byl na této škole v malé kapli prozatímní hrob zakladatele salesiánů Jana Boska, který zde odpočíval až do svého blahořečení v roce 1929. Přítomnost světce na Štěpána i ostatní hluboce duchovně působila.

V létě 1926 byl Štěpán přeřazen do Perosy, kde měl mezi svými mladými krajany vykonávat asistentskou praxi. Bylo rozhodnuto, že přeruší studia a ostatní ročníky si nastuduje soukromě, což byla velká a vzácná výjimka, která svědčí o vysokém mínění Trochtových představených. V Perose působil i páter Ignác Stuchlý, v té době již skoro šedesátiletý, bez jehož nasazení a houževnatosti v těžkých začátcích by české salesiánské dílo nebylo možné. Díky Štěpánově diplomacii a podpory dárců byl v září 1927 otevřen nový salesiánský ústav ve Fryštáku u Holešova, blízko Zlína. Toho roku Trochta nejen ve Fryštáku vyučoval, ale jezdil po okolí a seznamoval lidi se salesiánským dílem a sbíral finanční příspěvky. Na podzim 1928 se vrátil do Itálie a nastoupil po dobu čtyř let na Papežskou teologickou fakultu v Turíně. V roce 1932 složil Štěpán doktorát z teologie a byl vysvěcen na kněze.

Po návratu domů začal kázat ve Fryštáku a okolí. Jako kazatel byl velmi oblíben. Jeden kaplan se ho po kázání v sakristii zeptal: „Panáčku, jak to děláte, že tak dokážete kázat?" Štěpán se usmál: „No, víte, to se musí meditovat, modlit se a ... postit!"

V říjnu 1932 musel Trochta narukovat k výkonu vojenské služby na půl roku do Brna, do Zábrdovic. Jeho nadřízený rozpoznal jeho kvality a tak Štěpán brzy prováděl pastorační činnost v Brně i okolí.

Školní rok 1933-34 ve Fryštáku byl ve znamení příprav na svatořečení blahoslaveného Dona Boska, jednání o založení nového ústavu a ustanovení nového duchovního vůdce (spirituála) pro mladé salesiány. Jmenován byl Štěpán Trochta. Ovšem po šesti měsících byl poslán do Ostravy k dohlížení na stavbu nového centra a jeho propagaci. Ostrava i s předměstími měla tehdy asi 120 000 obyvatel, 5 far a 20 kněží a katechetů. Brzy si Štěpán získal důvěru  ostravských kněží a byl všude zván, aby představoval dílo Dona Boska. Dohlížel také na stavbu nového střediska a sháněl finance. Na mši svatou a oslavu položení základního kamene přišlo 25 000 lidí. V listopadu 1934 byla stavba dokončena a předána do užívání. Ředitelem se stal Ignác Stuchlý.

Na konci roku kardinál Kašpar požádal salesiány, aby také v Praze vystavěli na periférii města salesiánské středisko a ujali se práce mezi tamní mládeží. Opět byl pověřen Štěpán Trochta. Seznamoval Prahu s užitečností stavby a činností salesiánů. Snažil se získat vlivné osoby, které by mohly finančně stavbu zabezpečit, ale pořádal i sbírky, kde byl vítán každý obnos. Koncem října 1937 byl ústav slavnostně otevřen v Kobylisích, v chudé dělnické čtvrti. Nejen, že zde bylo ubytováno 80 chlapců, ale salesiáni se věnovali mládeži ze širokého okolí. K dispozici byla hřiště, kluziště, tenisové kurty, klubové místnosti a divadlo. Don Trochta byl jmenován ředitelem pražského salesiánského díla. Trochta byl plný autority. Dovedl ale ovládat cholerickou povahu a získat si obdiv, úctu a lásku.

V září 1938 byl Štěpán Trochta za mobilizace povolán do Košic. Po zabrání pohraničních území se vrátil do Prahy a dále se věnoval své práci.

Už od roku 1939 sledovala německá tajná policie činnost Štěpána Trochty. V letech 1940 - 1942 byl několikrát předvolán na policii a vyslýchán. 27. května 1942 byl spáchán atentát na Heydricha. Odvetná akce byla rychlá a důsledná a cena zaplacená českým národem za vražedný útok byla krutá a vysoká. Dne 1. června byl zatčen na základě podstrčeného letáku i doktor Trochta a převezen do věznice na Pankráci.

Byl odsouzen k nuceným pracím a v jeho papírech byla poznámka: R.U. = Rückkehr unerwünscht (návrat nežádoucí). Převezli ho do Terezína. Vstávalo se v pět ráno. Od šesti hodin ráno do sedmi večer se pracovalo. Trochta byl přidělen ke stavební skupině a stavěl koupaliště pro SS. Jednou se velení tábora rozhodlo vyhladit všechny Židy. Byli nahnáni ke kolečkám a přinuceni odvážet těžkou suť zrychleným tempem. Popoháněni byli klacky a býkovci. Byl tu i dvoukolák, do kterého se vlezlo více materiálu. K němu byl přidělen Trochta a vyhublý biskup Beran. Večer nezůstal na živu nikdo z Židů. Jen dva lidé u dvoukoláku přežili, vyčerpaní k smrti. Trochta byl brzy přeřazen ke skupině pracující na železniční dráze, potom do továrny na výrobu karborundu.

Terezín však byla jen přestupní stanice. Štěpán Trochta byl transportován do vyhlazovacího tábora Mauthausen. Pracoval v kamenolomu s vědomím, že každé ráno je přečten seznam jmen a vybraní se již nikdy nevrátí z plynových komor. Hlad, zima, nervové vypětí a nelidská dřina.

Jednoho dne byl Trochta určen k vynášení výkalů, dozorci se zdálo, že je příliš pomalý a dvakrát na něj vystřelil. Štěpán zůstal nehybně ležet, byl hozen na káru a převezen ke krematoriu. Odtud se vplížil zpátky do tábora, kde mu spoluvězeň - lékař, s vědomím možného trestu vyňal kulku z nohy a ruky. Jenže byl již vyškrtnut ze seznamu vězňů jako mrtvý. Dalšímu vězni, který pracoval na vrátnici, se podařilo Trochtu znovu zapsat jako nově příchozího a navíc - bez označení R.U.! To také znamenalo, že mohl dostat balík či dopis a také pár řádek napsat. Po deseti měsících strávených v táboře vážil Trochta 46 kg. Podařilo se mu strávit delší dobu v nemocnici, uzdravit se a upravit váhu na 75 kg. Dalším zázrakem byl vybrán na kosení trávy a tuto práci znal dobře z domova. Každý den měl nasekat nákladní auto trávy, mohl si práci rozvrhnout a chvíli odpočinout, nebyl již nelidsky popoháněn. Později se mu podařilo pečovat o zeleninovou zahradu a mohl občas proniknout i do kuchyně a něco pojíst. Návštěv kuchyně využil i ke sbírání a sušení kůrek chleba.

V prosinci 1944 byl přemístěn do Dachau, kde se opět setkal s Josefem Beranem. V Dachau byl život snesitelnější než v Mauthausenu, byl tu ale větší hlad. Záchranou byly balíky, které vězni dostávali a které si mezi sebou rozdělovali.

29. dubna 1945 byl tábor osvobozen americkou jednotkou. 1500 vězňů bylo odvšiveno, dostali jídlo a šaty. Hned po osvobození napsal doktor Trochta dopis do Turína svým představeným, kde děkoval Panně Marii Pomocnici a sv. Donu Boskovi za to, že si mohl „utrpením prohloubit víru a lásku ke Kongregaci salesiánské". 23. května 1945 se Štěpán Trochta vrátil do Prahy v plné duševní síle, ale už s podlomeným zdravím. Byl vyznamenán československým válečným křížem 1939, jako účastník národního odboje za osvobození a československou medailí za zásluhy I. stupně. Byl členem Svazu osvobozených politických vězňů, Svazu národní revoluce, stal se generálním duchovním rádcem Junáka. Přijímal členství v těchto čestných organizacích, aby mohl lépe informovat a šířit salesiánské dílo. A toto dílo se po válce rychle rozvíjelo a bylo uznáváno jako sociálně důležité.

Všichni očekávali, že Štěpán Trochta nahradí stařičkého Dona Ignáce Stuchlého, který již toužil po odpočinku, v úřadě inspektora-provinciála českých a moravských zemí. Ale Pius XII. jmenoval v roce 1947 sídelním biskupem v Litoměřicích Štěpána Trochtu. V Litoměřické diecézi po odsunu Němců a přísunu nového obyvatelstva většinově nakloněného komunistům nebyla situace nikterak lehká. Chybělo také mnoho kněží - někteří museli spravovat až osm far a řada z nich bylo starých a nemocných. Nedostávalo se financí.

Štěpán Trochta byl slavnostně vysvěcen v neděli 16. listopadu 1947 v katedrále sv. Víta. Ke konci obřadů kráčel nový biskup v průvodu spolusvětitelů chrámem a žehnal klečící lid. Když došel ke své milované mamince, políbil jí ruku. Oslavy byly veliké za účasti jásajících zástupů. Maminka řekla Štěpánovi při slavnostním obědě prorocká slova: „Nedej na jejich řeči! Dnes ti volají: Hosanna, a zítra budou křičet: Ukřižuj!" Vyjádřila své mínění o lidské slávě, její srdce však správně vytušilo blízkou budoucnost.

Biskup Trochta v litoměřické diecézi začal nejprve řešit nedostatek kněží. Obrátil se především na řeholní společnosti, které mu vyšly vstříc. Podpořil vyučování katechismu a náboženství na školách založením ústavu pro laické katechetky „Zdislava". Založil varhanickou školu, seminář pro kněžská povolání. Vydával časopis Katolické akce „Naše spolupráce". Vykonalo se mnoho pastorační práce a byla naděje, že diecéze znovu ožije.

V únoru 1948 se v Československu dostali k moci komunisté. Štěpán Trochta se mohl plně věnovat své diecézi jen tři měsíce. Jeho další období je vyznačeno prací, bojem a utrpením zajistit nejzákladnější podmínky pro přežití katolické církve a křesťanství vůbec v našem národě.

Jeho přítel z koncentráku Alexej Čepička, komunistický ministr spravedlnosti a generální sekretář Ústředního akčního výboru Národní fronty, jej pozval, aby se stal členem výboru. Byla to součást plánu rozdělit a postavit proti sobě biskupy, kněžstvo a věřící lid. Dále odtrhnout církev od Říma a udělat z ní národní kolaborantskou církev. Biskup Trochta s úsměvem vyjádřil svou lítost, že mu v přijetí funkce brání špatné zdraví a nedostatečná politická příprava.

Brzy byly vládou zastaveny katolické časopisy Katolík, Neděle a Rozsévač. Katolické školy byly nahrazeny Jednotnou školou. Kněží byli tlačeni ke vstupu do komunistické strany nebo ke spolupráci se stranou. Docházelo k stále větším konfliktům mezi církví a vládou. Trochta byl pověřen, aby jménem biskupů s vládou vyjednával.

V listopadu odjel Trochta do Říma na svou pouť „ad limina Apostolorum"[2]. V Turíně na otázku představených, jak dlouho situace v Československu potrvá, řekl: „Snad ještě rok budeme moci pracovat. A potom? Pánu Bohu poručeno. Bojím se, že do toho půjdeme nepřipravení." Příkazy z Říma byly jasné. Protahovat co nejdéle jednání s vládou a oddálit přímý střet, aby se mohla církev připravit na život v „katakombách". Biskup Trochta si uvědomoval, že jeho protahovaná jednání budou propagačně zneužita a on bude nařčen z kolaborace s komunismem.

Situace vyvrcholila 17. června 1949 založením „Katolické akce"[3], kterou biskupové odsoudili. Příštího dne byl internován pražský arcibiskup Josef Beran. Jednání s vládou bylo přerušeno a začalo pozvolné pronásledování. Byly přijaty zákony, kterými katolická církev přešla do područí státu. Biskupové byli postupně internováni a řeholníci zlikvidováni. Svobodná církev přestala existovat.

Biskup Trochta byl internován ve svém malém bytě. Návštěvy se musely legitimovat. Později policie spala i v jeho pokoji. Maminka jej v domácím vězení podporovala svou přítomností a modlitbou. Po synově zatčení musela odejít do domova důchodců. Zemřela v roce 1960 ve věku 78 let. Její syn, vězeň Štěpán, na pohřeb nemohl.

Tři a půl roku v domácí vazbě Trochta sledoval, jak se všechno, co vybudoval, postupně ničí. V roce 1950 rozpustili jeho 70 bohoslovců, knihy ze seminární knihovny putovaly do papírny, z budovy se stala nemocnice. Katechetická škola Zdislava byla rozehnána. Z litoměřického kláštera klarisek se připravovalo státní vězení.

16. ledna 1953 (den před smrtí Ignáce Stuchlého) byl biskup Trochta úředně zatčen a odvezen do věznice v Praze-Ruzyni. Rok a půl trvala příprava na soudní líčení. Vězni, za pomoci sovětských specialistů byli fyzicky i psychicky formováni, drogami a hladem zeslabeni natolik, že ztráceli vládu nad svou vůlí a byli uzpůsobeni k tomu, že se rádi učili zpaměti svou sebeobžalobu.

Trochtův proces ve dnech 22. a 23. července 1954 měl poněkud jiný průběh. Biskup měl odvahu se hájit a říkat něco jiného, než co mu bylo vštěpováno. Později to Štěpán Trochta s úsměvem vysvětlil: „Měl jsem tehdy už cukrovku a zjistil jsem, že drogy na mě nemají velký účinek. Nedal jsem to ale znát a učil jsem se dál svou roli. U soudu jsem si pak mohl dovolit říct i něco jiného." Byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 25 let.

Až do amnestie v červnu 1960 si trest odpykával v různých věznicích. Trochta nerad o tomto období hovořil. Jednou prohlásil v kruhu přátel: „Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů ... Ta doba patří k nejhorší době mého života ..." O krutosti vězení svědčí i jeho povzdech, když byl již ve výkonu trestu opět předvolán k výslechu: „Kdybych nebyl křesťanem, asi bych si vzal už život." Další výrok, který pronesl k vězni na vycházce, kdy byli obklopeni ostnatým drátem, vysokou zdí a pod ústím kulometu strážní věže, svědčí o jeho síle: „Obrať se tváří ke slunci a všechny stíny zůstanou za tvými zády".

V roce 1960 byl na základě amnestie Štěpán Trochta omilostněn, ale pod podmínkou, že už nikdy nebude vykonávat biskupský úřad a zapojí se do výrobního procesu. Biskup se stal pomocným stavebním dělníkem, potom umývačem podlah, natěračem stěn v nemocnici, zametačem, údržbářem výtahů, opravářem vodovodů a klozetů, továrním dělníkem v Kovotechně. Sloužil privátní mše svaté a neustával v pastorační činnosti mezi dělníky.

V únoru 1962 dostal srdeční záchvat a strávil skoro celý rok v nemocnici a domácím ošetřování. Byla to pro něj doba odpočinku a příležitost k novému způsobu apoštolátu. V listopadu 1962 mu byl nabídnut důchod a pobyt v Táboře v Charitním domě. Za rok byl přestěhován do Radvanova u Mladé Vožice. Zde byl roku 1964 převezen i pražský arcibiskup Josef Beran. Zdraví Štěpána Trochty se stále zhoršovalo.

Po uvolnění politické situace v roce 1968 se biskup ujal znovu své diecéze, ale nejdříve trval na tom, aby byl anulován jeho nespravedlivý rozsudek, což se také stalo.

Opět byl nejožehavější problém nedostatek kněží. Mnozí z nich byli pracovně nasazeni, po propuštění z vězení byli přinuceni najít si civilní zaměstnání. Biskup Trochta také věděl, že brzy nastane nový tvrdý boj, který se sice obejde bez zatýkání biskupů, ale zaměří se na věřící laiky. Vybízel věřící, že si toho musí být vědomi a nejlepší přípravou je důsledný a horlivý křesťanský život z víry, naděje a lásky. V pastýřském listě píše: „Nebojme se! Zkoušku přestojíme s vědomím, že křesťanské náboženství nám dává naději a sílu".

Štěpán Trochta se na podzim vydal na cestu do Říma. Pavel VI. znal Trochtu už z roku 1948. Pro biskupa Trochtu bylo setkání s papežem radostnou odměnou a duchovní posilou. Papež ocenil jeho práci a věrnost. Jmenoval jej členem Sekretariátu pro nevěřící, aby umožnil jeho častější příjezdy do Říma. Trochta se setkal také s kardinálem Beranem, představenými salesiánů a mnoha dalšími přáteli.

28. dubna 1969 byl Štěpán Trochta jmenován kardinálem in pectore[4]. Rok 1969 byl pro něj rokem relativní svobody a on jej využil k intenzivní činnosti.

Rok 1970 byl začátkem nových utrpení. Neustálé vměšování se úředních orgánů do pravomocí biskupa, omezování jeho činnosti, cenzura pastýřských listů, zákaz publikování v novinách a rozhlase, zákazy účasti na církevních oslavách, zákazy kázat věřícím.

V roce 1973 Vatikán zveřejnil Trochtovo jmenování kardinálem a ve čtvrtek 12. dubna byla konána veřejná audience, při níž dostal biret, prsten a titulární římský kostel sv. Dona Boska.

Poslední rok života kardinála Trochty byl stále rostoucím soužením. Zdraví se pořád horšilo, zejména srdce a zrak. Mravní trýzní bylo sledování maření pastorační práce všemi prostředky a devastace kostelů. Kardinál měl často v rukou vlastně vyrobený růženec, památku na koncentrák. Byl vyroben z motouzu s uzly a na uzlech byly nalepeny ztvrdlé kuličky chleba.

6. dubna 1974 Štěpán Trochta zemřel. Na jeho stole se našel náčrt kázání. Poslední jeho slova, která jsou tam napsána: „Buďte vytrvalí v modlitbě". Ve vytrvalé modlitbě ukazuje také kardinál všem křesťanům způsob, jak přežít přítomné i budoucí pronásledování.

Veřejné sdělovací prostředky o smrti a pohřbu kardinála informovaly až se zpožděním a velmi okrajově. V den pohřbu byly Litoměřice přísně kontrolovány. Přesto se u katedrály sešlo na 3 000 osob. Byl zákaz vztyčit černé prapory a sloužit zádušní mše, byl zakázán i pohřební průvod městem. Mši v katedrále sloužil František Tomášek. Přítomni byli zahraniční hosté: arcibiskup Poggi - zástupce papeže, kardinál König z Vídně, kardinál Wojtyla z Krakova a další. Polský primas Wyszynski nedostal povolení a byl vrácen od hranic. Přítomní kardinálové nesměli sloužit mši svatou, mluvit nad hrobem a setkat se s českými biskupy. Přes zákaz promluvil krátce nad hrobem kardinál Wojtyla a nazval Štěpána Trochtu mučedníkem.

„Při pohřbu jeho přátelé na zemi truchlili, svatí v nebi se radovali a ďáblové v pekle i na zemi si oddechli."

[Zpracováno dle: TROCHTA, Štěpán. Štěpán Kardinál Trochta: životopisná črta a výběr z proslovů a pastýřských listů: (k 10. výročí smrti vydali čeští salesiáni). Řím: [Čeští salesiáni], 1984. 436 s., [32] s. obr. příl.]

Bibliografie:

Poznámky:

[2] Tzn. setkání, které každých pět let vykonává katolický biskup ve Vatikánu s papežem.

[3] Tzv. Katolická akce byla státem řízená organizace založená dne 10. června 1949 z popudu představitelů KSČ za pomoci tzv. vlasteneckých kněží.

[4] Tzn. nebyl veřejně vyhlášen. Je pravděpodobné, že sám Trochta papeže upozornil na možné zhoršení církevně politických vztahů v Československu, kdyby se jeho jmenování ihned zveřejnilo.