Jindřich Suso

německy Heinrich Seuse, též nazývaný Amandus

 

Jindřich Suso, jehož Církev zařadila do seznamu bla­hoslavených, zaujímá v němec­ké mystice 14. století zcela zvláštní místo. Miluje Eckharta, svého drahého Mistra, na něhož nemůže nikdy zapomenout. Ve svém prvním dílku Knížečka o Pravdě se pokouší o nejhlubší spekulaci, takže bychom v něm mohli vidět strohého intelektualistu eckhartovské školy. Suso však zatím je a po celý svůj život zůstává mu­žem srdce, podivuhodným dítětem a miláčkem Boží Moudrosti, takže byl právem nazván nejroztomilej­ším z mystiků. Susův život a jeho dílo se zdají být jedinečnou syntézou rozumu a srdce, moudrosti a lásky, jakou můžeme v dějinách křesťanské mystiky nalézt. A zdáli se nám na první pohled, že srdce a cit ovládají zcela mystickou cestu velkého rozjímatele Kristova umučení, stačí pohlédnout hlouběji do jeho duše a díla, abychom viděli, že bouřící se srdce a cit jsou co nejdříve spoutávány a ovládány rozumem.

 

Život

Dějiny nám nezachovaly rok narození blahosla­veného Jindřicha, jenž se nazval po své milované matce Seuse neboli Suso. Kolem roku 1300 spatřil světlo tohoto světa, a jak sám píše, bylo to na svá­tek svatého Benedikta. Podobně nelze s jistotou říci, zda místo jeho narození byla Kostnice nebo Überlingen.

Do dominikánského řádu vstoupil velmi mladý - bylo mu tehdy třináct let - asi na přání své zbožné matky, která toužila vidět své dítě na cestě svatos­ti, kterou sama kráčela. Suso vyznává, že po matce zdědil srdce plné svatých tužeb, které nedovedlo nic uspokojit. Po krátké době řeholního života ho za­chvacuje šílená touha pozvednout se nad všechno prostředí, a všechno, co dosud vykonal na cestě křesťanské dokonalosti, se mu jeví jako zrada na svém povolání. V jeho nitru se odehrává krutý boj. Z jedné strany mluví opatrnost tohoto světa, která radí umírněnost a varuje před upřílišňováním, z dru­hé strany zve hlas touhy po nejvyšších stupních mystiky, které předpokládají naprosté zvládnutí přirozenosti. Boj dobojoval šťastně. „Věčná Moudrost brzy zavrhla špatné rady, řkouc: ‚Kdo chce rybu - úhoře - držet za ocas a svatý život za­čít vlažností, v obou případech se zklame... Kdo chce zpovykané a odbojné tělo přemoci laskavostí, je sotva při zdravých smyslech. Kdo chce mít svět a při tom přece sloužit Bohu, žádá si věci nemožné...‘ Dost dlouho se zmítal v tomto boji. Konečně se vzmužil a odvrátil se od tvorů násilím."[1]

Když pak čteme, jak se vyvíjel další svět­cův život, vidíme jasně, že ono násilí nebylo malé. Tělo mladého řeholníka bylo podrobeno nejhroznějšímu trýznění, jaké si dovede vymyslet nezkrocená touha obejmout co nejdříve čiré Božství. Ukazovatelem cesty mu byla Kristova slova, která zaslechl jedno­ho dne ve vidění: „Nevíš, že jsem branou, kterou musejí vniknout všichni opravdoví Boží přátelé, kteří chtějí dojít věčné blaženosti? Chceš-li se opravdu do­stat k čirému božství, musíš pronik­nout mým lidstvím."[2]

Šel za trpícím Kristem křížovou cestou, aby pod­robil tělo duchu. Nedopřál mu pokrm ani nápoj, nedopřál mu spánek. Žíněná košile a železný řetěz, tvrdé lože ze starých rozbitých dveří, pobitých hřebíky, těžký kříž a kruté důtky, to byly nástroje na zdolání těla. Sám vyznává, že svým mučením si způsobil takové rány, jako by jej drá­py poškrabal medvěd. A celé jeho tělo bylo zpustošeno.[3]

Zpustošena však byla také jeho duše, nad níž se Bůh konečně smiloval a ukázal jí, že všechno toto vnější mučení by mohlo být bez ceny bez dokonalé odevzdanosti do jeho svaté vůle. V té chvíli světec zahazuje všechny nástroje kruté askeze a v jeho duši nastává blažený mír a pokoj. A z divokého askety se stává horlivý apoštol a vůdce duší. Láska Boží, která ho hnala k nezlomnému trýznění těla, jej nyní vedla cestou odevzdanosti a apoštolské horlivos­ti. Jeho touha trpět pro Krista byla i nyní ukájena, i když se jí dostávalo utrpení v podobě pomluv a nactiutrhání, neuznání a pronásledování i ze strany nejvěrnějších přátel. A Suso pochopil, že utrpení duše, odevzdané Boží prozřetelnosti, je větší, než nejrafinovanější utrpení těla.

Čím přísnější byl k sobě, tím láskyplnější byl Su­so k druhým. Snad právě tato okolnost způsobila, že byl tolik milován a vyhledáván jako jedinečný vůdce na cestě křesťanské svatosti. Ostatně o něm věděli, že jeho slova, zvoucí k životu v Bohu a na cestu kříže, nejsou naučenými frázemi; věděli, že sám prošel cestami, kterými vede sobě svěřené. Byl milován a jeho díla byla čtena s největší dychtivostí. Což není jméno bratr Amandus, tzn. „bratr, který musí být milován", jehož se mu dostalo, jasným důkazem obdivu a úcty, lásky a náchylnosti duší jemu svěřených? Žádný z mystiků německé školy nedosáhl takového přijetí jako Suso. Jeho knihy na­byly velmi brzy takového rozšíření, že je můžeme srovnávat jen s knihou Následování Krista Tomáše Kempenského. A mys­lím, že to byla především Susova cesta lásky, kte­rá uchvátila duše. Bůh je nesmírně dobrý a jeho láska nezná míry. Může k němu každý, i největší hříšník má právo se k němu blížit s naprostou dů­věrou. Je třeba odhodit všechnu bázeň a strach a jít prostě a dětinně k němu. V tom je Suso před­chůdcem Cestičky svaté Terezie Ježíškovy. I když způsob jeho podání je značně odlišný, nauka je stej­ná. A tou Suso přitahoval duše k Bohu.

 

Dílo

První jeho literární dílo je Knížečka o pravdě. Dílo mladého řeholníka, nadšeného pro svého Mis­tra Eckharta. Jeho předmětem jsou nejtěžší spekulativní problémy: Boží bytí, jeho jednota, Nejsvětěj­ší Trojice, spojení duše s Bohem. Suso měl snad úmysl tímto dílem bránit Mistra Eckharta proti křivým výpadům, snad chtěl také potírat pantheisující směry falešné mystiky. Svou filosofickou hloubkou a nedostatečnou jasností dílko zůstalo celkem nepřístupné širší veřejnosti.

Nesmrtelnou slávu si světec získal Knížečkou o věčné Moudrosti, kterou později zpracoval také la­tinsky pod jménem Horologium Sapientiae. Nebylo ve středověku kláštera, nebylo zbožné duše, která by neměla v rukou toto dílo, které je opravdu nejkrásnějším květem německé mystiky. Od nejzá­kladnějších křesťanských myšlenek o smrti a soudu, o pekle a nebi, o Kristově utrpení a bolestech jeho svaté Matky se Suso pozvedá až k nejvyšším vrcholkům mystického života v Bohu. Nemluví tu teore­tik, nýbrž duše, která hledala a nalezla. „Od dět­ství jsem něco hledal s palčivou žízní," píše, „a ještě jsem dokonale nepoznal, co to je... Nevím, co to je, ale přece je to něco, co táhne mé srdce i duši k sobě a bez čeho nenaleznu klidu. Zprvu jsem to chtěl hledat ve tvarech, leč čím více jsem hledal, tím méně jsem nalezl..." A pak mluví Věčná Moudrost k Služebníkovi: „Já jsem to, co jsi hledal..." A Služebník jásá: „Ó věčná Moudrosti, kéž by se na tisíc kusů rozskočilo mé srdce a objalo tebe, svoji slast, a v ustavičném milování a chvalozpěvu vše­chny dny trávilo s tebou."[4]

Tak rozmlouvá Služebník s věčnou Moudrostí a jejich rozmluva je mystická hra lásky, jedinečná v dějinách duchovního života. Není divu, že křes­ťanský středověk, toužící po splynutí s tajemným Božstvím, hledal a nalézal v Jindřichových kníž­kách jedinečnou cestu k tomuto závratnému cíli.

Susův Vlastní životopis je jeho druhé hlavní dílo, největší epos lásky k Bohu, jak jej nazval Görres. Toto jedinečné dílo mystické literatury vzniklo zcela zvláštním způsobem. V důvěrných rozhovorech se svou duchovní dcerou, dominikánkou Alžbětou Stagel (cca 1300‑1360) Jindřich vyznal mnoho ze svého vlast­ního života, co mělo Alžbětě sloužit jako poučení. Alžběta vsak pilně zapisovala vše, co se dozvěděla od svého duchovního vůdce, až se mu jednoho dne svěřila se svým pokladem. V první chvíli se Jindřich za­rmoutil, rozkázal jí vydat mu rukopis, který chtěl vhodit do ohně. Boží hlas jej však přiměl, aby jej neničil. Ponechal si jej, rozšířil a opravil, aby zkušenosti jeho vlastního života byly poučením pro druhé. Prostota, s jakou jsou vypravovány jednot­livé události bez nejmenší afektovanosti, upřímná dětinnost Susova poměru k Boží Moudrosti a veliká důvěra duše, odevzdané Bohu, jsou charakteristickými známkami této knihy, která byla vždy čtena s největší dychtivostí.[5]

Knížečka o lásce a Listy ukončují dílo blahosla­veného Jindřicha.[6]

 

Nauka

Předčí-li Suso všechny německé mystiky krutostí k sobě samému v umrtvování, je nejumírněnější ve své nauce. Jeho mystika nese zřejmé stopy eckhartovské spekulace, ale Jindřichovo srdce vytušilo in­tuicí lásky nebezpečná místa dialektiky rozumu. Hlu­boké theologické vzdělání usměrnilo srdce a srdce zase na svém místě přimělo rozum, aby se neztrácel v dialektickém slovíčkaření. Jestliže sám prošel krva­vou cestou boje rozumu a srdce, dovedl se o výsledky svého boje sdělit s druhými k jejich největšímu pro­spěchu.

Mystika bl. Jindřicha se nesmírně blíží mystice Kristova utrpení a lásky k Vykupiteli, jak ji nalézá­me u sv. Bernarda. Suso miloval utrpení, snad více než je člověku dovoleno je milovat, protože miloval nesmírně trpícího Krista. Jednal a učil zcela ve smyslu slov věčné Moudrosti: „Nikdo nemůže do­sáhnout božských výšin, ani oné nevýslovné slad­kosti, neprojde-li nejprve mou hořkostí a lidským poní­žením. A čím více se kdo snaží vyletět, aniž pro­jde mým člověčenstvím, tím hlouběji klesne. Mé člověčenství je cesta, mé utrpení brána, jíž se musí ubírat ten, kdo hledá to, co ty. ... Mou nesmírnou sladkost nepožívá nikdo, kdo se mnou nestál v nejtvrdším hoři."[7]

Mystika bl. Jindřicha usiluje v každém ohledu o maximální požadavky. Nespokojuje se jen s částí Božích radostí, chce všechny, chce Boha samého a celého. Ale jde k němu skrze Krista, cestou, kterou on naznačil svým utrpením, strádáním, chudobou a pokorou. „Často si stav před oči můj kříž," praví Služebníku věčná Moudrost, „a vroucně přemýšlej o mém hořkém umučení, a podle toho zařiď pak své utrpení. ... Uzavři se do otevřeného boku k mému srdci zraněnému láskou a zde si zvol bydliště a stá­nek. Zde tě očistím živou vodou a ozdobím svou růžovou krví. Spojím se s tebou a nic nás na věky nerozdvojí."[8]

Od Krista se má pak duše učit všem ctnostem, zvláště však odloučenosti ode všeho stvořeného a na­prosté odevzdanosti do vůle Boží. Eckhartovu a Taulerovu zásadu, podle níž stupeň našeho přiklonění k Bohu odpovídá stupni odklonu od tvorů, vy­jadřuje Suso v Návodu k prohloubení vnitřního člo­věka: „Kdo chce přebývat v nejvnitřnějším, musí se vzdát vší mnohotvárnosti, je třeba se zbavit veš­keré starosti o to, co ‚není oním jediným‘."[9] „Být povýšen nad věcmi dá člověku více moci, než kdy­by je měl."[10]

Tato odevzdanost musí růst stále, dokud je člověk zde na zemi, neboť tělo a smysly stále strhávají dolů, k zemi, k vlastnímu já. Člověk se nesmí nikdy za­stavovat a, je-li povolán výše a překročil-li již začátky, je jeho povinností jít za hlasem, volajícím k výšinám. Své duchovní dceři, která měla právě tyto podmín­ky, píše: „Je již opravdu na čase, abys pokro­čila výše a vyletěla z hnízda obrazové útěchy začínajícího člověka. Rozepni jako mladý orel své urostlé perutě - totiž nejvyšší schopnosti své duše - a zaleť do výše nazíravé vznešenosti a dokonalého života."[11] Pak se v této duši uskuteční ona pravá odevzdanost, která začíná zde na zemi, aby byla dokonána v nebi v na­prostém spojení člověka s Bohem. Pak duše dovede z Boží ruky přijímat všechno utrpení, které jí Bůh připravil, aby ji připodobnil svému vlastnímu Synu. „Odevzdaný člověk," praví světec, „si nikdy nepři­pouští neštěstí. ... Odevzdaný člověk se nemá stále trápit o to, co potřebuje. Naopak má hledět, če­ho by se mohl zříci. Chce-li se odevzdaný člověk spojit s pravdou, má se snažit, aby své smysly odvedl dovnitř, neboť Bůh je duch. Za druhé má hledět na to, aby se někde neupoutal. Za třetí se nedává v ničem vést svým já. Za čtvrté má ve světle pozo­rovat přítomnost veškerosti božské bytosti v sobě a že je pouze jejím nástrojem."[12]

 

Panna Maria

Láska ke Kristu a snaha napodobovat jeho život nutně vedla k velké lásce k jeho svaté Matce. Suso se pro svou lásku k Marii nazývá kaplanem svaté Panny. Jeho poměr k Marii je tak upřímný a dětinný, že se zcela rozplývá něhou, když mluví o Marii, když o ní káže nebo píše. Šestnáctá kapitola Knížečky o věč­né Moudrosti, která je věnována chvále přečisté Krá­lovny nebes, je toho jasným dokladem. Středověká láska ke svaté Panně, která vrcholí v promluvách svatého Bernarda, nachází u německého mystika zcela zvlášt­ní odezvu. Suso vidí především Matku bolestnou, která trpí se svým Synem pro nás. Sklání v duchu svou hlavu na její klín a pláče s ní, těší ji a přijímá zase její útěchu a laskání ve svých bolestech. Maria je mu společnicí v jeho bolestech a utrpeních, je mu cestou k užšímu přivinutí se ke Kristu. Ona sama prošla cestou kříže, je proto na ní spolehlivou vůdkyní. I jeho poměr k ženám je určován láskou k Marii: v každé ženě vidí Matku Boží a proto se ke každé blíží s úctou, s každou mluví s láskou, každou se snaží přivést blíže ke Kristu. V tomto nazírání, mys­lím, je třeba hledat nesmírné úspěchy, jaké měl Su­so jak v ženských klášterech, tak také ve své pasto­rační činnosti ve světě.

 

Smrt

Když pak 25. ledna 1365 v Ulmu velký dominikán umírá a je pochován tamtéž v dominikánském kostele blízko oltáře svatého Petra, sbíhají se k jeho hrobu davy těch, které miloval a kterými byl milo­ván, ba přicházejí i jeho nepřátelé, aby si u jeho hrobu vyprosili odpuštění. Jeho knížky, kterými chtěl přivést duše k nejužšímu spojení s Bohem, jsou čte­ny se stále větší dychtivostí, jeho jméno jde světem a Církev jej ústy papeže Řehoře XVI. roku 1831 staví na oltář jako vzor a jako přímluvce u Boha.

 

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5 a 6, 1939. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky jsou redakční.)

 

Z díla:

 

Bl. Jindřich Suso a eucharistie 

Dopis k obláčce jedné řeholnice

Povzbuzení duši 

Před ukřižováním

 

Související články:

Reginald Dacík: Německá mystika 14. století  
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Jan Tauler - životopis
Jan Tauler: My jíme našeho Boha  
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Mistr Eckhart - životopis
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Henry Hane - životopis
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Johannes Franke: Synovství Boží
Johannes Franke: O blahoslavené Panně
Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit

 

Poznámky:

[1] Vlastní životopis v překladu S. M. Braita, Praha 1935, s. 12-13. Výtečnou studii o bl. Jindřichovi napsal A. Lang: Jindřich Suso: Pohled do duše středověkého mystika-světce, Pra­ha 1923.

[2] Tamtéž, s. 35.

[3] Tamtéž, s. 41.

[4] O věčné Moudrosti, přel. S. M. Braito, Olomouc 1937, s. 15-17.

[5] Český překlad S. M. Braita vyšel v nakl. Vyšehrad roku 1935 pod názvem Mystikovo srdce.

[6] Český překlad M. Habáně vyšel ve sborníku Po cestách mystiků k lásce Boží v Edici Krystal, Olomouc 1937. Německé vydání bl. Jindřicha Suso je nejpřístupnější v Heinrich Seuse O. Pr., Deutsche Schriften, Regensburg 1926.

[7] O věčné Moudrosti, kap. 2.

[8] Tamtéž, kap. 18.

[9] Vlastní životopis, s. 150.

[10] Tamtéž.

[11] Tamtéž, s. 142.

[12] Tamtéž, s. 154-155.