cca 1300-1365 / řeholník - dominikán, kněz, mystik, spisovatel / blahoslavený
německy Heinrich Seuse, též nazývaný Amandus
Jindřich Suso, jehož Církev zařadila do seznamu blahoslavených, zaujímá v německé mystice 14. století zcela zvláštní místo. Miluje Eckharta, svého drahého Mistra, na něhož nemůže nikdy zapomenout. Ve svém prvním dílku Knížečka o Pravdě se pokouší o nejhlubší spekulaci, takže bychom v něm mohli vidět strohého intelektualistu eckhartovské školy. Suso však zatím je a po celý svůj život zůstává mužem srdce, podivuhodným dítětem a miláčkem Boží Moudrosti, takže byl právem nazván nejroztomilejším z mystiků. Susův život a jeho dílo se zdají být jedinečnou syntézou rozumu a srdce, moudrosti a lásky, jakou můžeme v dějinách křesťanské mystiky nalézt. A zdáli se nám na první pohled, že srdce a cit ovládají zcela mystickou cestu velkého rozjímatele Kristova umučení, stačí pohlédnout hlouběji do jeho duše a díla, abychom viděli, že bouřící se srdce a cit jsou co nejdříve spoutávány a ovládány rozumem.
Dějiny nám nezachovaly rok narození blahoslaveného Jindřicha, jenž se nazval po své milované matce Seuse neboli Suso. Kolem roku 1300 spatřil světlo tohoto světa, a jak sám píše, bylo to na svátek svatého Benedikta. Podobně nelze s jistotou říci, zda místo jeho narození byla Kostnice nebo Überlingen.
Do dominikánského řádu vstoupil velmi mladý - bylo mu tehdy třináct let - asi na přání své zbožné matky, která toužila vidět své dítě na cestě svatosti, kterou sama kráčela. Suso vyznává, že po matce zdědil srdce plné svatých tužeb, které nedovedlo nic uspokojit. Po krátké době řeholního života ho zachvacuje šílená touha pozvednout se nad všechno prostředí, a všechno, co dosud vykonal na cestě křesťanské dokonalosti, se mu jeví jako zrada na svém povolání. V jeho nitru se odehrává krutý boj. Z jedné strany mluví opatrnost tohoto světa, která radí umírněnost a varuje před upřílišňováním, z druhé strany zve hlas touhy po nejvyšších stupních mystiky, které předpokládají naprosté zvládnutí přirozenosti. Boj dobojoval šťastně. „Věčná Moudrost brzy zavrhla špatné rady, řkouc: ‚Kdo chce rybu - úhoře - držet za ocas a svatý život začít vlažností, v obou případech se zklame... Kdo chce zpovykané a odbojné tělo přemoci laskavostí, je sotva při zdravých smyslech. Kdo chce mít svět a při tom přece sloužit Bohu, žádá si věci nemožné...‘ Dost dlouho se zmítal v tomto boji. Konečně se vzmužil a odvrátil se od tvorů násilím."[1]
Když pak čteme, jak se vyvíjel další světcův život, vidíme jasně, že ono násilí nebylo malé. Tělo mladého řeholníka bylo podrobeno nejhroznějšímu trýznění, jaké si dovede vymyslet nezkrocená touha obejmout co nejdříve čiré Božství. Ukazovatelem cesty mu byla Kristova slova, která zaslechl jednoho dne ve vidění: „Nevíš, že jsem branou, kterou musejí vniknout všichni opravdoví Boží přátelé, kteří chtějí dojít věčné blaženosti? Chceš-li se opravdu dostat k čirému božství, musíš proniknout mým lidstvím."[2]
Šel za trpícím Kristem křížovou cestou, aby podrobil tělo duchu. Nedopřál mu pokrm ani nápoj, nedopřál mu spánek. Žíněná košile a železný řetěz, tvrdé lože ze starých rozbitých dveří, pobitých hřebíky, těžký kříž a kruté důtky, to byly nástroje na zdolání těla. Sám vyznává, že svým mučením si způsobil takové rány, jako by jej drápy poškrabal medvěd. A celé jeho tělo bylo zpustošeno.[3]
Zpustošena však byla také jeho duše, nad níž se Bůh konečně smiloval a ukázal jí, že všechno toto vnější mučení by mohlo být bez ceny bez dokonalé odevzdanosti do jeho svaté vůle. V té chvíli světec zahazuje všechny nástroje kruté askeze a v jeho duši nastává blažený mír a pokoj. A z divokého askety se stává horlivý apoštol a vůdce duší. Láska Boží, která ho hnala k nezlomnému trýznění těla, jej nyní vedla cestou odevzdanosti a apoštolské horlivosti. Jeho touha trpět pro Krista byla i nyní ukájena, i když se jí dostávalo utrpení v podobě pomluv a nactiutrhání, neuznání a pronásledování i ze strany nejvěrnějších přátel. A Suso pochopil, že utrpení duše, odevzdané Boží prozřetelnosti, je větší, než nejrafinovanější utrpení těla.
Čím přísnější byl k sobě, tím láskyplnější byl Suso k druhým. Snad právě tato okolnost způsobila, že byl tolik milován a vyhledáván jako jedinečný vůdce na cestě křesťanské svatosti. Ostatně o něm věděli, že jeho slova, zvoucí k životu v Bohu a na cestu kříže, nejsou naučenými frázemi; věděli, že sám prošel cestami, kterými vede sobě svěřené. Byl milován a jeho díla byla čtena s největší dychtivostí. Což není jméno bratr Amandus, tzn. „bratr, který musí být milován", jehož se mu dostalo, jasným důkazem obdivu a úcty, lásky a náchylnosti duší jemu svěřených? Žádný z mystiků německé školy nedosáhl takového přijetí jako Suso. Jeho knihy nabyly velmi brzy takového rozšíření, že je můžeme srovnávat jen s knihou Následování Krista Tomáše Kempenského. A myslím, že to byla především Susova cesta lásky, která uchvátila duše. Bůh je nesmírně dobrý a jeho láska nezná míry. Může k němu každý, i největší hříšník má právo se k němu blížit s naprostou důvěrou. Je třeba odhodit všechnu bázeň a strach a jít prostě a dětinně k němu. V tom je Suso předchůdcem Cestičky svaté Terezie Ježíškovy. I když způsob jeho podání je značně odlišný, nauka je stejná. A tou Suso přitahoval duše k Bohu.
První jeho literární dílo je Knížečka o pravdě. Dílo mladého řeholníka, nadšeného pro svého Mistra Eckharta. Jeho předmětem jsou nejtěžší spekulativní problémy: Boží bytí, jeho jednota, Nejsvětější Trojice, spojení duše s Bohem. Suso měl snad úmysl tímto dílem bránit Mistra Eckharta proti křivým výpadům, snad chtěl také potírat pantheisující směry falešné mystiky. Svou filosofickou hloubkou a nedostatečnou jasností dílko zůstalo celkem nepřístupné širší veřejnosti.
Nesmrtelnou slávu si světec získal Knížečkou o věčné Moudrosti, kterou později zpracoval také latinsky pod jménem Horologium Sapientiae. Nebylo ve středověku kláštera, nebylo zbožné duše, která by neměla v rukou toto dílo, které je opravdu nejkrásnějším květem německé mystiky. Od nejzákladnějších křesťanských myšlenek o smrti a soudu, o pekle a nebi, o Kristově utrpení a bolestech jeho svaté Matky se Suso pozvedá až k nejvyšším vrcholkům mystického života v Bohu. Nemluví tu teoretik, nýbrž duše, která hledala a nalezla. „Od dětství jsem něco hledal s palčivou žízní," píše, „a ještě jsem dokonale nepoznal, co to je... Nevím, co to je, ale přece je to něco, co táhne mé srdce i duši k sobě a bez čeho nenaleznu klidu. Zprvu jsem to chtěl hledat ve tvarech, leč čím více jsem hledal, tím méně jsem nalezl..." A pak mluví Věčná Moudrost k Služebníkovi: „Já jsem to, co jsi hledal..." A Služebník jásá: „Ó věčná Moudrosti, kéž by se na tisíc kusů rozskočilo mé srdce a objalo tebe, svoji slast, a v ustavičném milování a chvalozpěvu všechny dny trávilo s tebou."[4]
Tak rozmlouvá Služebník s věčnou Moudrostí a jejich rozmluva je mystická hra lásky, jedinečná v dějinách duchovního života. Není divu, že křesťanský středověk, toužící po splynutí s tajemným Božstvím, hledal a nalézal v Jindřichových knížkách jedinečnou cestu k tomuto závratnému cíli.
Susův Vlastní životopis je jeho druhé hlavní dílo, největší epos lásky k Bohu, jak jej nazval Görres. Toto jedinečné dílo mystické literatury vzniklo zcela zvláštním způsobem. V důvěrných rozhovorech se svou duchovní dcerou, dominikánkou Alžbětou Stagel (cca 1300‑1360) Jindřich vyznal mnoho ze svého vlastního života, co mělo Alžbětě sloužit jako poučení. Alžběta vsak pilně zapisovala vše, co se dozvěděla od svého duchovního vůdce, až se mu jednoho dne svěřila se svým pokladem. V první chvíli se Jindřich zarmoutil, rozkázal jí vydat mu rukopis, který chtěl vhodit do ohně. Boží hlas jej však přiměl, aby jej neničil. Ponechal si jej, rozšířil a opravil, aby zkušenosti jeho vlastního života byly poučením pro druhé. Prostota, s jakou jsou vypravovány jednotlivé události bez nejmenší afektovanosti, upřímná dětinnost Susova poměru k Boží Moudrosti a veliká důvěra duše, odevzdané Bohu, jsou charakteristickými známkami této knihy, která byla vždy čtena s největší dychtivostí.[5]
Knížečka o lásce a Listy ukončují dílo blahoslaveného Jindřicha.[6]
Předčí-li Suso všechny německé mystiky krutostí k sobě samému v umrtvování, je nejumírněnější ve své nauce. Jeho mystika nese zřejmé stopy eckhartovské spekulace, ale Jindřichovo srdce vytušilo intuicí lásky nebezpečná místa dialektiky rozumu. Hluboké theologické vzdělání usměrnilo srdce a srdce zase na svém místě přimělo rozum, aby se neztrácel v dialektickém slovíčkaření. Jestliže sám prošel krvavou cestou boje rozumu a srdce, dovedl se o výsledky svého boje sdělit s druhými k jejich největšímu prospěchu.
Mystika bl. Jindřicha se nesmírně blíží mystice Kristova utrpení a lásky k Vykupiteli, jak ji nalézáme u sv. Bernarda. Suso miloval utrpení, snad více než je člověku dovoleno je milovat, protože miloval nesmírně trpícího Krista. Jednal a učil zcela ve smyslu slov věčné Moudrosti: „Nikdo nemůže dosáhnout božských výšin, ani oné nevýslovné sladkosti, neprojde-li nejprve mou hořkostí a lidským ponížením. A čím více se kdo snaží vyletět, aniž projde mým člověčenstvím, tím hlouběji klesne. Mé člověčenství je cesta, mé utrpení brána, jíž se musí ubírat ten, kdo hledá to, co ty. ... Mou nesmírnou sladkost nepožívá nikdo, kdo se mnou nestál v nejtvrdším hoři."[7]
Mystika bl. Jindřicha usiluje v každém ohledu o maximální požadavky. Nespokojuje se jen s částí Božích radostí, chce všechny, chce Boha samého a celého. Ale jde k němu skrze Krista, cestou, kterou on naznačil svým utrpením, strádáním, chudobou a pokorou. „Často si stav před oči můj kříž," praví Služebníku věčná Moudrost, „a vroucně přemýšlej o mém hořkém umučení, a podle toho zařiď pak své utrpení. ... Uzavři se do otevřeného boku k mému srdci zraněnému láskou a zde si zvol bydliště a stánek. Zde tě očistím živou vodou a ozdobím svou růžovou krví. Spojím se s tebou a nic nás na věky nerozdvojí."[8]
Od Krista se má pak duše učit všem ctnostem, zvláště však odloučenosti ode všeho stvořeného a naprosté odevzdanosti do vůle Boží. Eckhartovu a Taulerovu zásadu, podle níž stupeň našeho přiklonění k Bohu odpovídá stupni odklonu od tvorů, vyjadřuje Suso v Návodu k prohloubení vnitřního člověka: „Kdo chce přebývat v nejvnitřnějším, musí se vzdát vší mnohotvárnosti, je třeba se zbavit veškeré starosti o to, co ‚není oním jediným‘."[9] „Být povýšen nad věcmi dá člověku více moci, než kdyby je měl."[10]
Tato odevzdanost musí růst stále, dokud je člověk zde na zemi, neboť tělo a smysly stále strhávají dolů, k zemi, k vlastnímu já. Člověk se nesmí nikdy zastavovat a, je-li povolán výše a překročil-li již začátky, je jeho povinností jít za hlasem, volajícím k výšinám. Své duchovní dceři, která měla právě tyto podmínky, píše: „Je již opravdu na čase, abys pokročila výše a vyletěla z hnízda obrazové útěchy začínajícího člověka. Rozepni jako mladý orel své urostlé perutě - totiž nejvyšší schopnosti své duše - a zaleť do výše nazíravé vznešenosti a dokonalého života."[11] Pak se v této duši uskuteční ona pravá odevzdanost, která začíná zde na zemi, aby byla dokonána v nebi v naprostém spojení člověka s Bohem. Pak duše dovede z Boží ruky přijímat všechno utrpení, které jí Bůh připravil, aby ji připodobnil svému vlastnímu Synu. „Odevzdaný člověk," praví světec, „si nikdy nepřipouští neštěstí. ... Odevzdaný člověk se nemá stále trápit o to, co potřebuje. Naopak má hledět, čeho by se mohl zříci. Chce-li se odevzdaný člověk spojit s pravdou, má se snažit, aby své smysly odvedl dovnitř, neboť Bůh je duch. Za druhé má hledět na to, aby se někde neupoutal. Za třetí se nedává v ničem vést svým já. Za čtvrté má ve světle pozorovat přítomnost veškerosti božské bytosti v sobě a že je pouze jejím nástrojem."[12]
Láska ke Kristu a snaha napodobovat jeho život nutně vedla k velké lásce k jeho svaté Matce. Suso se pro svou lásku k Marii nazývá kaplanem svaté Panny. Jeho poměr k Marii je tak upřímný a dětinný, že se zcela rozplývá něhou, když mluví o Marii, když o ní káže nebo píše. Šestnáctá kapitola Knížečky o věčné Moudrosti, která je věnována chvále přečisté Královny nebes, je toho jasným dokladem. Středověká láska ke svaté Panně, která vrcholí v promluvách svatého Bernarda, nachází u německého mystika zcela zvláštní odezvu. Suso vidí především Matku bolestnou, která trpí se svým Synem pro nás. Sklání v duchu svou hlavu na její klín a pláče s ní, těší ji a přijímá zase její útěchu a laskání ve svých bolestech. Maria je mu společnicí v jeho bolestech a utrpeních, je mu cestou k užšímu přivinutí se ke Kristu. Ona sama prošla cestou kříže, je proto na ní spolehlivou vůdkyní. I jeho poměr k ženám je určován láskou k Marii: v každé ženě vidí Matku Boží a proto se ke každé blíží s úctou, s každou mluví s láskou, každou se snaží přivést blíže ke Kristu. V tomto nazírání, myslím, je třeba hledat nesmírné úspěchy, jaké měl Suso jak v ženských klášterech, tak také ve své pastorační činnosti ve světě.
Když pak 25. ledna 1365 v Ulmu velký dominikán umírá a je pochován tamtéž v dominikánském kostele blízko oltáře svatého Petra, sbíhají se k jeho hrobu davy těch, které miloval a kterými byl milován, ba přicházejí i jeho nepřátelé, aby si u jeho hrobu vyprosili odpuštění. Jeho knížky, kterými chtěl přivést duše k nejužšímu spojení s Bohem, jsou čteny se stále větší dychtivostí, jeho jméno jde světem a Církev jej ústy papeže Řehoře XVI. roku 1831 staví na oltář jako vzor a jako přímluvce u Boha.
(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5 a 6, 1939. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky jsou redakční.)
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích
Jan Tauler - životopis
Jan Tauler: My jíme našeho Boha
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše
Mistr Eckhart: Marie a Marta
Mistr Eckhart - životopis
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň
Henry Hane - životopis
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Johannes Franke: Synovství Boží
Johannes Franke: O blahoslavené Panně
Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit
[1] Vlastní životopis v překladu S. M. Braita, Praha 1935, s. 12-13. Výtečnou studii o bl. Jindřichovi napsal A. Lang: Jindřich Suso: Pohled do duše středověkého mystika-světce, Praha 1923.
[2] Tamtéž, s. 35.
[3] Tamtéž, s. 41.
[4] O věčné Moudrosti, přel. S. M. Braito, Olomouc 1937, s. 15-17.
[5] Český překlad S. M. Braita vyšel v nakl. Vyšehrad roku 1935 pod názvem Mystikovo srdce.
[6] Český překlad M. Habáně vyšel ve sborníku Po cestách mystiků k lásce Boží v Edici Krystal, Olomouc 1937. Německé vydání bl. Jindřicha Suso je nejpřístupnější v Heinrich Seuse O. Pr., Deutsche Schriften, Regensburg 1926.
[7] O věčné Moudrosti, kap. 2.
[8] Tamtéž, kap. 18.
[9] Vlastní životopis, s. 150.
[10] Tamtéž.
[11] Tamtéž, s. 142.
[12] Tamtéž, s. 154-155.
Reginald Dacík, 3.4. 2009
Přečteno 2827x
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.