Očistec

Očistec

(lat. purgatorium)

- stav těch, kteří umírají v přátelství s Bohem (tj. v posvěcující milosti - pozn. RTh.), ale dosud je u nich zapotřebí, aby jejich osobní hříchy byly odpykány (prostřednictvím Kristových zásluh), a kteří by před zakoušením blaženého patření měli duchovně dorůst. Biblické pasáže, jež bývají uváděny (2Mak 12,38-46; Mt 5,25-26; 12,31-32 a 1Kor 3,11-15), samy o sobě nezakládají existenci očistce. Ta může být odůvodněna ve světle Boží spravedlnosti a skutečností modliteb křesťanů (doloženo přinejmenším od 2. století, jako v případě náhrobního nápisu Abercia, biskupa Hierapole ve Frýgii /v současném Turecku/, který zemřel okolo roku 200) a slavení eucharistie (doloženo přinejmenším od 3. století) za jejich zesnulé. Zároveň s touto praxí řečtí autoři jako Klement Alexandrijský (cca 150-215), Origenes (cca 185-254) a sv. Jan Zlatoústý (cca 347-407) a latinští autoři jako Tertullian (cca 160-225), sv. Cyprián (+258) a sv. Augustin z Hippa (354-430) psali různým způsobem o očišťování po smrti a o našem spojení s našimi drahými zesnulými prostřednictvím modliteb. Modlitby za zemřelé jsou typickým rysem východní i západní liturgie. Druhý lyonský koncil (1274) a koncil ve Florencii (1438-1445) učí o očistných mukách podstupovaných po smrti (těmi, kteří ještě nejsou připraveni na blažené patření) a o významu modliteb a zbožných skutků obětovaných za zesnulé (DH[1] 856-857, 859, 1304-1305; ND[2] 26-27, 2308-2309), přičemž se vyhýbá řeči o ohni, který odmítají pravoslavní. Martin Luther (1483-1546) nejprve odmítá význam odpustků za zemřelé a následně zcela existenci očistce. Tridentský koncil (1545-1563) hájil nauku o očistci, aniž by řekl cokoli o povaze a délce trvání očistce, a znovu zdůraznil důležitost obětování modliteb a eucharistie za ty, kteří prodlévají v očistci (DH 1580, 1820; ND 1980, 2310). Druhý vatikánský koncil v krátkosti připomněl naše spojení s těmi, kteří jsou po smrti očišťováni, a potvrdil učení koncilů ve Florencii a v Tridentu (LG[3] 49, 51). Stav očišťování může být chápán také jako finální proces láskyplného, avšak bolestného dozrávání předtím, než spatříme Boha tváří v tvář. S posledním soudem bude očistec ukončen (DH 1067).

[Z O'Collins, G. - Farrugia, E. G.: A Concise Dictionary of Theology, New Jersey 2000, přeložil Lukáš Drexler.]

Sovisející články:

Lukáš Drexler: Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice? 
Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera 
Denis Kartuzián: O spojitosti a řádu čtyř posledních věcí člověka  
John Henry Newman: Duše v očistci vzývají Hospodina
Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň 
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Kateřina Janovská: Bůh převyšuje vše
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve
Vincenc Zahradník - O očistci I.
Vincenc Zahradník - O očistci II.

Poznámky:

[1] Denzinger, H.: Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum.

[2] Neuner, J. - Dupuis, J.: The Christian Faith, Bangalore - London - New York 1996, 6. vyd.

[3] „Lumen gentium", in Dokumenty II. vatikánského koncilu.