Reformace

Reformace

(z lat. reformatio - „obnovení", „přebudování")

Přinejmenším od koncilu ve Vienne (1311-1312) v Církvi, jejíž život byl na všech stupních poznamenán vážnými zlořády, byla slyšet volání po „reformě hlavy i údů". Tato volání zesílila během „babylónského zajetí" papeže v Avignonu (1305-1374), během velkého západního schizmatu, kdy byli současně dva nebo tři papežové (1378-1417), a následkem konciliaristického hnutí a skandálů spojených s renesančním papežstvím. Různé pokusy o reformu uvnitř katolické Církve nabíraly síly a nakonec dosáhly svého cíle v průběhu Tridentského koncilu (1545-1563).

Na tom samém podkladě je třeba nahlížet také na protestantskou reformaci, často označovanou za vlastní reformaci. V samém srdci tohoto hnutí stál Martin Luther (1483-1546) a ve druhé generaci Jan Kalvín (1509-1564). Dalšími předními postavami protestantské reformace byli Ulrich Zwingli (1484-1531), reformátor z Curychu, a Filip Melanchton (1497-1560), Lutherův spolupracovník ve Wittenbergu.

Anglická reformace započala manželským sporem Jindřicha VIII. (1491-1547) a neúspěchem kardinála Thomase Wolseyho (cca 1474-1530) v dosažení zneplatnění Jindřichova manželství. Následně byla odmítnuta papežova autorita a zrušeny kláštery. K vůdčím reformátorům v Anglii náleželi arcibiskup Thomas Cranmer (1489-1556), biskup Hugh Latimer (cca 1485-1555) a biskup Nicholas Ridley (cca 1500-1555).

K šíření reformace bezpochyby přispěl nacionalismus a rovněž ekonomické záležitosti, avšak často se jednalo o hluboké a opravdové náboženské hnutí, jehož cílem bylo očištění života Církve a založení křesťanského života na Písmu svatém (Unitatis redintegratio, 21). II. vatikánský koncil uznal tuto neustálou potřebu obnovy, ke které Kristus vyzývá Církev (Unitatis redintegratio, 6).

(Z O'Collins, G., Farrugia, E.G., Leksykon teologiczny [orig. A Concise Dictionary of Theology], Kraków 2002 přeložil Lukáš Drexler.)