Vzkříšení

Vzkříšení

(řec. αναστασις [anastasis]; lat. resurrectio; rus. воскресение [voskresenie])

- synonymně: zmrtvýchvstání, vstání z mrtvých, slavné vzkříšení, konečné vzkříšení, vzkříšení těla, vzkříšení z mrtvých, všeobecné vzkříšení

- náboženské přesvědčení, vlastní židovské a křesťanské víře a posléze též v určité variantě islámu, že tělo člověka bude po jeho smrti a po dovršení všeho nakonec opět vzkříšeno k neporušitelnosti a nesmrtelnosti. V křesťanství tuto naději na vzkříšení potvrdil a na sobě uskutečnil Ježíš Kristus, vtělený Bůh, který poté, co zemřel ukřižován na kříži, třetího dne byl opět vzkříšen jako „prvotina nového stvoření" (srov. Kol 1,15.18) a jako určitý „předvoj" těch, kteří skrze víru v něj mají účast na tomto jeho vítězství nad smrtí. Právě Ježíšovo vzkříšení je spolu s jeho výkupnou obětí na kříži ústředním bodem křesťanské víry a křesťanského zvěstování neboli evangelia.

To, co na sobě ukázal a uskutečnil Ježíš Kristus, tedy čeká každého, kdo uvěří v něj, že on je Spasitel světa, v proroctvích zaslíbený Mesiáš a vtělený Bůh, ukřižovaný za naše hříchy a vzkříšený pro naše ospravedlnění (srov. Řím 4,25).

Vzkříšené lidské tělo již nepodléhá ani smrti, ani nemocem a žádnému porušení, protože je uvedeno do nesmrtelnosti díky účasti nejen duše, ale právě i těla člověka na spáse a na blaženém životě Boha, kterou Bůh v Ježíši Kristu přinesl tomuto světu. Této účasti člověk nabývá vírou v Ježíše Krista a milostí duchovního znovuzrození „z vody a z Ducha" (J 3,5) neboli narozením „shůry" (srov. J 3,3), z Boha, které Bůh udílí věřícím v Ježíše při křtu a dále posiluje zejména účastí člověka na eucharistii, tj. na těle Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína, na těle, které vzkříšené je již usazeno „po pravici Otce" (srov. Sk 2,33-34; 5,31; Řím 8,34 ad.). Křest je tedy přeznačujícím „ponořením" věřícího člověka do nesmrtelnosti Boha a eucharistie je sycením se věčným životem, který ve své osobě, ve společenství všech tří osob Trojice, udílí pod způsobami chleba a vína Boží Syn. Proto se eucharistii už od doby církevních otců říká „závdavek vzkříšení", protože dává člověku účast na vzkříšeném těle vtěleného Boha Ježíše Krista, která bude dovršena vzkříšením člověka při dovršení všeho neboli po ukončení běhu tohoto světa a jeho transformaci do „nového stvoření" (srov. 2Kor 5,17; Gal 6,15), poté co bude každý člověk nejdříve souzen Bohem za své činy a posouzen Bohem i svým svědomím, zda je hoden vstoupit do tohoto „nového stvoření" neboli Božího království.

Vzkříšené tělo je identitně totéž, které má člověk nyní, při vzkříšení tedy nejde o nějakou výměnu „starého těla" za „nové", jako o nějakou výměnu starého obleku za nový, neboli o dvě od sebe odlišná těla, ale vzkříšením stávajícího těla, byť po smrti přirozeným procesem zcela „zpráchnivělého", a jeho účastí na věčnosti a blaženosti Boha vzkříšené neboli „zduchovnělé tělo", jak píše apoštol Pavel (srov. 1Kor 15,44.46), nabývá nových vlastností, jak ukázal na sobě již Ježíš Kristus, který po svém vzkříšení procházel zavřenými dveřmi, mizel pohledům svých učedníků a se vzkříšeným tělem vstoupil „do nebe", kde sedí „po pravici Otce", a tak ukázal, že i tělesné nyní může vstoupit do říše Ducha, protože díky Ježíši Kristu má tělo již účast na Duchu a může tak „vejít do království Božího" (J 3,5).

Vzkříšením také ustává k plození dětí zaměřené pozemské povolání tělesnosti muže a ženy, neboť „po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé", jak říká Ježíš (Mt 22,30). Neznamená to však, že by muž nebo žena pozbyli své rodové identity:

„Dále platí, že vtělení a vzkříšení vztahují původní pohlavní totožnost Božího obrazu také k věčnosti. Vzkříšený Pán, jenž nyní sedí po Otcově pravici, zůstává mužem. Můžeme si dále povšimnout, že posvěcená a oslavená osoba Matky Boží, nyní tělesně nanebevzatá, zůstává stále ženou. Když svatý Pavel v Gal 3,28 zvěstuje, že v Kristu jsou všechny rozdíly setřeny, a to včetně rozdílu mezi mužem a ženou, chce tím říci, že žádná lidská odlišnost nám nemůže zabránit v podílení se na Kristově tajemství. (...) Pohlavní odlišnost mezi mužem a ženou, která se projevuje odlišnými tělesnými atributy, ve skutečnosti překračuje čistě tělesnou oblast a dotýká se tajemství osoby samotné." (Mezinárodní teologická komise: Společenství a služba, 35)[1]

Důležitým prvkem také je, že jako „na počátku" (srov. Gen 1,1; Mt 19,4.8 ad.) kvůli hříchu člověka upadlo do záhuby celé stvoření, tak nyní, díky milosti vzkříšení člověka, bude opět obnoveno celé stvoření, což Bible vyjadřuje oním souslovím „nové stvoření", které se tak vztahuje jak na vzkříšeného, „nového" člověka, tak na celý kosmos obnovený mocí Boží, mocí Stvořitele a Vykupitele. Celý materiální kosmos je totiž v jistém smyslu „tělem člověka", jehož hlavou je právě člověk, podobně jako Církev je Mystickým Tělem Krista, jehož Hlavou je, nyní již vzkříšený, Ježíš Kristus, kterého Hlavou je zase v řádu Boží trojiční hierarchie vztahů Bůh Otec, jehož silou, odvěčně udílenou Otcem Synu v lůně Trojice, byl Syn v přijatém, pozemském lidství vzkříšen (srov. Řím 6,4). Onou silou, jíž Otec vzkřísil svého jednorozeného a věčného Syna v jeho lidství, je Duch Svatý (srov. Řím 1,4), který bude i silou našeho vzkříšení:

„Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá." (Řím 8,11)

Vzkříšení těla je také potvrzením, že stvořený hmotný svět je dobrý, stvořený dobrým Bohem pro dobro člověka a určený k podílu na věčnosti a její blaženosti, tedy k věčnému dobru, a nikoli snad něčím špatným, navěky pomíjejícím, protichůdným vůči duchovnímu, Božímu a něčím vzdalujícím člověka od Boha a bránícím člověku v přístupu k Bohu. Vždyť tím, že v Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem, tělem, hmotou, získala hmota a lidské tělo, tedy to, co je pomíjející, účast na duchovním, nepomíjejícím, v souladu s axiomem církevních otců: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem." A dokonalá a věčná podoba těla člověka, jaké Kristus dosáhl vzkříšením těla a vystoupením do nebeské slávy, se nazývá „zbožštění".

Toto „slavné vzkříšení" je však třeba odlišit od pouhého „znovuoživení" člověka, k jakému došlo v případě vzkříšení Lazara (J 11) nebo v případě starozákonních svatých v okamžiku Kristova ukřižování (Mt 27,51-53) nebo v případě Jairovy dcery (Mk 5,22-24.35-43) ap. Zatímco v těchto jmenovaných případech se jednalo o prosté, byť zázračné oživení zesnulého člověka a jeho opětovné uvedení do stávající pozemské situace a dalšího pokračování v ní se svým dosavadním, smrtelným tělem, u „slavného vzkříšení" se jedná o povolání k životu věčnému a o proměnu i kvality těla, které již nikdy neumírá a nepodléhá zániku, ale má spolu s duší v Duchu Svatém věčnou účast na boží blaženosti v Nebi. Osoby znovu oživené Kristem tedy na konci svého života poté opět nakonec podlehly tělesné smrti v očekávání „slavného vzkříšení", kdežto osoby vzkříšené na konci světa obdrží tělo již nikdy nepodléhající smrti a zkáze a již nikdy neumírající:

„On, Prvorozený, ukázal vzkříšení tím, že vstoupil mezi mrtvé a sám v sobě pozvedl padlého člověka a uvedl ho do nebeských výšin na pravici Otcovy slávy, jak to Bůh zaslíbil ústy proroka: ‚a pozvednu stánek Davidův, který padl‘ (Am 9,11), to jest tělo, které pocházelo z rodu Davidova. A náš Pán Ježíš Kristus tak skutečně učinil a uskutečnil vznešené dílo naší spásy, aby nás opravdu vzkřísil a spasil pro Otce." (sv. Irenej z Lyonu: Výklad apoštolské nauky, 38)

Za zmínku stojí ještě ta skutečnost, že na konci všeho nebudou k věčnému údělu vzkříšena jen těla vykoupených, ale i těla zavržených. A jako těla spasených budou mít věčnou účast na blaženosti Nebe, tak těla zavržených budou mít věčnou účast na mukách a utrpeních pekla (srov. J 5,26-29). Toto ukazuje, že člověk je bytost nejen duchová díky jeho duchové, nehmotné duši, ale zároveň i tělesná a že tělo k člověku neoddělitelně a navěky patří, jak je úmyslem Božím „od počátku". A vůlí Boží je také to, aby každý člověk byl spasen a dosáhl slavného vzkříšení, k čemuž je Bohem svobodně zvána, a nikoliv násilně nucena, každá lidská osoba.

Panna Maria a její oslavené tělo

K tradiční křesťanské víře náleží také přesvědčení, že pro své těsné spojení s Kristem díky jejímu Božímu mateřství byla na konci běhu svého pozemského života jedinečnou milostí Boží vzata do nebe a do nebeské slávy nejen se svou duší, ale i se svým tělem Matka Boží, Panna Maria, což znamená, že mimořádným působením Božím tak již dosáhla dokonalosti vzkříšeného těla ještě před dovršením a finálním obnovením celého světa a před konečným, slavným vzkříšením ostatních lidí, jak v slavnostní definici r. 1950 prohlásil ex cathedra papež Pius XII.:

„...autoritou našeho Pána Ježíše Krista, svatých apoštolů Petra a Pavla i Naší prohlašujeme, oznamujeme a definujeme, že je Bohem zjevené dogma, že Neposkvrněná Boží Rodička, ustavičná Panna Maria, když dokončila běh pozemského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy." (Munificentissimus Deus, 44)

Panna Maria, Matka Boží, tak již spolu se svým Synem, Ježíšem Kristem, a skrze něj a díky jeho výkupné moci dosáhla z milosti Boží dokonalosti vzkříšeného těla, které tak v jejím případě nikdy nepodlehlo žádnému porušení a rozkladu, ale bylo spolu s její duší vzato do nebeské slávy, do které následovalo vzkříšeného Mariina i Božího Syna Ježíše Krista:

„Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů." (Katechismus katolické církve, 966)

Tuto událost Mariina Nanebevzetí si katolická církev liturgicky připomíná 15. srpna, pravoslavné křesťanství ji slaví pod názvem „Zesnutí přesvaté Bohorodice".

Neporušená těla svatých

Za jistou anticipaci vzkříšení těla lze ve svědectví Církve chápat neporušená těla některých svatých po jejich zesnutí, nezřídka neporušená desetiletí, až staletí po jejich smrti. K takovým svatým, jejichž těla nepodlehla rozkladu, náleží např. bl. Anna Maria Taigi, sv. Jan Maria Vianney, sv. Pio z Pietralciny a mnozí další.

Související články:

Augustin: Totožnost Kristova těla 
Augustin: Jedině od Boha je naše spása  
Jan Damašský: Stav Krista po zmrtvýchvstání 
Origenes: Spolu s Ním jsme z mrtvých vstali i my  
Wacław Hryniewicz: V kříži je příslib nové budoucnosti  
Grzegorz Ryś: Proč jsou rány vzkříšeného Krista nezhojené?  
Klement Alexandrijský: Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Lukáš Drexler: Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu 
Matthias Joseph Scheeben: O Nanebevzetí Panny Marie  
Lukáš Drexler: Ježíšovy rány zjevují jeho osobu  
Řehoř z Nyssy: Prvorozený nového stvoření  
Pseudo-Makarius: Budoucí život  
Hle, člověk!  

Poznámky:

[1] Mezinárodní teologická komise: Společenství a služba. Lidská osoba stvořena k Božímu obrazu, Kostelní Vydří 2005, s. 27-28.