Ariáni, ariánství, arianismus

Ariáni, ariánství, arianismus

- christologický blud pojmenovaný podle alexandrijského kněze Aria (256-336), který neuznává božství Logu a tudíž ani Ježíše Krista a jeho soupodstatnost s Otcem podle božství, nýbrž ho chápe jako první a nejvýznamnější stvoření, jež bylo stvořeno přede vším ostatním stvořením a smí se nazývat Bohem ne pro soupodstatnost s Otcem podle božství, nýbrž kvůli pouhé účasti (participaci) na božství Otce. Logos (Syn), který dle arianismu pro svoji stvořenost není od věčnosti, nýbrž začal existovat od určitého okamžiku v čase, je vyjímečným prostředníkem mezi Bohem a stvořením a je jakýmsi „polobohem" (ani Bůh v plném smyslu, ani jako ostatní stvoření). Kromě toho ariáni popírají existenci lidské duše v Kristu, neboť Syn-Logos podle nich přijal pouze lidské tělo.

U arianismu se pod vlivem platonismu (descendentní emanace - sestupné a odstupňované vycházení následného z předchozího, druhého z prvního) jedná o subordinacionismus - podřízenost Otci a tudíž nerovnost Syna s Otcem.

Arianismus se v době svého rozšíření postupně rozštěpil na tři proudy:

• radikální (anhomoiáni, anhomoiové), zastávající naprostou nepodobnost a nerovnost Logu Otci (sem patří např. eunomiáni),
• umírněný (homoiáni, homoiové), zastávající podobnost Logu Otci, a
• zprostředkující (homoiusiáni), zastávající podobnost podstaty Logu a Otce.

Arianismus byl poprvé odsouzen r. 325 na 1. nicejském koncilu následujícím vyznáním víry (zkráceno):

„Věříme ... v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to je z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem (řecky ομοούσιον τω πατρί [homoúsion tó patri] - stěžejní pojem nicejského vyznání víry proti ariánům, kterým je vyjádřena soupodstatnost a rovnost Syna s Otcem), skrze kterého vzniklo všechno - to, co je na nebi i to, co je na zemi...

Ti však, kteří tvrdí: ‚Byl čas, kdy nebyl‘ a ‚Před svým zrozením nebyl‘ a že vznikl z nebytí anebo z jiné hypostaze či podstaty, co tvrdí, že Boží Syn podléhá změně či proměně, ti se sami vylučují ze společenství všeobecné a apoštolské církve."

Definitivně byl arianismus církví odsouzen r. 381 na 1. konstantinopolském (cařihradském) koncilu. U germánských kmenů se udržel až do 7. stol.

Použitá literatura:

• Beinert, W. a kolektiv: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc, MCM 1994
• Dokumenty prvých dvoch ekumenických snemov, Trnava - Prešov, Petra 1999
• Pospíšil, C. V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Praha, Krystal OP 2002
• Rahner, K. - Vorgrimler, H.: Teologický slovník, Praha, Zvon 1996

Související články: 

Antonín Salajka: O trojjediném Bohu
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá  
Origenes - Jeroným: Syn z Otce - Bůh z Boha, Světlo ze Světla 
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Lenka Karfíková: Jména toho, co nemá jméno (časopis Getsemany) 
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu 
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici 
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Lukáš Drexler: Bůh