Prorok, proroci; prorocký; prorokování

Prorok, proroci; prorocký; prorokování

Prorok (hebr. náví) je osoba vyvolená Bohem, která promlouvá k lidu jménem Božím a přednáší Boží slova. Prorok je vlastně Božím poslem, vyslancem, Božím zástupcem u lidí. Proroci jsou též charismatické osoby, podobné křesťanským mystikům. Přijímají od Boha mimořádné, nadpřirozené zjevení, světlo i sílu a potom vše předávají svému lidu. Prorocké projevy v Písmu svatém nelze vysvětlit pouze jako osobní nadání nebo jako parapsychické či psychopatologické úkazy. 

Starý zákon

Proroci vystupují v Izraeli již od časů Mojžíšových, který je vlastně prvním prorokem. Obzvlášť se vyskytují v mimořádných dobách Soudců. Prvním větším a důležitějším prorokem je Samuel, zakladatel království na žádost samého národa. Důležitou činnost vyvíjeli proroci Eliáš a Elíša, kteří zlomili nátlak pohanského, fénického kultu. Od dob asyrské říše vystupují v Izraeli proroci píšící, proroci spisovatelé. Ty dělíme na dvě skupiny, na:

1) proroky spisovatele doby asyrské či doby Izajášovy a

2) proroky doby novobabyIónské či doby Jeremiášovy.

Z doby po babylónském zajetí jsou nejvýraznějšími proroky Daniel, Ageus a Zacharjáš.

Nový zákon

V novozákonní době se proroctví řadí k tzv. charismatům, tj. darům Ducha Svatého ke službě společenství Církve:

 „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce." (1Kor 12,5-11)

„Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči. ... Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve. Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar." (1Kor 14,1.4-5)

V křesťanství se tento dar vnímá jako letniční naplnění starozákonního zaslíbení, tj. jako projev Ducha Svatého, darovaného nyní každému „pokřtěnému v Duchu" (tj. pokřtěnému křtem svátostným: „On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm", Mt 3,11) a ne jen „ve vodě" (tj. „křtem Janovým", srov. Sk 18,25): „I stane se potom: Vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění." (Joel 3,1; srov. Sk 2,17-18) Tento aspekt je při svátostném křtu zdůrazněn při mazání křtěnce křižmem, kdy křtěnec je pomazán „na kněze, krále a proroka", tj. k účasti na třech úřadech Kristových:

„Pomazání svatým křižmem, vonným olejem posvěceným od biskupa, znamená dar Ducha Svatého, který nově pokřtěný dostal. Stal se křesťanem, to je ‚pomazaným‘ Ducha Svatého, přivtěleným ke Kristu, který je pomazán na kněze, proroka a krále." (Katechismus katolické církve, par. 1241)

[Část úvodní a o prorocích ve Starém zákoně převzata a redakčně mírně upravena z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963; část o daru proroctví v křesťanství napsal Lukáš Drexler.]

Související články:

Lukáš Drexler: Oheň Eliášův  
Luboš Bližňák: Jonášův žalm  
Július Pavelčík: Obtížné oddíly Předních proroků  
Július Pavelčík: Izajáš. Svědectví o vítězící důvěře