Velekněz

Velekněz

Starý zákon uváděl pro velekněze různá pojmenování: pomazaný (Ex 29,7; Lev 4,3.5), velký kněz (Lev 21,10), hlavní kněz (2Kr 25,18). Ten dohlížel na bohoslužbu a na chrámové služebníky. Jako prostředník mezi Hospodinem a lidem přinášel oběti (Ex 29,42). V Radě starších a později ve Veleradě působil jako její předsedající. V době Hasmoneovců (2.-1. stol. př. Kr.) byl také politickým vůdcem národa. Úřad velekněze byl doživotní, v prvotních dobách dědičný (Lev 20,26nn). V Ježíšově době se tato pravidla změnila a o jmenování a trvání úřadu velekněze rozhodovaly politické okolnosti. Prvním veleknězem doby Nového zákona byl Annáš (6-15 po Kr., srov. Lk 3,2), po něm pak jeho pět bratrů a jeho zeť Kaifáš (18-35 po Kr.). Tuto funkci zastával jeden jmenovaný velekněz, zatímco jeho předchůdcům nadále náležel titul a účast na Veleradě. Po zničení Jeruzalémského chrámu roku 70 po Kr. přestal úřad velekněze existovat.

Jediným Veleknězem Nového zákona je Kristus, který přinesl Bohu nejdokonalejší oběť za lidstvo, kdy byl zároveň jak obětí, tak obětníkem (tato myšlenka je hlavním tématem Žid 5,5-10).

[Hugolin Langkammer: „Arcykapłan", in: Langkammer, H.: Słownik biblijny, Katowice 1990, s. 26. Do češtiny přeložil Lukáš Drexler.]